- MOŘE, POHÁDKO MÁ ...
-
-
 "Drahá přítelkyně," slabikoval můj muž lámanou francouzštinou text na pohlednici a výhružně se na mne ze svého křesla podíval. . - "Co to má znamenat?" Ruce se mi roztřásly a nohy vypověděly poslušnost.
- "Co? Co má znamenat?", snažím se získat čas. "Jo ten na té pohlednici? To je nějaký francouzský novinář, takový plešatý mrňous, a taky..."
- "Kulhá," nedal mi domluvit manžel a odložil dýmku. "A ještě jsi zapomněla dodat, holčičko," cedil mezi zuby, "že mu bylo nejméně sedmdesát."
A bouřka byla na spadnutí. A přece to všechno tenkrát začalo tak nevinně.
Jednoho dne zjara mi oznámil náš předseda družstva: "Jako nejlepší ošetřovatelce dojnic ti byla přidělena rekreace do Bulharska." - "No ne," řekla jsem nevěřícně a dopadla do křesla v jeho kanceláři.
- "Jo, jo," zasloužíš si to.
- A tak jsem jela. Konečně moře. Modré a nekonečné.
- "Poslyš," řekla mi pod sprchou Monika, moje spolubydlící v hotelu. "Víš to, že jsi kus?", znalecky přimhouřila oči. "Fakt, ten zaprášený ročník by ti nikdo nehádal. Jenže ta veteš co nosíš na sobě! A ty vlasy!" Rychle jsem popadla osušku.
- "Jú, já mám nápad," vykřikla Monika a vrhla se na mne. Odbarvovala, přibarvovala, stříhala a já pro jistotu zavřela oči. Když jsem je otevřela, dívala se na mně ze zrcadla úplně cizí, ale docela pěkná ženská.
- "Oblékni si tohle," poručila mi.
- "Propánajána! To že jsou šaty?", zděsila jsem se. Nahoře to mělo jen trojúhelník a sukni tak krátkou, že bych se v ní neodvážila sehnout, ani kdybych našla tisícovku.
- "Nekoukej jako péro z kanape a rychle oblékat! No vidíš," řekla uznale, když jsem si chvějícíma rukama zapínala poslední knoflík. "A teď vypnout prsa a točte se, pardálové."
A tak jsem do toho vlítla rovnýma nohama.
- "Páni, to je kus," otočil se za mnou střapatý výrostek a na chvíli přestal lízat zmrzlinu.
- "Zadeček jako mandolína," mlasklo to těsně za mnou ve frontě.
- "Volové," utrousila jsem a polykala slzy. Druhý den jsem jich už polykala méně a třetí den? To jsem dočista zapomněla, že na mne doma myslí, hlavně tedy přes žaludek, moji tři dospívající synové, dvě odrostlá prasata a jeden spořádaně vyhlížející manžel.
- "Hádej, jen se klidně hádej," halekal večer v zahradní restauraci náš zpěvák Helekal a moji nápadníci se nejen hádali, ale oni se kvůli mně dokonce fackovali.
- "Parlez vous francais?" ozvalo se nade mnou, a než jsem stačila špitnou to svoje "oui", odtáhly mně dvě silné ruce z dosahu ramenatých domorodců. K těm rukám patřily tak pěkné doplňky, že jsem si hned vzpomněla na přísloví o pekle a pěkném koni. A právě když se uhrančivé oči začaly ke mně nebezpečné sklánět, ozvalo se mi za zády:
- "Bůh tě ztrestej, Marjáno," Monika ztišila hlas do syčivého šepotu. "Od toho ruce pryč! Na něj lícím já!" Rázně jsem zavrtěla hlavou. To jsem ale neměla dělat.
- "Ty zmije jedovatá," explodovala Monika. "Když jsi sem přijela, tak ti lezla sláma z bot a teď...?", syčela jako pára z papiňáku. "Vila v Cannes, jachta na moři, před hotelem Mercedes-Benz. To by se ti líbilo?"
- Mlčky jsem přikývla. Pára došla, vytryskly slzy. Vzápětí jejímu žalu padlo za oběť půl lahve koňaku "Sluneční břeh", hned nato padla na slunečný břeh i ona. Že se tam spolu s ní ocitnul statný domorodec, bylo dílo náhody.
- "Ten Jean tak příjemně voní," konstatovala jsem druhý den, právě když Monika dotančila se svým svalovcem. Rázem jí ztvrdly rysy.
- "Tak ty si čucháš francouzský Chanel, a já? Já bulharský česnek," zlostně mi prskla do tváře. Vztekle popadla svého kulturistu a zmizela s ním v temnotách.
- "Krásná, jolie, ty být moje," rozplýval se Jean nade mnou a já, krajně znepokojená, zjistila, že jsme zašli poněkud dále. Myslím tím nejen k moři. Moře mi laskalo nohy po kolena, spanilý cizinec se chtěl s vervou ujmout zbytku. Rozhořel se jako pochodeň a já proti své vůli se začala propadat do slastné propasti. Uhrančivé oči nade mnou, dobyvačné ruce pode mnou. Čest nečest, na nic jsem v tu chvílí už nemyslela
- "Dej mi tvá adres," zaprosil Jean, když mě za pár dní dohonil při odjezdu na letišti.
- "Au revoir, já pro tebe přijet," loučil se dojatě. No to by byla rána, zasmála jsem se a raději ani nedomýšlela ...
- Méně jsem se potom usmívala po obdržení zmíněného pohledu.
Za krátký čas nato, zrovna když jsem se vracela z kravína a přede mnou zastavila mercedeska, mě smích přešel úplně. - "Sil vous plait, madame, kde tu Maria Langová?", zastoupil mi cestu můj hřích od moře.
- Rychle jsem si stáhla šátek víc do čela a snažila se schovat zaneřáděné holínky. "Ta bestie jedna," drtila jsem mezi zuby jméno Moniky, která mu prozradila moji adresu.
- "Krásná, jolie, luxus být ona," netrpělivě vytvářel rukama výmluvné křivky a mával mi adresářem před nosem.
- A v tom mi to došlo.
"Není tu," řekla jsem s lítostí. "Maria luxus exitus."
A to už jsem se rozbrečela. Brečela jsem nejen proto, že krásná Maria už nikdy nebude, ale taky proto, že se k nám rázně blížil můj draze milovaný manžel.
|
- SAMETOVÝ DROBEČEK
-
- Zrovna jsme byli na dovolené, když mě začal zub bolet tak, že jsem musel v noci na pohotovost.
"Půjdu s tebou," prohlásila rezolutně moje žena. - Sedli jsme si na lavičku hned vedle ordinace. Nikde ani živáčka. Bolestí jsem svolával svatého Antoníčka i s příbuzenstvem, a když už bolest nebyla k vydržení, vrazil jsem dovnitř.
- Překvapením jsem zapomněl zavřít pusu i dveře. V bílém plášti vězelo něco mile povědomého, droboučkého, s čokoládově udivenými očima.
"Petře," vyhrklo to překvapeně a já v tu chvíli nabyl jistoty. Podlomila se mi kolena a barevné jiskřičky začaly tančit před očima. Pohotově mě zachytila a dotáhla na křeslo. - Zub vyváděl jako zběsilý. Vyl jsem jako hyena, držel se za tvář a kvílel bolestí i strachy, co se bude dít.
- Sešlápla křeslo, vrazila mi do pusy nespočet tampónů a se zaklínáním "Lopaty, krumpáče, jde se na to," se do mne pustila.
- Bolestí jsem přestal vidět.
- "Petře, je to vůbec možné, že jsi to ty?", blahořečila náhodě a nepřestávala mi vrtačkou rejdit v dutině ústní. Její droboučké pěstičky v ní občas zmizely. "Víš, že jsem od té doby na rekreaci nikdy nebyla?"
- Nadskočil jsem v křesle a hodil vyděšený pohled ke dveřím. Nechápavě se tím směrem podívala. "Ježíši, nevrť se mi tady," napomenula mne. Vzápětí se její čokoládové oči vpily do mých a mne zamrazilo až v patě.
- "Ty Tatry s tebou byly moc hezký," zašeptala hebce. "Nikdy nezapomenu, Petříčku, jak jsi mne ..." Prudce jsem jí vytrhl instrumenty z pusy a gestikulací, spolu s usilovným huhňáním, se snažil upozornit na nedovřené dveře a osobu za nimi.
 - Soucitně na mne pohlédla a přidala další tampón. „Bolí, viď, ale vydržet se to musí. A nekoukej pořád po těch dveřích,“ řekla s náznakem zloby. „Dneska je jen tak nepustím.“
- Hned nato povzdechla: „To to uteklo, viď? Kolik je to vlastně roků? Pět?“ Zoufale jsem se zavrtěl a žalostně koulel očima. „Tak čtyři,“ připustila a vší silou nalehla na vrtačku.
- S nevýslovnou něhou na mne upírala oči a já skučel, řval bolestí i strachem, co ještě láskyplně připomene. Chtělo se mi brečet, popadnout vrtačku a rozšlapat ji, strašlivým zařváním zarazit to vzpomínání, ale nedala se. „Nevyváděj mi tady jako malý kluk!“, křikla na mne a já to vzdal. Bezmocně jsem zavřel oči. Děj se vůle Alláhova.
- Vzápětí mně samet jejího hlasu opět začal laskat uši, a aby trapnou situaci dorazila, vypnula vrtačku. „Peťko, co abychom si všechno zopakovali,“ zaprosila. „Začneme hned a tady,“ dodala slibně a taky patřičně nahlas.
- Zoufale jsem zakroutil hlavou. Vyložila si to po svém. „Ty nechceš?“, zeptala se zklamaně. „Můžeš si vypláchnout pusu, skončila jsem.“ Něhy v jejím hlase ubylo.
- Horečně jsem začal vyplivovat tampóny, chtěl jsem ji šeptem upozornit na nebezpečí za dveřmi, když do nastalého ticha vrazila moje žena. Bílý pláštík jí vyrazil v ústrety.
- „No moment, paní, s tímhle pánem jsem ještě neskončila,“ řekla skoro nepřátelsky. „Počkejte na chodbě.“ Ale to už se manželka stačila nadechnout.
„Ale skončila, paní doktorko,“ řekla pomalu a v očích se jí zlověstně blýskalo. „Já vás ujišťuji, že s tímhle pánem jste definitivně skončila.“ V očích měla blesky. - Bílý pláštík pokrčil rameny a povídá: „Tak víte co, pane Mařík? Přijďte zítra ještě ten zoubek ukázat a uvidíme, co podnikneme dál.“ Spiklenecky na mne mrkla.
- „Jen si nedělejte, paní doktorko, zbytečné starosti.“
Ledový pohled zmrazil drobečka i mne. Nenápadně jsem zašilhal po dveřích. Žena bystře postřehla můj manévr a diskrétně mi dupla na nohu.
“Na ten zoubek se panu Maříkovi podívám sama. My totiž zítra slavíme dvacáté výročí svatby a při té příležitosti se to bude hodit.“ - Úkosem jsem pohlédl na bílý pláštík, který se nešťastně sesunul na židli. Čokoládové oči byly veliké, vyděšené, ale nevýslovně krásné.
- Kategorický povel k odchodu přerušil moje sladké rozjímání a udělal tečku za sametovým drobečkem, který všechno pochopil pozdě. Pozdě na to, aby se z tečky nestal otazník, který mi pak dlouho visel nad hlavou jako Damoklův meč.
|
