Milan Turek: Běž dělat hudbu, protože nic jiného neumíš
Rubrika: Publicistika – Rozhovory
| „Běž dělat hudbu, protože nic jiného neumíš, …“ slyšel od rodičů Martin Prokeš, vynikající zpěvák, tenorista a manažer z České Lípy, když dokončil základní vzdělání. V propagačních brožurách několika ročníků dříve českolipského festivalu Festivalu duchovní hudby 2000 – 2006 a od roku 2007 Mezinárodního hudebního  festivalu Lípa Musica byl v záhlaví uveden pořádajícím Martin Prokeš a současně se jeho jméno objevilo mezi účinkujícími. To by nemuselo být nějak zvlášť zajímavé, u jeho osobních údajů byl však překvapením rok narození. Když festival založil, bylo mu 26 let a stal se jedním z nejmladších manažeů v oboru duchovní hudby, díky jemuž jsou zaplněny koncertní síně a kostely Severočeského kraje a díky jeho odvaze mladíka dát klasická díla převážně sakrální hudby do míst, kde nebyli lidé zvyklí navštěvovat koncerty. Neobvyklost profesní dráhy zpěváka a obchodníka s duchovní hudbou byla lákavá pro popovídání v liberecké knihovně před několika lety. Zdálo by se, že slétá shůry, když sestupovala jeho ramenatá a vysoká postava po schodišti. Stejně tak zastínil perutí paží jako anděl strážný drobnou houslistku Ivu Bittovou, při jejím koncertě v kostele Povýšení sv. Kříže v České Lípě, kdy začínal s vážnou hudbou. I svým hlasem hrdinného tenora navozuje náladu bezpečí a příjemného pocitu, jakoby za ním prosvítala osobnost ebenovského typu. Vyprávěním o krásné hudbě, svých prožitcích, přátelích, rodině v projevu mladicky překotném charakterizoval svou osobnost a životní názor. |
| ■ Byly ve Vaší rodině předpoklady v církevní výchově nebo jste se k tomuto druhu hudby dostal rozšířením svých znalostí? Otázka víry a vztahu k duchovním hodnotám pro mladého člověka není jednoduchá, přece jenom se pokusím hodnotit ji z mého vlastního pohledu. Mám pocit, že v církvi je spousta dobrých věcí, které stojí za to je poslouchat nebo je i následovat, tak je v ní také spousta mlhy. Jsem z toho trošičku rozhořčen, protože lidé, kteří zastupují církev nebo církev samotná, měli by lidi nějakým způsobem oslovovat. Měli by být přístupní, aby to nebyla jen nějaká fikce. Já osobně jsem pokřtěný katolík, ale ze spousty věcí jsem nešťastný, jak se prostě vytváří, a mrzí mě, jak církev oslovuje mladé lidi a jakým způsobem se prezentuje. V rámci našeho festivalu jsem nebyl vždy chápán, jak bych si představoval. Ale mám radost, že lidé na festival přijdou a církev má možnost přivítat nové a nové lidi, že má možnost k těm lidem promlouvat. ■ Kterou osobnost ze svého okolí hodnotíte nejvýše a která byla pro Vás nejvíce inspirativní pro myšlenku sestavit netradiční festival? Pro mě se stává vzorem vždycky člověk, který je nějakým způsobem se mnou v úzkém kontaktu ať už pracovním nebo osobním, zvláště pak pokud nějakým způsobem zaregistruji, že se mi na něm něco líbí nebo mě inspiruje. Nejvíc jsem to poznal, když jsem vstoupil do sboru Schola Gregoriana Pragensis, který je výjimečný právě tím, že je v něm devět lidí, devět osobností a každá úplně jiná. Za těch šestnáct let mezi nimi jsem se hodně naučil. Byli pro mě inspirací např. Marek Eben nebo David Eben, a také pan profesor Petr Eben na mě udělal obrovský dojem jako prostý člověk. Nebyl to člověk z médií, byl to člověk, kterého jsem potkával, od kterého jsem se mnohému přiučil. Tam, mezi nimi jsem také pro svou současnou činnost našel dostatek zkušeností, bohatou inspiraci a oni mě přivedli k tomu, abych se rozhodl připravit pro posluchače na severu Čech řadu nádherných koncertů. Hlavní inspirací pro mne bylo, že jsem v Evropě viděl jak samotné festivaly vznikají a probíhají. Mým práním bylo mít něco takového i v našem kraji. ■ Mimo profesní vzory hledá každý člověk i osobnost, v níž vidí příklad morálních vlastností, způsobu jednání, našel jste i Vy někoho, kdo by z osobností světa mohl být Vaším vzorem? Pocházím z rodiny, která osobnost Václava Havla příliš neuznávala. Člověk hodně přijme z toho, co slyší doma, co se říká v jeho nejbližší rodině. Ale já jsem si svůj obrázek utvářel poměrně dlouhou dobu, a kdyby mi dříve někdo řekl, jak bych ho charakterizoval, nevěděl bych to. Jednu věc však vím určitě. Několikrát jsme koncertovali se souborem Schola Gregoriana Pragensis na hradě a měl jsem příležitost být v přímém kontaktu s Václavem Havlem. Když přišel, jakoby do sálu vstoupilo něco, nějaká přirozená autorita, nebo prostě osobnost. Když jsem měl poté možnost si přečíst některé z jeho knih či o něm, uvědomil jsem si, jak jsem pyšný na to, že jsme měli možnost mít v čele státu takovou osobnost jakou bezesporu dodnes je. Zanechal na mne obrovský dojem a velmi si ho vážím. ■ Během svého působení v souboru máte možnost vidět umělce a další osobnosti z jiných zemí, můžete kulturnost porovnávat i s naší republikou. Který stát na Vás nejvíce zapůsobil akceptováním hudby, prezentací umění? Kde jste měl nejatraktivnější zážitky? Z těch zemí, kde jsem byl, nejvýše hodnotím asi tyto: Francii, Itálii, Španělsko, Japonsko. Je to dáno obrovskou kulturní tradicí těchto zemí, tam se chodí na koncerty a lidé umí ocenit, když jim přinesete něco, co ještě neslyšeli nebo zprostředkujete něco navíc. Atraktivních míst znám zatím jen několik, mým největším a nádherným zážitkem byl pobyt v Izraeli, kde jsme byli na pozvání českého velvyslance. Ambasáda se nám věnovala natolik, že jsme během deseti dnů projeli celý stát. Nejintenzivnějším zážitkem posledních let je naše návštěva v budhistickém chrámu na sv. hoře Chiei v japonském Kioto, tam jsme strávili neuvěřitelných 16 dní s našimi budhistickými přáteli. Následně poté přijali naše pozvání a zde v České Lípě bylo natočeno CD Blízké hlasy z dáli. ■ V kolektivu, ve kterém musíte prožít na cestách celou řadu dní, se nevyhnete konfliktním situacím. Čeho si nejvíce ceníte u spolupracovníků? Jsou vlastnosti, které zásadně odsuzujete a které jsou pro Vás v životě rozhodující? Je těžké najít rovnováhu s člověkem, který plní určité úkoly. Mně vždycky záleží, aby to byl kamarád, abychom měli lidský vztah, abychom si porozuměli a našli stejnou shodu jako při interpretaci díla, kde má každý své místo a respektuje práci druhého. Jedna z věcí, která mi opravdu vadí, je lidská závist a v poslední době jsem alergický na lidskou blbost a hloupost. Občas se setkám s člověkem, na kterého vyzkoušíte tolik způsobů, jak se s ním domluvit, a přece si stojí na svém nebo vyloženě dělá naschvály. V partnerském životě asi tolerance, věrnost, a pak mám rád, když dokážou k sobě být lidé upřímní. ■ Vaše působení v kolektivu vynikajících muzikantů Schola Gregoriana Pragensis bude možno jen stěží srovnávat s nějakým jiným tělesem. Myslíte si, že jste již v životě dosáhl právě tady na nejvyšší stupínek svých výkonů? Mám takový pocit, že když splním pomyslný nejvyšší výkon, že šplhám pořád dál, proto nejvyšší výkon ještě očekávám, a až přijde, stejně to nepoznám. ■ Na takové úrovni již se dá očekávat i vysoká forma ocenění. Získal jste někdy větší množství peněz bez většího úsilí a Vaše nejvyšší dosažená odměna za práci byla finanční nebo nehmotná? Když jsme začali dělat první ročník Festivalu duchovní hudby, stálo mě to mnoho nesmírného úsilí, práce a osobního vkladu, byly to začátky. V mrazivém a chmurném podzimu po skončení všech koncertů, když jsme definitivně uzavřeli všechny záležitosti, potkával jsem starší lidi, prostě stařenky a starší pány, a ti mě zastavovali a děkovali mi za festival. Nechápali, proč já, jako mladý člověk, nejsem někde v baru a proč se věnuji organizování koncertů. Jedna stařenka mně k poděkování ještě vlepila pusu, a to mě potěšilo nejvíc. ■ Honorování zpěváků a jiných umělců se nedá posuzovat jen podle hodin strávených na pódiu, potřebujete k tomu mimo talent mnohaletou přípravu, podporu celé rodiny a stálé úsilí, aby každé vystoupení mělo vysokou úroveň. Kolik hodin denně pracujete? Já jsem vlastně po studiích byl takový bohém, necvičil jsem, dělal jsem si z toho legraci a říkal jsem, že hlas je nejhezčí, když ho začnete používat. Obyčejně jsem se ani nerozezpívával, jako frajírek jsem vystoupil a ono to vždycky fungovalo, výsledek byl vždycky skvělý. Časem člověk zjistí, že hlas je potřeba trošku cvičit a rozezpívat se a být k němu šetrnější. Nenacvičuji dopředu, jsem ten typ člověka, který si váží volného času, když mám objednávku, tak se připravím, abych dokázal zazpívat bez chyby. Ale nedá se říct, že nacvičuji dvě, tři hodiny denně, ani když mám před nějakým koncertem. Pokud se týká mé práce, můj život se trochu zklidnil. Udělal jsem si takovou pracovní dobu, že chodím do kanceláře a pracuji od rána do odpoledne. Jinak jezdím často na koncerty a jsem tak zaměstnán celé dny i přes víkend. ■ Práce manažera a zpěváka je značně odlišná, chcete-li podat dobrý výkon jako manažer, musíte mít organizační schopnosti a obchodní znalosti. Měl jste nějaký niterní popud začít pracovat jako manažer vedle profesionálního zpívání? Co se týká manažerské práce, to je největší problém, který v současnosti prožívám. Pustil jsem se do podnikání zcela přirozeně. Asi šest let jeden z členů Schola Gregoriana Pragensis dělal manažerskou práci, a to se mi zdálo velice zajímavé. Jak je soubor prezentován a vnímán současným kulturním světem, naše prezentace byla do jisté míry i jeho práce a mně se to velmi líbilo. Prvním popudem, abych nastoupil na jeho místo, byl můj obdiv, který jsem k našemu zástupci choval, a druhým důvodem bylo, že jsem chtěl také v našem kraji udělat něco, co jsem viděl do té doby kolem sebe. Během svého působení v souboru jsem měl možnost poznat, že velké festivaly a dobré věci v kultuře vznikají v neznámých městech a vesničkách. V ten okamžik už jsem věděl, že chci zorganizovat nějaký koncert nebo nějaký cyklus nebo festival a nebál jsem se toho. Rozhodl jsem se vstoupit do toku koncertních kolotočů a dát se na cestu málo propagované duchovní muziky. ■ Svou životní kariéru jste začal v pražském souboru Přažští magrigalisté již poměrně na vysoké úrovni. Měl jste hudbu zděděnou v krvi po svých předcích, nebo šlo o mimořádné úsilí? Nevzpomínám si, že by někdo v naší rodině byl hudebníkem nebo muzikantem z povolání nebo měl hudební vzdělání. Vím jen, že můj tatínek velmi hezky zpívá a hraje na kytaru. V dětství, když byla sváteční rodinná pohoda nebo při nějakých oslavách, kdy tatínek hrál a někdy se přidal ještě strejda, tak jsme odmalička jako děti zpívaly. A já jsem ze všech šesti dětí byl jediný, který si řekl, že chci dělat hudbu. Znělo to už potom jako šprým, když říkali: „Běž dělat hudbu, protože nic jiného neumíš!“ ■ Být úspěšným manažerem, mít úspěchy jako zpěvák již znamená naplnění životních cílů. Naplnila se Vám klukovská přání nebo ještě Vám zůstávají do budoucnosti nesplněné sny? Ano, naplnilo se mi vše, chtěl jsem zpívat a zpívám, navíc pomáhám vytvářet manažerskou prací se svou firmou hudební obraz kraje. Přál jsem si mít psího kamaráda - i toho jsem dostal… Jsem štastný. ■ Co považujete za štěstí? Být tam, kde jste rád, být s lidmi, které máte rád, nebo vykonávat činnosti, které máte rád? Za štěstí považuji, když jsem vnitřně v pohodě, dokážu si užít čas i místo, když člověk není rozháraný. Osobně vyznávám názor, že všude dobře, doma nejlíp. Kladu velký důraz na rodinu, se svými příbuznými jsem nejraději a tehdy jsem šťastný. ■ Stačil jste při tak náročné práci zpěváka a manžera za těch deset let založit rodinu? Máme s manželkou Pavlou dvě dcery: Magdalenku, které je 5 let, a mladší Dorotku, kterou jso 4 roky. ■ Dostal jste se už někdy do situace, kterou byste považoval za svůj nejtěžší životní okamžik? Když mi v roce 2004 tragicky zahynula moje nejmilovanější sestřička Lenka. Bylo jí 26 let a zůstaly po ní tři děti. |
| Před deseti lety se mladému manažerovi podařilo uspořádat první hudební festival v České Lípě, koncerty se konaly v kostelích města, tehdy se jako první v zahajovacím koncertě představil sbor Schola Gregoriana Pragensis. Největším hudebním celkem festivalu byl Severočeský filharmonický sbor, vedený česko-lipským dirigentem Josefem Zadinou s Filharmonií Hradce Králové. Pořadatelem již byla agentura Trifolium (botanicky jetel), kterou založil v roce 1999. Za dobu své činnosti uspořádala pro soubory zabývající se dobovou interpretací přes pět set koncertů a exkluzívně zastupuje již devátým rokem soubor Schola Gregoriana Pragensis. Byla pořadatelem všech ročníků mezinárodního hudebního festivalu Lípa Musica. V roce 2009 obdržel její ředitel, Martin Prokeš, ocenění starostkou města Česká Lípa za přínos pro rozvoj kultury v rámci regionu. Trifolium soustavně spolupracuje s občanským sdružením Arbor (latinsky strom, stěžeň), jehož cílem je propojení kulturně-duchovních hodnot v příhraničí. Založeno bylo v roce 2000 a jeho cílem je zprostředkování vysokých kulturních a duchovních hodnot především oblasti hudby širokému spektru zájemců především na Českolipsku, případně i dalších místech, kde minulý režim výrazně narušil historickou tradici ve vytváření a prezentaci těchto hodnot. Sdružení se zaměřuje na provozování nekomerčních a okrajových žánrů. Usiluje v této oblasti také o účinnou spolupráci s německými sousedy, se kterými nás spojují souvislosti historického vývoje. V souladu s významem názvu sdružení je jeho krédem „Společná Evropa je jako strom, který ví o svých kořenech v celé jejich šíři a hloubce a vědomě je ctí.“ Od roku 2007 je spolupořadatelem mezinárodního festivalu Lípa Musica. Od roku 2000 navštívily festival významné osobnosti české hudby: Petr Eben, Dagmar Pecková, Jiří Bárta, Jaroslav Tůma, Štefan Margita, Pavel Šporcl, Iva Bittová, Ondřej Havelka, Marek Eben, Radovan Lukavský a další. Z orchestrů se na Českolipsku vystřídaly Česká filharmonie, Pražská komorní filharmonie, Severočeská filharmonie Teplice, Filharmonie Hradec Králové, Schola Gregoriana Pragensis, Musica Florea, Collegium 1704, Pavel Haas Quartet, Amarcord a mnoho dalších, stejně jako řada pěveckých sborů, z nichž jedním z největších byl Severočeský filharmonický sbor. Koncerty přináší občanské sdružení do celé řady míst i mimo Českou Lípu: Nový Oldřichov, Jezvé, Jablonec nad Nisou, Kravaře, Zahrádky, Jablonné v Podještědí, Nový Bor, Železný Brod, Filipov, Jablonec nad Nisou, Liberec. Účinkující přijíždějí nejen z Čech, ale také z Maďarska, Německa, Polska, Ukrajiny. Mezinárodní linie festivalu se v letošním programu přihlašuje ke slovanské a středoevropské vzájemnosti, na kterou se při dnešní jednostranné orientaci na Brusel trochu zapomíná. Umělecké vazby se slovanskými zeměmi budou posíleny vystoupením špičkového slovenského ansámblu Musica Aeterna, vycházející hvězdy polského klavírního nebe Wojciecha Waleczka s chopinovským programem a svébytné ukrajinské zpěvačky Kateryny Kolcové-Tlusté, která se přestaví s cyklem rusínských písní. Středoevropskou mozaiku doplní maďarský varhaník István Matyás. Na podzimní festival přijala pozvání také legenda českého šansonu Hana Hegerová, čehož si organizátoři obzvláště cení. Festivalová dramaturgie nezapomněla ani na děti, pro něž tentokrát připravila divadelní představení Doremifa Sůl nad zlato v podání vynikajícího královéhradeckého divadla Drak. Dětské zastoupení na festivalu obohatí koncert Kühnova dětského sboru, tentokrát situovaný do Jablonného v Podještědí. Program se v letošním roce rozroste o další umělecké odvětví – moderní výrazový tanec, jeho představitelem bude taneční soubor DOT 504 s projektem vypovídajícím o partnerských vztazích způsobem, který Česká Lípa často nevidí. Devátý ročník mezinárodního hudebního festivalu Lípa Musica se rozšiřuje i teritoriálně. Ke všem dosavadním koncertním místům přibývají srdce Euroregionu Nisa, česko-německo-polského trojmezí Hrádek nad Nisou a nově nejvýchodnějším místem bude Železný Brod. Tato expanze posiluje význam fe-stivalu pro českolipský region i celý Liberecký kraj. K nejvýznamnějším úspěchům patří vystoupení České filharmonie, která koncertuje mimo Prahu na venkovních pódiích zcela výjimečně. Üčast vynikajících těles a umělců na koncertech v Libereckém kraji vytváří hudební prostor, který v republice na úrovni regionů nemá obdoby. Vzhledem k příhraničním přesahům i nejkvalitnějším zástupcům české umělecké scény a profesionálně vynikající organizaci je Mezinárodní hudební festival Lípa Musica již nezastupitelně zapsán mezi vrcholy české hudební scény. |
| K napsání článku použity materiály www.lipamusica.cz, propekty festivalů, osobní sdělení a foto z archivu Martina Prokeše, fotografie České Lípy autor článku. |
Tento článek byl v Pozitivních novinách poprvé publikován 10. 06. 2010.
