POUTNÍK: Pomoc

Rubrika: Literatura – Zamyšlení

Vlaďka sklidila talíře ze stolu. Před chvílí přivedla Janka ze školky a ve dvou se naobědvali. Slávek, její muž, slíbil, že Kačenku a Aničku vyzvedne kolem půl třetí z družiny. Pak zajdou všichni společně nakoupit. Byl pátek a v lednici, kromě jedné krabice mléka a dvou sýrů, nebylo nic.
"To je neuvěřitelné, kolik se toho u nás sní," povzdychla si Vlaďka polohlasem. Janek seděl u stolu a soustředěně vybarvoval omalovánku, kterou si přinesl ze školky.
"Janku, nechceš se na chvíli natáhnout? Táta s holkama přijde až za dvě hodiny," Janek zvedl hlavu od rozdělaného obrázku.
"Mami, nechci, musím ještě domalovat pejskovi kožich a bouda taky chybí," odpověděl prosebně.
"Tak dobrá, zítra je stejně sobota a ráno nemusíš vstávat," potěšila ho svým ústupkem a začala přemýšlet nad tím co bude o víkendu vařit. Otevřela horní skříňku kuchyňské linky, vyndala poznámkový blok a začala sepisovat nákup. V tom zazvonil u dveří zvonek.
"Kdo by to mohl být? Pošťačka už tu dnes byla a Slávek přece říkal, že dorazí až s holkama kolem třetí," uvažovala cestou ke dveřím. Špehýrkou se podívala na chodbu. Stála tam jejich nová sousedka z prvního patra. Otevřela dveře.
"Dobrý den paní Doležalová, potřebujete něco?"
Sousedka byla viditelně nervózní a v pravé ruce křečovitě svírala kapesník.
"Dobrý den paní Pokorná, víte je mi to velmi nepříjemné, ale já tady zatím kromě vás nikoho neznám a nevím si rady. Péťa, můj starší syn, zítra ráno odjíždí na školu v přírodě. V týdnu jsme museli koupit teplé boty a nějaké oblečení a taky stěhování mě stálo víc než jsem předpokládala. Můj bývalý muž slíbil, že alimenty pošle včas, ale zatím bohužel nepřišla ani koruna," snažila se Vlaďce vysvětlit svou finanční situaci.
"Chtěla bych vás moc poprosit, nemohla byste mi do příštího týdne půjčit pět stovek, potřebuji Péťovi dát s sebou nějaké peníze a nakoupit na víkend." Po vyslovení prosby se jí viditelně ulevilo a Vlaďce přitížilo. Doma bylo právě těch zmíněných pět set a ty byly připraveny k jejich dnešnímu odpolednímu nákupu. Slávek u sebe měl nějaké peníze, ale domluvili se, že holkám zaplatí obědy v družině. Věděla, že nová sousedka je sama se dvěma kluky a musela se odstěhovat daleko od přátel a známých kvůli nesnesitelné žárlivosti svého bývalého muže. Velmi ráda by jí pomohla, ale nevěděla jak. Mohla jí říct, že nemá, zavřít dveře a problém by byl vyřešen. Usilovně přemýšlela a hledala nějaké přijatelné řešení. Mlčení se protahovalo, nervozita obou začala stoupat.
"Jestli nemůžete, tak se nedá nic dělat," přerušila tíživé ticho sousedka.
"Mami, co tam děláš a kdo tam je? Táta už je doma?" ozval se z kuchyně Janek.
"Né Janku, to je paní Doležalová z prvního patra, jak má Péťu a Jiříka," odpověděla Vlaďka směrem ke kuchyni. Náhle jí bleskla hlavou vzpomínka na nedělní bohoslužbu.
"Není obětí dávat ze svého nadbytku, ale ze svého nedostatku," vrátila se jí slova pana faráře z nedělního kázání.
"Lidé by měli být schopni si vzájemně pomáhat i za cenu osobních problémů, za cenu osobní oběti." Vlaďka najednou věděla, co musí udělat.
"Ale to víte, že vám ráda pomůžu, počkejte chvilku," zaběhla do kuchyně, kde na ledničce ležely peníze připravené na nákup. Vzala je a donesla šťastné sousedce. Měla příjemný pocit, že opravdu někomu pomohla. Když se vrátila zpátky do kuchyně, Janek už byl v dětském pokoji a hrál si se stavebnicí. Sedla si ke stolu a příjemný pocit začal pomalu vyprchávat.
„Holka, udělala jsi sice dobrý skutek, ale za chvíli přijde Slávek. Lednička je prázdná, sobota, neděle na krku. Bude to těžké vysvětlování,“ napadlo ji.
"Zavolám Aleně, ta to pochopí a jistě mi půjčí," ulevilo se jí. Vždyť řešení je vlastně snadné. Ona má kolem sebe přátele a známé, kteří rádi pomohou. Zas tak velká oběť to z její strany nebyla. Vytočila číslo Aleny.
"Dobrý den, Bláhová městská knihovna, co si přejete prosím?" Ozval se ženský hlas na druhém konci telefonní linky .
„Dobrý den, tady Pokorná, mohla byste mi prosím vás zavolat paní Musilovou?"
"Moment," odpověděla knihovnice a na chvíli se vzdálila od telefonu.
"Tak bohužel, paní Musilová, dnes odešla dřív. S manželem a dcerou jeli něco vyřizovat".
"Děkuji a nashledanou," rozloučila se zklamaně Vlaďka a položila telefon.
Vyzkoušela ještě několik dalších možností, ale výsledek byl žalostný. Pomalu se blížila třetí hodina. Slávek tu bude každou chvíli. Její neklid rychle stoupal. Ještě že si Janek v klidu hrál a neútočil na ni svými všetečnými dotazy.
"Pane Bože co jenom budu dělat?" usilovně přemýšlela.
"Zachovala jsem se sice jako pravá křesťanka, ale děti budou chtít o víkendu jíst. Jedině, že by nás teď pan farář pozval na oběd," napadla ji další, dosti nepravděpodobná varianta řešení. Dnešní projev milosrdenství se jí začínal jevit spíš jako lehkomyslnost. Chtěla vypadat dobře, chtěla být dobrou bez ohledu na následky, bez ohledu na své blízké, kteří nedostali možnost volby a budou postaveni před hotovou a ne zrovna příjemnou skutečnost.
"Pane Bože prosím tě, pomoz mi vyřešit tuto nepříjemnou situaci. Asi jsem jednala zbrkle a nezodpovědně, ale ona mi připadala tak opuštěná a bezmocná a Tys ji přivedl k mým dveřím. Tak co jsem měla dělat?" pronesla Vlaďka odevzdaně s nadějí v srdci.
U dveří opět zazvonil zvonek a vytrhl ji ze zoufalé prosebné modlitby.
"A jsou tady," napadlo ji.
"Snad jim to nějak vysvětlím," pomalu a nejistě se sevřeným žaludkem došla na chodbu. Otevřela dveře a zůstala stát s pusou dokořán.
"Mami, co tady děláš?!" vyhrkla překvapeně.
"Čekám až mi otevřeš a pustíš mě dál," odpověděla máma s úsměvem. Vlaďka stála na prahu dveří jako by ji tam někdo přilepil a nebyla schopná se pohnout.
"Jsi v pořádku? Koukáš na mě jako bys mě nemohla poznat nebo nechtěla pustit dál. Poslechni, že ty tam máš nějakýho chlapa," rýpla si.
"Nezlob se, prosím tě a pojď dál," vzpamatovávala se pomalu Vlaďka ze šoku.
"Chlapa tam samozřejmě mám, zrovna skládá stavebnici. Proč jsi nezavolala, že přijedeš? Vyzvedli bychom tě na nádraží."
"Volala jsem po obědě několikrát, ale měli jste pořád obsazeno. Tak jsem zavolala Slávkovi do práce. Říkal, že jsi doma. Pepa Macák od nás z družstva sem měl cestu pro nějaký náhradní díly do traktorů a nabídl mi, že mě k vám hodí. Přespí u bráchy a zítra po obědě se vrací domů. Kolem jedné mě tu vyzvedne. No co, udělala jsem si výlet," vysvětlovala vykulené Vlaďce.
"Babí, babí, co tu děláš!" vrazil jak velká voda do chodby Janek.
"A babi, co jsi mi přivezla?" začal okamžitě žadonit.
"Když mě pustíš do kuchyně, tak ti to ukážu. Ruce už mám vytahaný jako opice." Až teď si Vlaďka všimla, že máma drží v každé ruce velkou tašku.
"No co koukáš? Přece nepřijedu s prázdnou," všimla si udiveného pohledu Vlaďky.
"Představ si, že Kaštánkovi otevřeli na návsi znovu pekařství. Tak jsem vám přivezla čerstvej chleba, výborný rohlíky, nějaký koláče a tobě Janku preclíky. Vzala jsem ti pár brambor, nějaký vajíčka, bandasku mlíka a kus sýra. Tátovi se letos mimořádně povedl." Tašky se pomalu vyprazdňovaly a na stole za chvíli nebylo místo. Ukázalo se, že mámin výčet nebyl zdaleka úplný. Pak máma zalovila v tašce vyndala peněženku a podala Vlaďce pětistovku. „Kup něco dětem, to mají od babičky a dědy.“
Vlaďka držela peníze v ruce a měla pocit, že se stal zázrak. Chvíli mámu vůbec nevnímala.
"Prosím tě, co je to s tebou a ukliď ty peníze, ať je malej někam nezašantročí," vrátil ji na zem zvýšený hlas mámy.
"Mami promiň, to nic, to bude dobrý."
V zámku zarachotily klíče.
"Mamíí, babička je tady?“ vřítily se do kuchyně Kačenka s Andulkou.
„Babi, babi co jsi nám přivezla? A budeš u nás spát?“
Vlaďka nechala děti s babičkou v kuchyni a na chodbě polibkem přivítala Slávka.
„Na nákup se dnes nejde. Máma přivezla spoustu jídla. Až bude klid musím ti něco moc zajímavého říct. Dneska se stal malý zázrak.“
V sobotu, když máma odjela, vzala Vlaďka nějaké pečivo a kus domácího sýra. Vyšla do prvního patra a zazvonila u bytu paní Doležalové. Otevřely se dveře a na prahu stála zjevně překvapená sousedka.
„Stalo se něco paní Pokorná?“ zeptala se s obavou v hlase.
„Nic, přišla jsem vám jen poděkovat,“ řekla jí Vlaďka s úsměvem.
„Já vám nerozumím, za co mi chcete poděkovat?“ divila se nechápavě.
„To by bylo na dlouhé povídání. Přinesla jsem vám trochu domácího sýra a nějaké domácí pečivo. Byla u nás moje máma a přivezla spoustu jídla a budete-li potřebovat ještě s něčím pomoc, rádi vám s manželem pomůžeme, hezký zbytek soboty a neděle,“ dodala a pomalu se vracela dolů. Sousedka stála ve dveřích jako solný sloup a ničemu nerozuměla. Vlaďka ještě zaslechla několikeré poděkování a znovu si uvědomila, že ona je tou, která byla ve skutečnosti obdarována.
Hledejte Boží království a VŠE ostatní vám bude přidáno
– symbolický obraz nebo praktická rada?!

Tento článek byl v Pozitivních novinách poprvé publikován 23. 03. 2005.