QUODLIBET (4)

Rubrika: Literatura – Pohlazení

Potřebovala by poradit. Kulantně řečeno šéfredaktor Střepa není její krevní skupina. Před ocásky před a za jmény panáčkuje jako cvičený zajíc. Kdyby tu práci tak nepotřebovala, nedělá ji. Lucie si nesmírně váží moudrosti a zdravého rozumu. Dílem proto, že má tak často pocit, že se jí samotné obojího chronicky nedostává, dílem, že na vlastní kůži zažila dobu, kdy k přijetí na vysokou školu nebyly nejdůležitějším předpokladem uchazečovy schopnosti. V přihlášce tehdy tvrdošíjně odmítala vyplnit kolonku „politická příslušnost rodičů“, dokud ji otec dlouhým a trpělivým vysvětlováním nepřesvědčil, že je spravedlivé, aby děti těch rodičů, kteří ve svém volném čase a bez nároku na jakoukoliv odměnu pomáhají státu budovat lepší budoucnost pro všechny, měly výhodu. Tenkrát tomu ještě i sám věřil. Není to náhoda, že ho ta příšerná nemoc zlomila pár týdnů po sametové revoluci. Nejspíš si to přál.
Karla už pátý den válí šunky na Krétě, zrovinka, když ji potřebuje ze všeho nejvíc. Přeje jí to, Karla ještě nikdy neviděla moře. Roky šetří jako blázen, aby si tu dovolenou zaplatila. Teď po sezóně je to o dost levnější a Karla stejně nesnáší přílišná vedra. Kdysi spolu plánovali společnou dovolenou v Chorvatsku, ale na poslední chvíli z toho sešlo. Asi jim nechtěla dělat křena. Zůstali tehdy doma všichni tři. Karla má Tomáše odjakživa ráda.
Jenomže zažila i éru Marka. Proto dnes Lucii chápe. Ví, že by se s Markem nikdy nerozešla, kdyby byl volný. Vždycky mu naplno důvěřovala. Mohla se bez obav spolehnout na jeho rady a názory. Ne, že by se jimi pokaždé řídila, ale nakonec mu vždycky musela dát zapravdu. Na fakultě byl jeden asák hrozný idiot, sama by na to bývala přišla daleko později.
Kam to číslo jenom mohla dát? Vždycky si udělá nějakou poznámku a pak ji někam důmyslně založí. To je celá ona! Tady, už to má.
„Asi se moc nedivíš, že ti volám.“
„Naopak, měl jsem dojem, že už je mezi námi definitivní konec.“
„Copak to jde?“
„Také si myslím, že ne.“
„Marku, já mám děsný splín. Karla si odskočila na Krétu a nechala mě tady samotnou.“
„A co tvůj muž?“
„Tak jsem to nemyslela. Vlastně jsem ani neplánovala, že ti zavolám. Přišlo to tak nějak samo sebou.“
„Poslouchám tě, co se děje, Cinko ?“
„Šéf mi leze na nervy!“
„Ale to mně také. Ty znáš člověka, kterému šéf na nervy neleze?“
„Počkej, nech mě domluvit. Vzpomínáš, jak jsem ti říkala, že mi nabídli tu redaktorku v místním zpravodaji?“
„Jistěže, pokračuj.“
„Přišla jsem s nápadem, že tam budu mít vlastní literární okénko s amatérskou tvorbou zdejších obyvatel.“
„On to zamítl?“
„Ne, souhlasil.“
„Gratuluji, ale pak nechápu, co tam dělá ten splín.“
„Připravuju další číslo a už má výhrady.“
„Má na to právo.“
„Ale ty nemáš tušení, o jaké výhrady se jedná!“
„A dokud mi to neřekneš, ani mít nebudu.“
„Nešaškuj! Vytýká mi, že drazí přátelé  je příliš žoviální, vaše Lucie příliš soukromé, taky jako redaktorka se prý příliš zviditelňuju, osobní přístup neodpovídá charakteru periodika…člověče, Marku, v době kdy celý svět směřuje k integraci, vzájemnému sblížení a porozumění…já to nechápu! Nejspíš brzy skočím do Vltavy.“
„Je to blb.“
„Má doktorát.“
„Je to blb.“
„A co když má pravdu? Možná jsem přece jenom někde udělala chybu.“
„To je fakt. Měla‘s napsat: Drazí soudruzi.“
„Jsi pokaždé se vším tak rychle hotový?“
„Zpravidla ano.“
„Nikdy se nepoučím, to jsem celá já. Tady doma u klávesnice jsem nejvíc svobodná.“
„A jak vůbec pokračuješ?“
„Jak se to vezme. Jeden esej zplodím za pár minut a pak dlouhé týdny nic. Při troše štěstí mě snad někdo vydá in memoriam.“
„Cinko…“
„Slyším tě.“
„Je mi líto, žeś nemohla přijít.“
„Nezačínej. Zůstali jsme snad přáteli a je to tak dobře.“
„Nechci být přítel.“
„Vzpamatuj se, Marku, nedovedeš si představit, co mě to stálo, abych si podobné myšlenky vytloukla z hlavy.“
„Ne, Cinko, nic neříkej. Promysli si to.“
„Proboha, Marku, o čem to spolu mluvíme? Jsem šest let šťastně vdaná, Tom mě miluje, snesl by mi modré z nebe.“
Jak může být tak bezohledný? Copak nechápe, jak často si to sama uvědomuje a jak moc se s tím snaží bojovat?
Neměla mu volat. Je příliš zbrklá. To se musí změnit. Čeká Tomovo dítě. Proč mu to neřekla? Všechno by se rázem vyřešilo, přestal by naléhat. Konečně by měla klid. I když, kdo ví?
Lucii se zdá, že už nikdy nebude mít klid – žena dvou mužů. V žádném případě! Musí mu říct, že je těhotná. Musí mu to říct. Ale dnes ještě ne. Tom se mohl samou radostí zbláznit, když mu podávala průkazku. Chytil ji do náruče a tancoval s ní kolem kuchyňského stolu, až křičela ať ji pustí, nebo oba spadnou a ona potratí.
„Jsi vážně laskavý, žes mě vyslechl. Byla jsem toho tak plná…vzteku a lítosti.“
„Povznes se, holčičko, ještě existují i vážné tragedie.“
„Já vím, jsem malicherná.“
„Nejsi, Cinko, ale svět se nezmění přes noc, i kdybychom si to přáli sebevíc.“
Má pravdu, jako ostatně vždycky. Když se to vezme kolem a kolem, je ráda, že ho má.
 
„Tady to máš: Je jich přesně sedmatřicet.“
„Co je to?“
„Ta slova.“
„Jaká slova? Jakých sedmatřicet?“
„Dala mi to účetní. Její muž prý kupuje ty noviny každý den. Ta slova se mají použít v daném tvaru a máš tam i adresu, na kterou to pošleš. Máš na to pět dní.“
„To nemyslíš vážně, že ne? A kdy vůbec koupil ty poslední?“
„Předevčírem. Včera jsem zaslechl, jak o tom špitají se sekretářkou, tak jsem si vzpomněl na tebe. Dnes mi to přinesla.“
„Tome, ty jsi poklad! Ale bojím se, že nám to k ničemu nebude. Tak dobrá nejsem.“
„Záleží na tobě, mě to nic nestálo.“
„Ukaž, spočítám je, jestli něco nechybí: dítě, důležitá, hodiny, jsme, časopis, plavat, šťastná, půjčila, kniha, předaly, obchod, studovali, dostal, vtip, papír, velký, chytré, stál, koupelna,, vyjet, židle, telefon, značka, města, návštěva, chodník, rodina, čepice, ruka, auto, slunce, rychlý, káva, rohlíky, teplé, jíst, zapomněla - sedmatřicet.“
Bože, co si to na sebe zase vymyslela? Fandila si předčasně. Jak teď bude před svým mužem vypadat? A před tou kancelářskou myší! Určitě se ho bude ptát, jak si s tím paní spisovatelka poradila. No a co? Nemá přece zapotřebí stresovat se kvůli takové prkotině. Stejně jich budou mraky, těch co chtějí vyhrát milión. I kdyby se moc snažila a něco napsala, v tom množství se ta její povídka ztratí jako ryba ve vodě. Pustí to z hlavy, ještě že ty noviny nemusela sama kupovat. Ušetřila spoustu času i peněz. Není to ale přece jenom škoda? Co by za to dali druzí. Dostala všechno jako na zlatém talíři přímo pod nos! Nebylo by fér, kdyby se teď na to vykašlala. Zkusí to. Ono se to sice lehce řekne, ale jak začít? V životě nikdy nic nevyhrála. Co když právě teď přišla ta chvíle? Pravda, Lucie sice občas mívá sklony k intelektuální lenosti, ale když jde o výzvu, nakonec stejně nezná bratra.
 
SOUTĚŽ
 
Jo, řekla bych, že jsem to docela dobře vymyslela. Za cenu pouhého jednoho melounu jsem z vás vymámila docela slušný materiál na pár světových bestsellerů!
Když jsem před časem pročítala ty stovky vašich skvělých povídek, dost jsem se bavila, to mi věřte. Tak moc jsem se bavila, že jsem skoro zapomněla  spát a jíst.  Mojí celodenní vydatnou krmí se staly teplé  párky a slané rohlíky. Pitný režim obstarala výtečná žitná káva (tu já miluji) a pak už to mělo všechno vcelku rychlý spád: První povídka, druhá, třetí…při třístédevadesátésedmé  jsem se konečně zvedla od stolu, abych nechala vklouznout do pokoje trochu prvního jarního slunce. Vyhlédla jsem z okna ven. Je to můj letitý zvyk. Moc ráda pozoruji hemžící se chodce. A právě v tom okamžiku zastavilo u silnice před domem jakési tmavozelené auto. Docela slušný bourák. Z něho se poněkud neohrabaně vysoukal muž přibližně středních let, a přestože sluníčko už začínalo poměrně slušně hřát, zimní čepice mu padala až na nos. Ruka, v níž svíral kytičku žlutých frézií, se mu očividně chvěla – zahlédla jsem několik drobných květů, jak bezmocně popadaly na chodník. Žeby nečekaná návštěva?
Moje rodina by teda vydala na docela slušný rodostrom. Ani si všechny strýčky, bratrance a synovce příliš nepamatuji. Tenhle přijel určitě z města, i když se na první pohled pohyboval jako sedlák z dědiny. Značka kvality? Ani omylem! Přemáhala mě zvědavost, zamíří-li právě k našim domovním dveřím, avšak daleko víc mě lákala vidina dalšího vzrušujícího počteníčka. Sotva jsem znovu dosedla, zazvonil domácí telefon. Vyskočila jsem. Částečně leknutím, částečně mě ze  židle  vymrštila síla,kterou jsem k tomuto účelu v sobě tak nějak podvědomě kumulovala už od chvíle, kdy se ten podivný chlap dole objevil.
Vyjet výtahem do druhé etáže mu trvalo jen krátce. „Dítě, ty jsi zkrásněla! Je tady někde koupelna?“ mával mi před očima kytičkou frézií, značně povadlých. „Strč je tam do lavoru, určitě by se rády trochu napily. Ostatně…já taky.“
Dokořán rozevřená víčka mi jen tak tak udržela oči v důlcích. Marně jsem hledala nějakou známou podobu. V mžiku se mi nacpal do předsíně a hbitě za sebou zabouchl dveře. Stál a ukazováčkem si neochotně popostrkoval z čela o číslo větší zmijovku, kdysi dávno nejspíš taky zelenou. To už jsem spatřila chytré a spiklenecké oči, které dávaly tušit, že i pod tím starým otahaným huberťákem se skrývá velký, silný a krásný chlap.
„Panebože, Čestmíre, jseš to opravdu ty?“
Dosud částečně zkoprnělá jsem dost dobře nechápala souvislost mezi svým bývalým spolužákem z FAMU (kterého jsem notabebe několik let vášnivě platonicky milovala) a tímto prapodivným strašidlem. Najednou se mi strašně zachtělo vyprsknout v bouřlivý smích.
„Tiše!“ zařval a levačkou mi zacpal pusu.
„Nestojím o to, aby mě tu někdo viděl. U vás v baráku je to samá klepna.“
Rozrušeně stáhl z hlavy tu zelenou hrůzu a z hluboké kapsy kabátu (sahala mu snad až někde nad kolena) vytáhl dlouhou bílou trubku: Byl to vlastně papír, úhledně stočený do úzké ruličky. Dva archy plné hustého strojopisu.
„Jseš přece ta REDAKTORKA DORKA. Jseš to ty, ne?“ strkal mi do obou dlaní ten svůj vzácný poklad. Oči mu přitom svítily jako dvě petrolejové lampy.
„Tyhle prasečinky  jsem doopravdy všechny prožil. Ale má to i úžasný vtip, sama uvidíš.“ vysypal na mě doslova jedním dechem.
„Víš, dostal jsem takový skvělý nápad. Jenom nechci, aby se o tom dozvěděla moje stará. Proto ta opatrnost a přestrojení…“
Pohled mu ostýchavě sklouzl na ošumělý huberťák a poněkud zjihle pokračoval: „Nechci, aby věděla, že jsem tady byl, a že je to moje práce. Přece víš, jak je žárlivá. Už když jsme studovali, byla. A teď je to ještě horší.“ Obrátil svoje čokoládové oči v sloup.
„Zkrátka, mám pro tebe takový malý obchod. Ty tuhletu povídku vybereš jako nejlepší, vymyslíš nějaký praktický pseudonym a s tím melounem pak půjdeme fifty fifty. Dost dobrý, ne?“
Cítila jsem, jak jsem v tu chvíli pro něho důležitá. Zároveň jsem však měla pocit, že se hodiny na stěně zastavily, a že se zhroutím. Před očima jsem měla červenou. Stáli jsme proti sobě pár vteřin zcela bez hnutí. Zčistajasna jsem se naprosto zřetelně slyšela, jak z plna hrdla křičím:
„Já pracuji pro seriózní časopis! Koukej odsud plavat, vole!“
Vzápětí jsem byla šťastná, že vypadl. Překvapením málem nestačil otevřít dveře. Jeho povídka zůstala v mé sevřené pěsti. Do té soutěže jsem ji nakonec ani nedala. I přes bulvární charakter našeho periodika byla dost drsná. Ale mám ji schovanou. Jen jsem si ji prostě půjčila. Až mi vyjde první kniha, určitě z ní něco použiju.
Tak jsme si nakonec, milé dámy, zase jednou předaly malou zkušenost: Ach, ti muži! Když už si myslíme, že je máme dokonale přečtené, oni nás znovu něčím zlomyslným překvapí.
Uff!                                                                                  
Vaše redaktorka Dorka               
                              
„Jupííí! Tome! Tome, slyšíš? Mám to!“
„Šláplaś do vosího hnízda? Co tak vyvádíš? Víš, jak jsem se lekl?“
„Mám ji! Mám!“
„Koho?“
„Přece tu povídku! Teď už je mi úplně jedno, jestli ji pošlu nebo ne. Dokázala jsem to. Dokázala! Dokonce i v tom šibeničním termínu! Jsem dobrá, vážně dobrá.“
„Nikdy jsem o tobě nepochyboval, Lucie, jenom bys teď měla trochu myslet  i na naše dítě. Potratit můžeš také z přemíry radostného rozrušení, nebo snad nemám pravdu?“
„To ano, ale v pokročilejších stádiích těhotenství se nebezpečí potratu naštěstí zmenšuje, miláčku. Spíš si myslím, že se naše dcera bude smát sotva se narodí.“
„Jestli bude po tobě, tak to rozhodně. I bez názorných ukázek. Co máme dnes k večeři?“
„Ty jsi naštvaný?“
„Člověk musí být naštvaný, aby mohl mít hlad?“
„Tome, to se mi nelíbí. Co je ti?“
„Nelíbí se ti co, že mám hlad?“
„Nelíbí se mi, jakým tónem se mnou mluvíš.“
„Promiň, možná to bude tím, že jsem stál celý den v kanceláři u rysu, jsem vyčerpaný a mám hlad.“
„Zatímco já sedím celý den u počítače a jen tak z nudy si ťukám do kláves? Tak to myslíš, Tome?“
„Jsi hysterická.“
„Průvodní jev těhotenství, s tím se smiř.“
„Lucie, já jsem vás slyšel.“
„Koho…kdy…kde…?“
„…vzpamatuj se, Marku, nedovedeš si představit, co mě to stálo, abych si podobné myšlenky vytloukla z hlavy…“
Na vyděšenou Lucii padá strop. Padá i nebeská klenba. Hroutí se celý její svět. Všude je tma. Příšerně černá a studená tma. Člověk by si nikdy neměl připadat příliš šťastný. Může si teď vymýšlet, kličkovat, lhát, ubezpečit Toma, že se zmýlil. Vždyť přece o nic nejde. Pár hloupých slov…vlastně nic víc, než jenom samá slova. Špatně si vysvětlil jejich význam. Miluje ho. Miluje.
A přesto neprožije jediný den, aby si nevzpomněla také na Marka. Připadá si teď jako nějaká coura. Ale copak něco provedla? Všechny její pocity a myšlenky jsou jen a jen její. Nikomu za ně není zodpovědná, než sama sobě. Nežije přece na pustém ostrově a je to její věc,  s kým se kdy sejde, s kým promluví. Přesto se teď stydí. Jak moc se stydí sama před sebou za ten hloupý neklid, za to, že každodenně svádí svůj těžký boj: Co udělá, když tomu pokušení nakonec podlehne? Blbost! Sama si ho svými myšlenkami přivolává, nemůže se divit,  že jí pak jakoby zčistajasna zavolá. Ale co má teď říct svému muži? Že ho upřímně miluje, ale zároveň myslí i na toho před ním? Lucii překvapuje, jak málo toho ještě ví o životě. Strašně málo. A o lásce snad ještě míň. Kláro! Ano, ta jediná láska, kterou je žena schopna prožívat čistě a bez zábran, je láska k vlastnímu dítěti. Aspoň tím jediným si je teď naprosto jistá.
 
 
 
ZÁZRAK
 
Můj uzlíčku malý
kéž u tebe stály by sudičky
s velkými dary
už cítím tě z ticha
už budíček tiká
má postýlka hladí tě – vím
 
Skrz stěny mé kůže
se dotýkat může má dlaň tebe
– zázrak se daří
hlas mámina srdce
nechť jsou ti mé ruce
tvou kolébkou hřejivý klín
 
Má píseň ti zazní
jsme blázni co chtějí žít v ráji
ten na zemi není
vím – s tebou ho stvořím
tvůj plamínek hoří
jen doufám že povíš že smím
 
Má holčičko krásná
jsem šťastná a čekám ten den
kdy se oči nám střetnou
už slyším ty zvony
co z věží tu zvoní
můj život je navěky tvým
 
 
 
 
„Už spíš?“
„Dávno.“
„Otoč se ke mně, prosím.“
„Nejsem si jistý, že chci.“
„Všechno je to trapné nedorozumění, Tome.“
„Chceš říct, že něčemu nerozumíš?“
„Vlastně ani moc ne. Vzpomeneš si někdy na Irenu?“
„Prosím tě, co ta s tím vším má společného?“
„Chodili jste spolu skoro tři roky.“
„Nechtěj mě naštvat! Já mám dojem, že tady jde především o tebe.“
„O mě, o nás, o všechny kolem. Copak je to nějaký hřích setkat se s tím, kdo ti kdysi dávno býval ze všech lidí na světě nejbližší? Ty si na ni vážně nikdy nevzpomeneš?“
„Proč se pořád snažíš mluvit o Ireně? Jsem to snad já, kdo si s ní špitá po telefonu?“
„Nepřeháněj, Tomáši, já se jenom snažím, abys mě pochopil. Prostě se mi trochu zastesklo. Ale, k čertu, vím já, jestli po něm nebo po těch letech strávených na fakultě, či snad po někdejším bezstarostném mládí? Tome, věř mi, je to stejné, jako když se mi občas zasteskne po tátovi.“
„Tak stejné!“
„Dobrá, ať je po tvém: Skoro stejné. A nepitvej moje svědomí. Ničím jsem se neprovinila. Alespoň ne tak, abys mě mohl soudit. Miluju tebe, žiju s tebou, čekám tvoje dítě. Připadá ti to snad málo?“
„No právě - čekáš dítě.“
„Jak to myslíš? Chceš mi tím říct, že to dítě možná ani není tvoje? To ses už dočista  zbláznil? Nebo si snad mám začít myslet, že jsem si vzala za muže idiota?“
„To se ti teda vážně povedlo. Takže jsem to nakonec já, kdo se bude muset obhajovat? No to je výborné!  Ale já ti to usnadním. Vyprovázet mě nemusíš. Půjdu sám.“
Lucie Toma dobře zná. Ví, že nemá sklon k hysterii. Je to vážné. Moc vážné. Ale přece jí pár neformálních telefonních hovorů nezničí takové skvělé manželství. A právě teď, když už za pár měsíců budou konečně kompletní. Tomu nerozumí. Vždycky si myslela, že je nic podobného nemůže ohrozit. Že si důvěřují. Že budou vždy a za všech okolností stát při sobě. Že si dokáží všechno vysvětlit. Že.….
A co když je to přesně naopak? Ne, tomu nemůže uvěřit. Nikdy neměla ani stín pochyby, že má Tom nějakou ženskou. Tom na to není. Miluje ji, tím si je jistá. Přesněji - vždycky byla. Co když něco přehlédla? Možná jí přílišná jistota zaslepila oči. Kolika párům se to už přihodilo, nebyli by žádnou výjimkou. Dokonce někde slyšela, že se manželství paradoxně rozpadlo, když po mnoha neúspěšných letech konečně počali dítě. Dost možná, že i tato věc Toma trochu trápí, i když to nepřizná. Nikdy se o ni nemusel s nikým dělit. Teď je mu možná i tak hloupá záminka dobrá, aby se zbavil svého stresu! Miláček Tom…
„Kam bys chodil? Chceš snad teď venčit naši malou Lady? Venku je hluboká noc, každý pořádný mužský už pár hodin tiše spí v náruči svojí milované ženy.“
„Máš mě za blbce? Co to na mě zkoušíš?“
„Zkouším? A proč ne, zkouším tě přesvědčit, že my dva jsme právě tady a právě teď na tom nejsprávnějším místě na světě.“
„Lucie, já tě…“
„Miluju, já vím.“
„Ne, zabiju!“
„Až potom, miláčku, až potom…“
Už mu nikdy nezavolá. Nikdy. Svoji šanci před lety propásl. Nebýt Toma, asi by se ještě hodně dlouho  zotavovala z utržených šrámů. Nemohla mít zkrátka větší štěstí. Ani tehdy, ani dnes. Díky, díky, milosrdný bože!

POKRAČOVÁNÍ ...  

Tento článek byl v Pozitivních novinách poprvé publikován 14. 11. 2006.

Pozitivní noviny jsou neziskové internetové médium, které v letech 2004–2012 připravovala ve svém volném čase skupina nadšenců pod vedením Pavla Loužeckého. Všichni autoři a dopisovatelé do Pozitivních novin přispívali bezplatně, ze své vlastní svobodné vůle. Ačkoli od roku 2012 nové články nevychází, Pozitivní noviny i nadále fungují jako skutečná oáza pohody a optimismu na síti pro všechny čtenáře, kteří potřebují pravidelný zdroj k čerpání životní energie, inspirace, nápadů, zábavy, moudrých myšlenek a informací všeho druhu.