Jarmila Hannah Čermáková – Miroslav Vejlupek: Všestranná umělkyně se přimlouvá za obnovu tradičních morálních a kulturních hodnot

Rubrika: Publicistika – Rozhovory

„Hoši a dívky / prvně sami / – už je jim těsná náruč mámy – / V horoucí předsrpnové vsi / za humny s trnkovými trny / prs a prstoklad opatrný / tápou zralosti v ústrety…“ Taková je duše Jarmily Hannah Čermákové. Paní Jarmilo, váš umělecký svět je velmi rozlehlý. Prosím, řekněte čtenářům, kým vším jste byla a kým zůstáváte?

Byla jsem a zůstávám matka. A rovněž babička. Obé čtyřnásobně, zatím. V mládí jsem byla studentkou uměleckých škol v oboru výtvarném a divadelním. Nejdéle angažována jako herečka Černého divadla Laterny MAGIKY. Zde jsem navzdory totalitě získala rozhled po světě. S postupující normalizací sedmdesátých let jsem (v době třetí mateřské dovolené) díky stranické neangažovanosti o angažmá přišla. Náhradou jsem se například naučila těžit dřevo v rizikové oblasti lesních polomů na Šumavě - a to až do šestého měsíce těhotenství, vážit a počítat promile v Ústavu pro výzkum léčiv v Praze, půjčovat knihy, uklízet a podobně. Mé pohádky - původně pro vlastní děti - posléze zastřešil a vydal ALBATROS. Něco málo Čtyřlístek, Květy, Sluníčko, Mateřídouška. Po převratu konečně vyšly i básnické sbírky pro dospělé čtenáře, jakož i byly inscenovány některé dramatizace, včetně libreta pro Bušení do železné opony ND.

Kdo vás v uměleckém směřování nejvíce ovlivnil?

Rozhodně mě ovlivnil Karel Hynek Mácha tím, že mě oslovil mým křestním jménem. (Mám rovněž mimo jiné v rodině syna Hynka a synovce Viléma). Jinak se klaním čiré mateřštině Jiřího Ortena, tak bolestně zkoušeného dík židovskému původu a intuici o svém vlastním předčasném konci. Z čapkovského rodinného kruhu musím jmenovat magického Josefa Palivce. Ze světových básníků jmenuji aspoň F. G. Lorcu a jeho cikánské inspirace. Básník, který odešel z tohoto světa násilím a ranou přímo do srdce zůstává jedním z nesmrtelných. Vzpomenu na něj, kdykoli slyším zvon. Zvukomalebně mi připomíná jeho jméno.

Ze současníků si vážím pánů Žáčka i Dědečka, neboť jim za žádných okolností nedošel smysl pro humor. Velký poetický náboj pak skrývají i texty dámy jménem Radúza.

Měli pro vás pochopení rodiče? Pokud vím, v uměleckém světě se uplatnili i vaši sourozenci...

Ano, rodiče měli pochopení. Lépe řečeno přímý vliv na můj příští vývoj měl třeba tatínek, který se rád „kochal“ krajinou a citoval přitom verše národních klasiků: „hlas zvonů plyne po závějích...“ nebo: „jak vlny osením po tobě hrají mé vzpomínky a touhy, rodný kraji...“ a podobně. Maminka citovala nad žehličkou Vrchlického děsivou Zimní pohádku o kouzelníku, co „v ledném bydlel kraji“ a bratr Ladislav nás i v neděli budil úderem do klávesnice, aby se poté vydal po stopách Frederika Chopina. Co dodat více?

A vaše děti? Projevuje se některé z nich umělecky?

Ano, děti jsou díky Bohu nadané. Prvorozená Viktorie je herečka a režisérka - mimo jiné například na Nové scéně ND. Syn Hynek je hercem Městských divadel pražských, hostuje i v Dejvickém divadle a rovněž má za sebou řadu režií. Obě starší děti mají zkušenosti i s filmem. Viktorka hraje v nedávno premiérovaném titulu HLAVA – RUCE - SRDCE (David Jařab), Hynek má roli v chystané premiéře filmu NEVINNOST (Hřebejk - Jarchovský). Nejmladší syn Herbert pracuje s designem, takže je směrován spíš výtvarně - jeho skutečný talent je především sportovní.

Jste známa tím, že odsuzujete ústrky nebo dokonce útoky na romskou menšinu. Čím vás soužití s ní obohatilo?

Cikáni/Romové jsou rovněž mé máchovské dědictví od dětství. Jako dětští kamarádi jsou velmi bezprostřední, spontánní, vřelí a vůbec se s nimi nenudíte. Když to spolu vydržíte do dospělosti a neztratíte jejich důvěru, otevřou vám svět majoritě téměř neznámý. Stále nesoucí stopy dávné východní kultury, dosud zachovávající výrazy z jazyka hindí. Nemluvě o romské hudebnosti, smyslu pro čistý i lomený tón a rytmus. Jakož i zvláštní schopnost sociální empatie, soucitu s bědnějšími, než jsou sami. Dar léčivé jiskry, když vyzvou k tanci a zpěvu lidi duševně či tělesně postižené... Určitě jim mé verše za mnoho vděčí, jako já jim vděčím za své bohatší dětství. Včetně zkušenosti s romským smutkem - přiznaným vždy dřív, než se změní v depresi, s romskou kriminalitou - tehdy i za drobné přestupky trestanou až neúměrně tvrdě (to už se dnes naštěstí nenosí) a se sklonem k únikovému pití. Co nechápu, je dnešní narůstající počet odložených romských dětí. Pamatuji si romské rodiče jako milující matky a otce, navzájem spojené - přes všechny temperamentní konflikty - věrným manželským svazkem. Ovšem rodina jako taková se dnes hroutí nejen u Romů.

Co považujete za svůj největší umělecký počin?

Za největší umělecký počin obvykle považujeme ten poslední v řadě. Asi nejsem výjimka. Takže nikoliv už premiéru opery Beng! plus mé libreto v ND na scéně Stavovského divadla, možná ani poslední sbírku SKAZOČKY... Víte co? Asi tu příští, věnovanou sociálně slabým, bezdomovcům a poutníkům načerno, sbírku, která má teprve vyjít: BOSÉ JE SÓLO!

Z vašich odpovědí je zřejmé, že jste svůj život v mnohém ohledu naplnila vskutku vrchovatě. Máte ještě nějaký další cíl, o který usilujete?

Ano, spolu s ostatními literáty/tkami a básníky/řkami bych se ráda dožila časů, kdy se čtenáři znovu začnou zajímat o poezii. Jakož i o hudbu, výtvarno a nekomerční kulturu vůbec. Největší dobrodružstvím pro lidskou duši je tajemství. Pokud možno neproniknutelné. Jako samo Universum, sám Bůh. Dnešní komerční televize dokážou smazat i mystiku lásky, vášně, zrození, smrti. Život se pak jeví navýsost nudný a nedivím se mladistvým experimentům s drogami. Je to naše vina, připustíme-li pro mladé takovouto “kulturu“. Jsme přímo zodpovědní za budoucí etický, estetický a morální profil příští generace. Jestliže mlčky trpíme, co média beztrestně šíří (neplodný sex, úspěšná korupce, bezcharakternost u dočasných „nejvyšších“ představitelů státu, obliba krvavých masakrů bez majestátu smrti) - pak se na budoucnosti národa zapisujeme stejně neodpustitelně, jako představitelé totalitního režimu. Možná proto, že ještě nevymřeli. Možná proto, že na rozdíl od lhostejné většiny nejsou líní tahat za nitky.

Jak si dnes stojí u uměnímilovné veřejnosti krásná literatura?

Navzdory médiím uměnímilovná veřejnost trvá na svém. Zaplaťpánbůh, knihovny a knihkupectví jsou stále plné čtenářů všeho věku, koncertní sály rovněž nezejí prázdnotou a stejně tak se drží galerie výtvarného umění. Je to malý zázrak. Protože politikové se už dlouho drží svého názoru, že současná civilizace se obejde bez kultury a jedno procento z krajíce jí na podporu stačí.

U krásné literatury současnosti mám trochu obavy o dětskou literaturu. S výjimkou hvězdných básníků jako je Pavel Šrut nebo Jiří Žáček tento žánr zvolna ztrácí svou ryzí, slovanskou vůni. Naše pohádková etika a estetika má vřelejší půvab, než současně adorované vzory z mytologie severské. Měli bychom si zůstávat věrní i před tváří dětí, v zájmu příští mateřštiny. Nepřeskakovat z rusofilů přes germanofily k amerikanofilům a zpět. Děti to nebaví. Chtějí-li pohádku z Grónska, tak od Eskymáka, bude asi napínavější než od Irenky Blábolínové. A tři cesty před zdánlivě hloupým českým Honzou jsou daleko užitečnější pro praktický život než všechny díly Harryho Pottera dohromady na papíře i ve filmu.

Obáváte se jako spisovatelka internetu?

Neobávám se ničeho nového. I objev internetu je svědkem lidského génia. Jako se divadlo neobává filmu. Protože tady jde o rozdíl mezi přímým dotekem a unikavou iluzí. Herce na scéně máme na dosah. Knihu máme na dosah (na rozdíl od herce, knihu máme na dosah i do postýlky). Noviny máme na dosah od ranní kávy. Blok máme na dosah ruky, list máme na dosah verše. Nemyslím, že se této intimity vzdáme kvůli novému, jinak navýsost praktickému, v mnohém ještě nedořešenému fenoménu jménem internet.

Jarmily Hannah Čermákové se ptal a za odpovědi jí poděkoval Miroslav Vejlupek (Čerchovský).

Tento článek byl v Pozitivních novinách poprvé publikován 17. 02. 2011.