Musím se ti svěřit, moje nejmilejší, moje ze všech nejkrásnější číčo! Dnes mě myšlenka na tebe přepadla tak silně, až jsem zavrávoral jako opilý a musel vyběhnout ven z domu, abych hledal utišení aspoň v šedé, mlhavé krajině. Divíš se tomu? Tak mi prozraď, můj anděli. Nemyslíš, že zamilovaný člověk je tak trochu marod? Je slabý, zranitelný, vyděšený. Není tedy láska nemoc? Pokud ano, pak je to ale taky jediná nemoc na světě, která je krásná a dobrá. Každý ji chce mít, každý se chce nakazit... A já jsem přeci zamilovaný...
Musím se ti přiznat, že mi dnešní den protekl mezi prsty jako písek. Žádná práce, žádné vzdělávání, žádná pořádná činnost, zkrátka nic! Zatímco on si plynul a podobal se řece. Připadal jsem si spíš jako motýl. Jen tak jsem si poletoval - občas venku, občas po bytě a sem tam do něčeho klofnul. Kdybys tady byla se mnou, určitě bys řekla: „Co tu zase bloumáš, ty líný hovado? Koukej něco dělat, než ti rozbiju ciferník!“ A pak bych nejspíš dostal silnou herdu pěstí do zad, nebo bys na mě vyzkoušela nějaký nový bolestivý chmat, který jste se naučili na judu.
Nemůžeš se však divit, že jsem celý den strávil tak nešťastně. Tížily mě zlé myšlenky, které se táhly za mnou jako černé stíny. Zjistil jsem například, že už nevím, jakou příchuť mají tvoje rty. Opravdu už nevím. Broskvovou? Voní po růžích, nebo jsou hořké jako rybí tuk? Jsou jako kečup, nebo med? Chutnají po víně? Pálí jako křen? Nediv se, že blázním! Tak dlouho jsem je nechutnal, že jsem zapomněl...
Tak ti to na mě všecko nějak padlo, lásko... Moje naděje se ztrácí. Skoro nic už neváží a mlčky se tu vznáší po pokoji. Kdybych otevřel okno, vyletí ven jako pouťový balónek. Možná myslíš na Harryho. Vloudil se nám do života úlisněji než jedovatá zmije! Dárky, květiny, líbezná slovíčka, která ti posílá v esemeskách jsou jeho jed. Ten ti vpouští bezostyšně do žil. Líbí se ti, protože jeho jméno je přeci tak americké, protože je bohatý jako ruský magnát a navíc krásný a do bronzova opálený jako Ital. Zapřísahám tě, moje nejdražší, moje vrtošivá nenasytná krásko, nepodléhej, nenaslouchej krákorání krkavce, co má peří černé jak tma..., nenech ho, aby usedal na tvoje okýnko! Pozor na masožravce, který tě zhltne jen pro svoje potěšení!
Je s tebou ale potíž, moje nejmilejší, člověk aby tě neustále dokrmoval jako domácí ptactvo. Toužíš být nepřetržitě v pohybu, musíš mít všecky výkřiky módy co se kde vyskytnou, neustále se potřebuješ na něco koukat. Miluješ svoje přátele a návštěvy noblesních hudebních klubů, miluješ svoje krásné tělo a svou jemnou pleť. Nechceš se na nikoho vázat, nenávidíš rutinní práci a stereotyp, příjemně ospalý polední klid tě k smrti nudí. Ustavičné pozorování okolního světa, který ovšem tvoří nanejvýš ubohé životy tvých dobrých známých, zběsilé sledování nejnovějších trendů, které přináší naše báječná společnost a listování reklamními katalogy ti nedovoluje nahlédnout občas do sebe. Možná se toho dokonce obáváš, kotě, není-liž pravda? Vůbec nevím, proč tě miluji...
Jsi pro mě zkrátka jako hvězda na obloze. Záříš, svítíš, hoříš, já se po tobě dívám, jsem unešen, mhouřím oči, natahuji ruce, stoupám si na špičky, ale pořádně nedosáhnu. Klidnou noc, moje divoká, srdcervoucí číčo! |
