Po následném pečlivém prostudování úplné filmografie tohoto kameramana mi jistě dáte za pravdu, že je opravdovým mistrem ve svém oboru.
"Patřím ke generaci filmových dělníků, kteří pro zdar filmu cokoliv oddřou a naplno si to prožijí."
                                  
                                                                         Miroslav Ondříček ■■■  Příběh druhý

Nedoneslo se mi, že by se o Miroslava Ondříčka někdy otřel bulvár, neslyšel jsem pomluvy jakéhokoliv druhu. Bude to tím, že, stejně jako nemnoho dalších, má tolik přirozené lidské a pracovní autority, že i tam „někde“, kde jsou nuceni dennodenně hledat nová a nová témata, plná senzací a neuvěřitelností, mají určitou laťku, u které v tomto případě vítězí ono „to se přece nedělá.“
Miroslav Ondříček má za sebou ohromný kus práce, nemění své názory, zná i hodnotu peněz, vydělaných v zahraničí, předává zkušenosti na filmových školách. Jako většina lidí, kteří něco dokázali, je přirozený, skromný, normální. Stejně jako před lety, má rád své blízké, svůj Žižkov, svůj fotbal, své přátele, své volné chvilky, své dobré jídlo a příjemná posezení, a především svou velkou lásku – film. Láska a velká řehole.

O tom, že natáčení filmu je někdy takřka i boj o život, svědčí Ondříčkova vzpomínka na film A League of Their Own (Velké vítězství).
"Natáčení bylo opravdu nesmírně náročné. Film jsme točili v Indianě při teplotách přesahujících čtyřicetistupňová vedra a v podstatě při stoprocentní vlhkosti. Stres, úmorné vedro, stálá dehydratace, vůbec jsem nejedl, jen nějaké prášky na všechno možné. Zřejmě jsem dostal úpal a najednou jsem se probudil až na kapačkách… Vrátil jsem se samozřejmě na plac, domluvil se svým švenkrem nejbližší scény, ale chvíli jsem pozoroval natáčení z povzdálí. Ale režisérka chtěla abych byl přítomen.
Mým nejlepším odpočinkem je potom ten čas bezprostředně po dokončení filmu. Tak čtyři dny jenom spím, protože jsem opravdu ztahaný. Pár dní potom věnuji přátelům, podívám se na místa, která jsem během natáčení vidět nestihl, zajdu si do místních restaurací, kde se rád dobře najím. Potom se přemístím do Prahy a, pokud možno, odjíždím na chatu, kde se cítím nejlépe."

■■■

Miroslav Ondříček se vyučil v laboratořích Československého filmu na Barrandově. Rád na to vzpomíná. Při natáčení dokumentárního filmu „Dobrý den pane Ondříčku“ režiséra Jana Soukupa, který vznikl ještě před rokem 1989, měl kolem sebe při natáčení nejen rád kolegy kameramany, ale také doporučoval filmovat i v barrandovských laboratořích.
Svou filmařskou kariéru zahájil jako dokumentarista u zpravodajského filmu, absolvoval večerní školu filmové tvorby při pražské FAMU a v roce 1956 spolupracoval na prvním celovečerním filmu jako asistent kamery. Snímek režiséra Iva Tomana Váhavý střelec měl premiéru 7.6.1957. Při filmu se poprvé setkal pracovně s kameramanem Janem Čuříkem a architektem Karlem Černým. Pro hlavního představitele Jana Třísku to byla první filmová role. Spoluautorem námětu byl tehdy režisér Vojtěch Jasný. 

     

„Krátká hraná satirická groteska ze současnosti“ zněl slogan snímku Konec jasnovidce o problémech znárodněných živnostníků. Jejím hrdinou byl jasnovidec Mathias Scibolini - Matěj Šibolín v podání Miloše Kopeckého. Film byl v roce 1957 další Ondříčkovou asistentskou filmovou příležitostí a pod režijním vedením Vladimíra Svitáčka a Jána Roháče se při natáčení setkal s celou plejádou předních herců. Hráli Jiřina Bohdalová, Josef Kemr, Miroslav Horníček, Vladimír Menšík, František Filipovský, Josef Hlinomaz, Stella Zázvorková, Marie Rosůlková, v epizodní roli budoucí režisérka Věra Chytilová. Architektem byl Jan Zázvorka, kameramanem Jaroslav Tuzar a hudbu složil Jiří Šlitr. 

       

Poté byl Miroslav Ondříček asistentem kamery na filmu Snadný život režiséra Miloše Makovce, který měl premiéru 18.10.1957. Epizodní roli si ve snímku zahrál Jiří Suchý a na scénáři spolupracoval Jiří Brdečka.

V roce 1958 se podílel jako asistent kamery na filmech Cesta zpátky režiséra Václava Kršky s Eduardem Cupákem v hlavní roli (premiéra 17.04.1959), Dnes naposled režiséra Martina Friče se Zdeňkem Štěpánkem v hlavní roli (premiéra 13.12.1958) a opět Krškově filmu Zde jsou lvi (premiéra 08.08.1958) v hlavních rolích s Karlem Högerem a Danou Medřickou.

Své 26 narozeniny oslavil 4.11.1960 na premiéře filmu Františka Vláčila Holubice, na kterém pracoval také jako asistent kamery. Architektem a výtvarníkem filmu byl Theodor Pištěk a střihačem Miroslav Hájek. Druhým filmem v tomto roce, na kterém se ve stejné funkci podílel, byl dětský snímek režiséra Jana Valáška Kouzelný den, který měl premiéru 24.3.1961.

Poprvé jako druhý kameraman pracoval v roce 1961 na filmu Králíci ve vysoké trávě, který natočil režisér Václav Gajer podle scénáře Oty Hofmana. Snímek měl premiéru 23.2.1962. Ve stejné funkci točil v roce 1962 televizní snímek Střevíčky v hlavní roli s Jiřinou Jiráskovou. V roce 1962 natočil jako asistent kamery ještě film Deštivý den režiséra Jiřího Bělky v hlavní roli s Vlastou Chramostovou.

Film režiséra Vojtěcha Jasného Až přijde kocour s Janem Werichem točil jako druhý kameraman v roce 1963 - premiéra byla 20.9.1963. Pomocným režisérem byl Ivan Passer. Druhým kameramanem byl také na filmu Křik Jaromila Jireše podle námětu Ludvíka Aškenazyho, který měl premiéru 14.2.1964.

Jako samostatný kameraman se divákům poprvé představil o 14 dní později - 28.02.1964 - kdy měl premiéru film Konkurs, který byl filmovým debutem režiséra Miloše Formana. Film trval 82 minut, pomocnou režii na něm dělal Ivan Passer. Film je složen ze dvou hudebních fejetonů. První vypráví o dechových kapelách (Kdyby ty muziky nebyly), které mají nedostatek mladých hráčů. Druhou část filmu tvoří autentické záběry z pěveckého konkursu divadla Semafor.
V témže roce opět vedl druhou kameru na filmu Jana Němce Démanty noci, který měl premiéru 25.09.1964. Film byl natočen podle námětu Arnošta Lustiga, za kamerou stál Jaroslav Kučera, pomocným režisérem byl Hynek Bočan.

Jako druhý kameraman pracoval v roce 1965 na povídkovém filmu podle povídek Bohumila Hrabala Perličky na dně. Kameramanem byl Jaroslav Kučera a režisérů bylo pět: Jiří Menzel s povídkou Smrt pana Balthazara, Jan Němec s Podvodníky, Evald Schorm s Domem radosti, Věra Chytilová s Automatem Svět a Jaromil Jireš s Romancí. Premiéra byla 07.01.1966.

Miroslav Ondříček začal definitivně točit jako samostatný kameraman a natočených filmů, které nesou jeho kameramanský rukopis je opravdu požehnaně. Připomeňme si je.

Ještě v roce 1965 natočil druhý společný film s Milošem Formanem - Lásky jedné plavovlásky. Premiéru měl snímek 12.11.1965. Ke spolupráci na něm se sešli přátelé obou filmařů. Na scénáři se s Milošem Formanem podíleli Jaroslav Papoušek a Ivan Passer (dělal i pomocného režiséra). Architektem byl Karel Černý a střihačem Miroslav Hájek. Do hlavních rolí obsadil režisér Vladimíra Pucholta a sestru Formanovy první manželky Jany Hanu Brejchovou. Film byl v roce 1967 nominován na Oskara za nejlepší cizojazyčný film.

          

Ještě před „Láskami“ měl v roce 1965 premiéru filmový debut Ivana Passera Intimní osvětlení – bylo to 8.4.1965. I zde spolupracoval na námětu a scénáři Jaroslav Papoušek (dalším spoluautorem scénáře byl kromě režiséra filmu i dramaturg Václav Šašek) a architektem byl Karel Černý. Do jedné z hlavních rolí obsadil tehdy režisér manželku Miloše Formana Věru Křesadlovou. Miroslav Ondříček není u Intimního osvětlení uváděn jako kameraman sám. Říká k tomu:
„Když studio Barrandov schválilo Ivanovi debut, chtěl film točit se mnou – vlastně jsme už dávno plánovali společný film. Ovšem schůze barrandovských kameramanů mi dala svolení točit film jenom s někým zkušeným. Někdo namítal, že používám statickou kameru, což byl nesmysl. Debatovalo se za zavřenými dveřmi, já tam nesměl. Tehdy to na sebe vzal pan kameraman Josef Střecha. Já jsem ho poprvé viděl, když točil Dalekou cestu s Alfredem Radokem. Zachoval se velmi gentlemansky a celé natáčení mi víceméně svěřil. Nakonec jsem byl rád, že jsme na filmu pracovali oba, protože jsem mohl odjet na pár dnů do Anglie, kde už se chystal Bílý autobus“.

Britský divadelní a filmový režisér a esejista, čelný představitel vlny free cinema, Lindsay Anderson debutoval krátkým filmem Meet the Pioneers (1948). Již o pět let později získal Oscara za dokument o hluchoněmých dětech Thursdays Children, na kterém jako vypravěč spolupracoval Richard Burton. Andersonův první celovečerní film Ten sportovní život (1963) slavil úspěch také na karlovarském festivalu a zanedlouho poté Anderson přijel osobně do Prahy.
Navštívil natáčení filmu Lásky jedné plavovlásky a nabídl potom Miroslavu Ondříčkovi spolupráci na filmu Bílý autobus.(premiéru měl v roce 1967). Ve vedlejší roli debutoval v tomto filmu dnes známý hollywoodský herec Anthony Hopkins. Lindsay Anderson shodou okolností režíroval i Hopkinsův divadelní debut Julius Caesar.

    

Po návratu z Anglie točil v roce 1966 Miroslav Ondříček s režisérem Janem Němcem povídkový filmu Mučedníci lásky. Film měl premiéru 21.4.1967 a na scénáři s režisérem spolupracovala Ester Krumbachová. Některé prameny uvádějí, že si ve filmu zahrál epizodní roli britský režisér Lindsay Anderson.

V roce 1967 se sešel na dalším filmu s režisérem Milošem Formanem. Hoří, má panenko měl premiéru 15.12.1967 a na scénáři s Milošem Formanem opět spolupracovali Jaroslav Papoušek a Ivan Passer. Architektem byl Karel Černý a střihačem Miroslav Hájek. Film byl v roce 1969 nominován na Oscara. Byl tehdy „poražen“ sovětským filmem Vojna a mír.

    

V roce 1968 přicestoval opět do Anglie, aby podruhé spolupracoval s režisérem Lindsayem Andersonem. Tentokrát na filmu, který se později stal britskou klasikou. Název dostal podle Kiplingovy básně: If…(Kdyby). Hlavního hrdinu ztvárnil Malcolm McDowell. Film byl na XXII. MFF v Cannes v roce 1969 vyznamenán Velkou cenou. V Československu měl premiéru až 29.12.1972.

V tomto období natočil Miroslav Ondříček tak dva hudební snímky, jejichž režisérem byl Ján Roháč. Středometrážní hudební TV film s Hanou Hegerovou nazvaný Co nikdy nepochopím měl premiéru 5.1.1969, druhým snímkem byl recitál Pět písní pro Zoru Kolínskou, což byla tehdejší manželka Milana Lasicy.

Francouzsko-českou koprodukci Tělo Diany natočil s francouzským režisérem Jean Louis Richardem v roce 1969 (premiéra v ČR byla 14.9.1969). Hlavní roli žárlivé herečky ztvárnila známá francouzská herečka Jeanne Moreau.

Začátkem dubna 1970 odletěl do USA za Milošem Formanem točit film Taking off. Tato hořká komedie byla Formanovým americkým debutem. Hlavním tématem bylo - stejně jako v předcházejících Formanových českých snímcích Černém Petrovi a Láskách jedné plavovlásky - generační nedorozumění, které má nadčasovou platnost.
„Dorazil jsem dva měsíce před začátkem natáčení. Město zahaloval ještě sněhový koberec a my hledali motivy, lokace, začaly obhlídky. Dlouho jsme nemohli najít dům, kde se měla odehrávat podstatná část filmu. Viděl jsem snad pět set domů a nakonec jsme točili v kostele. V kostele přestavěném na byt. Dívčí pokojík byla původně zvonice. Scénu v hospodě jsme natáčeli v restauraci Áji Vrzáňové…," vypráví Miroslav Ondříček.

V roce 1972 točil zase v Čechách a to závěrečný díl trilogie režiséra Jaroslava Papouška o slastech a strastech rodiny Homolků pod názvem Homolka a Tobolka. Premiéru měl film 1.10.1972 a stejně jako v přecházejících dílech trilogie si v něm zahráli hlavní dětské role dvojčata Miloše Formana a Věry Křesadlové Petr a Matěj Formanovi. Ve filmu hrála také Iva Janžurová, Jiří Hrzán a v epizodní roli i režisér Ladislav Smoljak.

Ve stejném roce, v roce 1972, byl kameraman poprvé partnerem amerického režiséra George Roy Hilla (1921-2002). Ten se proslavil především filmem Butch Cassidy and the Sundance Kid, kde hlavní role ztvárnili Paul Newman a Robert Redford.
Film Jatka č. 5 (Slaughterhouse-Five) natočil režisér podle knihy amerického spisovatele Kurta Vonneguta, Jr. Ten byl během druhé světové války nasazen na nucené práce na jatkách v Drážďanech, kde zažil spojenecké bombardování. Své zážitky promítl mj. právě do knihy Jatka č. 5. Za film byl režisér G.R.Hill na filmovém festivalu v Cannes na Zlatou palmu, nakonec získal cenu poroty.
Ve filmu si zahrál také „krajan“ Miroslava Ondříčka, herec Friedrich von Ledebur (1900-1986). Nevím jestli o tom tehdy pan Ondříček věděl, ale hrabě Ledebur měl velmi zajímavé předky. Vždyť po jeho rodu je pojmenovaná i známá zahrada pod Pražským hradem. Hercův dědeček byl v letech 1895 -1897 rakousko-uherským ministrem zemědělství a vlastnil statky Kostomlaty, Kremýž a Milešov. Díky své manželce (tudíž babičce Friedricha von Ledebura) Karolíně Czerninové patří mezi hercovi předky také například stavebník Černínského paláce Humprecht Jan Czernin. Dalším zajímavým předkem byl frýdlandský vévoda Albrecht z Valdštejna (Waldsteina) a nebo dokonce císař a český král Karel IV. a díky jeho matce i všichni čeští přemyslovští králové.
Friedrich von Ledebur si na konci své herecké kariéry zahrál také ve filmu Fedrica Felliniho Ginger a Fred, kde ztvárnil roli admirála Aulentiho.

V roce 1973 natočil Miroslav Ondříček svůj v pořadí třetí film s Lindsayem Andersonem O Lucky Man! (Šťastný to muž), ve kterém opět hrál hlavní roli britský herec Malcolm McDowell.
Tento herec se narodil v roce 1943 a k jeho nejslavnějším filmům později patřily snímky Caligula, Royal Flash nebo Mechanický pomeranč. S Miroslavem Ondříčkem se kamarádí více jak třicet let. Na filmu O Lucky Man! se podílel taky produkčně.

■■■

Na začátku sedmdesátých let Miroslavu Ondříčkovi nabídli spolupráci na svých filmech jak George Roy Hill, tak Miloš Forman. V Československu však začínala normalizační léta, a Ondříčka nepustili za hranice. A tak Hill natočil v roce 1973 svůj legendární Podraz (The Sting) s kameramanem Robertem Surteesem a Formanův oscarový Přelet nad kukaččím hnízdě (One Flew Over the Cuckoo´s Nest) kameroval v roce 1975 Haskell Wexler. 

               

Miroslav Ondříček natočil v roce 1974 dva české snímky: Televize v Bublicích aneb Bublice v televizi měl premiéru 1.9.1974 a Drahé tety a já 1.5.1975. Režiséry filmů byli Jaroslav Papoušek a Zdeněk Podskalský.

Také v následujících dvou letech pracoval každý rok na dvou filmech: v roce 1975 to bylo Hřiště (režisér Štěpán Skalský; premiéra 1.2.1976; na scénáři se podílel Karel Steigerwald a hudbu složil Martin Kratochvíl) a v polské koprodukci film Dvojí svět hotelu Pacifik (režisér Janusz Majewski; premiéra 1.1.1976); v roce 1976 Konečně si rozumíme režiséra Jaroslava Papouška s premiérou 1.2.1977 a Jakub režisérů Oty Kovala a Jaroslavy Vošmikové (premiéra 1.3.1977). Ve filmu si hlavní dětskou roli zahrál budoucí režisér Filip Renč a zpívala mu k tomu Eva Olmerová.

V roce 1977 točil film s nestorem českých režisérů Otakarem Vávrou. Příběh lásky a cti (premiéra 1.1.1978) pojednával o krátkém citovém vzplanutí básníka Jana Nerudy ke spisovatelce Karolíně Světlé. V hlavních rolích diváci viděli Božidaru Turzonovou a Jiřího Bartošku.

Se kamarádem režisérem Vladimírem Sísem natočil jediný společný film. Byl to televizní hudební snímek Novosvětská z roku 1977.

V roce 1978 spolupracoval opět s režisérem Otou Kovalem, a to na filmu Nechci nic slyšet, který měl premiéru 1.6.1978. V hlavní dětské roli se znovu objevil Filip Renč, tentokrát hudbu složil Jiří Stivín. Na filmu se Miroslav Ondříček po letech opět setkal s Karlem Smyczkem, který na filmu pracoval jako asistent režiséra. V roce 1960 hrál ve filmu Františka Vláčila Holubice dnešní režisér hlavní dětskou roli. 

                   

V roce 1979 točil dva filmy, shodou okolností oba hudební. S režisérem Jiřím Krejčíkem snímek české operní pěvkyni Emě Destinové Božská Ema (premiéra 01.12.1979). Na filmu opět spolupracoval se střihačem Miroslavem Hájkem. Námět a scénář filmu napsal Zdeněk Mahler.
"Film měl u diváků velký úspěch," - říká Miroslav Ondříček: „…po dlouhých letech jsem zažil, že publikum sedělo i přes titulky do konce – a pak dlouho tleskalo….“

Natáčení filmu Hair (Vlasy) bylo po letech opět setkáním kameramana s Milošem Formanem. S filmovou podobou slavného amerického muzikálu z Broadwaye se oba podívali do Cannes, kde film zahajoval mezinárodní festival.
„Vycházeli jsme k sálu po červeném koberci, hudba hrála, všude reportéři, fotografové a my kráčeli v průvodu hippies, herců oblečených v kostýmech z filmu. Miloš, producent, herci – všichni nastoupili na pódium festivalu, kde léta vládne smoking nebo obleky od Armaniho…Tehdy jsem viděl Miloše udělat snad světový rekord, když během odpoledne poskytl snad přes padesát interview, u každého stolku s jiným novinářem z jiné země.“ vzpomíná Miroslav Ondříček. Československou premiéru měl film až po deseti letech - 1.5.1989.

Druhý film, který Miroslav Ondříček natočil s Otakarem Vávrou měl premiéru 1.9.1980. Jmenoval se Temné slunce a vznikl na námět románu Karla Čapka Krakatit. Miroslav Ondříček však film kvůli zranění, které utrpěl při natáčení, nedokončil.

V roce 1980 opět točil s Milošem Formanem, tentokrát film podle románu E.L.Doctorowa Ragtime. Hlavní roli ztvárnil James Cagney (1899-1986), americká herecká legenda. Epizodní role si ve velkofilmu zahráli také čeští exiloví herci Pavel Landovský a Jan Tříska. Během natáčení filmu slavnostně přijali Miroslava Ondříčka za člena americké kameramanské asociace.
V roce 1982 získal film osm nominací na Oscara – mezi nimi také Miroslav Ondříček za kameru.
Slavnostní vyhlašování se konalo 29.března 1982 v pavilonu Dorothy Chandler v County Music Centr v kalifornském Los Angeles a bylo to skvěle obsazené udělování cen Akademie. Oscara za hlavní roli například obdržel Henry Fonda, ale nominováni byli i Paul Newman a Burt Lancaster, v boji o hlavní ženskou roli porazila Katharine Hepburnová Meryl Streepovou.

                 

„Román Johna Irwinga Svět podle Garpa je dnes slavný román, v některých kruzích nesmírně ceněný a módní čtení. A taky úžasný příběh. Znovu jsem se setkal s kamarádem George Roy Hillem a čekalo mě setkání s bezvadnými herci – matku hrála Glenn Close, hlavní mužskou postavu Robin Williams, šlo o jejich první velké role a díky tomuto filmu rychle získali vysoký kredit“, říká Miroslav Ondříček o filmu The World According to Garp (Svět podle Garpa), který natáčel s režisérem G.R.Hillem v roce 1982.
V roce 1983 natáčel Miroslav Ondříček film Silkowood (Silkwoodová) se zkušeným režisérem Mike Nicholsem. Ten byl již v roce 1967 nominován na Oscara za režii filmu Who's Afraid of Virginia Woolf? (Kdo se bojí Virginie Woolfové?). Film Silkwood byl natočený podle skutečných událostí a hlavní roli si zahrála Maryl Streepová. Jejími partnery byli Kurt Russell a Cher. V roce 1984 byli Nichols, Streepová a Cher nominováni na Oscara.

           
             


Amadeus je asi nejslavnější film na kterém Miroslav Ondříček spolupracoval. Režisér Miloš Forman jej natáčel v roce 1984 převážně v Československu. Vídeň se točila v Praze. Film vyhrál osm Oscarů, podruhé byl na Oscara nominován i Miroslav Ondříček, za kameru však v tom roce 1985 však získal Oscara Chris Menges… Kromě Miloše Formana za režii získali Oscara ve své profesi i další Češi - architekt Karel Černý a kostýmní výtvarník Theodor Pištěk. Miroslav Ondříček získal za film cenu britské filmové akademie (BAFTA). Tam byl film v roce 1986 nominován celkem devětkrát.



Po obrázkových knížkách o Galileovi a Darwinovi, je další osobností, které věnuje pozornost výtvarník Petr Sís Wolfgang Amadeus Mozart. A není to první setkání s touto osobností. Mozart byl u toho, když se výtvarník po odchodu z vlasti, začínal uplatňovat se svým uměním v USA. Když Miloš Forman točil film Amadeus, nechal plakát vytvořit právě Sísovi. Tato práce byla pak jedním ze stupínků k jeho americké výtvarné kariéře. Získal za něj peníze, díky kterým se mohl přesunout z Kalifornie do New Yorku, kde nakonec našel práci.

Petr Sís nebyl jediným dalším Čechem, který se nějakým způsobem podílel na filmu Amadeus. Zahrála si v něm třeba i řada herců. Miroslav Sekera hrál mladého Mozarta, Dona Giuvanniho „Limonádový Joe“ Karel Fiala, dále ve filmu vystupují například Hana Brejchová, Miriam Chytilová, Karel Effa, René Gabzdyl, Karel Hába, Aťka Janoušková, Jiří Krytinář, Jiří Lír, Jitka Molavcová, Pavel Nový, Jan Pohan, Tereza Pokorná, Dana Vávrová. Scenárista Zdeněk Mahler představoval kardinála a režisér Vladimír Svitáček papeže Klementa XIV.
Produkčně se podíleli Václav Rouha, Jan Balzer, Václav Eisenhamer, režijně zase spolupracovali Jan Schmidt, Jan Kubišta, Petr Makovička, Tomáš Ťintěra nebo Mirek Lux. Miroslavu Ondříčkovi asistovali například Miroslav Čvorsjuk, Jiří Krejčík, Michal Krob. Zdeněk Mahler působil jako historický konzultant, sólo zahrál klavírní virtuos Ivan Moravec. Ale připomeňme třeba i osvětlovače Luboše Šimečka, Jaroslava Sinkuleho, a řadu dalších již nejmenovaných odborníků filmových profesí.

■■■

V roce 1985 oslovil Miroslava Ondříčka mladý režisér Michaell Dinner a chtěl s ním točit svůj první film. Za studentský film získal cenu v Cannes a nyní napsal scénář o katolickém školství. Miroslav Ondříček nabídku přijal a natočili spolu film Heaven Helps Us (Nebesa, pomozte nám). Hlavní roli bratra Thadeuse zahrál v Kanadě narozený Donald Sutherland.

Dalším filmem, který točil byl film F/X. Natočil ho v roce 1986 mladý režisér Bob Mandel a zajímavé je, že jedním z producentů byl Dodi Al Fayed, který se potom zabil v Paříži v autě s britskou princeznou Dianou. S Ondříčkem plánovali velký projekt.

Dokumentární film Distant Harmony (Vzdálená harmonie) o prvním pobytu italského operního pěvce Luciana Pavarottiho v Číně točil americký režisér Sage de Witt s Miroslavem Ondříčkem v roce 1987. Československou premiéru měl snímek až 1.1.1990 

           
 

Po natáčení v Číně se sešel s režisérem Robertem Mandelem a domluvili se na natáčení dalšího filmu. V roce 1987 tak vznikl Big Shots, ale nedopadl zcela tak, jak si oba vysnili a představovali. Díky scénáři chtěli vstoupit do světa Marka Twaina na Missisippi, a vyprávět příběh o kamarádství černého a bílého kluka...Ale představy producenta byly trochu jiné.

V roce 1988 spolupracoval na natáčení třetího filmu s Gerge Roy Hillem. Film se jmenoval Funny Farm (Blázinec). Velkoměstský Andy a jeho žena Elizabeth se odstěhují na venkov, kam v žádném případě nepatří. Každodenní maličkosti venkovského života jim brzy působí celou řadu problémů, a tak se oba rozhodnou pro rozvod a prodej domu. Setkání George Roye Hilla a Chevy Chase znamenal pro příznivce komedií opravdu mimořádný zážitek.

        

V roce 1989 opět točí s Milošem Formanem, tentokrát snímek Valmont. Volná adaptace románu Choderlose de Laclose Nebezpečné známosti se točila ve francouzsko-britské koprodukci a film byl vyznamenaný francouzským Césarem. Na filmu opět spolupracoval kostýmní výtvarník Theodor Pištěk a československá premiéra se konala 1.3.1991.

         

V roce 1990 se uskutečnila první spolupráce kameramana Miroslava Ondříčka s americkou režisérkou Penny Marshallovou. Ve filmu Awakenings (Čas probuzení) se opět setkal s hercem Robinem Williamsem, který v tomto snímku ztvárnil postavu Dr. Malcolma Sayera. Představitel hlavní role Robert De Niro byl nominován v roce 1991 na Oscara na nejlepší herecký výkon. Obsah filmu se dá shrnout do sloganu: Robert De Niro v hlavní roli amerického filmu o lidech probuzených po letech spánku k životu. 

             
             

Na dalším filmu s režisérkou Penny Marshallovou se Miroslav Ondříček sešel v roce 1992.
A League Of Their Own (Velké vítězství) byl film, který ho jistě stál hodně sil, protože se točil v podmínkách pro Evropana hodně nesnadných a neobvyklých. Úděsná vedra dosahující někdy až 50 stupňů, stoprocentní vlhkost… Za 2. světové války museli profesionální hráči baseballu narukovat a tehdy vznikl nápad na ženskou ligu – tak by dal krátce shrnout děj filmu. V hlavních rolích této americké filmové komedie se sešli Tom Hanks, Geena Davisová a Madonna. Zahrál si také bratr režisérky, jinak také režisér Garry Marshall. V roce 1990 režíroval slavný film Pretty Woman – hlavní role Julie Robertsová a Richard Gere. 

        

V roce 1995 byl kameraman osloven debutující režisérkou Eleonorou Bergsteinovou s nabídkou na natočení hudebně laděného, zčásti tanečního filmu. Jmenoval se Let It Be Me.
O rok později (1996), točí Miroslav Ondříček třetí film s Penny Marshallovou, který se jmenuje The Preachr´s Wife (Kazatelova žena). Jde vlastně o remake černobílého snímku s Gary Grantem, v Americe se právě tenhle typ filmu hrává o Vánocích v televizi. V hlavních rolích vystupují Denzel Washington a Whitney Houston a mělo jít podle představ producentů hlavně o vánoční příběh pro Afroameričany. Film ale měl být asi více pohádkový… 

       

Zatím poslední film natáčel Miroslav Ondříček v roce 2000. Opět s režisérkou Penny Marshallovou. Film se jmenuje Riding in Cars with Boys (Kluci mého života). Okouzlující Beverly (Drew Barrymore) se nemůže dočkat, až bude dospělá. Těší se, že ji rodiče i okolí budou brát vážně … 

    
                      

■■■

V roce svých 70.narozenin získal Miroslav Ondříček v únor 2004 Mezinárodní cenu za celoživotní dílo, kterou mu udělila Americká unie kameramanů (The American Society of Cinematographers, ASC).
Přijímal to tehdy se smíšenými pocity:
"Mám samozřejmě radost, ale je mi z toho i smutno. Ostatní si všimli mé práce. Je hezké, že se o vás ví, smutné je, že jsem tak starý a už končím. Poslední film jsem dotočil v roce 2000. Říká se nikdy neříkej nikdy, ale cítím, že už by mi to nedělalo takovou radost jako dřív. Z jednoduchého důvodu - při naší práci se nepracuje jenom hlavou, ale jde také o fyzičku. Ubývá mi sil."

   
                         

V témže roce získal převzal na Mezinárodním filmovém festivalu v Karlových Varech cenu za celoživotní přínos světové kinematografii.
Vedle dalších zahraničních cen obdržel také Českého lva za dlouholetý přínos českému filmu (2000) nebo cenu za celoživotní dílo Asociace českých kameramanů (2005).
"Získat cenu doma je vždycky nejtěžší. Někdy ocenění přicházejí různě ze zahraničí, ale chvíli trvá, než přijde uznání i z domova," uvedl.
U příležitosti státního svátku České republiky byl 28. října 2006 Miroslav Ondříček na Pražském hradě prezidentem Václavem Klausem vyznamenán Medailí Za zásluhy.

     

Všechna ocenění doma i v zahraničí získal kameraman Miroslav Ondříček za práci na celovečerních filmech. Určitá svoboda práce na filmu, velké možnosti i určitá nejistota, co přijde, co se nakonec podaří, byla jakousi živou vodou: „Bavil jsem se, a stále z toho mám bezvadný pocit.“

Obracíme se na všechny autory nebo vlastníky fotografií, které souvisí s články o kameramanovi  Miroslavu Ondříčkovi a jeho filmografií: Pokud jste ochotni poskytnout Vaše materiály k zveřejnění na stránkách Pozitivních novin, obraťte se laskavě na jejich vydavatele pana Pavla Loužeckého - pavel@louzecky.cz

OSOBNOSTI POZITIVNÍCH NOVIN

	Zdeněk Pošíval
	Jiří Menzel
	Dáša Cortésová
	Ivan Kraus
	Plk. JUDr. Michal Dlouhý, Ph.D.
	Miloslav Švandrlík
	RNDr. Vladimír Vondráček
	Milan Markovič

Další autoři »