Když se mi Poutník ozval poprvé, považoval jsem jeho tajemný e-mail za mírnou provokaci. Buď se ten člověk za cosi stydí nebo musí cosi skrývat, a proto chce zůstat v anonymitě. Nepřemýšlel jsem o jiných důvodech, které by ho k tomu mohly vést. POZITIVNÍ NOVINY nejsou přeci určeny pro anonymy. A tak jsem mu odepsal. Jenže on se nedal a brzy mě svou zvláštní argumentací přesvědčil, že je potřeba udělat výjimku. Protože není POUTNÍK jako poutník ....!
Nevím, kdo Poutník je, a nevím ani, zda-li mi zítra ještě napíše. Znám pouze jeho e-mail: poutnikxy@seznam.cz (a nevěříte-li mi, klidně se ho zeptejte sami).  Ale dokud bude psát, tak budete mít možnost - stejně jako on - sledovat naši veřejnou korespondenci v jakémsi tajemném seriálu na pokračování. Zaručuji vám, že to není žádná hra ani fikce. Je to skutečnost. Ostatně - přesvědčte se sami ....  
Pavel Loužecký

 
► POUTNÍK  ■  29.1.2005  ■


Po přečtení Vaší reakce jsem si musel položit několik otázek. Považuji svou osobní pravdu za jedinou, správnou a spravedlivou? Ne. Nepovažuji svou osobní pravdu za jedinou, správnou a spravedlivou. Pravda v mém pojetí je neustálé hledání a přibližování se k pravdě. Každý člověk vnímá svět zcela individuálním způsobem, co jedinec to jiný pohled na svět. Zda-li je tento pohled pravdivý či nikoliv ukáže až sám život.
Je Vaše pozice složitější než má? Samozřejmě, že ano. Vaše odpovědi budou poměřovány s tím, co jste již prohlásil, udělal, s tím, co veřejně žijete. Souhlasím s Vámi, že mi má anonymita propůjčuje určitou volnost. Uvažoval jsem také nad Vámi zmíněnými riziky a možnými následky. Je má potřeba anonymity důsledkem nějaké potlačované obavy z prozrazení sebe sama, bojím se rizik či následků otevřené diskuse? Má odpověď zní ne. Dovedu si představit situaci, kdy se má anonymita může stát skutečnou překážkou, pak nebudu váhat a vzdám se jí.
Pozitivní noviny nabízejí svobodný prostor k osobnímu vyjádření. Nejsou, jak sám tvrdíte, výdělečné a jejich existence je závislá na ochotě a dobré vůli Vaší a lidí kolem Vás. Nedůvěra člověka k člověku se lidskými dušemi šíří jako zhoubný virus. Než s tebou začnu komunikovat člověče, musím vědět kdo jsi, čím a jak mi můžeš být nebezpečný. Nedůvěra a ostražitost jsou důležité pro život, ale mohou se stát i překážkou života. Naše současná důvěra v život a víra ve spravedlivý řád světa je systematicky rozleptávána neustálými a všudypřítomnými pochybnostmi.
Nejsem povolán k tomu, abych nabízel argumenty k uvěření. Mým cílem není, aby se kdokoliv ztotožňoval s mými názory a stavěl se na mou stranu. Nemám rád stranické přístupy. Nechci svými argumenty vítězit nad argumenty někoho jiného. Netoužím po konfrontaci nebo souboji, chci diskutovat a naslouchat.  Budou-li mé myšlenky, mé prožitky a má stanoviska nezajímavá, svět se nezhroutí. Jistě existuje nebezpečí, že si čtenář řekne: hlásá vodu a třeba ve skutečnosti pije víno - i to je možné. Má anonymita může být chápána jako má nedůvěryhodnost. Vše co napíši bude nepochybně zatíženo mou osobní omylností a nedokonalostí, mnohé tak může být ve skutečnosti určeno pouze mně samotnému.
POUTNÍK

                                                                                           odehrálo se na konci minulého století
BOTY, BOTKY, BOTIČKY

Nastaly podzimní plískanice a zima zaklepala na dveře. Letní ošacení a obutí bylo odloženo do skříní a regálů, ze kterých do botníků a na věšáky putovala po loňské zimě odložená teplá zimní výbava. Tento pravidelně se opakující rituál každý jistě dobře zná, neboť s sebou přináší také nezbytnou každoroční inventuru použitelnosti teplého oblečení a obutí. S hrůzou zjišťujeme, že vztah mezi velikostí svršků našich dětí a jejich tělesnými proporcemi je značně neúměrný. Pečlivě uskladněné věci se neuvěřitelně zmenšily a těla našich ratolestí katastrofálně narostla. To, co jim bylo minulou zimu velké, je malé a co bylo akorát, je k nepotřebě. Pokaždé nás to překvapí a citelně zasáhne do rodinného rozpočtu. Opravdu teplá dětská zimní bunda a pořádné teplé boty jsou dnes ještě stále luxusním zbožím. Nastávají pak složitá jednání, podobající se svou dramatičností schvalování státního rozpočtu. My rodiče se na jedné straně snažíme přesvědčit děti o užitečnosti, ba přímo nádhernosti zimní obuvi pod vánočním stromečkem, vedeni snahou o vyrovnaný rodinný rozpočet. Děti se pak snaží tyto výdaje odsunout do jiného, blíže nespecifikovaného období přesněji - na někdy, bez ohledu na povětrnostní vlivy. Vyrovnanost rodinné kasy je vůbec nezajímá řídíce se heslem - ber, kde ber. Důležité jsou video hry, různé palné zbraně, mobilní telefony či odporná a smradlavá monstra, ale boty?! To nemůžete páni rodičové myslet vážně!
I my jsme se opět dostali do podobné situace. Náš postižený syn potřeboval zimní boty, a tak jsme se rozhodli navštívit ortopéda, neboť noha našeho synka je příčně i podélně plochá a má vysoký nárt, zkrátka nožička jako kulička. Boty potřebné velikosti kvůli nártu neobuje a ve velkých botách špatně chodí a zakopává o špičky. Lékařské vyšetření proběhlo bez problémů a my si od pana doktora odnášeli dva poukazy na zhotovení jednoho páru zimní a jednoho páru letní ortopedické obuvi. S čerstvými poukazy jsme navštívili všeobecnou zdravotní pojišťovnu a byli opět mile překvapeni, neboť pan revizní lékař nás přijal i mimo úřední hodiny. Byl ochotný a milý a dokonce i sám opravil omylem špatně napsaný kód, takže jsme měli dva potvrzené poukazy, na které nám pojišťovna přispěla nemalou částkou. Dále jsme se dozvěděli, že nárok na nové obutí vzniká každé čtyři měsíce. Byli jsme spokojeni a současná úroveň našeho zdravotnictví nám nepřipadala tak alarmující.
Úřady byly tedy zdárně zvládnuty, vzhůru pro boty. S dobrou náladou jsme vstupovali do protetické prodejny. Usadili jsme se v čekárně a počkali pouhých dvacet minut, než si paní v bílém vyřídila nutný soukromý hovor. Náš syn zatím podrobil čekárnu i prodejní pult důkladné prohlídce. Zkoumal co se dá přemístit, co shodit a případně kam vedou další zavřené dveře. Paní v bílém, aniž by se představila, nám během velmi krátké doby vzala všechny naděje a iluze. Sen o nových botách se rychle rozplynul. Dozvěděli jsme se, že než dostaneme nové boty, musíme složit zálohu dva tisíce korun. Výroba nových bot může trvat až devět měsíců a pak bude účtován doplatek, který může být až další dva tisíce korun. Pojišťovna nám pak část peněz vrátí. V první chvíli jsme vše považovali za nepovedený žert, či hrubé nedorozumění a snažili se vysvětlit, že potřebujeme normální koženou zimní obuv na tuto zimu, ne sedmimílové boty s vrátnicí a vlastním barem. Paní podrážděně trvala na svém a znovu nám vše zopakovala. Co nám ale nedokázala vysvětlit, bylo jak v protetické dílně odhadnou růst nohou našeho syna, protože devět měsíců je opravdu velmi dlouhá doba. Jediné možné vysvětlení bylo, že prognóza růstu nohou je součástí ceny bot a tvoří její podstatnou část. My ale nepotřebujeme vědět jaká bude synova noha za devět měsíců, my potřebujeme zimní boty teď. Odešli jsme s nepořízenou silně rozladěni. Hledali jsme řešení i u jiných prodejců a výrobců, ale marně. V této republice se výrobou ortopedické obuvi zabývá několik firem, které mají prakticky stejné podmínky a dodací lhůty. Snad jediná schůdná cesta je nechat si boty ušít v zahraničí. Vyjde to sice velmi draho, ale boty jsou za několik týdnů hotové.
Řešení se však nakonec přece jen našlo. Koupili jsme obyčejné kožené boty za pár stovek a u obuvníka si je nechali za čtyřicet korun v oblasti nártu roztáhnout. Trvalo to týden a syn je začal nosit s prvním sněhem. Jediné, s čím si nevíme rady, je kam s nepotřebnými poukazy. Napadlo nás, že bychom je použili jako ortopedické vložky do bot. Jsou od ortopéda, třeba dobře poslouží. Nutno přiznat, že nás napadlo i jiné velmi radikální řešení, to jsme ale po bližším prozkoumání kvality papíru poukazů zavrhli.

autor © POUTNÍK, 29.1.2005

Další díly najdete zde