Martin Hrubeš: Hodina duchů

Rubrika: Literatura – Pohlazení

Náš pes je nalezenec a strašně rád chodí na procházky. Občas s ním jdu ven kolem osmé večer. Většina lidí sedí doma a jsou právě v nejlepším – mezi zprávami a hlavním večerním pořadem v televizi. Venku je naopak hodina duchů – obzvlášť teď v listopadu, kdy už je dávno tma. V moderní době se straší v osm a o půlnoci už všichni duchové zase spí – to řádí lidé.

Ano, bylo to ke konci listopadu, když se k nám (tedy ke mně a Korzárovi) přes liduprázdnou ulici vydala postava a řekla: „Nemáte oheň?“
Občas si zapálím, ale cigára ani sirky u sebe nenosím.
„Ne.“
„Tak promiňte“, zahučel, neboť to byl muž, a odkolébal se. Trochu jsme se pak s Korzárem ještě proběhli a vrátili se domů.
Další den tam byl zase. Nikde nikdo, jen on ve špinavých hadrech. Tentokrát se zeptal: „Nevíte, kolikátého dnes je?“
Trochu jsem se naoko soustředil, řekl: „Dvacátého devátého listopadu“ a chtěl jsem jít dál.
On se ale nadechl a vyslovil skutečnou otázku: „Věříte v Boha?“


              


Zarazil jsem se, myšlenky se mi zauzlovaly, až jsem je po kratším zaváhání musel rozetnout: „Věřím.“
„Tak to věříte taky na zázraky, ne?!“
Zdálo se, že se dostává k jádru věci. Když jsem řekl A, musel jsem říct i B. Než jsem se ale dostal ke středně obsáhlému výkladu, že s těmi zázraky to není tak jednoduché, přerušil mě poslední otázkou: „Šel byste na chvilku ke mně?“
No, to mi ještě scházelo!
„A kde to je?“, vyhrkl jsem v naději, že to bude daleko, takže budu mít lepší výmluvu, než že nemám čas. Což by v tuto hodinu a v této situaci znělo opravdu trapně.
„Ale – hned tady“, mávl rychle rukou a začal ze sebe sypat: „Není to nic moc, však vidíte, že jsem bezdomovec. Ale nebejvalo to tak vždycky! Ale to je jedno. Něco vám chci ukázat.“
Korzár se radostně rozběhl novým směrem, tak jsem s povzdechem vykročil také.

Zkusím krátce přetlumočit, co mi zmateně a s mnoha odbočkami cestou povídal.
V té boudě, kde přespává, je hrozná zima (jaký div v tuhle roční dobu!), když je tam sám. Ale jakmile tam jsou dva (měl přítelkyni, pak nějakého souputníka – co já vím, mlel a mlel, až mi z toho šla hlava kolem) – zkrátka, když tam jsou aspoň dva, je tam najednou teplo!
Hm, moc jako zázrak mi to nepřipadalo. Prostě se k sobě přitulili nebo si to tam zadýchali. On ale námitky nepřipouštěl: „Uvidíte, je to zázrak!“
Prošli jsme kolem posledních domků a octli se na okraji lesa. Začínal jsem mít na sebe vztek a vážně uvažoval, jak se vykroutit. Mezitím jsme vstoupili na lesní pěšinu a byla tma jako v pytli. Doufal jsem, že přítomnost Korzára ho odradí od nějakých nekalostí.
Zdálo se mi to jako celonoční branné cvičení, ale ve skutečnosti to je tak tři sta metrů v lese. Různé hadry, kusy plechu, plastů a starého nábytku opřené a přehozené přes pár silnějších klacků. Později jsem zjistil, že to přístřeší bylo přilepené ke zbytku staré kamenné zídky. Před „vchodem“ slabě žhnulo pár uhlíků v ohništi.
„Pojďte dovnitř“, řekl dost nesměle, ale s napětím v hlase.
„Až po vás“, odtušil jsem připraven se bránit. Vlezl jsem tam za ním, on už zapaloval svíčku. Vystihnou to tři slova: špína, zima, smrad. A navíc málo místa, jak v nějaké středověké štole z hadrů.
„Je tu docela zima“, řekl jsem nemilosrdně a pára mi šla přitom od úst.
„Počkejte pár minut“, žebronil naléhavě.
Korzárovi se to moc nelíbilo; zatím vše jen očichával. Pomalu jsem rozeznával lůžko, hromádku starých hrnců a PET lahví a milión další veteše.
A pak jsem si to najednou uvědomil: Bylo mi teplo! Nezábly mě prsty, netřásla se mi brada, a ač jsem se opravdu snažil, nešla mi už pára od úst! Dokonce i Korzár si sedl a tvářil se, že kdyby bylo ještě něco na zub, klidně by zůstal.
Byl jsem zmaten a trochu jsem měl zlost, že tomu nemůžu přijít na kloub. Bezdomovec mě pozoroval, spokojeně se usmíval a nakonec už to nevydržel a vybuchl: „No tak vidíte! Že je vám teplo?!“
Musel jsem přiznat, že ano.
„Ale když tu budete sám, bude tu zima jako venku – chcete to zkusit?“
Ani nečekal, co odpovím, a už byl venku.
Najednou mě přemohla netrpělivost a chtěl jsem jít domů. Korzár to vycítil a vymázl první, já hned za ním. A venku byla fakt psí zima. Ten člověk mi podává ruku a říká: „Zázrak, že jo? Já už taky věřím v Boha, nebo něco podobnýho. - Jmenuju se Honza.“
„Já Pepa“, tisknu rychle drsnou, ale měkkou ruku.
„A přijďte zas!“, volal za mnou už na odchodu - spíš na úprku. To pozvání mi přišlo tak absurdní, že jsem se skoro celou cestu domů musel smát. Ale jak se tam to teplo udělalo?, trčela mi vzadu v hlavě nesmělá otázka.

Uplynulo pár dnů a potkal jsem ho zas. Vrhnul se ke mně, jako by čekal celou věčnost, a hned mi oznámil: „Mám dítě, našel jsem dítě!“
„Co?“
„Mám malý dítě a potřebuju pro něj mlíko a - - -…“
„Jaký dítě? Co znamená, že jsi ho našel?“
„Včera, vlastně ne, předevčírem jsem zase, no. dyť víš …“

Řeknu to raději zase já a stručně: Čekal na někoho nebo na něco takhle večer a jak bloumá po ulici, vidí ženskou, jak položila u kontejnerů na odpadky nějaký balík a zmizela. Hned tam vyrazil, protože to byl jeho životně důležitý návyk, ale v balíku našel živé dítě. - A on si to dítě vzal jako zdroj tepla! V té jeho sluji se udělalo skutečně teplo a stačilo k tomu být ve dvojici s malinkým dítětem!
Opatrně jsem se vrátil domů, vzal ze sklepa dvě krabice mléka a honem jsme šli k němu. Sotva jsme vešli do lesa, zaslechl jsem z temnoty vzdálený dětský pláč. Fakt jako rojení strašidel! Uvnitř chatrče hořela v jednom hrnci svíce a od lůžka se z hroudy hadrů linul srdceryvný nářek. Byla tu sibiř, že tuhly prsty i tváře. Honza vzal rozedraný raneček do náručí a řekl: „Támhle je flaška, bylo to v tom ranci. Nalej do ní to mlíko, ať tomu zacpeme hubu.“
Když děcko ztichlo s dudlíkem v puse, uvědomil jsem si, že už je zase teplo. Neuvěřitelné! Ale tentokrát mě to spíš uklidnilo.
„Je to kluk, nebo holka?“
„Holka.“
„Už jsi ji přebaloval?“, zeptal jsem se přísně.
„Jo“, řekl nevrle, „včera. Nechceš to teď zkusit ty?“
„To ne, radši to udělej ty.“
Vykutal ji neochotně ze změti hadrů, ten, co měla přímo na těle, vyhodil do kouta, a zase ji do toho zamotal. Ve světle svíčky nebylo vidět, jak vypadá její kůže.
„Měl´s ji rovnou umýt!“
Zatvářil se ještě mrzutěji. „Pomůžu ti, musí se umýt! Máš teplou vodu?“
Než mi došlo, jak blbě se ptám, podával mi PET láhev s vlažnou vodou. Otřeli jsme ji navlhčeným hadříkem.
Když jsem odcházel, řekl mi: „Nemůžu ji tu nechat samotnou, ale potřebuju pro ni sehnat spoustu věcí. Nemohl bys mi pomoct?“
„Jo, něco ti zítra přinesu.“
Blížily se Vánoce, v noci býval mráz, někdy bylo pod nulou i celý den, a já trnul strachem, že kouzlo nevydrží ten nápor na spotřebu energie a přestane fungovat. Ale nosil jsem jim něco skoro každý večer a měli tam pořád teplo. Honza z obavy, aby holka o samotě nezmrzla, vůbec nevycházel. Byl šťastný, jenže mně docházelo, že takhle to dlouho nezvládneme.

Řekl jsem to manželce. Nejdřív mi nevěřila, pak se zděsila, pak mi vynadala, Honzu prohlásila za nezodpovědného blbce a nakonec začala freneticky shánět všechno, co by děcko mohlo potřebovat. Jelikož však manželka odmítala jít do lesa večer za tmy, museli jsme počkat na nejbližší volný den – a to už byl Štědrý den.
Po poledni jsme tam zašli. Celou cestu nemluvila o ničem jiném, než že jim tam musí být zima. Našli jsme je oba klimbající v příjemně „vytopeném“ brlohu.
Honza byl hned na nohou a lekl se, když ženu uviděl. Ta se však vrhla k holčičce a spustila nezadržitelný proud slov – o zoufalých matkách, nemožných chlapech a nejvíc o sladkém robátku. Na závěr spokojeně prohlásila: „Aspoň že tu máte teplo.“
Pak začala vybalovat tašku a ke každé věci podávala pedagogický výklad. Korzár usoudil, že je to náš druhý domov, vyhoupl se na „gauč“ (stejně se nikam jinam nemohl vejít) a stočil se do klubíčka kolem dítěte. Jemně je očichával - manželka jen prohodila: „Nech ji Korzáre!“, a pokračovala ve výchově bezděčného otce.
Korzár si položil hlavu vedle její. Díval jsem se a přišlo mi to celé jako podivný, leč působivý betlém. Jen místo jesliček hromada hadrů, místo krávy a osla náš pes a místo svatého Josefa – Honza. A Marie? – ta utekla od popelnic před měsícem. Konečně mi naplno došlo, že i kdyby nic na světě, tak tohle určitě je zázrak. Při vší bídě to byla nádhera.

Domů jsme stejně šli za tmy, ale dojmy byly silnější než strach. Byl jsem příjemně překvapen, s jakou samozřejmostí to žena přijala. Doma ale zvedla telefon a zavolala policii. To mě rozhořčilo a úplně mi to zkazilo náladu. Žena mě okřikla: „Jak dlouho myslíš, že tam takhle můžou přežívat? Vždyť to dítě chytne infekci! A taky ho nemůžeme pořád živit! A co, až mu dojde topivo?“
Chtěl jsem něco říct, ale měl jsem pocit, že kouzlu odzvonilo, tak jsem radši mlčel.

Druhý den jsme se dozvěděli, že dítě je v nemocnici a že je v pořádku, oba jsme dosvědčili, že Honza ho neukradl, nýbrž naopak zachránil, a Honza se mnou přestal mluvit.

Někdy po Novém roce jsem našel odvahu se za ním jít podívat. Už tam nebyl. Ani chajda, jen hromádka odpadků, z níž vyčuhoval půlkruh kamenné zídky. Nebyla to kdysi kaplička? napadlo mě. Šel jsem domů s pocitem lítosti, že to takhle skončilo. Ale nebylo to nakonec správné? Kdo ví. Pak mě napadlo, že na světě je pořád spousta betlémů – dětí, které se narodí do špíny nevlídného světa, který je nechce, a přece je o spoustu z nich podivně postaráno.

Zázraky se zkrátka dějí.

grafika © www.ateo.cz

Tento článek byl v Pozitivních novinách poprvé publikován 29. 11. 2005.