< Pro začátek by mne zajímalo odkud pocházíte, protože jsem si na vašich stránkách všimla článků Karlovarských novin, a tak mne napadlo, zda nepocházíte z tohoto kraje? Pocházím původem z Vyškova, kde jsem se narodila, ale za své rodiště považuji Jablonec nad Nisou. Tam jsme se s rodiči přestěhovali, když mi byly čtyři roky. Je to nádherné horské město, kde se dá dělat spousta aktivit. V zimě napnout běžky přímo u domu, v létě je zde nejlepší koupání v republice, a to na přehradě, která je téměř v centru města. Jsem v podstatě metropolitní naplavenina, vždycky jsem chtěla do Prahy. To se mi povedlo, a když už jsem se zde zabydlela, asi i zestárla (smích), tak najednou vidím výhody malého města. Kamkoli je to pěšky nejvíc tak 4 minuty, vlastně není potřeba auto, je tam víc klidu, lidé se tolik nehoní a není to tak anonymní. V Jablonci žije moje maminka, babička a téměř všechny kamarádky, a tak se tam každou volnou chvilku, co mám, vracím. Kdo ví, možná se tam jednou vrátím natrvalo. < Od kolika let zpíváte a kdo vás ke zpěvu přivedl? Dá se říct, že zpívám od malinka. Vedli mě k tomu rodiče. Tatínek hrál na kytaru a moc krásně zpíval. Maminka taky, a tak u nás bylo od malička veselo a zněly trampské a country písničky. Každou chvilku hořely táboráky a ohně, a ačkoli jsme byly se sestrou jinak velmi přísně vedeny a musely chodit spát po večerníčku, těchto akcí jsme se zúčastňovaly prakticky pravidelně a vytrvaly vždy až do časných ranních hodin. Neznaly jsme žádné seriály ani filmy, co ostatní děcka hltala po večerech, ale znaly jsme, a dodnes známe, mnoho a mnoho krásných písniček, které jsou už dneska v podstatě historické. Kladný vztah k hudbě mě pak v patnácti letech přivedl k tomu, že jsem se přihlásila na soutěž Mladá píseň Jihlava, a od té doby jsem naprosto přesně věděla, že budu dělat muziku. < Máte ve své práci ráda změny? Myslím ve smyslu, zda jdete stále kupředu, ráda objevujete nové, a nutí vás to jít stále dál, nebo se bojíte nového a spíš se ohlížíte po tom starém, jako byste se bála toho, že to staré to nové bezohledně vytlačí? Obávám se, že když se ohlédnu za sebe, tak je vidět, že se nebojím ale vůbec ničeho (smích). Začínala jsem s country muzikou, přešla do popu, a od popu k šansónu, a teď dělám rock-beat. Ale nikdy jsem to nebrala jako strach či nestrach. Prostě se mi teď chce dělat tento žánr a snad ani nepřemýšlím o tom, co je to za žánr a ono z toho vždycky něco vypadne. Je to také vlivem lidí, které člověk během tvorby potkává a zase je ztrácí, vlivem energie, kterou zrovna mám, a v neposlední řadě i chuť pustit se do něčeho nového, neokoukaného a zkusit si, zda na to mám. Je ale pravdou, že u nás se moc škatulkuje, a za toto mé přeskakování žánrů mne mnoho lidí odsuzuje. Nejlépe to za nás všechny, co cítí, podobně, řekl pan Michal Tučný: “Country je všechno, co se mi líbí”! To vystihuje naprosto moji duši, poslouchám cokoli a když se mi to líbí, může to být rock, country, pop i hiphop, prostě buď je muzika dobrá a nebo ne. < Z toho sdělení cítím určitý podtext. Michal Tučný vás zřejmě velice ovlivnil... Michala milovala celá moje rodina. Nevynechali jsme žádný jeho koncert v Jablonci a doma jsme si jeho písničky rádi zpívali. Je pro mne fenomén, vždyť kdo má na kontě tolik nádherných písní, které by nezestárly a lidé si je zpívali u všech táboráků? Proto, když jsem dostala nabídku spolupracovat s Michalem, byla jsem přešťastná, a dá se říct - v šoku. Obyčejná holka z malého města a pan Tučný! Dali jsme dohromady kapelu pod názvem “President”. Já jsem s ní natočila své první sólové CD s názvem “Mám já to štěstí” a Michal své bohužel poslední CD s názvem “Šťastné staré slunce”. Na plánované turné jsme ale už nevyjeli... < Co zpíváte nyní? Jaká je vaše nejčerstvější píseň a kdy si ji posluchači poslechnou? Nejčerstvějších písní mám 14 a poslechnout si je mohou na novém CD, které není moje profilové, ale je to debutové album kapely Beat-In, se kterou rok hraji. CD se jmenuje: Beat-In ”Nad Vltavou” a 13.12.2006 se bude ve Futuru konat veřejný křest. Kmotry máme hned čtyři, a to celou skupinu České srdce. Ale přece jen je tu jedna písnička, která byla vybrána pro rádia. Je to duet s frontmanem Českého srdce Michalem Šenbauerem a jmenuje se “Prokletá”. Všechny naše písně bude také možno stáhnout si na webovkách kapely: www.beat-in.com < Na vašem webu mě mile překvapila vaše oblíbená džínová bunda, tento styl mám ráda pro jeho uvolněnost. Zajímá mne, nakolik souvisí s vaší muzikou? Jsem přece keltsko-kovbojská holka, ne? (smích). Nejsem zapálená pro módu, nerada nakupuji, nerada se oblékám. Mám čtvery džíny, 10 triček, pár bundiček, dvoje kovbojský boty - a to je celý můj šatník. Žádné krajky, sukničky, kabátky, šatičky s volánky, nic takového ve své skříni opravdu nemám. Mám jiné zájmy. Ne že by mi bylo jedno, jak vypadám, ale v tomto stylu se cítím dobře a uvolněně, a o to mi jde. S muzikou? No, snad to ladí, zatím si nikdo nestěžoval (smích). < Působíte na mne velice kladně a optimisticky. Jak vnímáte sama sebe? Myslíte, že existuje rozdíl mezi tím, jak vás vnímají druzí, a jak se vnímáte vy? To je dost záludná otázka. Posuzovat sama sebe je dost těžká věc. Takže: Moc ráda se směju, nesnáším lež, a tak nelžu. Věřím, že dobro i zlo se třikrát vrátí, a tak se snažím podle toho chovat. Věřím na život po životě, na alternativní medicínu a přírodu, snažím se žít zdravě, ale jsem taky jen člověk. Funguji jako taková ta vrba, co vyslechne problémy jiných, bezpečně umím vyřešit každý cizí problém, výborně poradím, ale sama se svým životem si občas vůbec nevím rady. Nejsem materialista, ale jsem ráda, když se já a mé blízké okolí má dobře. Dokážu být pěkně hysterická, pokud jde o nějakou prkotinu, ale když jde o velký problém, stojím nohama na zemi a řeším. Jsem prostě úplně obyčejná ženská s běžnými starostmi a radostmi, raduji se z maličkostí, ze kterých se podle mne skládá svět. Jak mne vidí ostatní? To je otázka spíš pro ně. Já jen doufám, že mne berou takovou, jaká jsem. < Vlastníte dva krásné pejsky, ale určitě milujete i další zvířátka. Můžete mi o této své lásce něco bližšího povědět? Nevlastním, to mi přijde jako kdybych vlastnila v Praze 3 domy, až je koupím, budou mé.... Žiju s pejskama a je mi s nimi dobře. Před třemi lety mi zemřela po třinácti letech moje fenečka Fanynka. Bylo to strašně smutné a já jsem myslela, že se z toho nevzpamatuju. Nejdřív jsem nechtěla žádného psa, ale nedalo se to vydržet, a tak mi kamarádka maminky obstarala fenku ovčáka, kterou chtěli utratit, protože nerostla. Byla maličká a nádherná, tak jsem jí dala jméno Amálka. Jenže se zjistilo, že Amálka byla od narození moc nemocná, a jak to ta příroda má zařízené, všichni pejskové věděli, že jsou silnější než ona, tak ji napadali. Byla moc kamarádská, a proto nezbývalo, než jí pořídit parťačku. Na inzerát jsem sehnala štěňátko Westíka, které dostalo jméno Felína. Amálie byla nadšená, bohužel jen tři měsíce, jelikož se zjistilo, že tato malinká fenečka má od narození špatné ledviny, a tak nám odešla velmi záhy. Ještě ten den mi sestřenice sehnala náhradu - Rozárku, čehož si Amálka té změny málem ani nevšimla a nebyla moc smutná. Rozárka s Amálkou byly nerozlučné kámošky. Ale Amálečka začala bohužel ztrácet srst a pořád hárala. Veterinář řekl, že aby mohla dál žít, musí se vykastrovat. Trpěla totiž neustálým zánětem dělohy. Amálka kastraci nepřežila. To vše se odehrálo během jednoho roku, a na jednoho milovníka pejsků toho bylo až dost. Mezitím Rozárka přestala steskem jíst a pít a vypadalo to, že se rozhodla to taky ukončit. Proto jsem do týdne sehnala nové, zdravé štěně (také Westíka) – Mařenku. Mají se moc rády, bez sebe ani ránu, a já už bych dnes míň jak dva pejsky nechtěla. V jejich komunikaci je něco magického, co člověk zvířátku dát nemůže, a já jsem ráda, že jsou obě šťastné! V tuto chvíli je u nás doma přesilovka. Zvířátka v počtu jedinců na jednu domácnost vedou (smích). Abych byla přesná, bydlí zde dvě kočičky (jmenovitě třínohý kocourek Artuš a kočičí dáma Mourinka) a tři fenky: Rozárka a Mařenka (roční a dvouletá Westička nebo-li WHWT) a čtyřletá fenka labradora, Fanynka. Co se týče mne, já bych ještě jednu fenečku chtěla, ale toto rozhodnutí nezáleží jen na mé osobě. Možná, ale… (smích). Každopádně je doma občas opravdu veselo, jelikož teriéři se všeobecně s kočičkama zrovna nemusí. To ale stále není všechno. Nesmím zapomenout na akvárko s hejnem dravých ryb a občas se objeví i pár myšek, ke kterým jsou napapané kočičky naprosto laxní. U nás doma se nezabíjejí ani mouchy a pavoučci, takže ani myšičky nejsme schopni jakkoliv likvidovat do nehumánních pastí, a už vůbec ne je zabíjet. Neumím si vůbec představit život bez zvířátek, jsou naprosto úžasná a vděčná za každé pohlazení. Mají pořád dobrou náladu a nikdy se na mě nezlobí. Ještě strašně moc toužím po malém vietnamském prasátku, ale zatím se to snažím doma prosadit dost marně, ačkoli velký argument, že už nebudeme potřebovat na zahradě sekačku, prý stál za zamyšlení (smích). < Dočetla jsem se o vás, že jste patronkou Nadace na ochranu zvířat. Co taková činnost obnáší a proč jste se do ní pustila? Doslova patronkou nejsem, jen s nadací moc ráda spolupracuji, zúčastňuji se koncertů a akcí pořádaných nadací. Je to velmi smysluplná nadace a myslím si, že všechny lidi, kteří mají rádi zvířátka, velmi oslovuje. Nejde jen o domácí mazlíčky - pejsky a kočičky, ale o týrání zemědělských zvířat, převozy koní, chov drůbeže a další, s prominutím lumpárny, které se dnes a denně těm nebohým živým tvorečkům, kteří mají cit, od necitlivého člověka dějí. Člověk se patrně velmi slepě domnívá, že je králem zvířat, ale pravda je jiná. Asi před měsícem pořádala například nadace akci „Podepsání petice za Deklaraci práv zvířat“. To mne naprosto nadchlo, a ač jsem v tomto velmi skeptická, tak mne potěšilo, kolik lidí jí přišlo podepsat. Není to s námi lidmi snad ještě tak špatné (smích). Také doufám. Děkuji nejen za váš čas, ale také za velmi příjemný rozhovor. Opravdu jsem si ho užila a věřím, že by probíhal ve stejně vstřícném a optimistickém duchu, i kdyby nebyl zrovna určen pro Pozitivní noviny. |