Libuše Čiháková: Andělé nemusí mít křídla ...
Rubrika: Publicistika – Komentáře
Andělé nemusí mít křídla Vždycky jsem si přála potkat anděla. Protože jsem ale hledala bytost s křídly, dodnes se mi to nepoštěstilo. Ani mě nenapadlo, že je denně vídám kolem sebe. Nemají křídla, nejsou pohlední, mnohdy ani moc čistí, dokonce bývají i mdlejšího rozumu. Nedávno jsem zapnula televizi ve chvíli, kdy promítali film „Hodina klavíru“. Nějaký navrátilec z protialkoholní léčebny zrovna telefonicky prosil syna svého kamaráda, s nímž v léčebně pobýval, aby tátovi-hudebníkovi koupil piáno. Jinak že do toho zase „vlítne“, tím spíš, že ho mezitím opustila celá rodina. Když u syna nepochodil, rozhodl se, že si pro záchranu kamaráda vypůjčí u svého nadřízeného, primáře oddělení, peníze a piáno koupí sám. Protože ale nestihl dluh včas splatit, dostal se sám do problémů, které nezvládl a proto se opět uchýlil k alkoholu. A tak se ocitl v léčebně znovu. Předtím ale stačil abstinujícímu hudebníkovi zařídit u primáře pravidelné koncerty pro pacienty. Až tam se hudebník dozvěděl, kdo mu piano a za jakých okolností koupil... Takové lidí potkáváme v životě každý. Jen o tom, že to jsou vlastně andělé, nevíme. Ušmudlaný chlapec, který vám pomůže s těžkou nákupní taškou, žebračka, která vám doběhne přivolat záchranku, když se vám udělá na ulici nevolno, dcera, která za otce zaplatí dluh, aby nemusel do vězení... Že vy takové anděly nepotkáváte? Ale potkáváte. Jen je nevidíte. Zkuste se zastavit a podívat kolem sebe tak říkajíc vnitřním pohledem. Vcítěním se do problémů druhého. Teprve potom je uvidíte. Andělé opravdu nemusí mít křídla... Ať se vám daří. |
Perly rozené z bolesti |
Proč člověk píše „Kvůli ukončení televizních estrád se hudebník a humorista Ivan Mládek (65) prý dostal do finančních potíží a proto se upsal vydavatelství, že každý měsíc vydá jednu knížku...” AHA Někdo píše pro peníze, někdo pro radost, někdo pro obojí. Já se řadím svým psaním do dlouhé řady diletantů, kteří pro radost fušují do řemesla profesionálům. Pochopitelně, že není diletant jako diletant. Takový Anton Pavlovič Čechov, který se styděl za své povídky, že je psal pod pseudonymem, nebo Jakub Deml, farář z mého rodného Tasova, Jaroslav Hašek s mezinárodně známým Švejkem, či Božena Němcová, proslulá svoji Babičkou, se zapsali do srdcí čtenářů hlouběji než leckteří profesionální spisovatelé. Mimochodem, kdo je to vlastně profesionál? „Literatura nemá, s výjimkou soukromé Akademie Josefa Škvoreckého, vlastní umělecké školství ani výraznou vrstvu spisovatelů z povolání. Snad jen příbuzné profese redaktorů, novinářů, textařů, scenáristů..., takže je těžké určit, kdo je vlastně profesionál a kdo amatér...“ říká spisovatel Vlastislav Toman. Dalo by se tedy říci, že ten, kdo se psaním neživí, není profesionál a ten, kdo za psaní dostane honorář, jím je. Ale ono to v praxi tak není. Můžete stokrát dostat za psaní zaplaceno, opravdového profíka z vás udělají až čtenáři. Na knižních pultech, čí přáním vlastnit vaši knihu. Kolik času ale musí uběhnout, než lidé vezmou amatéry za své, po tom raději nebudeme pátrat . Ono totiž uživit se psaním (jakýmkoliv uměním) nebyla, a ani dnes není, žádná legrace. Tak ať to „pisálkům“ píše a čtenářům se hezky čte. |
Tento článek byl v Pozitivních novinách poprvé publikován 18. 06. 2009.
OSOBNOSTI POZITIVNÍCH NOVIN
Milan Lasica | |
Ivan Rössler | |
PhDr. Jiří Grygar | |
Zdeněk Pošíval | |
Miloslav Švandrlík | |
Jiří Menzel | |
Plk. JUDr. Michal Dlouhý, Ph.D. | |
Vladimír Just |