Stanislav Moc: Vnučka

Rubrika: Literatura – Zbývá dodat...

Vnučku miluji bezmezně, i když si to vlastně ani nijak nezaslouží. Je to prostě taková malá ženská, která si mě omotala kolem prstu jako kdysi její babička. 
Její babičku samozřejmě miluji také, ale už dávno ji nenosím všude v náručí, jak se o tom zpívávalo v jedné z našich národních písní. Ne, že bych ji už neunesl! Věkem mně sice síly ubylo a babička navíc trochu přibrala, ale i tak bych ji unesl, i když faktem zůstává, že už ne tak daleko, jako kdysi.
Naštěstí i tenkrát, v dobách plných mé mladistvé síly, jsem nemusel babičku nosit příliš daleko, a hned jsem ji pokládal. Samozřejmě, tenkrát mně vůbec nedošlo, že to je budoucí babička, respektive že z ní babičku tím pokládáním jednou udělám.
To s vnučkou je to mnohem jednodušší, té nemusím nic slibovat, ale za to ji musím nosit tak daleko a tak často, jak si to ta malá princezna přeje, a to bez nároku na jakoukoliv odměnu.
Tuhle jsme ji s babičkou vzali na nákup, a já jsem se pěkně pronesl. To víte, ta moje bere nákupy zrovna tak vážně, jako každá jiná ženská, takže jsme lítali z krámu do krámu jak průvan v arkádě, a pořád tomu nebyl konec. Já už jsem byl celej zpocenej, a přehazoval jsem si vnučku i pytlíky s nákupem z ruky do ruky, abych si ulevil.
V zelinářství jsem to už nevydržel a položil nákup na zem. Šikovně jsem se při tom sehnul tak, aby vnučka na nic nedosáhla. Stál jsem trochu stranou, hned vedle naskládaných jablíček „pink lady“. To abychom s malou nepřekáželi, a přitom jsem ji držel pořád na ruce, protože dobře vím, co tahle osmnáctiměsíční ženská dokáže. Bohužel, nerad to přiznávám, ale je to tak – co to talentované děvče dokáže ze všeho nejlépe, je oblafnout svého vlastního dědečka. Takže když jsem se tak šikovně ohnul, aby vnučka na naskládaná jablíčka nedosáhla, vůbec mě nenapadlo, že se o to ani nepokusí, nýbrž že do jablek kopne. To, co následovalo, by se dalo zhruba přirovnat k Niagárským vodopádům s tím rozdílem, že Niagára se nikdy nevyprázdní, zatímco bedna s jablky byla prázdná natotata.
Pink ladies padaly na podlahu, a jako míče se od ní odrážely a skákaly do všech stran. Majitel obchodu trochu pobledl a pak začal nabírat zcela odlišnou barvu, takže jsem nevěděl, jestli mám použít českou taktiku číslo jedna nebo dvě. Ta první spočívá v tom, že děláte, jako kdyby se nic nestalo. Prostě dáváte ostentativně najevo, že se vás daný problém nejen netýká, ale s jakýmsi pobaveným úsměvem naznačujete: Tak to jsem ještě neviděl! To se vám teda povedlo! ...
Druhá taktika je mnohem vypočítavější. Ulekaně zakroutíte hlavou a řeknete něco jako: Ještě že jsem malou nepostavil na zem! Vždyť ji to mohlo zabít! ...
Tahle jediná věta zaručí, že vás nikdo nebude obtěžovat. Však máme předpisy o bezpečnosti, ne? A kdo by si troufl říci, že se v nich vyzná? Kdybyste u toho ještě dokázali vytlačit z oka slzičku, tak máte vyhráno na sto procent, ale to jsem v našem případě nepotřeboval, neboť vnučka se náhle rozeřvala na celé kolo. Zřejmě ji vodopád jablek polekal.
...Prosím tě, co tam s ní děláš?... zeptala se moje žena. Přesně v její tradici! A zkazila mně tak rozhodování.
...Pojď k babičce, drahoušku... zaševelila k vnučce, a ta malá ďáblice po ní vztáhla ruce, jako kdybych jí opravdu ubližoval.
...To jsem ještě neviděl ... začal jsem neurčitě, ale pak to vzdal.
...Takhle vysoko jablka vyskakovat! ... začal jsem z jiného soudku ... To musí bejt kvalita! Tak mi to zabalte, já myslím, že když ty pomlácený kousky vykrájím, tak na štrůdl to bude dobrý ...

Věřili byste, že majitel obchodu jablka nejen pro mne posbíral, ale odmítl si za ně dát i zaplatit?  Prostě mi je dal zadarmo. Ani diškreci nechtěl!
Vyčůraný Čech to má v téhle zemi těžké. A tak, zatímco mně se v hlavě honily myšlenky, že kdybych vzal vnučku vedle do Lahůdek, a ona tam kopla do pultu se šunkou ..., tak moje žena vytáhla dvacet dolarů a vsunula je do kasičky na pultě. Vsadil bych se, že ani nevěděla, jestli to je kasička pro dobrovolnou požární brigádu nebo pro nějaký mrzáky. Čert aby se v tom vyznal! Samozřejmě, že ode dneška budeme nakupovat zeleninu a ovoce jen v tomhle obchodě ....

foto © Michael Židek

Tento článek byl v Pozitivních novinách poprvé publikován 24. 07. 2006.

Pozitivní noviny jsou neziskové internetové médium, které v letech 2004–2012 připravovala ve svém volném čase skupina nadšenců pod vedením Pavla Loužeckého. Všichni autoři a dopisovatelé do Pozitivních novin přispívali bezplatně, ze své vlastní svobodné vůle. Ačkoli od roku 2012 nové články nevychází, Pozitivní noviny i nadále fungují jako skutečná oáza pohody a optimismu na síti pro všechny čtenáře, kteří potřebují pravidelný zdroj k čerpání životní energie, inspirace, nápadů, zábavy, moudrých myšlenek a informací všeho druhu.