Kroužkování (1/2)

Rubrika: Literatura – Pohlazení

Toho rána je nebe šedé a slunce kdesi hluboko pod mraky. Chlad vlézá i škvírou v okně pod peřinu. Ještě pár minut a vyskočí z postele. Chviličku. Jenom co si zvykne na očividnou nehostinnost dnešních nadcházejících hodin. Že pokaždé, když dostane konečně volno, musí být venku tak hnusně. Chtěla oběhnout pár obchodů, potěšit srdce nějakou milou maličkostí, zavolat Sáře a zajít někam na kafe a cigaretu. S takovou zase ztvrdne u netu, to zná. Na okno ťukají první kapičky deště. A je to jasné. Zapíná počítač a zase se zlobí, jak se loudá. Na vysokorychlostní připojení nemá a i kdyby měla, nevyhodí peníze zbytečně, to si radši každodenně zcuchá zbytky nervů. V koupelně je neútulno, včera večer pověsila velké prádlo nad vanu. Zubní pasta nepříjemně štípe do jazyka, spáleného solí z pytle buráků. Nezná míru, když se jí oříšky dostanou pod ruku. To zase jednou bude den!

Klik, klik, klik – páni, to jsou krásné verše: … být strážcem tvým i Casanovou, mít po tvých vnadech věčný hlad, pak tebou sycen byl bych rád … Kamila nikdy nepíše žádné komentáře. Má pocit, jako by se těm lidem na síti pletla do hovoru, ke kterému ji nikdo nezval. Čert ví, co ji dnes nutí udělat výjimku.
„Miluji Vaše verše,“ zardí se, sotva se ta tři slova nesmazatelně uloží pod básní. Raději odtud honem pryč, než na ně někdo hloupě a nemístně odpoví. Koneckonců už neprší a zdá se, že slunce ještě ani definitivně neví, jestli dnes přece jenom trochu neosuší zvlhlou zem. Nahlédne do peněženky a s rozverným úsměvem přeloží pár stokorun z jedné přihrádky do druhé. To by šlo. Ještě zavolat Sáře a pak už se může pustit do líčení. Člověk nikdy neví, kdy ho kde může dostihnout jaká příležitost k nečekanému setkání.

„Tak už mě nenapínej, ukaž!“
„Počkej, je až dole v kabelce.“
„Páni, to je nádhera. Jako by ti ho dělali na míru.“
„Že? Ani nevíš, jakou dobu právě po takovém toužím.“
„To nevím, ale znám tě. Musíš mít pořád něco extra. Co tě stál?“
„No, chtěl po mně pět set osmdesát, řekla jsem, že mám jen pětistovku. Dal si říct a ještě se mile usmál.“
„Máš kliku. Je vážně krásný. Mohu si ho navléknout?“
„Na chvilečku.“
„Naděláš! Ti ho nesežeru.“
Sára má úplně jiný vkus. Je daleko, daleko střídmější. Ve všem. Když se jí něco opravdu nelíbí, dovede to dát setsakramentsky najevo. O to větší radost dělá Kamile její pochvala. Sice už by potřebovala také nový parfém, ale když takový kup se podaří za život jen zcela ojediněle. Mohla by přísahat, že se jí o stejném prstenu už někdy zdálo. A když se to tak vezme, oproti svojí oblíbené značce v tuto chvíli vlastně ušetřila tisícovku. Z příští výplaty si na čas pořídí alespoň slušný spray. Jak dlouho si už nezapálila. Samotnou ji to nebaví a hezkých příležitostí zas tak moc není. Vycházka se vydařila a do večera zbývá už jen kousíček. Vzpomene si na Básníka a začne sebou vrtět.

„Co sebou šiješ? Chce se ti čurat?“
„Ne, nechce. Už bych šla.“
„Kam tak spěcháš?“
„Nespěchám, jenom mám takové divné nutkání.“
„Neříkej mi, že neznáš příčinu.“
„To asi ano.“
„Teda, leze to z tebe jako drobky z chlupaté deky. To mám škemrat?“
„Nevím, jak ti to mám říct. Objevila jsem server s básněmi a jeden básník mě tam uchvátil. Píše překrásné verše. Sice trochu lechtivé, ale má to úžasný šmrnc.“
„Něco spolu máte?“
„Ale kde! Napsala jsem v komentáři, že se mi to líbí. Jsem zvědavá, jestli nějak reagoval.“
„Ty se z těch básniček jednou zblázníš.“
„Vždycky mi tvrdíš, že se ti moje líbí.“
„Jasně že líbí. Právě proto se divím, že obdivuješ cizí.“
„A co je na tom? Když jsou lepší, ráda to přiznám.“
„Svatá Terezo, tak pojď, už by s tebou stejně nebyla žádná řeč. Jsi myšlenkama dávno pryč.“
Sára dovede neomylně odhadnout situaci a nikdy nemá Kamile za zlé, když v jednom okamžiku změní svoje chování o tři sta šedesát stupňů. Je víc než dobrá kamarádka. Je jí rádkyní i ochránkyní. A především dbá na to, aby nenechala zakrnět svůj talent. Kamila má k tomu sklony. Když jí něco jde už příliš hladce, brzy ztrácí o věc zájem. Venku se značně ochladilo a v prázdném bytě je šero. Rozsvítí světlo v předsíni a pověsí pončo s kabelkou přes věšák. Ani si nevyzuje boty a letí rovnou na toaletu. Ne že je kafe močopudné, je to běžný rituál, stíhá to pokaždé taktak na poslední chvíli. Nové mýdlo krásně voní. Natře ruce krémem a z kabelky vytáhne krabičku. Natáhne tu nádheru na prostředníček pravé ruky – je dost na volno, mohla by ho ztratit. Zkusí levý. Sedí. Zapne počítač a jde najisto. Nic. Ani řádka. Z malého zklamání ji vytrhne nápad: Být ty můj vzácný Casanova, já sytit bych tě zas a znova chtěla, i pozřít každý kousek tvého těla… S lehkým šimráním v břiše pustí svůj verš do éteru a tentokrát již o mnoho klidnější hledá a pročítá další a další jeho verše. Skoro se nazlobí, když na monitor vyběhne livrejovaný panáček, aby ohlásil došlou poštu. Zvědavost jí ale jako vždycky nedá a Kamila obrací svoji pozornost k mailové schránce. Tuhle adresu nezná. Kdo to může být a co vůbec chce?
„Milá paní či snad slečno, vidím, že disponujete jistým básnickým střívkem. Zajímáte mě.“
No tohle? Jistým básnickým střívkem? Má za sebou šest sbírek ve dvou vydáních. Pravda, s označením „básnířka“ se ještě sžít nedokázala. Znamená to však, že jí není? Co si ten nadutec nafoukaný vůbec o sobě myslí? Verše píše krásné, překrásné – ale trochu pokory by potřeboval jako soli, nádiva. Kamila ví, jak skládat slova, aby řekla své a vypadala přitom stále jako andílek. Hraje si. A moc ji to baví. Pěje chválu vysoko, převysoko, aniž by se slovem zmínila, že v poezii je sama jako doma. Zabírá to. Ješita. Užívá si. No počkej, však ty spadneš na zem, chlapečku! Jen co přijde ta pravá chvíle. Potrubím létá jeden mail za druhým a najednou ho má pod kůží, aniž si toho stačila všimnout. Z původní: Kdo z koho? zůstává ve vzduchu bezprizorně viset otázka: Kdo koho? Ještě že má na prstě ten nový stříbrný skvost k odreagování. Kam se chlapi hrabou na šperky! Usíná plná rozpačiitých pocitů dlouho po půlnoci, s prstenem smyslně vtlačeným mezi rty. Dříve se nedokázali rozejít.

Není dne, kdy by se nehladili pestrými písmenky skrze vlákna. Není noci, kdy by Múza s Láskou netančily svoje sólo nad jejich temeny. Není špatných veršů a není oddychu. Stovky erupcí z lůna metaforické básnické mysli za krátký čas. Jako by se hvězdné nebe otevřelo a vysypalo plnou náruč stříbrných střepů přímo do srdce. On a Ona. Muž a Žena. A ještě kdesi blízko jejich ramen jiná žena, jiný muž. S přednostním právem. Nemilosrdný bůh. V pravidelném rytmu narážejí ocelová kola do pražců a v mysli se rodí nejroztodivnější obrazy: Která ze všech známých tváří v monitoru je ta živá? Očekávání a rozpaky. Úzkost a beznaděj už teď – a co teprve pak? Srdce se ustrašeně krčí hluboko pod ňadrem, až chvílemi svíravě zabolí. Čtyřletý klouček bokem pokukuje po Kamile, aniž by se přestal tulit svému otci do klína. Je příjemný pohled na muže s dítětem. Konečně důvod k úsměvu. Zamrká. Chlapec sveřepě zavrtá hlavičku mezi tátova kolena, aby z bezpečné skrýše mohl nenápadně sledovat tvář neznámé ženy. Úsměv Kamile obnaží zuby a malému zajiskří v očích světýlka. Konečná. Ještě krátce zamává prckovi na pozdrav a už cítí slabost v kolenou. Nádražní hala je veliká – pozná ho? Dva páry očí hledají svá zrcadlení. Už je našly, už se sebou sytí, není zbytí – jak se jednou chytí, už se nepustí. To se ví. Stisk propletených prstů je pouhé nic proti spletenci múz. Jedí drobná sousta ze společného talíře, upíjejí z obou šálků a vnitřní šťávy mají generálku. Blíží se noc a doba spánku – ještě chvilku, ještě aspoň malou chvilku. Co jsou to tři piva pro chlapa? Půlnoční ulice jsou liduprázdné, mráz štípe do tváří a tělo rozehřívá žár. Ještě pár kroků a první, druhý, třetí, čtvrtý klíč … Třináctá komnata. Tolik se o ní mluví. Tajemně a s obavou. Proč? Je přece její. Za okovanými dveřmi vězní svoji vlastní duši. Nastal čas otevřít. Až sopečný výbuch rozmetá všechna vyřčená i utajená slova, chvíli počká, než sedne prach a rozptýlí se dým, a pak je sesbírá. Poskládá a sváže. Převáže mašlí a schová k výročí. Svítá. Nesmí brečet dřív, než průvodčí odpíská návrat. V pravidelném rytmu narážejí ocelová kola do pražců a v mysli se rodí nejroztodivnější obrazy: Úzkost a beznaděj na druhou!

„Ještě pořád se ti tolik líbí?“
„Aby ne! A nech si toho, beztak mi ho ani nepůjčíš.“
„Vezmi si ho, na!“
„To nemyslíš vážně. Děláš si ze mě legraci?“
„Nedělám. Tak ber!“
„Ty si to rozmyslíš, bude ti chybět.“
„No tak, Sáro, tady ho máš.“
„Je skoro nový, dám ti prachy.“
„Nechci. Uděláš mi službu.“
Pokaždé, když na malou chvíli zavře oči, cítí Kamila na svém prsteníčku kroužek nový – ze známých lidských vlasů.


PO ROCE …


„Vzpomínáš na svoji ruku v mojí bundě?“
„Vzpomínám na tvoji v mém bílém kožichu.“
„Dal jsem ti srdce z perníku.“
„Dnes bych si na něm vylámala zuby.“
„Ještě ho máš?“
„To víš. A často se jím před kámoškou chlubím.“
„Proč zčistajasna mluvíš potichu?“
„Snad aby ozvěna si neodnesla tvoje slova.“
„Mám rád tvé básně. Jsi fakt skvělá.“
„Zopakuj mi to znova. Bez tebe bych to nevěděla.“
„Dávám ti svoji duši – náhradou za absenci těla.“
„Básníkům láska sluší. Jakkoli nikdy není celá …“

Tento článek byl v Pozitivních novinách poprvé publikován 17. 01. 2007.