Anna Malchárková: Neznalost neomlouvá

Rubrika: Literatura – Povídky

O první zájezd na západ byl velký zájem. Přihlásili se účastníci všech věkových kategorií, kteří chtěli vidět Paříž. Vybaveni paštikami Majka, vepřovým ve vlastní šťávě a vajíčky se pod narvanými taškami s pivem prohýbala kola autobusu.

Po probdělé noci byla první naše zastávka hned za hranicemi v nějakém motorestu. Bylo krásné ráno a my jsme se dostali za hranice bezbarvé šedi do světa reklam a osázených truhlíků s květinami. Když jsem tak seděla a dojídala usmažený, suchý řízek pozorovala jsem dvě sousedky, jak se stále nenápadně motají okolo podlouhlého truhlíku, zdobícího terasu motorestu. Byl plný různobarevných muškátů a převislého zeleného břečťanu. Jen sem zaslechla: “Takovou barvu ještě nemám. Myslíš, že by odnož vydržela?“
Druhá sousedka moudře podotkla, že když se dá do vlhké vaty a sáčku s vodou, určitě přežije. Zbystřila jsem pozornost, protože i já jsem si je ohmatala a když jsem zjistila, že jsou umělé, přestala jsem mít zájem. Ony se rozhodly, že obohatí jsou předzahrádku zvláštním druhem, který ještě nikdo nemá. První se nenápadně postavila před truhlík a hlídala, druhá se snažila ulomit kousek odnože k zakořenění.
Nejdříve jemně lámala, ono se to jenom ohnulo a drželo.
„Drží to jak luterská víra,“ podotkla a zarvala vší silou. Úlekem vykulila oči.
V ruce držela vyrvaný celý trs i s kamením.
„Je to umělé“, zašeptala překvapeně a tvářila se jako by zrovna objevila Ameriku. Nenápadně se rozhlédla, lup nacpala zpátky do truhlíku a jakoby nic se zařadila mezi ostatní.
Po tomto nezdaru se šly společně umýt a při té příležitosti i odmocnit. Když zjistily, že i za vyčůraní se platí, vyměnily si pohledy a mi bylo hned jasné, že chtějí ušetřit. Viděla jsem jim na očích tu radost z ušetřené mince. Tak dlouho postávaly až tam zůstaly poslední.
První hodila minci a vešla. Druhá trpělivě čekala, kdy už bude hotová a pobízela ji „Dělej“.
Konečně se dveře otevřely a ony si hbitě mezi dveřmi vyměňovaly místa. Jedna dovnitř a druhá ven. Dveře automaticky zaklaply a vtom to začalo. Nějaká, nám neznámá, vyspělejší technika hygieny započala své dílo. Začala stříkat voda, myla záchod i s babou uvnitř. Ta začala lomcovat klikou, která samozřejmě nepovolila. Nejdřív řvala „Hilfe,“ pak „Pomoc.“
Její volání bylo tak zoufalé, až se na záchod seběhlo půl autobusu v domnění nějakého mordu.
„Běžte pro instalatéra, praskla tu voda.“ Dávala pokyny ze záchodu, nakonec se smířila se situací a řekla:
„Pane Bože odpust, příště zaplatím, ale teď už zastav tu vodu.“
Chlapi nahlas zhodnotili situaci:
„Chceme-li vidět Paříž musíme ji pomoci, bez baby neodjedeme“ a začali šroubovákem páčit dveře záchodu. Najednou samy od sebe povolily a všichni byli zvědaví co vyleze za šílence. Vyšla mokrá baba, bombarďáky na půl žerdi a zoufalství v očích.
„To byla hrůza, málem jsem se utopila, Pan Bůh mě potrestal, že jsem nezaplatila.“ Přiznala se, protože neměla ani páru o fotobuňce, spínači a moderní technice hygieny na západě. Ruku na srdce - my také ne.

Na převlečení do suchého nezbylo mnoho času a šofér hlasitě troubil k odjezdu. Přece nebude sedět mokrá. Svlékla bombarďáky a sušila je z okna autobusu. A tak jsme pokračovali směr Paříž. Všichni se za námi ohlíželi a my jsme se radovali, jak nás mají rádi. Růžové bombarďáky v okně a autobus značky CZ se opravdu nedalo přehlédnout.

Tento článek byl v Pozitivních novinách poprvé publikován 14. 02. 2007.