Jan Drocár: Miroslav Ondříček - o fotbale

Rubrika: Publicistika – Víte, že...?

Po následném pečlivém prostudování úplné filmografie tohoto kameramana mi jistě dáte za pravdu, že je opravdovým mistrem ve svém oboru.
"Patřím ke generaci filmových dělníků, kteří pro zdar filmu cokoliv oddřou a naplno si to prožijí."
                                  
Miroslav Ondříček
Miroslav Ondříček veze náš rodokmen do Velké Británie a Anglie je kolébkou fotbalu. A také fotbal je Ondříčkovou celoživotní láskou. Kdysi mi k tomu řekl:
Miroslav Ondříček s Františkem Veselým nejmladším„Musím začít u dědečka. Byl velkým fandou Slavie a pochopitelně Viktorie Žižkov. To nějak tak patřilo u nás na Žižkové k sobě. Trávil jsem s ním na fotbale nedělní dopoledne a odpoledne, on se díval a já si maloval do škváry nějaké hlouposti. Dopoledne se hrávaly zápasy na Viktorce a odpoledne na Slavii.
Na fotbal chodil pravidelně také můj otec, takže díky dědečkovi a tátovi jsem zažil celou éru našich fotbalistů za války a po ní. 
Ale moje úplně první setkání s fotbalem bylo vlastně už v porodnici. Já jsem se totiž narodil, když se hrálo utkaní Sparta-Slavia nebo Slavia-Sparta, už nevím, to by se mělo historicky zjistit. Mámu odvezli do porodnice 4. listopadu 1934, táta šel na fotbal a já se podle matčina vyprávění narodil během utkání“.

S historickým zjišťováním, zda Sparta-Slavia nebo Slavia-Sparta, jsem začal až nyní, a výsledkem pátrání je konstatování, že skalní fanda Slavie a  dlouholetý prezident klubu Miroslav Ondříček se narodil 4.11.1934 během utkání Slavia - Sparta. Hrálo se na slávistickém stadiónu (tehdy na Letné), a přiznejme - utkání asi nebylo nic moc. Chybělo koření fotbalu – góly (utkání skončilo 0 : 0) a podle dobového komentáře hra neměla jiskru ani spád. Hráči byli totiž unaveni po mistrovství světa. Československo se tehdy v roce 1934 stalo v Itálii vicemistry světa a v reprezentační sestavě hrálo osm slávistů: Plánička, Ženíšek, Čambal, Krčil, Junek, Svoboda, Sobotka a Puč. A  ti všichni také hráli v ligovém zápase, během něhož se slavný kameraman narodil. 
Ke svému slávistickému fandovství Miroslav Ondříček říká: "Tím pravým fandou jsem se stal až v šedesátých letech. Mám fotbal strašně rád, ale když jsme museli odhodit naše slávistická trika a stali se Dynamem, tak jsem moc na fotbal nechodil. Až v  šedesátých letech, přesněji v roce 1964, kdy jsme se vrátili k našim tradičním dresům, jsme celá parta, kde byl Miloš Forman, Ivan Passer a  další, začali pravidelně chodit do Edenu“.
 
Vraťme se však ještě k fotbalu v Anglii. Miroslav Ondříček vzpomíná:
„Zažil jsem utkáni ve Wembley, asi v roce 1972. Anglie hrála s Německem (tenkrát NSR). Můj tehdejší vrchní osvětlovač zařídil, že jsme dostali lístky do lóže a na stadión nás přivezla limuzína. Na tribuny jsme byli vyvezeni výtahem a vystoupili u obrovského baru, který tvořil součást tribuny. Tam jsme si dali panáka. Lóži jsme tenkrát dostali od producenta ,za vynikající práci; byl tam připraven stoleček, u kterého jsme normálně večeřeli, popíjeli víno a koukali na fotbal. Musím přiznat, že jsme tam byli dlouho před utkáním a dlouho po něm.
Ono je to podobné i ve Francii. Jít na fotbal je slavnost, společenská a hodně prestižní záležitost. Viděl jsem utkání v Bordeaux, myslím, že to byl Pohár UEFA. Kopalo tenkrát místní mužstvo asi s Dynamem  Kyjev. V tu dobu jsme tam s Milošem Formanem točili Valmonta, a Formana jako významnou osobnost všude zvali. I na fotbal. On tehdy nešel, tak nakonec pozvali mě. Šel jsem rád a dodnes na to nezapomenu. Byl podzim a já si říkal, že na stadiónu bude zima. Vzal jsem si dva svetry, šálu, čepici. Ale přepočítal jsem se. Zavedli nás do zasklené kabiny, kde bylo příjemně teplo a věšák byl plný jenom mých svršků. Připadal jsem si jako v divadle, plochu stadiónu jsme měli jako na dlani. Opět jsme tam pobývali hodinu před utkáním a ještě dlouho po něm. Byli jsme zváni na chlebíčky a různé speciality. Sponzorem utkání byl místní šlechtic - a dodnes si pamatuji na radostné zářící oči paní hraběnky, když viděla, že se cítíme spokojeni…"

Tento článek byl v Pozitivních novinách poprvé publikován 30. 10. 2006.

Pozitivní noviny jsou neziskové internetové médium, které v letech 2004–2012 připravovala ve svém volném čase skupina nadšenců pod vedením Pavla Loužeckého. Všichni autoři a dopisovatelé do Pozitivních novin přispívali bezplatně, ze své vlastní svobodné vůle. Ačkoli od roku 2012 nové články nevychází, Pozitivní noviny i nadále fungují jako skutečná oáza pohody a optimismu na síti pro všechny čtenáře, kteří potřebují pravidelný zdroj k čerpání životní energie, inspirace, nápadů, zábavy, moudrých myšlenek a informací všeho druhu.