Balada o servírce Hance (1/5)

Rubrika: Literatura – Zamyšlení

(I/1)

„Počkejte, slečno Rynešová! Hanko. Posvítím vám!“ řek Raška. Zved mý kolo a roztočil pedály. Žárovka vyplivla trošíček světla na výčepní pult, takže jsem konečně nahmatala číšnický nůž a otevřela starýmu Raškovi poslední pivo; čtvrtý. On vypije každý večer právě tolik.
„Dobře jste ho vychladila. Jako by bylo sudový! Nebojte se, nepřijdete zkrátka! Já už peníze nepotřebuju.“
„Kolik jste říkal? Kolik vám vysolí, pane Raška?“
„Šest stovek. Za každýho.“
„A kolik jich zmáknete?“
„Deset. Když jsem s nima každý den, tak deset za měsíc.“
Počítám. Šest tisíc hrubýho je kolem pěti tisíc čistýho. Právě tolik mi to hodilo o letní sezoně i s tuzérem. Takže přes zimu je budu mít taky, přičemž nehnu malíčkem! Jen po večerech otevřít na dvě hodinky výčep, nalít dědovi čtyři vychlazený a pokrájet mu dvacet deka turisťáku. K tomu hodně cibule. Nebo opéct špekáčky na ježka a k tomu hodně křenu. A za takovýho lehára mít pět táců měsíčně, kdo by nebral? Slušná náhrada za výdělek, o který přicházím, když kysnu s Raškou na vymeteným břehu nádrže. Jiná by se přestěhovala na zimu do Poříčína, ale já se obětuju... No, vlastně je to pro mě dovolená primově zaplacená. Potřebuju si odfrknout. K civilizaci to mám pět kiláků, i když polní cestou.
Josef Raška je podivín. Dětina k tomu.
„Je to pravda, že muzicírujete na flétnu?“
Přikýv.
„A je pravda, že jste šprtal na gymplu?“
Zabimbal hlavou jako zvonem na kostelní věži.
„Proč jste toho nechal?“
„Stal jsem se hrobařem.“
„Kdyže vám zemřeli rodiče? Něco jsem o tom slyšela...“
„Tři dny před tím, než jsem se stal hrobařem.“
„Co že jste tak sám? Nikdy jste neměl fešnou kůstku?“
„Co by ne! A jakou!“
„Dala vám košem?“
„Den po tom, co jsem se stal hrobařem,“ zabimbal.
A to bylo všechno.
Zaplatil. Vypařil se. Nechal na stole čtyři pětky..., no co bych chtěla víc! Jedenadvacet korun spropitnýho každý den, tolik mě nestojí ani personální pokojík na půdě! Není to senzace? Nemakám, a ještě si naspořím!
 
Nikdy jsem nechtěla být servírkou. Když to začalo mezi našima skřípat, docela mě to vzalo. Učení jsem hodila za hlavu, a jak jen to šlo, kypřila jsem na zahradě záhonky, sázela kytičky a kropila je. A když nekropila, seděla jsem mezi nima a četla knížky. Z učiliště pro servírky jsem vzala dvakrát roha, ale taťka mi pokaždý všechno vysvětlil:
„Můj táta šel v pětadvacátém za prací do Němec. Vrátil se invaliďák! V osmi jsem se cpal bobulema, aby se mi udělalo špatně! Protože když jsem si zkazil žaludek a zvrátil ten sajrajt, nebolel mě hlad. Když mi bylo třináct, vzali mě do fajnového úřadu za poslíčka. Celý půlrok jsem čistil vašnostům lakýrky a byl jsem šťastný, že to můžu dělat! Vždyť jsem měl za to teplý oběd!!... Tak buď moudrá!“ a šup se mnou zpátky na intr.
Po každý čtvrletní písemce ze slohu mě vzal češtinář za bradu a vážnýma, zpytavýma očima řek: „Rynešová, co tady děláte? Proč jste nešla na knihovnici? Není vás tu škoda?“
„Mně se tady líbí,“ řekla jsem moudře do jeho zpytavých očí.
„A co takhle knihkupectví?“ uvěřil neuvěřil. „Taková sečtělá...“
„Když mě to tady baví,“ vysvětlil mu taťka.
No. Bavilo. Co bych vykládala! S odřenýma ušima a z milosti kantorskýho sboru dotáhla jsem to přece jen až k matuře. Ale při první příležitosti jsem se na posluhování stejně vykvajzla. Byla jsem totiž v hotelu Zlatá hvězda jedinou ženskou s výučním listem, a jelikož nutně potřebovali mistrovou odbornýho výcviku, náramně jsem se jim hodila. „Jsi mladá,“ řek ředitel Zlatý hvězdy, „nám starým neleze učení do makovic, udělej si dálkově pedagogické minimum a ostatní už půjde samo.“
„Děkuju, soudruhu řediteli.“
 
Bavilo mě to. Při dálkovým studiu jsem se dostala blíž k lidem, kteří toho o člověku hodně věděli. V mým životě bylo najednou víc slunce. To jsem čubrněla! Když mě škola baví, tak umím!
Jenže jsem si přestala rozumět s ředitelem. Mačkal se na mě jako ti ochlastové, když jsem šprtala na učňáku, a sotva jsem ho uzemnila, posílal mě pro svačiny svý sekretářky.
Taky po mně chtěl, abych mu opsala průklepem jeho básnický výtvory. Počmáral rýmovaně celý tři stránky o tom, jak si představuje erotický seance vojenský kapely po kulturní vložce v domově důchodců.
Řekla jsem mu, že tak vadná nejsem, a dala výpověď.
 
Pak mi to začalo.
Najdu si místo mistrový v jiným hotelu. Prý výborně, nastupte hned prvního! A když prvního přijdu – ať prý se nezlobím, jsem ještě dost mladá, nezkušená pro pedagogickou práci atakdále, atakdále.
Najdu si místo kastelánky. Lidičky, ten park v anglickým stylu! A já snila na zetdéešce o tom, že budu zahradnicí! Prý mohu nastoupit hned příští týden. Když utrmácená dorazím s celým svým šatníkem na hřbetě, prý se nemám zlobit, ale hodil by se jim někdo zkušenější, někdo s úctou k hierarchii hodnot...
Nějaká anonymní vůle pracovala v můj neprospěch a mě tak bolelo to podbízivý doprošování, to ponižující zacházení se mnou, že jsem se vzdala dalších pokusů. Dopracovala jsem se ke světovýmu názoru, že je lepší ponížit se a aspoň z toho něco mít.
Servírka Hanka se vrátila k výčepnímu pultu.
 
(I/2)
Tak mi uteklo prvních pět (prázdných) dní na Hradišti. V pondělí jedu na kole do Velkýho Poříčí. Musím koupit bednu piva, špekáčky, kilo turisťáku a bochník chleba. To je všechno, co starý Raška potřebuje na pět dní života. Šťastný člověk! Musí být v balíku!
Jedu do Poříčí a myslím na to, jak se zachová Váša. Pozve mě k sobě? Pět večerů s tranzistorem na náladě nepřidá a nicnedělání mi začíná lézt na nervy. S tím jsem jaksi nepočítala.
V poříčský prodejně smíšenýho zboží bych mohla chodit poslepu. Přesto jsem úplně vyplivnutá a mám nervy na pochodu: Váša Hrdlička si mě ani nevšim! A přitom jsem  j á  ten, kdo má co odpouštět! To on zrušil svatbu, když jsem ve třetím měsíci potratila!
Nakoupila jsem všechno a ještě dvacet svíček a sobě balíček kafe. Když jsem zamířila ke kase, Váša poslal prodavačku do skladu a sám se uvelebil u pokladny. Přece jen ho ještě zajímám! Určitě jsem zčervenala.
„Co Raška? Má mízu?“ řek místo pozdravu.
„Pro dědky jsem ještě mladá.“ Schválně odpovím pusou plnou smíchu, abych ho neodradila.
Není milovníkem zbytečných okolků. „Přes poledne máme zavřeno jako dřív. Mám tři hodiny času. Přijdeš ke mně? No?“
„Ty chceš?“ Přála jsem si, aby to vypadalo, že jemu na tom záleží víc. Ale bylo to podbízení. Vždyť i ty vášoviny jsou přijatelnější než celodenní bloumání kolem hospody a čekání na starýho podivína.
Váša mě převez:
„Uděláme to zase po našem?“
Řek po našem, ale myslel po jeho. Budu se muset sama vysvlíknout. Potom svlíknu jeho. On to sám nikdy neudělá. Za třetí přinesu na podnose tuplouvanou vodku a po doušcích mu ji naleju do hrdla. Nakonec se pomilujem.
... Když přišel Raška toho večera do hospody, položila jsem před něho balíček svíček.
„Vysolíte čtyři pětky. Přece tu nebudeme večer co večer točit pedálem jako dva pošuci!“
Jističe totiž vyhodil a hodiny uzamk bezpečnostní technik. Aby mě to prý nesvádělo. Jednou je hospoda mimo provoz, tak jaký fraky?! Aspoň že v pokojíku smím svítit.
Když má ženská jako já k obědu lásku, a po dlouhým půstu hned hodně lásky, je to na ní znát celý zbytek dne:
„Cožpak nemáte chuť vyrazit si někam do společnosti? Vůbec ne? Nikdy?“
„Jsem ve společnosti od rána do večera.“
„To jako těch kostlivců?“
Raška se začuřil. „Žádných kostlivců! To je jen vnější podoba! Experiment skončil! Jsou na cestě k němu.“
„– – – ?“
„Ke Kubovi Césaru Veškerému.“
„Proč mu říkáte César?“
„Protože je diktátor. Cokoliv si zamane, to taky udělá. Nikdo mu v ničem nezabrání.“
„Proč Veškerý?“
„Je všude. Je vším.“
„A proč Kuba?“ nedám Raškovi pokoje.
„Protože vypiplal člověka.“
„A to je špatně?“
„– – – !“
„Je to špatně?!“
„On ví, že s náma všechno zbabral. Jsme nepodařený laboratorní pokus.“
Raška má co dělat, aby se udržel na židli, tak je rozčilený, ale já si ho dobírám:
„Jak se s ním domlouváte?“
„Přece hudbou. S Veškerým se domluvíte jedině hudbou. Je to jeho řeč...“
No vida. Není s ním špetka legrace. Pořád je vážný! Jak to má vydržet ženská jako já? Žít s Raškou tři měsíce jako ta mrtvola, to bude makačka na bednu. Těch pět táců za měsíc bude víc než zasloužených. Fakt! Co se dá dělat, musím občas k Vášovi. Jsem mu sice dobrá jenom na tamto, ale je to aspoň zdravý!

POKRAČOVÁNÍ
 
...

Miroslav Vejlupek:  Balada o servírce Hance (1/5)
Miroslav Vejlupek:  Balada o servírce Hance (2/5)
Miroslav Vejlupek:  Balada o servírce Hance (3/5)
Miroslav Vejlupek:  Balada o servírce Hance (4/5)
Miroslav Vejlupek:  Balada o servírce Hance (5/5)

Tento článek byl v Pozitivních novinách poprvé publikován 05. 08. 2006.