| Luba Skořepová | Medicína | | 
| - Stejně to byla odvaha od Stvořitele, vymyslet a zhotovit ČLOVĚKA, připravit mu SVĚT a povolit mu samostatnou činnost. Něco mu napověděl, ale tvůrčí volnost mu ponechal. Ale ten nápad s Evou, to bylo riziko, i když to bylo nutné kvůli rozmnožování.
- Už v pubertě na náboženství jsem si říkala: Ženská marnivá, to se dalo čekat! Já bych si takové nádherné zahrady považovala, i pomocníky tam měli Adam s Evou, nic se nenadřeli. To bylo jedině správné, že je Stvořitel z ráje vyhnal. Museli pracovat. Vlastně kvůli tomu tady jsme.
- Už jako hodně malá jsem se na tohle ptala, co tu máme dělat, tady na tom světě. Málo platné, je to dar, ten pobyt tady, spíš pěkný než ošklivý, je to mezi lidmi trochu nerovnoměrně rozdělené, ale dárek to je.
- Ovšem proč se ten Stvořitel do toho pouštěl? Co si od těch "svých" lidí sliboval? Co se nadřel! Takový obrovský tvůrčí čin! Co si představoval, když přemýšlel, jak toho lidi využijou? Byl asi moc nepříjemně překvapený, co se z nich vyvinulo. Možná že v začátcích se to ještě dalo regulovat, nějaká naděje byla, ale teď to vypadá opravdu bledě. Ne že by to bylo beznadějné, většina těch výtvorů se mu povedla.
- ► CELÝ ČLÁNEK
| | Helena Procházková | Řeč rukou | | 
| - Slepcovy ruce vidí, vnímají sebemenší nerovnosti, čtou, vedou, chrání, jsou středem života.
- Prsty vidí její hladkou pleť lehce zrudlou studem. „Vidíme Tě, jsi krásná, máš jemné husté vlasy, máš souměrný drobný obličej, smyslné rty… jsi tak krásná…“. Pátrají po jejím těle, sledují každé zachvění její mysli.
- „I my Tě vidíme, máš pevnou hruď a silné ruce …. Ty nás určitě udrží … a jakou máš zajímavou tvář, víčka se Ti chvějí. Hladké čelo, oči … nos … tvář … rty … brada … rty …“.
- Prsty se proplétají, vidí se vzájemně, sdělují si své pocity. Prsty spolu hovoří.
- Netřeba slov….
- Klavíristovy prsty vesele pobíhají po klávesnici. Synkopy jim dávají sílu a chuť do tance. Ruce přenášejí rytmus srdce. Nepřestávají, neznají únavu, nepotřebují odpočinek.
- Ozve se trubka. „Teď mám sólo já!“. Prsty se zklidní v jemném tichém podkreslení jejího tance. Vystřídají svůj živočišný rej za jemný vánek, kterým pokryjí prostor jako jemným závojem. Trubka tančí v rytmu synkop. Klavíristovy ruce jí neúnavně pomáhají….
- ► CELÝ ČLÁNEK
| | Michal Čagánek | Nedělní ráno | | 
| - Přál bych vám probudit se někdy o nedělním ránu u nás v Nezdenicích. Je jaro, kostelní zvony, svolávající na mši, právě dozvonily, ve vzduchu to přesto dál cinká a zvoní, hned tu, hned tam, hned cink, hned bam... Máte pocit, jako byste se probudili v cukrárně, tak všechno dýchá a voní a je lehoučké. Můžete si vybrat kteroukoliv z těch chutí a naložit si jí třeba plný talíř, protože z takových dobrot nikdy nepřiberete. Možná se vám trochu nafouknou a zakulatí tváře, ale to se musí, když se člověk chce usmívat na svět a být šťastný. Mráčky na obloze jsou zrovna tak lehounké a zrovna tak se smějí, a modré nebe je tak modré, že by nemuselo být nic jiného, a ty bys byl nejšťastnější člověk na světě. Chce se ti do něj skočit, celý se v té modři vyválet, tak jako jsi to dělával, dokud jsi byl malý chlapec, kterým se nyní opět stáváš.
- Děda nemohl ani dospat a sotva se rozednilo, vydal se na mši svatou. Má za vesnicí svůj vlastní kostel s celým tuctem košatých věží. Dvojice chrámových lodí, běžících od obzoru k obzoru, je zastřešena jediným mozaikovým oknem, vyskládaným z modravých střípků nebe a oblaků, teď spíše obláčků, bílých beránků božích a křídel andělů, žehnajících nebeské modři v každém z nás.
► CELÝ ČLÁNEK
| | Renata Strnadová | Úsměv | | 
| - Ta cesta do školy byla každý den stejná. Trochu se měnila s ročními obdobími, to je pravda, ale když po ní člověk chodí už osmý rok, ani mu to nepřijde. Trvala přesně patnáct a půl minuty rychlé chůze a sedmnáct minut chůze pozvolné.
- Ani nevím, kdy jsem ji poprvé potkala. Může to být půl roku, rok …
Už když jsem ji spatřila poprvé, vyjímala se z davu lidí, spěchajících do práce a do školy, z té šedivé masy bez výrazu. Vypadala, že nespěchá vůbec nikam, usmívala se na stromy kolem i na lidi, a šířila kolem sebe zvláštní kouzlo pohody. Na první pohled však bylo zřejmé, že je – postižená. Nebylo to nijak zvlášť nápadné, ale snadno rozpoznatelné z její chůze a pohybů těla.
Když jsem ji tehdy uviděla, rozlila se mi v srdci obrovská lítost. Ta dívka byla totiž velmi hezká, skoro až neobvykle. Říkala jsem si, jak by si mohla na světě užívat s tou svou tvářičkou a ještě dobrou náladou, kterou kolem sebe šířila, jak by byla oblíbená. A místo toho ji přivítá spousta odvrácených pohledů, smutných výrazů, snad i zlomyslný smích. Něco v jejím obličeji říkalo, že nežije v jiném světě, naopak, že si své postižení uvědomuje. - ► CELÝ ČLÁNEK
| | Libuše Čiháková | Páchám dobro | | 
| - Filosof Diogenes hlásal, že člověk je tím šťastnější, čím méně má potřeb. Chodil bos, bydlel v sudu a vlastnil jen jedinou věc: dřevěný kalíšek na pití. Ale i ten odhodil, když uviděl hocha, jak pije z dlaně.
- Před chvílí vypnuli elektřinu. Nebude fungovat plynové ani elektrické topení, nepoteče voda, nevykoupu se, neuvařím, nevyperu, neumyji nádobí, nevyžehlím, nevyluxuji, nebude splachovat WC. Nebudu moci volat z mobilního telefonu, protože jsem si ho zapomněla nabít, nepůjde rádio, televize, počítač ani internet...
- Nevím, proč mě napadá tato příhoda: Leží tulák na břehu moře a kouká do vody. Kolemjdoucí starší pán mu vyčítá: "Takový mladý člověk, jako ty, by měl pracovat, stavět továrny, podnikat ve velkém a vydělávat, tak jako já, hromady peněz. A potom, až bys to všechno dokázal, tak potom by ses mohl klidně povalovat u moře."
Tulák k němu zvedne nechápavě oči a praví: "Ale vždyť to právě teď dělám!" - Nejsem člověk závistivý, a přesto v tuto chvíli závidím. A to nejen Diogenésovi, ale i tomu tulákovi.
| -
- POUTNÍK: Poznámka pod čarou
- Stojím uprostřed rozkvetlé louky a kam až mé oko dohlédne, samé voňavě pestrobarevné luční kvítí. Sluníčkově žluté pampelišky Jitky Dolejšové nelze přehlédnout a její petrklíče si už odemkly nejedno čtenářské srdce. Sedmi a více krásky Jany Stuchlíkové, Petry Haasové či Jarmily Moosové jsou tu a tam ozdobeny vášnivou červení vlčích máků, které doprovází svou konejšivou vůní bělostný heřmánek. Na okrajích louky nově příchozí vítají řady devětsilů obětavého vydavatele Pavla Loužeckého. Zvonky Václava Žídka sdělují světu nejednu důležitou a zajímavou informaci. Kopretiny bratří Suchých lákavě vybízejí ke hře – mám vše přečíst najednou a sčíst se pod obraz, nebo labužnicky vyždibovat to nejlepší? Přidá-li se k tomu vůně dobromyslu v podání pánů Fouska, Lasici a Švandrlíka, nejednomu poutníkovi se zatočí hlava. Rozkvetlá louka Pozitivních novin nabízí každému možnost natrhat si svou vlastní kytici, která chmury zahání, srdce oblažuje a naději v dobré příští posiluje. I já jsem narazil na podobnou obtíž jako všichni, kdo vybírali přede mnou. Utrhněte pět nejvoňavějších a nejkrásnějších kvítků. Rozum kriticky varuje – nemožné!! Příliš mnoho informací v systému, malá hodnotící kapacita centrální nervové soustavy! A tak jsem zvolil cestu lásky na první počtení.
-
- Luba Skořepová: Medicína
- Paní Luba, opravdový poutník tohoto světa, pravá nefalšovaná divizna se silou kopřivy. Vidí, co nám mnohým uniká, pokorně naslouchá růstu trávy a v jejich květináčích dovádí skřítkové. Obklopena bylinami, kameny a hvězdami, hledí směle a zpříma životu do očí. Příroda i Stvořitel jí odhalil nejedno ze svých tajemství. Nevím, na rozdíl od paní Luby, jestli Stvořitel potřeboval k čemukoliv odvahu. Potřeboval ale jistě velkou lásku, když dal člověku možnost svobodné volby, když dal člověku možnost konat dobré i zlé. Stvořitel tak ve jménu lásky položil k nohám člověka svou všemohoucnost, vědom si toho, že nebude-li jeho láska ze strany člověka opětována, může udělat pouze jediné, a to obdarovat ho láskou ještě hlubší, což také mnohokráte učinil. Napadá vás nějaký pádnější důvod k opravdové lidské radosti?
-
- Helena Procházková: Řeč rukou
- Při čtení jejího vyznání, věnovaného lidským rukám, jsem ucítit laskavou vůni mateřídoušky. Co by byl člověk bez svých rukou? Zahledíme-li se do vlastních dlaní, otevře se nám kniha našeho života, můžeme nahlédnout do skrytých zákoutí vlastního osudu. V celém širém vesmíru nenaleznete dva stejné páry rukou jako neobjevíme dva stejné lidské osudy. Naše ruce nás činí zcela neopakovatelnými bytostmi v rámci celého stvoření. Vězte, že Stvořitel neholduje kopírování.
-
- Michal Čagánek: Nedělní ráno
- Slunečnice - majestátná květina, která jasně dává najevo svou sluneční zamilovanost - tak vnímám Michala Čagánka. Vnímáme-li naši planetu jako živou bytost a ona živou bytostí je, pak mnoho na první pohled banálních zemědělských úkonů dostane zcela jiný, hlubší význam. Naši předkové, kteří dokázali žít v souladu s přírodními ději, často chápali obdělávání půdy jako náboženský rituál. Vnímali, že příroda není pouze to, co mohou jejich ruce uchopit, ale že za uchopitelným kdosi bdí a stará se o zdárný průběh všeho toho růstu, kvetení a zrání.
-
- Renata Strnadová: Úsměv
- Rozmarýnek - úsměv to Renaty Strnadové. Úsměv nic nestojí, nebolí, vyžaduje minimální námahu mimických svalů, a přesto je dnes poměrně vzácný. Ztrácíme schopnost se smát ve správnou chvíli a na správném místě. Úsměvy se často mění v úšklebky. Každé ráno, když vstaneme, měli bychom do ranní očisty těla zařadil i očistu duše. Podívat se zpříma do zrcadla, usmát se na sebe třeba pomněnkově a říci nahlas: Mám se rád. Neboť kdo opravdu miluje sám sebe, má schopnost milovat i druhé. Úsměv a postižení – mohou patřit k sobě? Věřte mi, že rozhodně ano. První, co náš postižený synek ovládal dokonale, byla nepřeberná škála úsměvů a úsměv je neoddělitelnou součástí jeho života. Když se ráno před odchodem z domova řehtá Rákosníčkovi nebo nešikovnosti Pata a Mata, není možné zůstat chladným, nelze se nesmát také. Postižení je darem pro srdce a úkolem pro rozum. Usmívejte se na lidi s postižením, nebudou to vnímat jako výsměch, bude-li se na ně smát vaše chápající srdce.
-
- Libuše Čiháková: Páchám dobro
- Když se s jarem objeví první kvítky podbělu, je to neklamná známka toho, že Morana, vládkyně zimy, definitivně odložila své ledové kralování. Tak jako pampeliška je i podběl sluneční a tedy i srdeční kytičkou. Léčivé schopnosti podbělu jsou dobře známé. Podběl může našemu tělu i naší duši udělat při jarních nachlazeních velmi dobře, stejně jako drobné příběhy ze života Libuše Čihákové. Až se tedy do vás zakousne jarní viróza, uvařte si čaj s vlastnoručně natrhaného podbělu, vypněte všechny telefony, dejte do úschovy k sousedům dálkové ovladače, obložte se měkkou hradbou peřin a začtěte se do „Páchání dobra“, spácháte ho kousek i sami na sobě.
- Kytička je natrhána a snad i trochu pohledně svázána, těším se na další setkání na naší pozitivně novinové louce. Poutník
|
Chcete se seznámit s FAVORITY dalších osobností spojených s Pozitivními novinami?
► FAVORITÉ - OBSAH ◄ |
