Anna Malchárková: Andělé mezi námi

Rubrika: Literatura – Zamyšlení

Setkání s andělem máme všichni za sebou, a ani o tom nevíme. Nemají křídla a zlaté vlasy, ale stále jsou tu a ochraňují nás.  Nikdo je nevnímá, protože neupoutávají žádnou pozornost, nekřičí, nejsou ani bohatí ani vlivní. Hlavně je jich málo a jsou stále více unaveni neustálým napomínáním a hlídáním. Tak jim práci trochu usnadněme a neodhánějme je od sebe. Připletou se nám do cesty, připraveni nám pomoci, a jen čekají na náš souhlas. Způsob jak, si určuji sami.
Každý z nás se ocitne v situaci, kdy neví, kterou cestu si vybrat. Znenadání se objeví anděl a popostrčí ho. Stačí jen poslouchat a souhlasit.

Anděl toleruje svobodnou vůli člověka a jeho volbu mezi dobrem a zlem. Jistě zná způsob, jak nás navést tím správným směrem.
Stává se, že někdy nepomůže, to je pravda, ale on dobře ví, že co se pro nás jeví momentálně jako dobro, je budoucí zlo. Vidí dopředu a nikdy to s námi nemyslí špatně. Snaží se nás naučit být lepší. Nabádá k toleranci a učí, jak odpouštět druhým jejich provinění.
Ne ten, kdo vytvořil umělecké dílo, je největší umělec, ale ten kdo zvládl umění odpouštět. Toto umění patří mezi nejtěžší. Pokud se ho dobře naučí, může se stát i on andělem pro jiné.
Není pravdou, že kdo je hodný – je blbý, a kdo není slušný, není in.

Jsou hodnoty, které by měly zůstat jako konstanta a nepodléhat stávajícím pravidlům doby.
Čím více se snažíme podobat se světu, tím více ztrácíme sami sebe.
Když andělé unaveni odcházejí, ihned se chopí své příležitosti čerti. Nemají rohy, ale jsou zde. Zdá se, že momentálně se nějak přemnožili. Vytváříme pro ně totiž až příliš dobré podmínky. Našeptávají ďábelsky rafinovaně s úlisným úsměvem to, co chceme slyšet. Úrodnou půdu nacházejí u lidí lhostejných, kteří myslí v prvé řadě na sebe.
Největší triumfy slaví v  srdcích, zasažených mamonem. Čert našeptává a přihlíží, jak se dílo daří. S uspokojením pozoruje chamtivce, jak rozmnožují svá bankovní konta z nepoctivosti a okrádaní druhých.
Na zemi se zabydlují za vysokými zdmi vil a masivními dveřmi nejméně na tisíc let.
Pak stačí tak málo - a jací jsme byli?
 
Bylo to tenkrát moc náhod najednou, že jsem začala přemýšlet, proč se tak děje. Žádnou logiku jsem nenašla, a tak ji už ani nehledám.

báseň © Petra Haasová, Galerie IN

Tento článek byl v Pozitivních novinách poprvé publikován 25. 08. 2006.

Pozitivní noviny jsou neziskové internetové médium, které v letech 2004–2012 připravovala ve svém volném čase skupina nadšenců pod vedením Pavla Loužeckého. Všichni autoři a dopisovatelé do Pozitivních novin přispívali bezplatně, ze své vlastní svobodné vůle. Ačkoli od roku 2012 nové články nevychází, Pozitivní noviny i nadále fungují jako skutečná oáza pohody a optimismu na síti pro všechny čtenáře, kteří potřebují pravidelný zdroj k čerpání životní energie, inspirace, nápadů, zábavy, moudrých myšlenek a informací všeho druhu.