Klub cestovatelů pořádával nespočet zájezdů vlastními lehátkovými vozy. Zdeněk Houdenský a Jarda Vojtek byli aktivními členy klubu, ať již jako vedoucí nebo průvodčí. Za léta činnosti v této branži posbírali mnoho zkušeností, ale přesvědčili se, že i je samotné, jako staré harcovníky, může při cestách ještě též všelicos překvapit. A také k tomu došlo při jednom z atraktivních a oblíbených zájezdů do Itálie.

Zdeněk byl pověřen vedením zájezdu, průvodcovství vozu měl na starosti Franta Urbanec a Jarda se na poslední chvíli uvolnil z návalu pracovních povinností a jel s nimi jako jeden z účastníků. Ubytován byl se Zdeňkem v prvním oddíle vedle služebního oddílu, který byl vyhrazen pro průvodčího lehátkového vozu. Cestou již během dne si oba přichystali k nočnímu odpočinku spodní dvě lehátka, a jelikož obývali kupé jen sami dva, ostatní zůstala volná. Jedno ze dvou prostředních lehátek nechali sklopené a na horní naskládali zbylé spacáky. Měli před sebou dosti dlouhou cestu, téměř celé odpoledne a také večer Zdeněk s Jardou strávili vedle u průvodčího vozu. Pomáhali mu s chystáním a roznášením porcí večeří, také trochu s úklidem, u toho si povídali, vtipkovali, také nějaké to pivko a štamprličku před spaním dali. K tomu si v radiu naladili „noční proud“, prostě pohoda Marlboro teamu, jak je Franta nazýval. Ulehnout odkráčeli až v noci po poslední celní a pasové kontrole, aby je pak nikdo již ve spánku nerušil. Ani dveře do svého oddílu si řádně nezajistili, i když oba jako vedoucí k tomu vždy účastníky nabádali.

Snídaně byla naplánovaná na dobu před příjezdem do Benátek. Zdeněk vstával o něco dříve s tím, že půjde průvodčímu s její přípravou pomoci. Ještě rozespalý se uprostřed oddílu protahoval, jeho pohled spočinul na protějším horním lehátku a on překvapením vytřeštil oči. Probudil kolegu a šel vedle pro průvodčího, aby se též podívali. Na horním lehátku zcela spokojeně spala mladá dívka, Japonka, o níž ani jeden z nich neměl tušení. V noční době procházela rychlíkem a hledala místo v některém z lehátkových vozů. V jejich voze uviděla pootevřené kupé a v něm volné lehátko. Vedlejší dveře u průvodčího nalezla zavřené a uzamčené, nechtěla tedy rušit, volné místo obsadila sama a ulehla s tím, že formality vyřídí až ráno. Ti všichni tři však z toho ráno byli málem v šoku. Zmohli se na to, že jí lámanou angličtinou pracně vysvětlili, že se nachází v soukromém lehátkovém voze určeném pro účastníky zájezdu, nicméně noc již byla za nimi a Benátky na obzoru. Vypadalo to, že japonská dívka zpočátku jejich vysvětlování moc nechápala, začala si balit své věci a chtěla se přestěhovat do jiného vozu. Džentlmensky jí však nabídli občerstvení a v pohodě ji dovezli až do Benátek. Z připravené snídaně jí poskytli také jednu porci a bylo zřejmé, že cestování v jejich voze se jí líbilo. Nabízenou úhradu za poskytnuté služby průvodčí odmítl. Při vystupování v Benátkách jí pomohl se zavazadlem a společně se s ní rozloučili a popřáli jí příjemný pobyt.

Ještě dlouho potom tuto příhodu rozebírali a kroutili hlavou především nad  vlastní neopatrností. Mohl je také někdo navštívit za zcela jiným účelem a v klidu třeba okrást, což při nočních jízdách v rychlících nebylo nic neobvyklého. Hlavně že vždy všem účastníkům připomínali, jak je nutno dávat si na své věci pozor, nic cenného nenechávat u dveří do oddílů, spávat s doklady a penězi pod hlavou a podobně. V tomto případě se přesvědčili, že noční cestování oproti svým rizikům přináší i jiná nečekaná překvapení.