Vydavatel-Poutník: HOVORY S POUTNÍKEM (5)

Rubrika: Publicistika – Rozhovory

 Když se mi Poutník ozval poprvé, považoval jsem jeho tajemný e-mail za mírnou provokaci. Buď se ten člověk za cosi stydí nebo musí cosi skrývat, a proto chce zůstat v anonymitě. Nepřemýšlel jsem o jiných důvodech, které by ho k tomu mohly vést. POZITIVNÍ NOVINY nejsou přeci určeny pro anonymy. A tak jsem mu odepsal. Jenže on se nedal a brzy mě svou zvláštní argumentací přesvědčil, že je potřeba udělat výjimku. Protože není POUTNÍK jako poutník ....!
Nevím, kdo Poutník je, a nevím ani, zda-li mi zítra ještě napíše. Znám pouze jeho e-mail: poutnikxy@seznam.cz (a nevěříte-li mi, klidně se ho zeptejte sami).  Ale dokud bude psát, tak budete mít možnost - stejně jako on - sledovat naši veřejnou korespondenci v jakémsi tajemném seriálu na pokračování. Zaručuji vám, že to není žádná hra ani fikce. Je to skutečnost. Ostatně - přesvědčte se sami ....  
Pavel Loužecký

► POUTNÍK  ■  13.2.2005  ■ 
 

Objektivně vzato,
stříbro není zlato.
Syntézou vznikne sloučení,
analýza jsoucno rozdělí.
Transformací lze jíti výš,
řád destrukcí narušíš.
Kvalita s kvantem se mění,
následek bez příčiny není.
Rozum vládne pocitu,
fakta určují, co je tu.
Nerozumíš, nechápeš?
Nestačíš a nezvládneš!?
Seber se a jdi nám stranou,
nedáme ti na vybranou.
Objektivně vzato
prostě - NEMÁŠ NA TO!

Ta naše zahrádka česká

Milý Vydavateli,
Vaše souhlasné stanovisko mě potěšilo, ale zároveň bych rád zareagoval na některá Vaše tvrzení. Píšete o sázení stromků na cizí zahradě, která už měla být dávno osázená. Zahrádku bohužel máme pouze jednu jedinou, žádnou cizí neznám a všichni rukou nerozdílnou na ni zahradničíme, ať se nám to líbí či nikoliv. Někdo v roli kozla, jiný třeba v roli křečka. V úvahu také přicházejí nenažraní slimáci a mšice, svého času tolik populární americký brouk neboli mandelinka, krtek tunelář nebo housenky se zakukleneckými sklony.
Sem tam se najde i opravdový zahradník. Platíme ze svých daní stát a je celkem logické, že bychom za to měli cosi dostávat. Stát by měl zřizovat a platit potřebné sociální služby a neměl by nemravně spoléhat na lidumilnost, milosrdenství a štědrost svých občanů. V této rovině s Vámi souhlasím. Ale financování sociální sítě je pouze jedna rovina celého problému.

Ještě po dvou letech existence denního stacionáře se na radnici objevovaly stížnosti typu – bylo by dobré ty zrůdy odsunout ze středu města..., my rodiče dětí, kteří navštěvují sousední mateřskou školku nesouhlasíme s tím, aby se naše normální zdravé děti denně potkávaly s těmi dementy ... Ani dostatečné množství kvalitně vybavených ústavů nevyřeší jeden zásadní problém.

Může být tělesně či mentálně postižený člověk nějak prospěšný společnosti? U zdravého a výkonného jedince o tom nepochybujeme. U člověka s postižením, který žije v dnešní společnosti převážně orientované na kvantitu výkonu a kvalitu rozumu se nám pozitivní argumenty hledají těžce. Budovy, invalidní vozíky, ortézy, protézy, sociální příspěvky jsou jen pomyslnou špičkou ledovce, která je mediálně dobře viditelná.

Peníze mají tu výhodu, že se dají snadno spočítat a téměř každý jedinec si dokáže představit, co by s nimi udělal, kdyby mu říkaly pane. Co se ale spočítat nedá je naše pozitivní akceptování a přijetí „odlišného“ člověka – člověka s postižením.
Pro zlepšení kvality života lidí s postižením se dá udělat velmi mnoho i bez přispění státu a jeho finančních prostředků. Z tohoto pohledu bych za jalová označil všechna tvrzení typu – ...My, staří dobráci, ale přeci víme, že stát na to nemá...

Vlády a poslanecké sněmovny se důrazně a nahlas ptejme, proč doposud neschválila zákon o sociálních službách a nezefektivnila tok financí do sociální sféry.
Sebe se ptejme, co můžeme udělat pro konkrétní lidi s postižením ze svého nejbližšího okolí. Pro začátek bude úplně stačit, když je začneme vnímat jako plnohodnotné lidské bytosti a nedovolíme jiným, aby jejich důstojnost napadali a snižovali.

Že žádné neznáme? Že v našem okolí žádní takoví chudáci nejsou? A chceme je vůbec vidět?! Falešná lítost, pohrdání, zbytečný ostych, přehnaná ostražitost, naprostá neinformovanost, lhostejný nezájem. Kolik finančních prostředků by bylo zapotřebí ze státního rozpočtu na jejich odstranění.
Milý Vydavateli, pokuste se učinit nějaký kvalifikovaný systémový odhad. Věřím, že na výši tohoto odhadu se bez problémů shodneme – 0,000000 Kč.

A pozitivní tečka na závěr - budiž pochválena řešení, která nic nestojí.  
Poutník

► Jana Stuchlíková - Hovory s poutníkem


Po přečtení  Hovorů s Poutníkem /4/ jsem si připomněla jednu věc a potvrdila se mi má již dřívější zkušenost.

Před několika lety jsem měla možnost strávit krátký čas s matkou a jejím postiženým dítětem. Jako člověk, který se v podobné situaci dříve neocitl, byla jsem trochu nejistá. Naprosto přirozené chování té maminky mou nejistotu však rychle rozptýlilo a čas, který jsme spolu všichni tři strávili mě až neuvěřitelně obohatil. Setkala jsem se totiž s totální, hlubokou, opravdovou a hlavně nepodmíněnou láskou, která byla ve všech projevech té paní a jejího chlapečka.
A životní filosofie maminky, jak jsem měla možnost ji v té omezené době zachytit, byla velmi blízká Desateru pozitivity Poutníka.

A tak najednou cítím, že pozitivní přístup k životu je sice pěkná věc, ale ten ryzí se asi rodí velmi těžce díky trápení, kterému člověk v životě musí čelit, musí řešit problémy, které se jiným vyhýbají, musí se smiřovat s bolestí a učí se tak radovat z maličkostí. Nesrovnává, nehodnotí a staví se k životu čelem. Takový člověk pak pozitivní přístup nepřijímá zevně, ale sám jej vytváří a poskytuje nejen sobě, ale i druhým. V tom vidím obrovskou sílu. O to větší, že ne každý to dokáže. 
Jana Stuchlíková

► VYDAVATEL ■  13.2.2005  ■               


Myslím, že paní Stuchlíková to řekla naprosto přesně a výstižně. Přiznám se bez mučení, že i já patřím k těm, kteří neměli ve svém životě reálnou příležitost setkat se osobně s postiženými lidmi, a proto by ode mě nebylo fér, kdybych si tu hrál na nějakého filozofa a sám dále mudroval nad touto tématikou.
Chápu to jako nesmírně závažnou věc, kterou nesmíme nechat bez povšimnutí, a proto bych byl velmi rád, kdyby se k ní vyjádřili také další autoři POZITIVNÍCH NOVIN, neboť věřím, že mnozí z nich budou k úvahám nad tímto tématem daleko povolanější, než-li já. A přispěje-li tato SPOLEČNÁ POZITIVNÍ DISKUZE alespoň trošku k tolik důležité osvětě, pak jsem si jist, že všechna tato slova napadnou nadarmo.  Vydavatel


► Milena Buriánková ■ 17.2.2005 ■


K epicentru faktu existence imobilních, handicapovaných a těch, kteří nestíhají tempo současnosti jsem se dobrovolně přiblížila, když přišel můj čas.
Stalo se to jednou, když jsem se poslouchala jak povídám " kdo ví kam ty prachy jdou". Tato osudová věta následovala dotaz mé kamarádky, jestli bych jednomu libereckému sdružení handicapovaných něco nepřispěla. Cosi se ve vteřině událo a slíbila jsem si, že se "tam" přijdu podívat....už tam chodím patnáct let a jestli mě něco těší, pak to, že jsem našla způsob jak prospět kde je třeba a když je třeba. Doporučuji každému, kdo tuto konfrontaci odkládá. Seberte se a běžte si najít své poutní místo. Zas a znovu si uvědomuji, jak o moc bych přišla, kdybych nenašla odvahu přijít blíž k lidem, kteří si v tomto životě vytáhli "Černého Petra", bez ohledu na příčinu toho, proč věci jejich života jsou tak jak jsou.
Existuje tisíc a jeden způsob jak pomoci a stejně tolik důvodů, proč to neudělat. Volbu máme vždycky. Můj čas už přišel a já za to děkuji tomu nahoře, že mi to dopřál.
Zdravím POUTNÍKA a věřím, že chápu.  Milena Buri

Další díly najdete zde

Tento článek byl v Pozitivních novinách poprvé publikován 13. 02. 2005.

Pozitivní noviny jsou neziskové internetové médium, které v letech 2004–2012 připravovala ve svém volném čase skupina nadšenců pod vedením Pavla Loužeckého. Všichni autoři a dopisovatelé do Pozitivních novin přispívali bezplatně, ze své vlastní svobodné vůle. Ačkoli od roku 2012 nové články nevychází, Pozitivní noviny i nadále fungují jako skutečná oáza pohody a optimismu na síti pro všechny čtenáře, kteří potřebují pravidelný zdroj k čerpání životní energie, inspirace, nápadů, zábavy, moudrých myšlenek a informací všeho druhu.