Co svět světem stojí, slýcháme:
„Ach, ta dnešní mládež! Kam ten svět s ní spěje? To my jsme byli jinačí…“
Troufám si tvrdit, že nebyli, nakolik jsem se již dostala do kategorie oněch „nostalgických posudkářů“. Navíc jsem jenom v poslední době zaznamenala pár úsměvných situací, které mě přesvědčily o naprostém opaku.

Na trase Břeclav – Pardubice je v kupéčkách poměrně těsno. Lidé přicházejí a odcházejí, při příchodu někteří z nich promluví, to aby se zeptali, je-li místo k sezení. Při odchodu už není se na co ptát, tudíž byste si se zavřenýma očima ani nevšimli, že opouštějí „vaše“ kupé.
Když jsem byla malá, vzpomínám, jak jsem kdysi zapomněla jednoho z přátel svých rodičů pozdravit. A za uchem mě málem porazilo otcovo táhlé a hluboké: Búúúúúúú! Zmateně jsem vykulila oči. Pochopil otázku v nich a odpověděl: „No nehleď! I ta kráva, když vleze do kravína, zabučí.“
Zůstala jsem jako opařená. Ti lidé, kterým můj pozdrav právem náležel, stáli poblíž. Dnes vím, že mi nemohl dát  vychování lepším způsobem.
Jak často se mi ten okamžik vrací, když očekávám pozdrav, který nepřichází! Především od těch, co mohou a mají jít příkladem té „naší mládeži“. Moje „búúúúúú“ ovšem nikdo z nich neslyší – chybí mi kuráž. 

V Olomouci se vlak vylidní a zůstávám v kupé sama. V další stanici přistoupí mladý muž, podle mého odhadu student. Pozdraví, dovolí se k sezení a otevře knihu. Čte celou cestu. Už to mi dělá moc dobře – prý obecně čím dál méně čteme.
Vystupuje v Pardubicích jako já. Při svém  důrazném „nashledanou“ se lehce usměje a já si neodpustím poklepat ho po rameni: