Libuše Čiháková: Moje zvěř a já

Rubrika: Literatura – Zábava

Andílek
 
„Nejnovější výzkumy ukazují, že děti  vychovávané  v kontaktu se psy,  jsou podstatně méně ohroženy běžnými alergiemi.  K  tomuto závěru dospěli američtí vědci, kteří sedm let sledovali pětset dětí ve věku od narození do sedmi let.... „
 
Pes moji dcery má svoje místo v pelíšku u dveří dětského pokoje.
"Tam nesmí ani vkročit!" oznámila mi dcera, když jsem k nim na pár dní přijela.
"Chudák pes," pomyslela jsem si.
V noci jsem nemohla usnout. Po špičkách, abych malého nevzbudila, jsem se plížila do koupelny pro sklenici vody. Otevřenými dveřmi jsem viděla jak zlatavé světélko noční lampy dopadá na blonďatou hlavičku, kontrastující s chlupatýma ušima, trčícíma z pod peřiny vnoučkovy náruče. Oba spali jako zabití.
"Co je," vykoukla dcera z ložnice .
"Pojď," přitiskla jsem si prst na pusu. "Něco ti ukážu." Za ruku jsem ji vedla do dětského pokoje.
"Jak to," zkoprněla jsem, když se z psího pelíšku přede dveřmi pokoje ozývalo hlasité oddychování. "Vždyť ještě před minutou ..."
"Jako andílek", rozněžnila se dcera nad postýlkou malého. "Celá já, vid?" Zívla a zmizela ve dveřích ložnice.
S rukou na klice jsem se nečekaně otočila na spícího psa. Jedno oko nestihl zavřít.
"Ty zmetku!" přičapla jsem k němu. "Mě jsi teda neoblafl."
Aniž přestal pochrupovat, usmál se na mne celou tlamičkou a bleskově mi olízl ruku.
Taková hodná ženská                                                                  Smrt se neřídí našimi plány.
                                                                                                                                              MOLIERE
                                                                                                                              
Dětskou postavičku u hrobu bylo sotva vidět, zato jeho vzlykot přehlušoval farářova slova. Vzala jsem vnoučka za ruku a odvedla stranou.
"Nebreč, Toníku." otřela jsem mu ušmudlaný obličej. "Tetě už je teď dobře. A tam v nebi, když budeš hodný, se s ní určitě jednou setkáš."
Podíval se na mě pomněnkovýma očima a přes clonu slz, tak jak to dokáží jen děti, řekl:
"Chudák teta. Taková hodná ženská a musela umřít."
Dojatě jsem ho pohladila po blonďaté hlavičce, když dodal:
"A kolik mi toho ještě mohla dát z důchodu..."                  
 Aspoň křížek                                Láska je dostupná mnohému, přátelství je ale prubířem srdce.
                                                                                                                    FRANCOUZSKÉ PŘÍSLOVÍ
     
"Babi," zaťukal mi vnouček na rameno, "mohla bys mně, prosím tě, napsat Vojta zabil Tondu?"
Strkal mi přitom do ruky papír a tužku.
Podívala jsem se do sametových očí čtyřletého prcka a zakroutila hlavou. "Tak to ti teda, Vojti, nenapíšu. Toník je tvůj starší bratr a takové věci se nepíší ani z legrace."
Podíval se na mě ještě sametověji. "Tak napiš aspoň",  vlepil mi pusu, "Vojta zmlátil Tondu". Papír mi položil na klín.
Otočila jsem kluka k sobě a s pohledem z očí do očí jsem mu důrazně řekla: "Ani tohle ti nenapíšu! Není to hezké!"
Oči se mu zúžily do nebezpečných štěrbinek a sametu v nich ubylo. Popadl papír a rozzlobeně řekl. "Tak si tam sám udělám aspoň ksízek! A vedle kresbičky svého bratra namaloval rázně velký černý kříž.
Dodnes mám obrázek schovaný. Vždy, když oba vnoučkové přijedou a já vidím jak se ten velký stal tomu malému vzorem, jsem ráda, že žádný křížek už nepotřebuje. Vím, že kdyby se nestyděl, namaloval by dnes k jeho jménu srdíčko. Tím nechci říci, že by tam občas ten křížek s chutí nešoupl. Vždyť je to pořád jen brácha.
Bramborový knedlík                                      Sobě dobře činí, kdo činí dobře svým přátelům.
                                                                                                                 ERASMUS ROTTERDAMSKÝ
   
Ten den jsem ráno byla ospalá víc než jindy. Bloumala jsem po bytě v noční košili, poposedávala, postávala, až dravá chuť k jídlu zvítězila nad spánkem.
Popadla jsem od večeře plněný bramborový knedlík a hltavě se do něho pustila. S prvním kousnutím ke mně přiběhl pes Filip. Výmluvným pohledem mi táhl knedlík z pusy, až mu sliny kapaly. Já nejenže dělala, že jeho žebrání nevidím, ale hltavě jsem si knedlík nacpala do pusy.
"Filipe, odpusť mi to," zastyděla jsem se vzápětí.. "Než se vrátíš z venku, uvařím ti jiný."
Bohužel. Filip se nám z procházky už nevrátil. Přejelo ho auto.
A tak mi dodnes leží bramborový knedlík jako němá výčitka v žaludku a já vím, že tam bude ležet hodně hodně dlouho.                              

www.3lipy.wz.cz

foto © Libuše Čiháková

Tento článek byl v Pozitivních novinách poprvé publikován 12. 11. 2005.