Miloslav Švandrlík: VZPOMÍNKA NA NERU / NEMĚL NÁROK

Rubrika: Literatura – Zábava

Většina lidí, kteří mají doma nějakého
domácího mazlíčka, by přísahala, že jejich pes,
kočka nebo jiná zvířata projevují určitý druh chování,
jež si prostě nedokážou vysvětlit.
Z knihy „Váš pes to ví“

Vzpomínka na Neru, nejhubenějšího vlčáka ve střední Evropě

Můj tatínek sice na dobrodruha nevypadal, ale lze doložit, že jím opravdu byl. Před rokem 1936 jsme bydleli v malé michelské garsonce, do které jsme se vešli jen s velkými potížemi. Přesto tatínek usoudil, že místa máme dost, a kdoví odkud přinesl do rodiny štěně vlčáka. Byla to fena a jmenovala se Nera. Proč, to nám tatínek nikdy nevysvětlil, ale vzhledem k jeho zálibě v historii a okouzlení starým Římem mám jisté podezření.
Nera byla zvíře velice neposedné a každým pohybem brnkala mamince na nervy. V jednom kuse štěkala, skákala na stůl a okusovala kdeco. Proto s ní musel tatínek chodit na dlouhé procházky, přičemž nevýslovně trpěl. Nera mu okamžitě utekla a on ji hledal po celé Michli a okolí. Našel ji téměř vždy u Botiče, kde honila potkany. Stával se z ní lovec a predátor. Kolik potkanů ulovila, není však nikde dokladováno.
 
Pak se však stala nehoda, ba přímo tragedie! Když už Neru nebavilo okusovat postel a nohy u stolu, pustila se do nádobí! V nestřeženém okamžiku sežrala hliníkovou lžíci – a to ji neudělalo dobře. Popisovat její útrapy snad není třeba. Přesto Nera přežila, ale nezvyklá lahůdka zanechala stopy na jejím vzhledu. Ze ztepilého a vznosného zvířete se stal hubeňour k pohledání. Žádný chrt nebyl štíhlejší a téměř nikdo nevěřil, že jde skutečně o vlčáka.
Nera přežila nejen rekonvalescenci, ale i stěhování do Chodova u Prahy. Dnes je to součást Jižního Města, ale tenkrát to byla vesnice jako hrom. Kolem našeho domku samé pole a blízko byl i les. Tatínek se radoval, protože věřil ve zdravý venkovský vzduch, který zajistí to, co velkoměsto poskytnout nemůže. Měl neduživého syna a hubeného psa, což byl problém. Hlavně ten pes, kvůli kterému často sklízel posměch.
Nutno přiznat, že Neře venkovský vzduch vyhovoval. Lokala jej s chutí a potěšením. Jenomže si zároveň vzpomněla na temnou loveckou minulost. Predátorské pudy ji brzy zcela opanovaly.
 
Nera byla milá a společenská, pokud se jí někdo věnoval. Když osaměla, vydávala se na lov a páchala škodu. Měla k tomu řadu příležitostí. Všude se popelily slepice, kvákaly kachny a štěbetaly husy. Téměř každý v Chodově choval domácí zvířectvo, které Nera s potěšením decimovala. Viník byl bohužel nasnadě. I jiní psi v okolí měli své hříšky, ale Nera byla pro svou hubenost nepřehlédnutelná. Každý ji okamžitě poznal a šel vymáhat škodu. To se tatínkovi příliš nezamlouvalo. Zpevnil ploty a ještě uvazoval Neru k boudě. Nevyšlo to. Pes se hravě vyvlékl z obojku a podhrabat se pod plotem nebyl žádný problém. 
Škody na domácím zvířectvu narůstaly.
„To zvíře nás zruinuje,“ hořekoval tatínek, „kdybych je dokázal zastřelit, tak bych to okamžitě udělal! Ale já mám příliš dobré srdce.“
Když se však dozvěděl, že jistá rodina konzumuje psy, rozhodl se ji zkontaktovat.
„Utratit psa bych nedokázal,“ tvrdil, ale tohle je něco úplně jiného. Když Nera poslouží chudým lidem jako chutný oběd, tak to je v pořádku. To si před svým svědomím zodpovím!“
Leč i tentokráte se tatínek přepočítal. Pán, který jedl psy, sice pro Neru přišel, ale odešel bez ní. Prohlásil, že takový hubený pes nestojí za to, aby se s ním zabíjel a pekl ho.
Nera tedy vyvázla životem a škodila dál. Neměla to jednoduché, protože majitelé slepic byli ve střehu. Patrně proto rozšiřovala své teritorium. Dala se na polní a lesní pych. Lovila v polích a odvážila se i na kraj lesa. Zmocňovala se zajíčků, koroptví i jiné lovné zvěře. Uštvala kdeco a neštítila se ani hadů či  obojživelníků. Netušila, že na svou vášeň brzy doplatí. Z jedné výpravy se totiž Nera nevrátila. Zastřelil ji myslivec, který za to ještě dostal pochvalu. Pravděpodobně si vůbec neuvědomil, že zlikvidoval nejhubenějšího psa ve střední Evropě.
Od té doby jsme již žádný pozoruhodný unikát nevlastnili. Ale co není, může být! Naše Betynka to chce dotáhnout na nejtlustějšího kokršpaněla na světě.
 

„Taky že je! Vždyť jeho nejlepší přátelé mu jinak neřeknou než Švanda!“ potvrdil jsem.
„Takže se Švandou je švanda a se Švandrlíkem sranda,“ huhlal si můj pes do deky, ve které byl zachumlaný tak, že mu koukal jen čenich.
 „Co budeš dělat, až začne opravdu mrznout?“ pomyslel jsem si a čekal, co z něj zase moudrého vypadne.
„Ten nejtlustější pes ve střední Evropě je jeho?“ zamručel zase Kolja.
„Ne, ten patří jeho přítelkyni Jarmile Růžičkové. A proč se ptáš? Chceš snad zaútočit na jeho první místo?“ odkryl jsem Koljovu slabinu.
 „Jen se podívej do zrcadla, jak vypadáš. Měl bys s tím skutečně začít něco dělat a trochu se přibrzdit. Panička ti odměřuje a počítá kalorie, ale ty si vždycky tajně jídelníček něčím vylepšíš! Vždyť ty ses naučil i žebrat! A mám pocit, že neděláš celý den nic jiného, než myslíš na žrádlo!“
Trochu jsem možná Koljovi křivdil. Prodělal krátce po sobě několik narkóz, a to by snad potom snědl všechno. Dost možná to jeho organismus potřeboval. Pokaždé nás doktor strejda Mech důrazně upozornil, že 24 hodin před operací a 24 hodin po ní nesmí pes dostat nic k jídlu. Ale to neznal Kolju! Ani se neptejte, co se mu našlo v žaludku při předposledním chirurgickém zákroku!
„Jak jste mu mohli dát houby, tak nestravitelnou a těžkou potravu!“ obořil se na nás veterinář.
Dodnes nevím, zda nám skutečně uvěřil, že si Kolja sám musel někde v křoví takhle přilepšit. To mu zůstalo dodnes – vylepšuje si jídelníček, kde se jen dá, takový má strach, že by se ze dne na den ocitl na dietě.
„To s tím Švandou je fakt pořád taková švanda?“ začal Kolja, jako by chtěl zamluvit Tu svoji rozežranost.
„To víš, že jo, a to ještě není nic proti tomu, když začne psát. To se pak lidi válejí smíchy! Napsal už skoro na osmdesát románů!“
„A taky o psech?“ vybafl na mě Kolja plný zájmu.
„Hm, to jsi mě trochu doběh. Vím jen, že jedna z těch knih se jmenuje „Pozor! Zlý pavouk!“, ale píše se v ní i o psech.“
 „A to jsou příběhy opravdový? Protože na tohle já jsem prevít, a když si lidi o nás jen tak něco navymejšlej, tak to já hned poznám!“ vyhrabal se Kolja zpod deky. Krátce ještě uvažoval, ale pak zaškemral: „Přečti mi něco z tý jeho knížky, jó?! Když jde o nás krajany, tak to strašně rád poslouchám.“
Ještě chvíli jsem Kolju napínal, ale když mi slíbil, že mi přestane ujídat svačinu, tak jsem mu přečetl jednu Švandovu povídku. A ta určitě opravdová je, protože není možné, aby si někdo něco takového vymyslel!

Neměl nárok

„S tím Švandrlíkem musí bejt švanda!“ zabručel si jakoby pro sebe Kolja, když jsem mu dočetl příběh z Chodova.

Zkrácený příběh "Neměl nárok" pro knihu „Kolja…to neznáte mého psa!“
z knihy  M.Švandrlíka „Dráculův temný stín"  vybral  Václav R. Židek

 

 

Pavelka už dohasínal, o tom nemohlo být pochyb. Jeho potřeby byly zcela minimální a nejevil zájem o komunikaci s nejbližšími. Přesto zcela nečekaně ožil a upřel zrak na manželku, která trpělivě postávala u nemocniční postele.
„Mařenko,“ vymáčkl ze sebe s potížemi, „víš, na co jsem dostal chuť? Na tvoje božské lívance!“
„Zítra ti je přinesu,“ slíbila, "anebo víš co? Skočím teď domů a za dvě hodinky ti je přinesu. Do té doby to určitě dokážu! Což kdybys na ně zítra už neměl chuť?“
Pavelková tedy běžela domů. Bylo to pěšky přes dvacet minut. Trochu se zadýchala, ale cítila se fit. Představa, že ještě může manželovi něčím udělat radost, ji potěšila. Na schodech se ji pokoušela zdržet  zvědavá sousedka, která se zřejmě nemohla dočkat, až Pavelka umře. Strašně ráda roznášela neblahé zvěsti. Také jí bylo divné, že se Pavelková vrací z nemocnice tak brzy.
„Něco se stalo?“ divila se. „Pán už je v agonii?“
„Není v agonii,“ odmítla její domněnku Pavelková, „ale touží po lívancích s borůvkami, sypaných tvarohem. Musím je rychle udělat!“
Zmizela za dveřmi svého bytu a nechala sousedku udiveně kroutit hlavou. Bylo na čase dát se do práce.
„Snad tu mám vše, co potřebuji,“ rozhlížela se Pavelková. Ale neměla. Chyběl tvaroh.
Pavelková si ulevila nespisovným slovem s předložkou a běžela do obchodu. Šlo o poměrně malé zdržení, ale ani to ji nepotěšilo.
Vrátila se trochu rozhozená, ale připravená splnit svůj úkol. Dala se do práce.
Když byla hotova, naskládala lívance do misky a pečlivě je ozdobila. Pak je pokryla bílým šátkem a vydala se zpět do nemocnice.
Přibližně v polovině cesty se přihodila ta nepříjemná věc. Proti ní vyběhl pes, zřejmě kříženec vlčáka s bůhvíčím. Neměl pána ani košík a vypadal dost zuřivě. Pavelková se toulavých psů bála, a zvíře takovou věc dovede vycítit. Pes se na vylekanou ženu vrhl a vyrazil jí misku z ruky. Lívance se ocitly na chodníku a psa zaujaly víc než ječící dáma. S chutí si na nich začal pochutnávat a bylo zřejmé, že je pořádně hladový. Zato jeho agresivita vůči Pavelkové zcela pominula.
„Co teď?“ řekla si nešťastnice. „Dokážu udělat nové lívance a odnést je včas do nemocnice?“
V každém případě se o to pokusila. Vrátila se domů, jak nejrychleji mohla, a znovu se pustila do díla.
Konečně bylo vše hotovo. Lívance zaujaly svoje místo v misce a Pavelková opět vyrazila z bytu. Tentokráte raději počkala na autobus, do kterého nastoupila a misku s lívanci střežila jako oko v hlavě. Také s nimi dojela bez nehody až do nemocnice. Samozřejmě měla určité zpoždění, nebylo však velké. Hlavně, že udělá manželovi radost!
Bohužel to nevyšlo. Pavelka ještě ležel na posteli, ale už nedýchal. Nešťastník musel odejít na Věčnost bez lívanců.
Pavelková se zoufale rozeštkala. Jednak proto, že měla Pavelku stále ještě ráda, a za druhé si uvědomila, že teď zůstane úplně sama.
Stála na chodbě s miskou lívanců v ruce a posmrkávala, když se k ní přitočil malý bělovlasý děda. „Přinesla jste mu lívance, co?“ zeptal se zbytečně. „Až do chvíle, kdy naposledy vydechl, na ně čekal. Vůbec nepochyboval, že je přinesete!“
Pavelková se znovu rozbrečela a obviňovala se za své zpoždění. Ale děda mávl rukou.
„Nic si nevyčítejte,“ poradil ji, „protože každý má svůj osud napsán ve velké tlusté knize. Tam je napsáno úplně všecko. I to, co každý z nás v životě snědl a na další neměl nárok!“
Pavelkové se to jevilo jako dost praštěné, ale nevznesla námitku. Místo ní řekla: „Vy ale  nárok máte! Tak si ty lívance snězte!“
„Kdepak!“ zavrtěl hlavou děda. „Já na sladkosti nejsem. Takhle pečená kachna – to by bylo!“
A dost smutně se odšoural zpátky na pokoj. Patrně si nebyl jist, má-li ještě na pečenou kachnu nárok.
Pavelková se loudala k domovu, když opět spatřila psa. Křížence vlčáka s bůhvíčím. Téhož, který ji vyrazil z ruky lívance a pak je s chutí sežral. Nyní už nevypadal tak divoce. Naopak. Blížil se k Pavelkové téměř láskyplně a vrtěl ocasem. Přátelsky zakňučel a snažil se olíznout jí ruku.
Nevěděla, co má dělat, a tak mu hodila lívanec. Chytil ho ve vzduchu a spolkl. Pak se dožadoval přídavku. „No dobrá,“ řekla po krátkém zaváhání, „když je nechtěl ten mlsný dědek, dám je tobě. Jsi pěkný hubeňour!“
Pak se vydala k domovu, ale už nešla sama. Pes se loudal za ní a snažil se na sebe upozornit. Chtěl se se smutnou vdovou spřátelit za každou cenu. Neodháněla ho. Jako by tušila, že trpí samotou právě tak jako ona.
„Jak se jmenuješ?“ zeptala se zbytečně. „Takový pěkný pes se musí přece nějak jmenovat.“
Ale vlčák, zkřížený s bůhvíčím, si na jména nepotrpěl. Každá rodina, u které trávil část svého psího života, ho nazývala jinak. Nakonec ho stejně vždycky vyhodili a nechali ho na ulici.
Pavelková pochopila. „Když umřel Ruda,“ řekla, „nechám si tebe! Máte něco společného. Ruda se taky mohl utlouct po lívancích. Škoda, že už nemá nárok! Ale ty ho jistě zastaneš!“ Pes souhlasně zaštěkal a přidal se k vdově, která v té chvíli zapomněla plakat. Oba věděli, že se právě našli a že se potřebují.
„Dost možná,“ napadlo Pavelkovou, „že to zařídil Ruda. Když mu došlo, že nemá nárok. Pochopil i to, že nedovedu být sama. Teď sedí v nebi a schvaluje mi to.“
Nebožtík se ovšem k tomu nemohl vyjádřit.

Tento článek byl v Pozitivních novinách poprvé publikován 20. 02. 2005.

Pozitivní noviny jsou neziskové internetové médium, které v letech 2004–2012 připravovala ve svém volném čase skupina nadšenců pod vedením Pavla Loužeckého. Všichni autoři a dopisovatelé do Pozitivních novin přispívali bezplatně, ze své vlastní svobodné vůle. Ačkoli od roku 2012 nové články nevychází, Pozitivní noviny i nadále fungují jako skutečná oáza pohody a optimismu na síti pro všechny čtenáře, kteří potřebují pravidelný zdroj k čerpání životní energie, inspirace, nápadů, zábavy, moudrých myšlenek a informací všeho druhu.