•  Nejprve jednu zcela soukromou: Kolik máte manželek, dětí a jiných zvířat?

Takže pro vaši orientaci v mé rodině: mám už 51 roků jednu manželku, s ní dvě děti. Martin je bankovní technik, Alena prodavačka. Máme dvě vnučky, jednoho vnuka, pravnoučata Lukáše a Dominiku. Protože všichni bydlí nedaleko, pravidelně nás o víkendu navštěvují. Mám obvykle pocit, že k nám přijíždí URNA. Tedy Útvar rychlého nažr…! O mnohých z nich se dočtete v mé knížce „Miluji tě, vole!“.

•  O té chci právě hovořit. Postřehla jsem totiž, že se v ní velmi často zmiňujete o své ženě Jarce. Nevadí jí to? Nebo vás za každou cenu podporuje?

Každý fejeton, nebo jiné své veledílo, jí vnucuji k přečtení. A ona je skutečně tak velkorysá, že si můj text přečte. Jenom nevím, proč se pak na mě dlouze zahledí a ťuká si přitom na čelo.

•  Kromě své manželky, vyřizujete si ve své tvorbě s někým účty?

Tak zatímco svou Jarušku obdivuji, účty si neustále vyřizuji se všemi matikáři světa. Dodatečně i s těmi, kteří mi ztrpčovali studentský život na gymplu. Ostatně v časopise Vynálezy a pokroky z roku 1912 jsem se dočetl, že na světě v každé době existuje jen pět šest tvořivých matematiků. Ty ostatní nazval autor „ohledavači mrtvol“. To se mi moc líbilo!

•  V knize „Miluji tě, vole!“ jsem se o vás a vašem soukromí dozvěděla skutečně mnoho. Například to, že román „Barvoslepý“ vznikl na základě vaší osobní zkušenosti. takový handicap ale jistě může mít i své výhody. Například se nemůžete se svou ženou hádat, zda ta barva košile je zelená nebo zelenkavá.

Tak o to se rozhodně nehádáme. Za ta léta manželství jsem pochopil, že moje žena má vždycky pravdu, i když tu svou!

Ale barvoslepost má i své výhody. Například můj tatínek (železničář) si přál, abych byl jednou strojvedoucím vlaku. Svého snu se musel vzdát, když jsem ve třetí třídě namaloval (prý) růžového koně. Později jsem se ke svému fyzickému nedostatku ale postavil tržně a napsal jsem román „Barvoslepý“. Dostal jsem za něj docela slušný honorář. A ne jednou.

•  V knížce se také často setkáváme s vaší původní profesí – kantořinou. Samostatnou kapitolu by mohly tvořit poznámky v žákovské knížce. Jakou poznámku by asi utržil Stanislav Rudolf do své důchodcovské knížky od své rodiny či přátel?

Vzorný manžel, ideální tatínek, chápavý dědeček a pradědeček Ronn, který jezdí rád se svým Harrym a Hermionou  v našem obýváku do Bradavic.

•  Podle slov z vaší knihy milujete zvyky a tradice. Bývá stále vaším zvykem stavět  hezkým stopařkám?

A proč nepomoci bližnímu svému? Vždyť i Písmo nás k tomu vybízí. Ovšem zásadně nestavím stopařkám na E 55! Ale uvidíme po Novém roce, až nám zvednou důchody!

•  Schovával jste se skutečně někdy v popelnici, nebo je ten příběh s tímto originálním úkrytem smyšlený?

Nejste, milá Renato, první, kdo mi tuto otázku pokládá. A já si při ní pokaždé uvědomuji, že velmi často bývá skutečná životní pravda v literatuře nepřesvědčivá.

Ostatně nebylo to poprvé, kdy se mi to stalo. Ve scénáři k filmu „Operace mé dcery“ mám scénu, kdy dva přátelé pátrají po muži, který okradl pokladní ve spořitelně. Příběh jeho dopadení jsem popsal  přesně tak, jak se před léty v našem městě stal. Když se na tuhle scénu dívám po letech v televizi, potím se a běhá mi mráz po zádech z její nevěrohodnosti. V umění se zřejmě musí skutečnost vždycky tak trochu upravit.

•  Píšete, jak jste pomáhal své ženě v kuchyni (při loupání jablek, při pečení pusinek – což mimochodem dopomohlo zrodu vašeho románu „Pusinky“), ve zmiňované knížce najdeme také pár receptů. Ale co všechno skutečně umíte uvařit?

Teoreticky všechno. V praxi jsou mou jedničkou buchty, dvojkou smažená vajíčka a na třetí pochoutce právě teď usilovně pracuji.

•  Všimla jsem si, že máte zalepený prst. Řízl jste se při vaření?

Ten prst mám olepený náplastí skoro pořád. A nejen na jedné ruce! Je to proto, že na PC i psacím stroji (kdysi) píši vždy všemi dvěma. Tak je mám omlácené. A na těch druhých se mi občas objeví moje milenka lupénka.

•  Jste prý také velmi zimomřivý. Máte nějaký recept vyloženě na zahřátí?

Ano, koupit své ženě čtyřtýdenní recept v lázních a po celou dobu nechat v našem baráčku zapnuté ústřední topení. Aáááách…ta pohoda!

•  Když už jsme u té zimy, napadá mne, že druhá knížka, o které chci hovořit, „Zatmění srdce“, se  odehrává v zimním období. Psal jste ji v létě, abyste toto vůbec přežil, nebo naopak v zimě, protože jste se právě cítil smířen s osudem?

Tak tahle otázka může napadnout více čtenářů, pokud si přečtou fejeton o tom, jak už dlouho vedu se svou manželkou takzvané termoválky, kdy se dohadujeme, zda v našem baráčku přitopit nebo naopak teplíčka ubrat.

Aby bylo jasno: mám rád v bytě teplo, ale jinak mi ta pravá zima se sněhem, závějemi a lyžařskou sjezdovkou nevadí. Takže si ani nevzpomínám, jak bylo, když jsem smolil jmenovanou knížku. Jak bych to také věděl?! Každý, kdo píše, mi jistě potvrdí, že při téhle práci jsme vždycky tak trochu mimo.

•  Všimla jsem si, že přestože občas použijete vulgárního výrazu, snažíte se psát velmi spisovně. Není to náhodou proto, že vás při psaní ovlivňuje učitelské povolání?

Jasně že má bývalá profese češtináře zanechala na mém myšlení i chování nesmazatelné stopy. Slyším i to, co asi nemám. A neovládnu se nereagovat. Člověk musí být ale odjinud, aby slyšel a uvědomoval si například nářečí, v jehož regionu se právě nachází. Já pocházím z Podkerkonoší, kde si děti hrají na vojáci, ale přesto, že už teď žiji přes třicet let v Polabí, stále slyším, jak tady místní rodáci říkají: “Odpoledne jdu Renátou do nemocnice…!“ Ne s Renátou! Jde Renátou do nemocnice!!!

Ale to mluvíme jen o jazyku. Kantor ovšem nemá jen učit, ale také i vychovávat. Takže se asi mimoděk ve svých knížkách snažím, aby příklady mých kladných hrdinů i hrdinek nenápadně ovlivnily i čtenáře.

•  V „Zatmění srdce“ je jako ve spoustě vašich knížek hlavní hrdinkou dívka. Je to proto, že dívky víc čtou nebo že jejich citlivé dušičce skutečně tolik rozumíte?

Přiznám se, že od dívek snadněji seženu jejich soukromý materiál k pozdějšímu napsání knížky. Vyprávějí mi podrobně a nekonečně dlouho o sobě, o svých láskách i životních prohrách, vědí, že já je nechávám absolutně v anonymitě, takže se často dozvím i to, co by neprozradily možná ani své nejlepší kamarádce.

•  Fíha! Dostáváte se ale potom do role, kdy popisujete svět z pohledu ženy. Nevyčítají vám někdy muži, že musíte díky kladné hlavní hrdince učinit z postavy muže padoucha?

Mezi námi, muži, že by se někdy někde objevil padouch? Tak takový případ ze svého okolí ani tvorby neznám.

•  Jaké druhy zatmění máte vy sám nejraději a jaké naopak nesnášíte?

Pokaždé se těším na okamžiky, kdy dochází k zatmění Slunce nebo Měsíce. Přiznám se, že v té chvíli mám pocit, že snad už  za pár minut na louce za mými zády možná přistanou mimozemšťané.

Naopak nesnáším mediální zatmívání mozků.

•  Kdy můžeme očekávat další vaši knihu – a jakou?

Protože o knížku „Miluji tě, vole!“ je u čtenářů  značný zájem, takže mnozí si ji dokonce i kupují, pracuji na knížce obdobné, která se bude jmenovat „Z Čech až na konec léta“. Čtenáři se jejím prostřednictvím podívají do zemí, kde jsem byl na reportážní cestě či na své rodinné dovolené. Pokusím se ji napsat a vydat do příštích letních prázdnin, kdy už u nás tradičně  začínají vánoční nákupy.

                                          
                                                         Foto © Renata Šindelářová