Pomalu se stmívalo a za okny končil deštivý listopadový den. Jarda střídavě posedával a polehával ve svém pokoji a snažil se dívat na televizi. Dávali padesátý sedmý či osmý díl jakéhosi seriálu pro náctileté. Děj mu unikal, nebo? nechápal, kdo s kým, proti komu a proč. Každou chvíli tedy přepínal na jiné programy, zkoumaje, zda jsou stejně tak slabé. Byly.
"Dnes mě čeká asi pěkný nůďo. Co jenom budu celej večer dělat?" přemítal v duchu. „Mohl bych se pustil do laborek z chemie nebo začít smolit referát z angliny,“ napadlo ho smysluplné využití volného večera. Další možnost mu nabídla běžící televizní reklama : "Nevaž se, odvaž se!"
"Přivázanej nejsem a vodvaz čekám od tebe bedno," odpověděl Jarda televizi. Reklama pokračovala a nabídla mu suchou pokožku, živou vodu a prožití kritických dní v bezpečí a pohodě.
"Ale já mám krizi teď, tak s tím koukej už něco rychle udělat!" houkl opět podrážděně směrem k obrazovce. V obýváku začal zvonit telefon. Jarda ho šel s lehkou nadějí nečekaného rozptýlení zvednout. „Třeba je pro mě“, doufal cestou.
"Čau Jarouši, jak žiješ a co děláš? Povídej a přeháněj," ozval se známý hlas.
"Čabas Stando, čučím do bedny na tři milimetry silnou vložku s křidýlkama a začínám poci?ovat nepříjemný tlak v podbřišku, nevíš, co by to mohlo být?"
"Hele, asi se připravuješ na kritický chvíle bezpečí a pohody," odvětil se smíchem Standa.
"Vážně Jarouši, máš na večer nějakej program?"
"Máma šla na drby a táta má odpolední, takže do devíti jsem volnej, vo co jde?" odpověděl Jarda.
"Už jsi někdy slyšel o magickejch kartách?"
"Něco jsem četl nedávno v jednom časáku, prej máme dokonce i mistra světa. Jo, a kromě titulu vyhrál i slušnej balík doláčů," rekapituloval Jarda své vědomosti o zmíněné karetní hře.
"No vidíš a představ si, že v Luně tady u nás na sídlišti otevřeli klub magickejch karet, co kdybychom  to tam zašli začerstva vomrknout?"
"Jsem pro, jde se na věc," souhlasil Jarda.
"Tak za čtvrt hoďky dole před barákem," rozloučil se Standa a zavěsil. Jarda položil sluchátko a natáhl se pro poznámkový blok. Rychle napsal krátký vzkaz:
"Mami, šel jsem do kulturáku mastit čarodějnický karty, do devíti jsem doma. Čau, Jára. P.S. Budou-li tam mít nějaké fajnové koště, vezmu ti ho."
Při oblékání začal znovu lovit v paměti co v tom článku o magických kartách ještě psali. Hráči si říkají čarodějové, každý má svůj balík hracích karet, které si sám musí koupit za nemalý peníz. Každá karta symbolizuje určité kouzlo a určitou sílu. Smyslem a cílem hry je ovládnout území soupeře a zničit ho pomocí kouzel, triků a magických léček. Natáhl si přes hlavu mikinu a zkontroloval svůj zevnějšek v zrcadle na chodbě.
"Teda matko, ty jsi fakt nemožná, kolikrát už jsem ti říkal, abys tuhle mikinu s kačerem Donaldem vyřadila z mého šatníku," zahučel podrážděně na svůj obraz v zrcadle. Mikinu vzal a automaticky ji hodil do koše na špinavé prádlo. Co na tom, že je čistá, musela by se složit a na to nejsou lidi. Jarda stál před zrcadlem a přemýšlel co na sebe.
"Dřív to měli čarodějové jednoduchý. Stačil černý pláš?, špičatá čepice, na rameno kocoura nebo nějakého opeřence," prohodil k zrcadlu.
"Hele Bobeši nepůjdeš se mnou?" zavolal pootevřenými dveřmi do obýváku, kde na křesle spal siamský kocour. Jardova nabídka ho však evidentně nezajímala. "Stejně bys jít nemohl, jseš bílej, tlustej a línej, copak takhle vypadá čarodějnickej kocour?" Vtom zazvonil zvonek u dveří. Jarda zvedl sluchátko domovního telefonu.
"No prosím tě, kde jseš? Venku je vlezlá fujavice. Dokonči líčení a koukej vyrazit, už na tebe dole čekám!" 
Jarda chvatně dokončil oblékání a vyrazil na čarodějnický dýchánek. 

Venku se setmělo. Foukal nepříjemný studený vítr, který po sídlišti honil špinavé, drobným deštěm urousané papíry a igelitové pytlíky od popelnic. Kluci byli rádi, když za nimi zapadly dveře kulturáku. Klub byl v prvním patře v malém sále. Odložili si věci do šatny a zvědavě vstoupili do magické herny.
V sále bylo asi patnáct hracích stolů, které byly zpola zaplněny hráči. Nad stoly visely lampy, které osvětlovaly hrací pole. Bylo tu přítmí a vládlo zde zvláštní napětí. Místní čarodějové byli hluboce zabráni do svých magických partií. Kolem jednoho stolu se tísnil hlouček dychtivých pozorovatelů, který sledoval průběh nějakého zajímavého zápasu mezi dvěma, zřejmě pokročilými čaroději.
Jarda a Standa se po zběžné prohlídce herny přidali ke skupině pozorovatelů a snažili se pochopit, oč vlastně běží. Na stole před každým hráčem ležel balík karet, jeho největší poklad a veškerá magická síla. Jak se obdivně vyjádřil  jeden s přihlížejících. "To muselo stát prašulí!"
Při každé nově vynesené kartě hlouček obdivovatelů zašuměl vzrušením. Souboj mágů se evidentně blížil ke svému vrcholu. Na stole se objevovaly další a další zlopotvory, příšery létací i skákací, plivající či metající oheň, sliz a kdoví co všechno. Byla používána silnější a mocnější zaklínadla i magické formule. Celé společenství se začalo dostávat do zvláštního tranzu a diváci této nevšední podívané se pomalu rozdělili na dva proti sobě stojící tábory.
"Hele Jardo, zapomněl jsi dejchat a nechci ti radit, měl bys to zase na chvíli zkusit nebo se vážně udusíš," š?ouchl Standa do Jardy.
"Počkej, nech mě bejt, to je fakt zajímavý," podrážděně odsekl Jarda.
"Doufám, že jsou dobře zavřený vokna, aby sem nějaká to potvora nepřiletěla." nedal se odbýt  Standa se zjevným úmyslem si z Jardy utahovat. Ten neodpovídal, tak byl pohlcen probíhající magickou bitvou, z které sice mnoho nechápal, ale fascinovala ho zvláštní atmosférou, která se v okolí obou hráčů vytvořila. Sám začal přemýšlet, jak by nejlépe zničil soupeře, který seděl na vzdálenější straně stolu a který právě použil nějaké velmi účinné a mocné kouzlo, nebo? přihlížející obdivně vzdychli a kdosi vedle Jardy vzrušeně zasténal: 
"No to snad není možný, von ji dovopravdy má, páni já se kácím!"
"A je to jasný, Argon ho má! Teď ho rozcupuje na tisíc kousků, udělá z něj sušený krmení dogám," ozvalo se z jiného místa.
Hra vrcholila a jak bylo patrné z reakcí diváků čaroděj jménem Argon byl na nejlepší cestě k vítězství. Na jeho tváři se objevil povýšený sebevědomý úsměv a na čele jeho soupeře drobné krůpěje potu.
Jarda si začal prohlížet vítězícího mága. Jeho tvář měla jemné rysy, tmavé oči a dlouhé černé vlasy stažené gumičkou do culíku. V uchu drobnou stříbrnou náušnici. Na sobě měl černou koženou vestu pod kterou bylo černé triko s nějakým znakem, na krku pověšený stříbrný amulet a na pravé paži malé tetování draka. Jak si ho Jarda pozorně prohlížel, začal poci?ovat nepříjemné mrazení v zádech. Něco nebylo v pořádku. Jakoby tu mladý čaroděj neseděl sám.
"Blázním, vždy? je to jenom hra," uklidňoval sám sebe v duchu.
Argon vynesl další kartu a výraz jeho tváře se změnil. Právě zasadil smrtící úder vyčerpanému soupeři. Rysy jeho tváře se na zlomek sekundy změnily v nemilosrdnou masku plnou krutosti a pýchy. Jakoby na chvíli svůj obličej propůjčil nějaké z příšer ležících nehybně v papírové podobě před ním na stole. Diváci nadšeně aplaudovali a vítěz přijímal gratulace. Jeho poražený sok jen zvolna a těžce sbíral své hrací karty. Prohru přijímal se skřípěním zubů. Napětí opadlo a Jarda cítil, že to co právě zažil, nebyla jen pouhá nevinná karetní hra.
"Poslouchej, tebe to nějak sebralo," vrátil ho plně do reality Standa.
"Stando, asi jsem se zbláznil, ale z toho Argona jde dovopravdy strach."
"Jaroušek se bojí bubáků? Co blbneš, vždy? jsou to jenom karty jako pexeso nebo Černej Petr," dobíral si ho Standa.
"Já to ale myslím vážně. Když ten Argon vyhrál a zabil toho druhýho, zdálo se mi, že z něj někdo kouká. Měl na chvíli takový divný výraz jako by to ani nebyl on." Standa se trochu zarazil, nebo? Jarda mluvil naprosto vážně a z jeho hlasu byla cítit určitá úzkost.
"Uklidni se, chceš mi snad namluvit, že ten Argon pomocí těch karet někoho přivolává? To je nesmysl, absolutní nesmysl,“ rezolutně nesouhlasil Standa.
"Nevím, ale chvíli se mi zdálo, že chce toho druhýho kluka opravdu zlikvidovat,“ trval Jarda na svém.
"Pomalu, pomalu Jarouši," brzdil ho Standa. "Argon není žádnej čaroděj, ale obyčejnej puber?ák jako my dva. Znám ho vod vidění, bydlí ve vedlejším paneláku a chodí k nám na gympl do tře?áku.
"Hele Stando, já jsem nedávno četl knížku od jednoho Američana, jmenoval se Mulford a ten tvrdí, že všechny lidský myšlenky se navzájem ovlivňujou a že zlo na který jen myslíme, může skutečně někomu ublížit a že existují i zlí duchové, kteří naše špatné myšlenky zneužívají," nedal se odbýt Jarda.
Standa byl zaražen Jardovou změnou a sám cítil, že není všechno tak jednoduché, by? měl chu? si ze všeho dál dělat legraci. Jardova reakce se mu ale zdála nepřiměřená.
"Hele víš co, jde se domů, necháme to koňům, ty maj větší hlavy a na čerty nevěří," zakončil další úvahy Standa.

Cestou domů klábosili o hloupostech. Když Jarda dorazil domů, máma dělala v kuchyni večeři.
"Já tě zdravím, jaký to bylo a kde máš to slíbený koště?" přivítala ho.
"Máš smůlu matko, koš?ata došly, ale teplou krmí nepohrdnu," odpověděl jí z chodby. Sedl si na postel u sebe v pokoji a pustil televizi. Chtěl se podívat na teletext na nejnovější sportovní výsledky. Běžela právě nějaká zpravodajská relace a ukazovali, jak kdesi v Americe další šílený střelec zabil několik lidí v restauraci. Přišel dovnitř a zcela bezdůvodně a bez varování začal pálit kolem sebe hlava nehlava. Když restauraci obklíčila policie, zastřelil se. Celý zpravodajský šot končil záběry, které natočila kamera jednoho ze zastřelených hostů, který ji těsně před svou smrtí na stole zapnul. Na téměř detailním záběru byl vidět obličej vraha při střelbě. Jardovi se náhle udělalo nevolno. Podobný výraz tváře dnes už jednou viděl.

OSOBNOSTI POZITIVNÍCH NOVIN

	Ondřej Suchý
	Dáša Cortésová
	Zdeněk Pošíval
	Ivo Šmoldas
	Milan Lasica
	PhDr. Jiří Grygar
	Jan Krůta
	Ivan Rössler

Další autoři »