Ivan Kraus: Vzpoura

Rubrika: Literatura – Fejetony

Bývalý starosta seděl u rybníka. Od chvíle, kdy se vrátil z nemocnice, chodil k vodě často. Když ležel na intenzivní stanici a díval se na světélkující přístroj, který ve dne v noci ukazoval rytmus jeho srdce, sliboval si, že pokud se vrátí, nebude už ryby šidit.
Potom, co byl revolučním fórem odsouzen jako reprezentant minulého režimu, přestal chodit do místní hospody a většinu času trávil u vody. Ryby mu byly sympatické už svou mlčenlivostí.
Když zaslechl vrzavý zvuk, uviděl mechanika, jak slézá ze svého starého kola.
"Tak co, berou?"
"Červa ne, ale nervy taky ne."
Mechanik odložil kolo do trávy, posadil se na mez a zapálil si cigaretu.
"Dáš si?" ukázal starosta na láhev bílého ponořenou ve vodě.
"Takhle kafe, kdybys měl.."
"Není dobrý na srdce."
"To vím taky. Ale nač chodit zdravej do hrobu?"
"To je pravda. Tam má jít člověk pořádně zhuntovanej."
"Tak co, jak je?"
"Je, jak je".
"Tos mi toho řek."
"Alespoň nelžu."
"Můžeš říct, co chceš, máme demokracii," zasmál se starosta a nalil si víno.
"Já říkal vždycky, co jsem si myslel," pravil mechanik.
"Někdy z toho byl pěknej malér."
"Protože většina lidí pravdu nesnese."
Během let spolu zažili leccos. Několikrát byli také úředně ve při. Jednou hrozil mechanik radnici dokonce soudem, ale pak potkal starostu na houbách a rozmyslel si to. Občas, když neměl stálé zaměstnání, hrozilo mu, že bude mít problémy jako příživník. Jednou starosta založil schválně úřední dopis "zeshora" a neodeslal ho zpátky. Když se to mechanik dozvěděl, přinesl za to třídnímu nepříteli láhev slivovice.
"S úplatkama na mně nechoď," odsekl starosta,vzal slivovici a hodil ji z okna na náměstí.

Starosta dopil víno a natáhl se na trávu. Mechanik si znovu zapálil.
"Práci máš?" zívl starosta.
"Až až..."
"Tak někoho zaměstnej."
"V mejch letech? Ani mne nenapadne. Mělo to přijít dřív, dokud jsem byl mladší.."
"Je to jako s ženskejma," poznamenal starosta, "kde byly, když jsme na ně měli..."
"Já ti něco řeknu," nadýchl se bojovně mechanik, "dneska je každej vedle z podnikání. Ale já jsem podnikal už za komunismu, když to nebylo v módě."
"To pamatuju. Někdy z toho byly nepříjemnosti," vzpomněl si bývalý starosta.
"Vždycky v tom byla jen závist. Základní vlastnost tohohle národa. Jako když jsem snil o tom autě. Když jsem tenkrát uviděl v časopise fotografii francouzskýho Peugeota, byl jsem jako zasaženej, jako ta Lotova žena v Sodomě. Úplně jsem ustrnul a od tý chvíle jsem nemohl spát, nic do mne nebylo, pořád jsem musel myslet na to krásný vozidlo. Kudy jsem chodil, tudy jsem myslel jen na ten auťák. Byl jsem jako posedlej, jako když na poušti zahlídneš oázu nebo když trosečník v moři vidí blížící se ostrůvek a nemyslí v tu chvíli na nic, než na to, aby k němu doplaval."
"Však já vím...," hekl starosta a natáhl se na mez.
"Nevíš. Všecko nemůžeš vědět. Protože tys to auto viděl už hotový, ale netušíš, co všecko tomu předcházelo. Nemůžeš si představit, co všechno se odehrálo před tím."
"Jo, " zívl starosta.
"To máš, jako když vidíš na výstavě hotovej obraz. Zíráš na dílo, ale nikdy se nedozvíš, co si tvůrce prožil v době, kdy obraz maloval. Koukáš na hotovou sochu, ale nevíš, že sochař, když ji dělal, málem zešílel... "
"Šílenej jsi byl vždycky," řekl starosta a převalil se na bok.
"Pro ty, kteří předstírali, že je tady všecko normální, jsem musel bejt šílenej," odsekl mechanik.

"Poslouchej, jak to bylo. Já jsem si řekl, že takový auto budu mít, a usmyslel jsem si, že udělám všecko pro to, abych ho získal. A protože nebyla jiná možnost, opatřil jsem si plány a nákresy toho vozu, protože jsem se neodvolatelně a osobně rozhodl, že si ten vůz sám, vlastnoručně postavím. A když jsem udělal to rozhodnutí, tak jsem věděl, že je jen dvojí možnost. Buď ten auťák postavím a dokážu to, nebo budu na to vozidlo pořád jen myslet, tak dlouho, až zchátrám a ztrouchnivím, až se nakonec rozsypu. A protože žít dál bez toho Peugeota jsem si nedovedl představit, tak jsem se do toho díla pustil. Dneska vidím, že to byl vlastně pud sebezáchovy."
"Jenže to bylo nelegální..." poznamenal věcně starosta a přivřel oči.
"Tenkrát bylo všecko nelegální."
"Neměls povolení."
"A na co jsem měl povolení?" vykřikl mechanik, "já jsem taky neměl povolení na život, ale jen na vegetování. Ale takový povolení je nemravnost, něco takovýho se neuděluje, o to se nežádá, to si člověk, pokud za něco stojí, vezme sám o svý vůli ..."
"Nekřič, plašíš ryby."
"Nejdřív jsem sháněl materiál, protože to nebylo jako dneska. To byla dřina a kalvárie, sehnat motor a součástky a svíčky a kabely, pak pneumatiky, plech na karoserii a taky ukořistit chrom na nárazníky. A k tomu materiál na všechny součástky, který jsem musel sám vyrobit, protože nebyly k mání. A pak jsem se zavřel v kůlně a začal jsem svářet, soustruhovat a montovat. Každou volnou chvíli jsem byl v kůlně, dělal jsem o sobotách i nedělích, ve dne i v noci, jako blázen, a měl jsem energii, jako kdybych uzavřel smlouvu s ďáblem. A jak mi ten auťák pomaličku rostl před očima, tak jsem měl víc a víc síly, a všechnu tu sílu jsem dával zase zpátky tomu automobilu, protože jsem při tom viděl už hotový dílo, viděl jsem toho Peugeota už před sebou. Ve dne i v noci jsem dělal, a vidina tý nirvány v podobě toho exklusivního vozu mi znovu dobíjela baterie. Byl jsem v jednom kole, a dával jsem všecku sílu tomu vozidlu svejch snů a ten auťák mi to oplácel, a tu energii vracel tou nádhernou představou, že jednou bude hotovej. Bylo to jako nějakej uzavřenej okruh, jako perpetuum mobile. Dělal jsem jako v horečkách, v takovým transu, v takovým nadzemským stavu, do jakýho se musel dostat van Gogh, když maloval svoje slunečnice, nebo Edison, když vynalézal žárovku. Vůbec jsem při tom nevnímal lidi, ani bolševika, protože jsem byl hnán tou vnitřní silou, valil jsem před sebou kámen jako Sysifos na kopec a věděl jsem, že když toho Peugeota postavím, když ho dodělám, tak že se ten kámen zpátky nesvalí, že ten můj život v tý zdejší beznaději bude mít nějakej vyšší smysl, protože nebudu jezdit nějakým křápem, ale vstoupím do dopravního provozu jako někdo. Důstojně jako majitel francouzskýho vozu exklusivní značky, auta se světovou pověstí... Chápeš to ?"
"Jo," vzdychl ospale starosta z posledních sil.
Mechanik se chvíli díval na rybník a pak se pomalu znovu rozjel.
"Když jsem se tenkrát do toho pustil, tak jsem pochopil, že když to dokážu, tak se vlastně dotknu na dálku kapitalismu a přičichnu k odéru svobody soukromýho podnikání, a dopustím se tak vlastně protistátního činu. Protože tím Peugeotem, kterýho postavím v kůlně, tady v p----i, daleko od jeho rodný Francie, tím autem se
vzepřu olaťkování, vzepřu se tlaku neschopnejch a násilí hajzlů. Pochopil jsem, že tím, že postavím to francouzský nádherný auto, uchovám si trochu svý svobody, která tady byla na příděl, pojízdný svobody na čtyřech kolech značky Michelin, tmavejch kolech s bílým pruhem a lesklou chromovou puklicí uprostřed.
A tak jsem tři roky dřel, ale byla to ta nejkrásnější dřina, protože jsem tenkrát poprvé v životě pracoval pro sebe. A když jsem v noci svářel, nebo vrtal nebo šrouboval, myslel jsem na tohle všecko a když mi něco zrovna nešlo, když neseděla matka nebo zlobila převodovka, dal jsem se znovu do práce a připadal jsem si jako Napoleon Bonaparte, ten velkej malej vojevůdce, a každým dalším šroubem, každým nejtem, každou součástkou jsem vyhrával další bitvu. A když jsem byl raněn v boji, tak jsem si ovázal ruku gázou, ošetřil jsem to válečný zranění a znovu jsem vyrazil na bojiště, nic mně nemohlo zastavit, ani zadržet, protože každým kouskem auta bylo to moje vítězství blíž. A když jsem se vrhal se šroubovákem, s kladivem a s kleštěma znovu do těch bitek, tak jsem byl ve zbroji, byl jsem jako rytíř, kterej se žene na svým koni dobýt pevnost.
Někdy jsem si nevěděl rady a to jsem pak - jako ten Napoleon chodil po svým stanu nad mapami - chodil já po svý kůlně a po baráku, zíral jsem na plány a jako on jsem nespal a přemejšlel, jak nepřítele zaskočit. Chodil jsem ve svým vůdcovským stanu a uvažoval jsem, jak dál. Ale jakmile se mi povedl další obchvat a já nahradil už kdovíkolikátou součástku nějakou novou, kterou jsem si upravil, změnil nebo udělal, a když se ukázalo, že sedí, že funguje, tak jsem nahlas sám řval v noci hurá a sláva, jako Napoleonovi vojáci, když se s tasenými bodáky v rukou hnali na nepřítele.
A když mě, jako Bonaparta, bolel žaludek, protože mi tekly nervy z toho, že mi zase něco chybí, třeba jen maličká věc, ale důležitá, bez který by to nebyl ten Peugeot, tak jsem si udělal čaj a dal jsem si ruku do montérek. Přesně jako ten velkej vojevůdce, když ho bral žaludek, protože byl nervozní z bitvy a z toho, jak nepřítele rozdrtit.
Mockrát jsem se poranil, když mi šroubovák sklouzl po plechu, pořezal se nebo píchl, často jsem se zranil železnou pilinou, když vyletěla od soustruhu a jednou mi něco vlítlo do voka a já musel nosit na něm pásku. Ale hned jsem se vrhl znovu do boje jako Mosche Dajan, ten mazanej Žid, kterej za šest dnů porazil tisíce Arabů, kterejm, jak známo, dědičně chybí fištron.
A když jsem dělal palubní desku, tak jsem na Dajana myslel a tím jedním okem jsem leštil to dřevo a vůbec mi nevadilo, že jsem měl to druhý zakrytý, protože i tím jedním okem jsem se viděl v tom dřevě, jak se lesklo jako zrcadlo, a sotva jsem se zahlíd, tak jsem věděl, že jsem neporazitelnej, že jsem blízko definitivního vítězství a že to dokážu.
Tři roky jsem na tom autě dřel jako šílenec a po těch třech letech jsem vylezl z kůlny, špinavej, pohublej a vyčerpanej, ale ohromně šťastnej. Ale v kůlně stál nádhernej vůz. Byl černej, lesklej, se stříbrným chromem na masce motoru a náraznících. Uvnitř měl plyšové polstrování ve vínový barvě, protože bordó je barva Francie a barva vyhrazená na královský trůny a já jsem byl král a volant byl moje žezlo. A klakson byl zlatožlutej, protože zlatá, to je barva královský koruny.
Hele, já jsem se tenkrát na ten auťák nejdřív dlouho díval, abych vychutnal to, že jsem to dokázal, že jsem ho stvořil.
A cejtil jsem se v tý kůlně jako pánbůh, když sedmýho dne odpočíval po tý lopotě.
A pak jsem se ustrojil do parádních kostičkových šatů, vzal jsem si bílou košili a lakovky a do kapsičky saka jsem si vrazil červenej kapesníček a ke krku sametovýho modrýho motýlka a poprvé jsem se projel. Motor šel tak hladce, tak tiše, jako by byl ze sametu, a vůz se lehce kolíbal na pérech, a já si připadal jako na lodi, jako bych nejel ulicí, ale plul, a nevnímal jsem lidi, který zírali na ten zázrak a nevěřili svejm očím. A vychutnával ten moment, kdy bledli závistí, to byla prémie za ty tři roky a za to, že jsem tu byl pro většinu lidí za magora, protože teď se ukázalo s konečnou platností, kdo je tady nesvéprávnej. Ale to mi nestačilo, vyjel jsem na silnici a vyrazil jsem dobýt hlavní město. Šláp jsem na to, jen tak lehce, jen špičkou lakovky, tak to bylo jemně seřízený, a můj auťák se hned dal do cvalu. A když jsem přišláp trochu víc ten pedálek, kterej byl jako ženskej kotníček, dal se můj oř do trysku. A já jel a míjel jsem ty přikrčený frajery za volantama národně podnikavejch, zflikovanejch hajter. Stačilo lehce přišlápnout a už jsem byl v prachu. A jak jsem jel, viděl jsem ty prďochy v zrcátku, jak žasnou a civějí na ten zázrak, a jak jsem kolem nich frčel, tak všichni ti, který si na ty křápy za léta nakradli a nadělali v přesčasovejch hodinách nesmyslný práce, tak byli z toho mýho cvrkotu paf. A jel jsem jako nějaký cizí rytíř, jako urozenej šlechtic, jako zeman na plnokrevníkovi, na hřebci z vlastní stáje, ne na nějaký chcíplotině, a řítil jsem se tou silnicí jako svobodnej pán, a míjel jsem ty přihrblý poddaný.
A ve městě, hele, ve městě jsem to zaparkoval před hotelem Ambasador a vrátnej hned přiskočil a ochotně mi otvíral dveře. Vešel jsem dovnitř a poručil jsem si kávu ve skle. Sedl jsem si k oknu a díval jsem se, jak se kolem mého Peugeota shromažďujou lidi, jak ho obcházejí, nakukujou dovnitř, a jak se ho s úctou a obdivem dotýkají. Mezitím se setmělo a já viděl toho svýho Peugeota, kterýho jsem sám o svým neodvolatelným rozhodnutí postavil a stvořil, poprvé ve světle luceren a díval jsem se, jak se na lesklejch černejch blatnících odrážejí světla lamp, a ta světla zářila jako diamanty v tmavý noci.
Já ti něco řeknu, já nejsem člověk sentimentální, a nepodlehnu snadno dojetí, však mně znáš, že já spíš řvu, ale přiznám se, že tenkrát v tu večerní chvíli, když se světla těch luceren odrážela na černejch blatnících mýho vlastního, osobního vozu značky Peugeot, tak jsem cejtil, že mám najednou v očích slzy, protože jsem byl šťastnej. A protože je přece známo, že po souloži je i zvíře smutný a mně v tu chvíli bylo jako po konci dlouhýho letitýho milování.
A pak se stal ten zázrak. Ze všech stran se najednou srocovaly holky, který můj vůz očaroval. Byly jako kočky. Otíraly se hřbetama o kapotu, předly, celý se třásly rozkoší a tiše mňoukaly. Kráčely kolem auta, lehce našlapovaly, dotýkaly se ho tlapkama, nakrucovaly se a vrněly. A když viděly, že já jsem majitel toho nádhernýho vozidla, tak vypnuly prsa, rotovaly zadkem, hýbaly vším, co mají k disposici, a motaly se kolem mne jako opilý. A kudy jsem jel, tam se za mnou táhly, celá smečka nádhernejch mladejch koček, a já, kterej jsem začal už plešatět, jsem se najednou stal králem. Byl jsem král, protože ti ostatní chlapi měli jen křápy a hrkačky a já jsem nad nima vynikal, protože jsem se nepřikodrcal, ale přichvátal jsem na svým francouzským hřebci.
A když jsem někde zastavil, hned se kočky kolem auta seběhly, jako když je doba krmení, zhlížely se v autě a jeho lesku jako v zrcadle a snivě předly. A celý se ježily, protahovaly se a třásly, a mohl jsem mít kteroukoli z nich, byl jsem jejich pánem, jejich vládcem, byl jsem pánem koček.
A tak mi ten Peugeot nejen dal svobodu, a umožnil mi uniknout z komunismu, tím že mi dal pocítit vlastní práci, ale vracel mi i s úroky to příkoří, kterého se mi dostávalo léta vod koček, když mě přehlížely, když jsem pro ně byl nýmand. Ale s Peugeotem jsem už nebyl pouhej sexuální žebrák, byl jsem naprostej a bezkonkurenční kočičí císař, a už jsem o kočky nemusel bojovat v drahejch barech a kavárnách, klesaly mi samy k nohám, nabízely se, třely se o auťák jako divý a jen čekaly, kterou z nich si vyberu, která bude ta vyvolená a bude smět usednout na plyšovej trůn vedle mne a pak jet tryskem, silou všech sedmdesáti pěti koní jako královna na můj hrad..."
Mechanik se zasnil a zmlkl.
Starosta se tím náhlým tichem probudil. Zívl a posadil se. Seděli pak vedle sebe na hrázi a hleděli mlčky na rybník.
Kdyby šel někdo kolem, mohl by se domnívat, že ti dva nemluví, protože si nemají co říci.

Exkluzivní ilustrace pro Pozitivní noviny: Radek Jílek




Ivan Kraus
Kůň nežere okurkový salát
Vydalo nakladatelství Garamond
rok 2000
  
Kresba na obalu: Adolf Born  

Tento článek byl v Pozitivních novinách poprvé publikován 01. 09. 2012.