■ Jaký svůj umělecký výkon pokládáte osobně za nejúspěšnější?
Nevím, zda máte na mysli komerčně nebo umělecky. Pro mě osobně, čistě z uměleckého hlediska, jsou to asi naše dvě desky: „Vám jen vám“ a nové vánoční CD „Bez toho nejsou Vánoce“. Úspěšné jsou skoro všechny naše koncerty a vystoupení, komerční úspěchy, ve smyslu obchodním, mám minimální, spíše do muziky peníze dávám. Nahrávání cédéčka "Bez toho nejsou Vánoce" jsem financovala kompletně sama. ■ Co vás v hudbě nejvíc baví?
Strašně mě baví zpívat a tvořit něco trochu nového, pohrávat si s melodií, improvizovat na jevišti - i slovně. Neumím zazpívat píseň dvakrát stejně, proto nenávidím playbacky. Nedovedu si totiž zapamatovat, jak jsem tu kterou písničku nazpívala ve studiu.
■ Jak se s Vámi pracuje? Jste k sobě tvrdá a totéž čekáte od druhých nebo máte pocit, že váš tým „Gospel Time“ je s vámi spokojený?
Myslela jsem si kdysi naivně, že člověk může být šéf i kamarád, praxe mi ukázala, že to nejde. Řekla bych, že jsem k sobě dost tvrdá ale i k jiným, takže tím určitě lezu mnohým lidem na nervy. Snažím se však odlišit, kde jsem já šéf, a kde to tedy může běhat podle mého, a kde je šéfem někdo jiný, podle kterého to musí běžet. Je mnoho lidí, kteří mají v tomto ohledu zmatky. Když se mi názory šéfa nezdají, zvážím zda je třeba se podřídit bez reptání, v opačném případě se z podřízeneckého jha vyvazuji. Doznávám, že se šéfům raději vyhýbám – někdy samozřejmě není úniku, ale nejraději si přece jen šéfuji sama. Má to ovšem také své mínusy, svádí to k lenosti – člověk si nesmí být slabým šéfem, byl by si potom špatným pracovníkem, a výsledky by vypadaly podle toho. ■ A jak se naopak pracovalo s Jiřím Suchým? Nebo v Německu se souborem Jamese Lasta?
Jiří Suchý je velmi zdvořilý a slušný člověk. Já jsem měla tu čest ho poznat jako malá, 10-letá holčina - pro mne to byl zkrátka Pán Bůh. Tento respekt ve mně zůstal dodnes a přestože si tykáme, trpím v tomto vztahu velkou ostýchavostí. Pracovně je to samozřejmě úžasný profesionál a závidím mu jeho klid, se kterým zvládá všechna šoubyznysová úskalí. Já se na rozdíl od něho dost nervuji a spousty věcí mě dokáže naštvat. Jsem typ, který reaguje dost spontánně a často jsem si tím v životě zavřela dveře. Zkoušela jsem se v tomto ohledu změnit, ale vzdala jsem to, mám talent být pouze sama sebou a to i v tom negativním smyslu. S Jamesem Lastem jsem přímo nepracovala, pouze s jeho muzikanty několikrát vystupovala. Byli to úžasní hudebníci, nicméně jsem postrádala veliký hudební zápal, bylo to velmi akademické a proto jsem si předsevzala, že sestavím skupinu lidí, kteří nejsou třeba tak perfektní profesionálně, ale dávají do toho emoce. I já, jako zpěvačka profík, nenacházím na naší hudební scéně mnoho lidí, kteří zpívají bez rezerv na plné pecky. Jsou samozřejmě výjimky jako Kamil Střihavka, který je schopen se rozdat, a ještě pár dalších, ale v tom klasickým středním proudu jich opravdu moc není. Zpívání, byť bezchybné a čisté, mě neodvazuje. ■ Do Německa jste emigrovala v roce 1981. Jistě tak jako většina lidí, kteří se rozhodli pro tento krok, jste neměla začátky lehké. Díky své píli a mimořádnému pěveckému talentu jste se však dokázala poměrně rychle vypracovat na vrchol německé hudební scény. Zpívala jste s takovými hvězdami jako je Mike Oldfield. Máte nějaké hezké vzpomínky na tohoto zpěváka?
Začátky v Německu byly opravdu hrozné, nyní s časem, samozřejmě začínají převažovat vzpomínky pěkné a ty špatné pochopitelně ztrácejí na intenzitě. Řeknu vám jen, že jsem to asi třikrát chtěla vážně vzdát - svou emigraci a jednou i život. Nakonec jsem se ale vždy nějak probila. Začala jsem zpívat v Hannoveru s česko-německou skupinou Nashville Playboys, seznámila se s manažery a začala se objevovat na různých galas a jezdit na lodích. Natočila jsem nějaké desky, dokonce se skupinou Eruption, která tehdy byla slavná – napsali mi i nějaké anglické texty – a nat očila jsem i pro mnoho televizí. Nejdůležitější z nich byl asi pořad k mistrovství světa ve fotbale, který se vysílal na hlavním programu a kde jsem zpívala dvě písničky, za Argentinu – Evitu a za Skotsko Amazing Grace. S Mikem Oldfieldem jsem zpívala v Kitsbühlu, zpívala jsem i s jinými velkými hvězdami, často s německou counry star Gunterem Gabrielem. Jsou to lidé různí, jako u nás, jen jsou, myslím, trochu světovější v chování, než ti naši a hlavně velkorysejší. Ovšem problémy třeba na lodích mezi umělci jsou stejné jako u nás. Jenže tam nastávají doopravdy teprve tehdy, když se s nimi osobně střetnete. U nás máte problém třeba s člověkem, kterého jste prakticky nikdy nepotkali, ale donese se vám, že vám nepřeje, nebo vás nemá rád. A já tohle opravdu nikdy nechápu a je to malicherné a trapné. Nikdo vám zde neřekne nic na rovinu. To je to, s čím se nemohu nikdy smířit a děsně mě to štve. Mnohokrát se až po dlouhé době ukáže, že se jednalo o nějaké malé nedorozumění, prkotinu a lidé si raději pokazí mnoho let, nežli by si otevřeně mezi sebou promluvili. ■ V čem podle vás leží tajemství vašeho úspěchu, můžete nám prozradit nějaký váš recept?
Až tak moc úspěchů nemám, aby se mi dalo závidět. Na to, že jsem se vrátila po mnoha letech zpět to sice není až tak hrozné, ale je v tom děsně moc práce – se sborem, s hudebníky, se smluvními a finančními záležitostmi – dělám si opravdu vše sama – a do teď si lámu hlavu, zda je tato námaha vůbec adekvátní výsledku. Samozřejmě mě ještě trápí to, že v určitých momentech na to doplácejí mé děti, i když se snažím křečovitě, aby to bylo co nejméně. To ovšem zpětně opotřebovává mé síly i zdraví. Jsem často za toto obdivována, jak to zvládám, a vždy odpovídám, že je to z velké části zásluha mého muže, bez kterého by byly naše čtyři děti ztracené. Snažíme se jim společně dát vše, aby odpadl častý argument, že jednomu či dvěma dětem se můžete věnovat více. Je to náročné, ale myslím, že to jde, a že se nám to snad daří. Všechno však čas.
■ Pokládáte se za optimistického, pozitivního člověka?
Jé, tak to vůbec! Já jsem od přírody a po rodičích velmi pesimistického původu, ale strašně bojuji! Nechci být, proklamuji opak a hrozně se snažím to vůlí změnit. Výsledek je snad takový, že lidé si myslí o mně opak, alespoň mi to říkají. Pouze nejbližší vědí, jak po nocích trpím a maluji množství čertů na zeď. ■ Vím o vás, že hodně ze svého času s celou svou rodinkou i skupinou „Gospel Time“ věnujete na různé charitativní akce. Předpokládám, při vaší skromnosti, že o tom budete nerada mluvit. Udělala byste tentokráte výjimku a prozradila nám, které to byly akce v posledním době?
No, to je pravda, protože mě baví zpívat a je mi dost často jedno, jestli zadarmo a nebo za peníze, hlavně když to někomu udělá radost a mám pocit, že nezpívám nadarmo. Přiznávám, že v tom lze najít i velkou část sobeckosti, a sice to, že zpívám i po těch letech  pořád ještě děsně ráda, takže to dělám i pro sebe. Nedávno jsme zrovna dělali koncert pro Domov Sv. Karla Boromejského v Praze v Řepích. Moc se mi celá ta akce líbila, měli to úžasně zorganizované a po koncertě se konala dražba různých věcí od jejich sponzorů. Výsledek byl, že jsme se s manželem vraceli domů vydraženým 26 let starým Žigulíkem a teď přemýšlíme, co s ním. To jsou ty mé spontánní akce. 31. března budeme opět zpívat pro tento spolek na Staroměstském náměstí. Budou tam sbírat finance na nákup polohovacích postelí pro jejich seniory, o které se v jejich zařízení starají vězeňkyně, a mně se líbí jejich nápady. Shánějí také nějaké studenty či dobrovolníky, kteří by si do těchto postelí na Staromáku lehli. Již jsem vyzvala své zpěváky z Gospelu, zda by si tam nechtěli pro dobrou věc zdřímnout. ■ Jak dalece ráda čtete? Teď mám na mysli denní tisk. Nevadí vám, že v něm převažují jen a jen negativní zprávy?
Čtu noviny, velmi málo mě to však uspokojuje. Jednak zprávy typu „rozčtvrtil manželku, poté jí upekl a zakopal“ mně nahánějí noční můry a vyhýbám se tomu, jak mohu, ale navíc mi velmi vadí, že mám dojem jednostranných a nějak tendenčně manipulovaných zpráv. Stále nemám pocit, že lze v tisku najít názorovou různorodost. Vždy je nějaká osoba „in“ nebo “out“ a všichni o něm píší stejně. Když chcete napsat kladný názor na někoho, kdo je momentálně “out“, máte smůlu. Můj velmi vzdělaný bratr zkusil již několikrát reagovat, vesměs bezúspěšně. Nejvíc ovšem „běda vám“, když se odvážíte polemizovat s nějakým novinářem. ■ Pokoušela jste se taky někdy něco psát. Třeba povídky, poezii a nebo neuvažovala jste napsat knihu o tom, čím jste už prošla? Když jste psala o čem to bylo?
Píšu hrozně nerada, nikdy jsem neuměla napsat text k písničce ani nic jiného. Když mi bylo šest, vyplodila jsem první a poslední text svého života. Poslechněte si to:
“ Jsem pražský kominík, big, big, big, - a lezu po střechách,
- jsem ten nejlepší kominík v celé Praze
- a jak říkám, nejlíp je Na Zderaze
- protože tam jsou velké saze“
| Tím jsem skončila a nehodlám svými výplody lidstvo více obtěžovat. Dumala jsem několikrát nad tím, zda bych neměla napsat knížku o tom, co jsem zažila – myslím samozřejmě, že by to zformoval nějaký odborník- ale zase na druhou stranu si říkám, že by to byla asi troufalost, nikoho by to zřejmě nezajímalo, nejsem žádná veličina. ■ Na které chvíle svého života nejraději vzpomínáte?
Snad jen na dětství, kdy žil tatínek. Jinak moc nevzpomínám, jsem člověk, který hledí dopředu a stále vymýšlí, co dál. ■ A naopak, které byly pro vás nejhorší?
Když tragicky umřel taťka. Také vloni o Vánocích mi umřela mamka v rukách….. marně se snažím nevzpomínat?  ■ Čím jste si přála být ve vašem dívčím věku? Byla tahle tvůrčí práce odjakživa vaším snem, nebo jste chtěla být někým úplně jiným?
Ano, chtěla jsem být vždy zpěvačkou a stále hloubám, zda to mám zabalit. Nechci být v křeči jako mnoho jiných, nechci to rvát za každou cenu! ■ Máte pocit, že jste na vrcholu svého umění, nebo že ještě něco opravdu velikého čeká?
Skutečně nevím. Jsou chvíle, kdy si říkám, že bych toho měla už nechat a potom přijdou jiné, kdy mám spoustu nápadů a plánů…. ■ Existuje něco, z čeho máte strach, ať už v osobním životě anebo v profesi?
Klasika – smrt, nemoc, hlavně se bojím o děti a také o sebe, abych měla čas je dovychovat, atd. ■ Vím o vás, že s celou svou rodinou milujete zvířata. Co byste jim za nás lidí přála?
Nedávno dcerce umřel potkan a než umřel, zoufale na nás koukal. Zřejmě mu selhalo srdce. Bylo vidět, že má duši, že trpí, patrně stejně jako lidé. Myslím, že když jsou lidé opravdu dobří, jsou automaticky dobří i ke zvířatům. Opak však nutně neplatí. Buďme prostě dobří! ■ Můžete čtenářům prozradit jak to děláte, že stále vypadáte, jako byste byla o trochu starší sestrou svých dětí?
Tak se mi zdá, že tro chu přeháníte! Nicméně cvičím od 16 let jógu, jsem malinko infantilní (to pomáhá!). Již jsem mluvila o ohni a o vaně, také mám muže, který mě zbavuje všech praktických a fyzických námah. Na kosmetiku chodím tak jednou za rok, když mi naskákají nějaké pikle, jó a co je asi důležité, nepřetvařuji se a nepotlačuji emoce. Četla jsem, že to je velmi nezdravé. Řídím se podle toho, že ve starém Římě císařové, majíce vztek, rozbíjeli vázy, aby se jim ulevilo. Já sice vázy nerozbíjím, ale třeba si prásknu dveřmi - velmi doporučeníhodné. Úleva je obrovská a když si představím, že ta velká energie - zřejmě negativní - která se při takové ráně uvolní, by zůstala uvnitř člověka, je pro mě logické, že tento opakující se, dlouhodobý jev může být i původcem rakoviny. ■ Patříte k současným českým celebritám. Jak na vaše úspěchy reaguje manžel?
Určitě nejsem celebrita, pár lidí mě snad zná - toť vše. Manžela, jak již zde bylo řečeno, mám skvělého, netrpí komplexem českých mužů, je schopen si připravit sám večeři, postará se o děti, děláme vše společně, pomáhá mi zařizovat vše praktické i kolem zpívání a ještě u toho vypadá navíc i spokojeně – mohu doložit mnoho očitých svědků – a závistivců(kyň).
 ■ Kdybyste se znovu narodila, čím byste chtěla být?
Nevím, asi zase to, co jsem možná v perfektnějším provedení. Někdy si ale říkám, že to je lidstvu málo prospěšné, abych tu strašila jenom kvůli zpívání, tak nevím….. ■ Co říkáte Pozitivním novinám a co se vám na nich líbí a nelíbí?
Je to dobrý nápad, líbí se mi. Nestojí a nepadají s drby o celebritách - hurááááá! Zkuste je vydávat tištěné! ■ Chtěla byste něco vzkázat našim čtenářům?
Ať jsou dobří, míň kritizují a víc chválí, ale to vzkazuji i novinářům! Na závěr velmi děkuji paní Zuzaně Stirské za poskytnutý upřímný rozhovor a dovolil bych si použít krásného a výstižného citátu pana Josefa Fouska, který vystihuje snad právě všechno, co já a mnoho vašich diváků zrovna také tak cítí. |
