- Planeta, na které žijeme (a kterou si ve své megalomanské pýše snažíme přizpůsobit svým rozmarům), žije v docela jiném čase a v docela jiných rozměrech. Takže co pro ni byla jen příslovečná kapka (pevninská deska se jen trošičku zasunula pod jinou), je pro nás lekce z pokory. Co pro oceán bylo jen pár vln, je pro nás zkázou a obrovskými ztrátami.
Programy naší mysli se nám snaží odjakživa namluvit, že příroda je zlá a nebezpečná. Co když jsme ale stále více příčinou toho, že se Matka Země jednou za (náš) čas zavrtí a sem tam podrbe?- Nevíme toho daleko víc, než víme. A na rozměry planety (či dokonce galaxie) nikdy nedosáhneme (jakkoli dovední jsou a budou členové posádky kosmické lodi Enterprise). Co ale pokusit se pochopit, protože na víc nestačíme, co se děje v oné (příslovečné) kapce vody?
Občas nakouknu do knihy Poselství vody. Japonec Masaru Emoto již delší dobu fotografuje mrznoucí kapky vody, tedy vločky. A zjistil a zjišťuje, že vločky z kontaminované vody (viz obrázek vlevo, v tomto případě z jezera Biwa v oblasti průmyslových závodů) nejsou vůbec vločkami, ale spíše zobrazením chaosu, zatímco vločky z téže vody, na kterou ovšem působili lidé (svou meditací, modlitbou, nebo jen odříkáváním nějakého pozitivního slova – v tomto případě „poděkování“), viz obrázek vpravo, jsou přece jen opět pravidelnější, harmoničtější. -
-
-
- Vločka z vody na japonském pobřeží, které bylo právě zasaženo zemětřesením (obr. vlevo), vypadá skutečně rozervaně, zatímco vločka, na kterou lidé působili vyslovováním japonského slova moudrost (obr. vpravo), je dokonalým zobrazením harmonie, řádu a „moudrosti“ přírody.
-
-
-
- Co tím chci naznačit je snad evidentní. Co když opravdu přímo, ač pro naše smysly nezjistitelně, ovlivňujeme nejen sami sebe (a své blízké), ale také své okolí a prostředí, a také svou planetu, daleko víc, než se zatím odvažujeme i jen tušit? Už víme, že myšlení výzkumníků ovlivňuje jimi zkoumaný mikrosvět kvarků a atomů, a začínáme tušit, že právě tak ovlivňujeme svým chováním, mluvením, ale i myšlením, také svět věcí v našich lidských rozměrech. Co když ovšem totéž platí i v rozměrech planety?
- V případě těchto a podobných fotografií je pak irelevantní spekulovat o tom, jestli byl a je tvar jím vyfotografované vločky „zformátován“ samotnou přírodou, nebo (což by ovšem byl ještě „hmatatelnější“ důkaz o vlivu myšlení člověka na svět, ve kterém žije) přímo myšlením Masaru Emota a členů jeho týmu.
- Zpátky k tématu: máme-li na své okolí takový vliv, jak fotky vloček naznačují, negativní zprávou je, že v rozměrech planety sice (našimi smysly) dlouho není vidět, že se děje něco špatného, ale pak stačí „kapka vody“, pohár trpělivosti Matky Země přeteče, a planeta se podrbe, ošije, zavrtí. A zemřou statisíce lidí a turistický ráj se změní v peklo.
- Pozitivní zprávou pak je, že přitom stačí rozhodnout se a pak systematicky začít působit na naše prostředí a planetu jinak, pozitivně, léčebně. Je to logické a snad i zarytým materialistům pochopitelné - máme-li na vše zatím vliv převážně negativní (viz stále častější přírodní katastrofy), právě tak ale můžeme mít vliv pozitivní. Jen se do toho dát. Emotovy fotky vloček to jen potvrzují.
- Člověk sám o sobě je také takovou kapkou v moři ostatních lidí. Zdánlivě nic nezmůže, jenže my i z lidské historie víme, že pracovitá kapka s posláním a vytrvalostí v ten správný okamžik může spustit dalekosáhlé změny. A nejen ty celospolečenské (viz kapka Buddha, Ježíš, Mohamed, kapka Einstein, Gándhí, Gorbačov nebo Havel).
- Vida. Řeklo by se, kapka vody.
-
- P. S.: Tělo každého člověka (a také povrch planety Země) je ze 70% voda.
|