Když strýčka ještě v roce 1948 zbavili uniformy Sboru národní bezpečnosti, do kterého vstoupil, když jej omrzelo věnovat se krejčovskému povolání, tak se po nějakém čase se svojí ženou odstěhovali na tehdy Státní statek Zdonín, už v šestnáctém století založený dvůr v kraji kolem Nymburka.

Snad pro změnu, abych netrávil každé prázdniny ve Slapech, jednou nebo dvakrát pobyl jsem několik týdnů na tom statku, kde strýček pracoval jako účetní a tetička v kanceláři. Strýček byl vždy schopný a podnikavý, a tak zřejmě snadno získal kvalifikaci účetního, když byl vysvléknut z uniformy strážce pořádku, která mu velmi slušela, ale pořádky, které měl střežit, dostaly poněkud jiný význam a podobu.

To místo Zdonín se nalézá v polabské nížině, krajina kolem rovná jako mlat, jako stvořená pro nádherné výlety na kole, po silnicích klikatících se mezi vonícími loukami a lány polí, tichem, kterým jen znělo tiché ševelení pneumatik bicyklu a občasný popěvek ptactva.

Nijak moc mi nevadilo, že v tom místě nemám kamarády, alespoň si nepamatuji na děti zaměstnanců statku, možná je to tím, že jsem s nimi neprožil nic pozoruhodného, žádné dobrodružství… Ale zato jsem byl užaslým svědkem zabíjačky, pašík vyrazil, snad nedopatřením, z chlívku, a hnal se nádvořím, kolem hnojiště uprostřed, nakonec dopaden k této věci pozvaným řezníkem panem Kopeckým a několika dalšími muži; zachvěl jsem se, když tlumeně zazněla rána z válcovité speciální pistole, která prohnala kuli hlavou zvířete, stejně tak, když kolem dlouhého nože pana Kopeckého vyřinula se krev z masivního, vykrmeného těla do veliké nádoby, kouřilo se z ní a já stál na tom dvoře a ohromen pozoroval, jak se to všechno v nádherném rytmu děje, jak je pašík zavěšen za nohy na silný trám stodoly, odborně vejpůl rozdělený, a pak už pan Kopecký zkušenými rázy a tahy nože rozděloval to těžké tělo na lehčí kusy, správně rozdělené podle účelu, na stole čistě umytém objevila se motanice střev, a to už ženy v horké vodě připravovaly je k použití na jitrnice a jelita.

Na sklonku odpoledne pak už začala hostina, vůně stoupala od stolu a talířů a tu mě napadlo, že mě možná naši posílají na ten statek Zdonín snad proto, že hlavně máti si myslela, že nekypím zdravím, a v tom kraji byl vzduch čistý a teď navíc i tohle bohaté a čerstvé jídlo.

Někdy jsem si na kole vyjel až do Nymburka, ale nejraději jsem sedával u rybníka, součásti obory obklopující budovy statku, dříve tedy dvora, na lískový prut uvazoval jsem vlasec s dvoubarevnou baničkou splávku, žádné náčiní s dokonalým navijákem, žádný štípaný prut umožňující vrh návnady do dálky, o jaké se mi tehdy na břehu toho rybníčka ani nesnilo. To byly chvíle, na které jsem se těšil, na splávek nehybně spočívající na klidné, temně zelené hladině toho nevelikého rybníka, metr pod ním na háčku kulička těsta, kterou mi teta připravila, taková, jako pár dalších, co ležely vedle v plechovce, ty, co také měly nalákat chudáka kapra, protože vlastně ono všechno podstatné dění prochází žaludkem.

Nestal jsem se nikdy rybářem, snad jako bych tušil a domníval se, že to moje počínání v klidných vodách nevelikého, klidného rybníka v oboře statku, dvora Zdonín, vlastně ani pořádným rybolovem není, ale pro mě to bylo rybaření dokonalé a to nejen pro znamenitý výsledek, ale i ty klidné chvíle, kdy čas jako by se zastavil, ustrnul podobně jako splávek spočívající nehybně na hladině, aby pak po chvíli většinou ne dlouhé pohnul se na vteřinku, pak znova se ponořil a zanechal po sobě dokonalá, zvětšující se kola na hladině, a to nebylo třeba panikařit, ale trhnout tím obyčejným klackem až na třetí vlnokruh… a to jsem většinou cítil náhlé napětí a odpor, nejednou jsem si říkal, že jsem si měl pořídit silnější vlasec, ale to už se hladina bouřila, vzdouvala a v její temné zeleni zazlátlo břicho kapra a já, nevybaven navijákem, jsem po svahu břehu couval, až jsem měl kapra v trávě, a ten kapr mi připomněl svojí velikostí sumce, které jsme chytali do ruky ve Vltavě, tam, kde je už po léta slapské jezero, tehdy, než se slapskou přehradou to jezero stalo.

Chvilku jsem se pokochal pohledem na svůj úlovek a pak kapr skončil ve velikém kbelíku s vodou, v nádobě donesené v naději zdařilého lovu. A pak jsem všechno opakoval, nasadil na háček těstíčko tetinkou připravené den předtím, a rozmáchl se tím klackem s vlascem na konci a posadil jsem se do svěží trávy a díval se na splávek ležící pokojně na klidné hladině, od strýčka jsem věděl o letitém původu tohoto místa, statku, dříve dvora Zdonín, a díval jsem se na klidnou hladinu a do okolní obory, ač byla půvabná, připadala mi zanedbaná, taková sotva vypadala v dávných časech, kdy vlastníkem byl jeden člověk a nebo jeho rodina, nejspíš aristokrati, zatímco v tuhle chvíli, co jsem u rybníka seděl, už pár let to místo patřilo vlastně všem, Státnímu statku, jeho zaměstnancům, ale tím pádem vlastně i strýci Emilovi, jeho ženě - mojí tetičce, a všem těm lidem, co se ochomejtali kolem zabíjačky, kromě řezníka pana Kopeckého, a ptal jsem se v duchu, byli to ti bývalí majitelé, nebo kdo asi prvně nasadil do tohohle půvabného nevelikého rybníka ty krásné kapry velikosti sumců, které jsme chytali do ruky v místech Vltavy, jaká tam už v té podobě teď neexistuje.

A chytil jsem pak ještě jeden exemplář a horko těžko jsem vláčel velikou nádobu s kapry domů a chvíli nato přišel z kanceláře strýček, podíval se na ty dva obry a řekl mírně:

„Pan… och, ano, soudruh správce, tě náhodou neviděl? V tom rybníce se ryby chytat nesmí. A je dobře, že asi zase někde popíjel, místo aby tě načapal… hrome, to je ale úlovek!“ pravil strýček, který se vyučil krejčím a pak sloužil u Sboru národní bezpečnosti, ten nádherný člověk, který mě naučil jezdit na kole a plavat, který si s každou změnou, která jej potkala, věděl rady, ten krásný, urostlý strýček Emil, který docela bezděky, aniž by o tom asi věděl, poznamanal můj život v tom nejlepším smyslu, stejně tak, jako když jsem byl malinkatý chlapeček, podobně se o mě staral dědeček, bývalý legionář v 1. válce světové.

„Nachytal jsi, ale budeš muset ty dva kusy i zabít. Teta má výborný recept na to, jak je připravit,“ řekl strýček Emil.

Učinil jsem, jak si přál, ale ještě několik dnů poté nemohl jsem se zbavit smutného dojmu, kterým mě ti dva šupináči velikostí sumců znepokojovali, tím kratičkým pocukáním, následujícím ještě po smrtících úderech kladiva.

A nebyl jsem schopen určit, zda jsem si pochutnal více na ovaru z pašíka, kterého skolil řezník pan Kopecký, nebo na kapru, připraveném, zcela mimo vánoční čas, tetičkou. Zastyděl jsem se ale, ač jenom na chvíli, za to, že nejsem absolutní vegetarián…