Gaudentius Venaticus: Koberec

Rubrika: Literatura

Přiblížily se synovcovy čtvrté narozeniny a mně v mé strýcovské roli nezbylo, nežli se poohlédnout po nějakém vhodném daru, který by hochovi vhodně kápl noty. Času nebylo nazbyt, výročí se valem blížilo. Z kanceláře jsem se vracíval často až v noci, a když mně zbyl volný večer, musel jsem obyčejně shánět ještě nějaké to nářadí, obklady anebo jiný kus stavebního materiálu pro dům. A tak mi přišlo celkem vhod, když jsem v oddělení koberců jedné z obřích prodejen pro kutily náhodou objevil běhoun, jehož vzorek tvořily jízdní dráhy, silnice a dálnice a který mohl posloužit jako vítaná hrací plocha pro synovcova autíčka. I navzdory svým dluhům jsem se plácl přes kapsu a obětoval jsem jednoho Palackého. Obchod byl dokonán. Nepochyboval jsem o tom, že mi to synovec jistě na stará kolena všechno vynahradí, až nebudu mít na brufen či na mlíko. Nebo až se budu klepat s rendlíkem v hladové frontě na polívku, že mi třeba vezme na pořádný oběd, neboť, jak nás neustále straší naši politici, s důchody to bude jednou pořádný prů**r a kdo ví, jestli vůbec budou nějaké důchody…

Leč strýc, vzdor své bezbřehé dobrotě, přestřelil...
Koberec odpočíval pár týdnů v mé kanceláři, a když jsem jej konečně, v rámci mé jednodenní mikrodovolené, dovezl domů a hrdě ukazoval zbytku rodiny, dočkal jsem se jen výčitek. „Proč jsi se se mnou neporadil?“ děl otráveně můj bratr a otec všech mých synovců. „Tohle už má kluk ode mne asi rok… To si zas vezmi zpátky a sežeň něco jinýho!“ – „Co jsi to proboha udělal?“ spustila má matka a zároveň babička všech mých synovců v jedné osobě. „To dítě už to dávno má! Jak je možný, že si ho tak málo všímáš?“ – „Proč ses mi nezeptal? To musíš vyměnit!“ hartusila mrzutě švagrová, která, jak bystrý čtenář už nejspíš uhodl, je současně matkou všech mých synovců.
Bylo mi, jako kdybych právě odstřelil předsedu vlády, zapálil dům nebo si upekl a zbaštil k obědu našeho psa, který je mimo jiné také společným psem všech mých synovců. Tyto skutky by mi snad doma vyčítali méně než malý kus koberce. Připadal jsem si jako psanec, který musí co nejdříve opustit domov, aby se nestal obětí vlastních příbuzných.
Ještě téhož dne odpoledne jsem napsal prosebný email do obchodního domu, zda by mně laskavě onen koberec koupený před více jak dvěma měsíci nevyměnili za jiný, anebo mi alespoň vrátili peníze. Že jde o dárek a synovec ho už má.
Odpověď slečny ze zákaznického servisu dorazila téměř obratem, byla zdvořilá, ale nekompromisní. „Zboží vyměňujeme jen do 5 týdnů od zakoupení! Je nám líto.“ Pokusil jsem se lehce zapůsobit na její city a prosbu jsem okamžitě zopakoval znovu, přičemž jsem neopomněl přidat několik komplimentů na adresu daného obchodu. Druhá odpověď byla stejně zdvořile úsečná: „Je nám líto. Překročil jste dobu požadovanou k vrácení zboží.“
Ráno jsem přesto opouštěl práh domu s kobercem v podpaží, u vědomí, že v reálu se mi povede lépe než při virtuální komunikaci, a když jsem slečnu nepřesvědčil na dálku, jistě se mi to podaří tváří v tvář. Jen ji musím vidět a po urychleném vizuálním průzkumu použít ty správné komplimenty vztažené k jejímu zevnějšku, po kterých roztaje. A hlavně, co počít s darem, který nikdo nechce? A tisícikoruna není málo. Alespoň ne pro humanistu, při jejich pověstných mizerných platech.
Dopoledne a odpoledne přečkal koberec opět srolovaný v kanceláři a večer jsem v jeho doprovodu vyrazil do prodejny, do jedné z obřích plechových krabic, která skrývala kutilův ráj a jejíž jméno se zdržuji uvádět, abych mu náhodou nedělal nepovolenou reklamu.
Ihned po příchodu jsem se hlásil i s účtenkou a kobercem v zákaznickém servisu a těšil jsem se na mladou ženu, kterou svými nezlomnými argumenty přesvědčím o nutnosti ignorovat byrokratické pravidlo o pěti týdnech pro výměnu zboží a která mi snad napotřetí vyjde vstříc. Slečna tam ale k mému zděšení neseděla. Místo ní mě uvítal postarší mužík v montérkové firemní uniformě a s čapkou křiklavé barvy na hlavě, který v sobě vizuálně spojoval legendárního televizního Homolku s drsným americkým kamioňákem. Menší podsaditou postavu doplňovala bradka, kterou skutečný Homolka dozajista postrádal. Obě bytosti se nedaly jasně oddělit. Chvílemi očkama probleskoval dobromyslný Homolka a chvilku zas neúprosný a nekompromisní kamioňák.
„Co potřebujete, pane?“ zeptal se prost příjemného akcentu v hlase a nahnul se ke mně přes pultík tak, že jsem musel kousek poodstoupit, abychom si neprskali z tváře do tváře.
Chlapa jsem tu opravdu nečekal. Ale třeba ho také obměkčím, říkal jsem si. A polopaticky jsem mu objasnil můj příběh.
„To nepůjde!“ odfrkl mrzutě mužík, jehož jméno jsem si konečně přečetl na klopě u saka, a protože jej nemíním zviditelňovat před celým národem plným jménem, zůstanu jenom u iniciál: P. C. Můžeme mu říkat třeba Písí, aniž bychom jej jakkoliv zaměňovali s computerem, který má identickou zkratku, ale na rozdíl od našeho Písího postrádá čepici křiklavé barvy a především onu kamioňáckou bradku.
„Víte…ehm…,“ začal jsem z jiného konce. „Jsem vám velmi nakloněn.“ pronesl jsem s vážnou tváří.
Písí nasadil nechápavý výraz.
„Mám k vám velice pozitivní vztah,“ pokračoval jsem.
Písí si mě prohlédl od hlavy k patě a nic neříkal. Z jeho tváře se daly vyčíst rozpaky a lehký úlek.
„Jsem zkrátka častý a spokojený zákazník vašeho obchodního domu!“ pronesl jsem důrazně a s asertivním úsměvem.
Písí konečně pochopil, že ho nebalím, a lehce se pousmál.
„Jak často sem chodíte?“ zeptal se.
„No, hodně často,“ povídám. Nechtělo se mi s Písím rozvíjet filozofickou debatu na téma, co je vlastně časté a co už nikoliv. Jestli to znamená každý den, jednou týdně, párkrát za měsíc anebo třeba párkrát do roka. Ostatně pravdě nejbližší byla posledně uvedená možnost.
„Už jsem si toho u vás nakoupil fakt dost,“ odbočil jsem raději jinam.
„Jo, co třeba?“ Písí si mě prohlížel jako zvědavý ohař.
„No třeba…“ povídám. „Úhlovou brusku jsem si tu u vás bral… Loni obkladačky na záchod… Taky flexibilní lepidlo si tu kupuju… Prkna na šaluňk….Bělobu na vokna a hnědou barvu na vnitřní dvéře… Poličku do koupelny…“
„A dál?“ zamžikal očkama dobromyslně Písí, který ztratil svůj komisní výraz.
„Krumpáč jsem si tu kupoval…“ pokračoval jsem a začínal jsem se pomalu potit, protože výčet věcí, jež jsem si tu v posledních letech pořídil, se začínal zvolna tenčit… „Taky dvě vrtačky…protože ta první byla šmejd, tak jsem ji musel vyměnit za jinou….“
Písí ztratil úsměv.
Došlo mi, že jsem nemusel být tak upřímný, a abych zachránil situaci, hned jsem navázal.
„A listely do koupelny, ty byly fakt krásný, každej mi je doma vobdivuje.“
Připadal jsem si stále více jako u výslechu.
„Ty dovážíme až z Polska,“ nadmul se pýchou Písí. „Kvalitní materiálek… A dál?“
Byl jsem u konce. Žmoulal jsem pod paží koberec a nevěděl jsem, co bych tak ještě uvedl.
Leda bych snad…. Leda bych snad vyjmenoval i nakoupené zboží z jiných prodejen podobného typu. Ovšem svědomí říkalo rázné ne. Kdesi v duchu se mi na chvíli objevil hořící Hus na hranici a zahromoval: „Mluv pravdu, slyš pravdu, uč se pravdě, následuj pravdu!!!…“.
Tomu se nedalo odporovat. Ale jiný hlas v opačném koutě mé duše náhle zaprotestoval. „A co ví takový Hus o marketingu? O oblbujících letácích, v nichž se zpravidla nabízí ta nejlepší kvalita za nejnižší ceny, ale když člověk na výrobek trochu přitlačí, má z něho nakonec dvě půlky? Kdeže je doba železná? Kdeco je z plastu a vydrží to chvíli. Světu vládne laciný šmejd na pár použití. A měl snad Hus dluhy a každý měsíc na obou kreditkách debet? Stavěl si a financoval dům? Vše měl gratis od církve. Mohl mu hrozit exekutor? Leda ten s loučí a chřestem. Ne, obchodníci používaj´ svý triky a ty máš teď morální právo použít totéž. Jde o tisícovku!... Nějak už to vyšvejkuješ! Anebo vyčunkuješ! Tož do teho!“ nařídil energicky hlas číslo 2 a přeřval hořícího Husa.
„A dál?“ ozval se netrpělivě Písí.
„Dlaždice na podlahu“, pokračoval jsem. „Takový hnědý… Sekačku jsem si tu kupoval… Motorovou pilu…. Takový velký květníky do zahrádky, fakt moc pěkný...“
„Ty vozíme ze Slovenska,“ dodal Písí a tvářil se, jako bych byl jeho starý dobrý známý.
„Taky sud na vodu… Tvárnice patnáctky… Sadu šroubováků… Velkej ventilátor…“ Už mě to přestávalo bavit a rozhodl jsem se výslech ukončit.
„A taky tenhle koberec!“ dodal jsem a strčil jsem ho Písímu rovnou před obličej, až se mi mužík ztratil z očí. „Jenže synovec ho už má, a tak bych ho potřeboval vyměnit za jinej,“ dodal jsem s lítostivým výrazem ve tváři a snažil jsem se působit co nejzkroušeněji.
„To nějak zařídíme,“ povídá dobromyslně Písí. „Když se vám tu u nás tak líbí a jste náš věrný zákazník…. Ostatně mohl byste chodit ke konkurenci a nakupovat i tam, že…“ A mrkl na mě šibalsky očkem.
„To bych si nikdy nedovolil. Já jsem spokojený u vás,“ řekl jsem a snažil jsem se tvářit co nejpřesvědčivěji, jako ten nejvěrnější zákazník z těch nejvěrnějších zákazníků.
„Tak mi dejte svoje nacionále!“ zahuhňal Písí.
Vytáhl jsem vizitku a podal ji Písímu.
„Samozřejmě, pane doktore, že vám vyjdeme vstříc,“ zašvitořil Písí tentokrát již s velmi příjemným tónem hlasu a opisoval si má data kamsi k sobě do počítače.
Beze slov jsem mu podal ještě stvrzenku a potom i koberec a také jsem se spokojeně usmíval. Synovci koupím něco nového a Palacký jen tak nevyletěl oknem zbůhdarma. Ostatně, ať je synovec rád, že jsem k němu tak štědrý. Taky jsem si místo dárku pro něj konečně mohl koupit pro sebe nový elektrický strojek na holení a nechodit pořád pořezaný od holítek na jedno použití.
A rovněž Písí u mě zabodoval. Projevil se jako bodrý Slovan, který nesnáší tupé byrokratické paragrafy, a když je zapotřebí, dokáže s nimi tvrdě zatočit.
Písí si právě pozorně prohlédl účtenku, povytáhl obočí, zbledl a náhle mu zcela zmizel úsměv na rtech.
„Tak pán nekupuje u konkurence? Vida? On je věrný pouze našemu obchodnímu domu, áno?!“ zařval Písí.
„Á-a-no, “ zakoktal jsem, nevěda, co se vlastně přihodilo.
„Áno?!“ zařval znovu Písí, a aniž by čekal znovu na odpověď, odhodil účtenku co nejdál od sebe, jako by se jednalo o ďáblův úpis, a zachroptěl, neb mu lehce vysadily hlasivky.
„Ale ten účet je od konkurencééé!…“ vyštěkl po chvíli zlobně. A opět se ozvalo zachroptění. Jeho hlasivky měly evidentně slabou výdrž.
„Ze mě si nebudeš dělat pr**l, ty, idiote!!!“ pokusil se ještě naposledy zařvat a natáhl se ke mně přes pultík, co nejvíc to jen šlo. Instinktivně jsem uskočil.
Když asi o pět vteřin později letěl koberec zpátky vzduchem a minul mou hlavu jen těsně o drobných pár centimetrů, bylo mi jasné, že se do mého geniálního plánu vloudila malá chybička. Doktoři filozofie jsou prostě občas trochu roztržití lidé, tak už na tomhle světě chodí a jiné už to ani nebude…
Měl jsem navíc dojem, že se nehodí čílit Písího více, než je třeba, a že staročeské „Mlčeti zlato a mluviti stříbro.“ je v této chvíli tím nejvhodnějším řešením. Urychleně jsem sbalil účtenku i koberec a u vědomí, že se domů nesmím vracet bez nového dárku, ba ani se starým kobercem, vyrazil jsem hbitě ku konkurenci. Už mi bylo jasné, čeho je nutno se varovat při přátelské komunikaci se zákaznickým oddělením a že je lepší zdržet se nevhodných poznámek o laciném šmejdu, který bylo nutno nakonec vyměnit, neboť upřímnost není to, co by mi v dané situaci přespříliš prospívalo … A navíc jsem si vzpomněl, že kromě vrtačky a mnoha jiných věcí jsem před rokem kupoval také hliníkové štafle a lustr do komory a že konkurenční zákaznické oddělení by tato informace mohla jistě potěšit, když už jsem s ní nestačil oblažit Písího… Ostatně, ony štafle i lustr jsem pořídil právě v Písího obchodě, avšak nejsem si zcela jist, pokud bychom se znovu potkali, že by byl Písí ochoten mi to uvěřit, i když je to pravda pravdoucí a mám od nich dokonce i stvrzenku…

Ilustrace: Hana Brožková

Tento článek byl v Pozitivních novinách poprvé publikován 12. 08. 2012.