Psal se rok 1982. Měl jsem za sebou pět a půl roku svého pozemského působení. O životě a o politice jsem toho ještě mnoho nevěděl. Zbožňoval jsem televizní jůheláky, filmové pohádky a nejrůznější animované filmy, především sovětského Vlka a zajíce. Rád jsem si také od matky nechával předčítat Čapkovo Povídání o pejskovi a kočičce, Sekorovy příhody o Ferdovi Mravenci a solidní místo na žebříčku obliby si u mě držel Neználek Nikolaje Nosova. O existenci kocoura Toma a myšáka Jerryho z kapitalistické Ameriky jsem naproti tomu neměl ani ponětí.

Ani o komunistech jsem toho mnoho nevěděl. Jen to, že v rodině nebyli příliš oblíbení. Důvěrně se jim říkalo „zvířata“, ačkoliv, když jsem je potkával na ulici, navenek působili jako ostatní lidé. Stejné tváře, stejné oblečení, i oni uměli říci „dobrý den“, „děkuji“ a „nashledanou“. Žádné tesáky a výraz nebezpečných šelem jsem nikdy nepozoroval. Jen moje maminka nebo babička, pokud jsme takového komunistu potkali na ulici, po pár krocích, když už nás nemohl slyšet, směrem ke mně důvěrně prohlásily: „To bylo taky zvíře. Ale to nikde neříkej!“ Bylo mi tedy zcela jasné, že existuje dvojí druh zvířat. Ta chlupatá a občas i nebezpečná – a taková, co vypadají jako lidé, ale ve skutečnosti jimi nejsou. A nesmí se to říkat nahlas. Nemůže to přece být jinak, když to člověk slyší přímo od bytostí jemu nejbližších.

Rovněž místní radnici prý ovládala zvířata. Předsedou Národního výboru byl jistý soudruh Lampa, tajemníkem soudruh Fousek. A prý tam byl i nějaký místopředseda, jak říkávala babička, ale kdo to je, to pořádně nevěděla. Nechodila totiž k volbám.

Mně se to ovšem tehdy jevilo jako velká záhada. Na radnici je tedy ještě jakýsi tajemný místopředseda. Lampu jsem znal od vidění, procházel občas naší ulicí. Fouska jsem také pravidelně potkával, když jsem povinně doprovázel matku při každodenních nákupech. Ale kdo byl oním místopředsedou?

Fascinovalo mě to víc než „záhada hlavolamu“, o které jsem tehdy ještě nic netušil (mimo jiné proto, že ji „zvířata“ zakázala). Ale optat se přímo Lampy nebo Fouska, k tomu má dětská dušička nějak nenalézala odvahu. Na podobné otázky a odpovědi tu přece byly matka s babičkou. A ty to nevěděly a nechtěly to ani zjišťovat. Nicméně už brzy jsem měl přijít záhadě na kloub. A to způsobem předem neočekávaným, který úzce souvisel s mým plánovaným nástupem do mateřské školky.

Blížil se začátek školního roku a já měl nastupovat do posledního ročníku „mateřinky“. Jiní vrstevníci ji už dávno navštěvovali. Já nikoliv. Nebylo to nutné. Měl jsem přece „hlídací babičku“. Jenže prý bylo zapotřebí, abych si „taky konečně zvykl na kolektiv“. Krom dětí ze sousedství jsem své vrstevníky skoro neznal, nejvýše od vidění. A tak se doma usneslo, že půjdu do školky alespoň v posledním roce před nástupem na „základku“, ať pro mne škola nepředstavuje takový šok. Byl jsem řádně přihlášen a chystal se na změnu. Přiznám se, že jsem necítil ani těšení ani strach. Pořádně jsem totiž netušil, co mě čeká. Zkrátka jsem to hodlal zjistit až v praxi.

Avšak těsně před nástupem přišla nečekaná změna. „Váš syn byl přeložen do nižšího ročníku mezi o rok mladší děti!“ oznámila rodině autoritativním stylem ředitelka mateřské školky. „Mezi předškoláky už pro něj není místo.“

Prvý dotaz, který následoval ze strany mé matky, zněl zhruba takto: „Proč? Vždyť syn byl řádně přihlášen! Co se změnilo?“

„Protože do stejného ročníku se po vás přihlásila ještě Helenka Stachová.“ odvětila soudružka ředitelka. „A není přece možné, aby pro Helenku, pravda, o nějaký ten měsíc mladší, nežli je váš synek, nebylo ve školce místo! Vždyť její maminka je v KSČ, tatínek v KSČ, oba prarodiče v KSČ. Babička je dokonce místní funkcionářkou. To by rodina Stachových velice těžce nesla. Helenka musela dostat přednost. A ostatně je vaší chybou, že se nijak politicky neangažujete. Kdyby alespoň někdo z vaší rodiny byl v KSČ, všechno by bylo jinak. Ale takto…“ a pokrčila prý rameny.

Matka s babičkou šly ještě orodovat k paní vychovatelce do příslušného ročníku. Ta celou věc opakovaně odsoudila (mezi čtyřma očima samozřejmě) a zanadávala si na „zvířata“. Sama ve Straně nebyla. Podle svých slov byla však příliš malým pánem, než aby mohla ředitelčino rozhodnutí změnit. Zdá se, že i ji upřímně štvala nastalá situace, jenže moje maminka, babička, ani prababička s tetou v KSČ prostě nebyly a o vstup nadále nejevily zájem, a tak se nedalo nic dělat.

K tomu ty „nešťastné rodinné škraloupy“, o nichž jsem se pomalu dozvídal ještě v následujících letech, aniž bych o nich směl cokoliv prozradit na veřejnosti. Pradědeček byl „buržoust“. Pracoval jako úředník a před únorem 1948 si navíc veřejně utahoval z komunistů. To se neodpouštělo. Prababička byla silně věřící katolička, která by neopustila církev, i kdyby ji upalovali na hranici. Dva strýcové v komunistických koncentrácích. Prapradědeček, jenž moudře stihl zemřít brzy po „Vítězném únoru“, byl dokonce ředitelem knížecího velkostatku a pravou rukou pana knížete, jemuž patřilo místní panství nedílně svázané s naším maloměstem. I zmíněný prapraděd byl „těžký hříšník“. Stejně jako místní doktor jezdíval (knížecím, nikoli svým!) autem v době, kdy auto bylo pro zbytek populace ještě luxus. I on byl buržoust a navíc feudál, měl totiž také hraběcí titul, který podědil po svých polských předcích. Považte, taková nestoudnost! Že po celý život podporoval chudé a přispíval na různé vlastenecké akce? Že pohrdal majetkem a že už kdysi dávno prodal všechny své pozemky, jež podědil po předcích, a to „jen“ kvůli svým kamarádům c.k. důstojníkům, kteří se dostali do dluhů, nezvládali je splácet a čekal by je pouze jediný čestný konec – kulka do hlavy? A on za ně vše zaplatil, nechtěl nic nazpět a připravil se tím o majetek? Že žil v nájemním bytě pana knížete a po smrti po něm zbyly jenom svršky a pár kusů nábytku, jehož část ještě ukradla jeho bývalá služka? Koho by to zajímalo? A babiččiny postoje a chování v „osmašedesátém“… Až do smrti ji nikdo nepřesvědčil, že Rudá armáda nám přišla v srpnu 1968 „bratrsky vypomoci“ a ne v roli sprostého okupanta… Jaj, další škraloup… Paměť maloměsta je dlouhá, nesmírně dlouhá, sahá po generace dozadu. A také „zvířecí paměť“ byla velice dlouhá. Podporovat člověka z takové rodiny? To nepadalo v úvahu… Leda… Leda by se ti její vzpurní příslušníci přihlásili do té správné a jedině pravé státostrany, pak by se možná situace mohla změnit, možná i radikálně změnit… Možná…

Nakonec jsem nastoupil mezi čtyřletá děcka do nižšího ročníku. Co se dalo dělat? Musel jsem přivyknout kolektivu. Jenže jsem mu nepřivykl. Jeden kalendářní rok je zvláště u malých dětí zatraceně dlouhá doba. Zatímco mně maminka předčítala z knížek pro starší děti, uměl jsem dávno abecedu a učil se z velkých novinových titulků číst svá první celá slova, moji „nevrstevníci“ ve školce si ještě prohlíželi obrázky v knížkách z tvrdého kartonu a tahali za sebou káču na kolečkách. Do kolektivu jsem nezapadl. Na paní vychovatelku jsem dokonce působil jako „opožděné dítě.“

Situace se postupně dostala do bodu, že jsem do školky přestal chodit úplně. Nedostali by mě tam ani heverem. A tak mě z ní matka s babičkou zase odhlásily. Leč i to byl vážný prohřešek. Vlastně ani pořádně nevím, proč. Nakonec přišlo matce předvolání na městský národní výbor, kde měla být zpovídána jak ona, tak i já osobně. Tuším, že na odboru sociální péče jsme měli vysvětlovat, proč bojkotuji návštěvy „mateřinky“ a co se nám vlastně tolik nelíbí. Všemocný stát se na nás zlobil. Pokolikáté už? Na mě tedy určitě poprvé…

Soudružka se na nás povinně usmívala a střídala metodu cukru a biče. Už si přesně nevzpomínám na celý obsah hovoru. Jen vím s určitostí, že místo mne mluvila především moje matka a do kola vysvětlovala, že jsem byl v ročníku, do něhož svým věkem nepatřím a který odmítám nadále navštěvovat. Hovor se nakonec stočil také politickým směrem. Matka byla opět nabádána, aby se někdo z rodiny politicky angažoval. Vždyť bychom měli stejné výhody jako Stachovi! Jestliže jsou u nás starší generace pro Stranu beznadějně ztraceny, alespoň ona by mohla být rozumnější a chtít pro své dítě to nejlepší. Vždyť se může ještě rozmyslet, je to jen na ní…

Schůzka skončila.

Ne tak pro mě. K překvapení soudružky jsem se totiž také přihlásil o slovo, a to ve zcela jiné a mnohem významnější věci. Drtila mě totiž záhada našeho místopředsedy, který byl pro mne tajemnou postavou, o které jsem vůbec nic netušil a která mi nedávala spát.

Spustil jsem asi takto (čtenář odpustí nedokonalou parafrázi mých slov, která si po třiceti letech nepamatuji na sto procent přesně):

„Ještě jsem se vás chtěl na něco zeptat. Už se tím zabývám dlouho a doma to nikdo neví. Zajímalo by mě, kdo je tu na výboru místopředseda. Vím, že předseda je pan Lampa…“
„Soudruh Lampa!“ přerušila mě překvapená soudružka.
„…tajemníkem Fousek,“ pokračoval jsem.
„Soudruh Fousek!“ přerušila mě opět soudružka, která mě hypnoticky sledovala svýma vyvalenýma očima.
„Ale kdo je místopředseda?“ dodal jsem znovu velmi vážně a napjatě čekal na vyřešení záhady.
„Místopředsedou je soudruh Pytlíček!“ rozzářila se jako sluníčko soudružka referentka. „Soudruh Pytlíííček!“ zdůraznila ještě jednou a celá se znovu načepýřila.
A nakonec radostně spustila směrem ke mně do třetice – tentokrát po slabikách: „Py-tlí-ček!... Py-tlí-ček!...“

Když ji to konečně přestalo bavit, řekla s vážnou tváří a medovým hlasem mé matce: „Maminko! Z vašeho synka si vezměte příklad. Podívejte se na něj!“ A opět si mne již po několikáté se zalíbením prohlédla od hlavy k patě a zase zpět. „Podívejte se na to dítě! Jak je malé a jak je zvídavé! Jak se zajímá o politiku! Zamyslete se znovu nad sebou! Vždyť váš syn vás tu všechny právě zahanbil! Celou vaši rodinu! Vezměte si z něho příklad!“ zopakovala svá slova, zvedla směrem k matce varovně prst své pravé ruky a poté na mě opět vrhla svůj zářící úsměv.

Kdyby to bylo možné, soudružka by mě nejspíš pozřela jediným pohledem jako kudlanka nábožná. V mžiku jí bylo jasné, že zatímco starší část mé rodiny je pro Stranu ztracena, já jsem skutečnou nadějí, která se možná vydá tím správným politickým směrem. Vždyť které pětileté děcko by svůj dlouhodobý zájem upínalo ke zjištění, kteří soudruzi vládnou radnici našeho městečka? Zatímco mé „normální“ vrstevníky zajímala autíčka a jiné hračky, já se celé měsíce mořil s tímto závažným politickým rébusem. Snad jsem byl v jejích očích mladým nadějným budoucím soudruhem, jehož bylo třeba podpořit a ukázat mu, že Strana je mu příznivě nakloněna.

Po schůzce na radnici se v mé kauze prolomily ledy. Ačkoliv se tak prý stalo z ryze kapacitních důvodů, místo v posledním ročníku „mateřinky“ se pro mne skutečně našlo. A náhle nevadilo, že u nás nikdo není členem KSČ, a zapomnělo se i na naši temnou buržoazně-feudální minulost.

Nikdy jsem se nezbavil dojmu, že se tak stalo v důsledku mého legendárního extempore v budově radnice, kde jsem těžce zastínil i moji politicky „nerozumnou“ matku. Pravda, mladý nadějný soudruh se ze mne nakonec nestal. „Zvířatům“ jsem jejich politický zásah nikdy nezapomněl a do komunisty vedených Jisker ani Pionýra jsem po celou dobu „základoškolské“ docházky nevstoupil. A snad bych ani nemohl, i kdybych sám chtěl. Co vedla „zvířata“, do toho se v rodině nevstupovalo. Jiná varianta se nepřipouštěla.

Na základní škole jsem se nakonec stal „rozvracečem kolektivu“, jehož drtivá většina skončila v pionýrské organizaci, a nových extempore s některými „angažovanými“ třídními učitelkami jsem si užil dost a dost… Nakonec ve mě „zvířecí“ šikana prohloubila zájem o historii, kterou jsem vzdor všem výhrůžkám, že se z kádrových důvodů nikdy nedostanu na studia, později úspěšně vystudoval na Karlově univerzitě, a to jen díky „sametovému převratu“ v osmdesátém devátém.

Paní vychovatelka z mateřské, jež také neměla v oblibě „zvířata“, se v čase revolučním dokonce stala čelní aktivistkou místního Občanského fóra a její manžel o něco později starostou a Lampovým demokratickým nástupcem. Helenku, která ve svých dětských létech netušila o politice nic kloudného a ani se o ni nezajímala, jsem poznal jako vynikající spolužačku a kamarádku a užil jsem si s ní i hodně legrace. Ředitelka „mateřinky“ v klidu přežila sametový přerod a jako vážená osobnost našeho maloměsta odešla v zaslouženém věku na penzi. Vždyť komu by vadili ředitelé mateřských škol? Ti že by měli něco společného s politikou? Koho by to jen mohl napadnout takový nesmysl? Zato ředitelé škol základních na tom byli poněkud hůře. Nová soudružka ředitelka, jež se dostala do funkce teprve krátce před osudovým „listopadem 1989“ a kterou pamatuji jako jednu z nejhodnějších a nejmilejších učitelek 1. stupně, od níž jsem nikdy nezažil sebemenší politickou šikanu, musela z nejvyššího postu odejít a už se do něj nikdy nevrátila. A jak již zaznělo výše, změny zasáhly také sféru politickou. Radnici opustil soudruh Pytlíček, kterého jsem v průběhu času poznal též osobně a vzpomínám si na něj jako na dobromyslného starého pána, jenž z entusiasmu pomáhal mladým rodinám a přátelsky vyšel vstříc i té naší, zvláště v době, kdy se má matka po letech znovu provdala a zařizovala si novou existenci. Byla to zkrátka „zvířata“ a už neměla v kapse legitimaci té správné strany. To je přece jasné. Ale to by již byly zcela jiné příběhy, jimiž nemíním čtenáře unavovat…