Jarmila Moosová: To ta válka

Rubrika: Literatura – Zamyšlení

 


Jarmila Moosová


TO TA VÁLKA

Sakra, nedá se tady ani pořádně dýchat.
Už ať je všemu konec.
Jak dlouho to ti zasraní skopčáci ještě nebudou chtít pochopit,
že už to definitivně projeli?

Na haranty se dočista těší.
Na Tonku.
Dostane ho z nejhoršího.
Musí, jinak ho ty oči budou budit ze sna až do skonání:
Nastěnko!
Nasťo!

Před válkou procestoval skoro celou Ameriku.
Prdlajs kvůli práci, ženské, to bylo to, co ho vždycky nejvíc zajímalo.
Byl dobrá partie.
Tatík v panských službách, on sám si občas připadal jako pan hrabě.
Když se vrátil domů, ani sám neví proč, Tonku nechtěl nastálo,
spíše jen tak, pro dlouhou chvíli.
Byla hezká, to ano, ale chudoba jí koukala i z očí.
Slibovali věno, dobré věno, tak se teda podvolil.
Koneckonců už byla malá Vlasta na cestě. Hanbu by jí nepřál, to ne.
Když začala ta prašivá válka, bylo jich už dohromady šest.
Vlastičku pochovali ještě dříve, než se ostatní děvčata narodila.
Od té doby nezdraví faráře.
Kdo měl vědět lépe než on, že je voda v misce příliš studená?
Bývalo jich mohlo být u stolu sedm.
A vlastně, věno nedali, šest hladových krků je tak akorát.

Tváří v tvář nesmyslné smrti raději ani příliš nemyslel na život.
Nasťa měla oči jako čerstvý len.
A když se dívala do jeho,
tak se ty dva páry očí spolu hladily, samy sebou se objímaly,
a nebylo v tom skoro vůbec nic a přitom tak úplně všechno,
jako nikdy předtím.
Nemohl jí slíbit, že s ní zůstane.
Chtěl uvěřit, že s koncem války zapomenou oba.
Bylo jaro, na trsech zrezivělé loňské trávy
seděla tu a tam ještě čepička šedivého sněhu,
když za ním utíkala s šátkem netrpělivě spuštěným kolem ramen,
a bohatý pramen zlatavých vlasů ji cestou šlehal po zádech.
Neměl to rád, v tu dobu Němci útočili už příliš zběsile.
Poslední její pohled nezachytil.
Klopýtla a sníh kolem zůstal temně rudý.
Bylo jaro a byl březen roku 1945.

„Někam už ty potvory, Tonko, zavři, nebo z toho křiku zešílím!
Vy si vůbec nedovedete představit, ženské,
co to je stát v první linii v útoku na bodáky!“
Houby bodáky.
Nesmírná láska svírala mu srdce a brala všechen jeho klid
až do samého konce života.

„Mamí, Vlastica už mi zase vzala ze skříně čisté prádlo!“

„Tak se nezlob, Jiřinko, vždyť ji znáš, víš, že už to s ní lepší nebude.
A neměla by ti Sonička pomoct aspoň obnitkovávat knoflíkové dírky?
Máš toho ještě hodně a musíš se taky pořádně vyspat.“

„Sonička mi pomáhá pořád. Vlastu zapřáhni.
Jenom by se strojila a natřásala před klukama.
A ze školy dnes zas přinesla čtyřku!“

„Děvčata, děvčata, mám já to s vámi trápení…“

„Ale mami, já dřu přece celý týden v dílně a místo abych si odpočinula,
obšívám ještě celou rodinu.
Soňa ti pomáhá v kuchyni.
A když přijede Liduška z internátu,
má co dělat, aby o sobotě a neděli dala do pořádku zahrádku.
To jenom Vlasta pořád někde lítá jak Viktorka u splavu.“

„Máš pravdu, Jiřinko, už na vás nestačím. A na Vlastičku se nezlob.
Je divoká, ale to má od nervů z tatínka.
Zlobí ji, že pořád křičí.

To ta válka, panenko, to ta válka."

Tento článek byl v Pozitivních novinách poprvé publikován 01. 12. 2005.