Boxer

Rubrika: Literatura – Povídky

„Jo Rroberrt, to byl frrajerr,“ zaráčkoval Karel a vyhoupl se na koně. Ruce jej lehce vynesly, usadily vedle madel, a ulehly do klína. Usmíval se na nás, vzpěračský potěr, a my jsme hleděli na jeho ramena, vyplňující bundu z měkké kůže. „Měl úžasnou techniku, jen co sem přišel. A tělo jako řecký bůh. Ženské na něj letěly, ale on nic, jen trénoval. Pak jednoho dne odešel. Kvůli své víře nebo tak nějak.“
 
Pozvedl se na dlaních, poposedl, nohy zkřížil naopak. Zadkem jsem za sebou nahmatal švédskou bednu, sedl si, oči na jeho ústech.
 
„To jsem znal ještě jednoho. Když ten přišel do hospody, tak mu ani nalít nechtěli, protože jen co si trošku popil, už se musel rvát. Dělat pořádek.“ Karel zavrtěl hlavou. „Sám vybílil hospodu, vyházel všecky, pak si dal ještě jedno pivo a šel dom.“
 
Nikdo ani nepípl. Ale Karel na znamení že domluvil, uchopil do dlaní obě madla, vzepřel se na nich, a postupně začal přenášet sílu do paží, ramen, hrudi, a vše se jako tělo plaza pohybovalo vzhůru. Následovala bedra, stehna, kolena i lýtka, jeho tělo se  přelévalo centimetr po centimetru výš a výš. Nakonec nohy opsaly půlkruh kolem koně a pak, pokrčené, se obrátily proti nebi a pomalu se napřimovaly. Stál na rukou rovný, bez zachvění, tak přirozeně, jako by se v této pozici narodil.  Kožená bunda i tričko se sesunuly a odhalily pás s napjatými svaly. Z kapsy  mu vypadly klíče, ťukly o kůži koně, a než stačily sklouznout na zem, pustil jedno madlo a lehce je zachytil. Zůstal stát na jedné ruce.
 
Vydechl jsem až když dosedl, uhladil bundu a prohrábl si řídnoucí vlasy. Díval se na nás a kýváním hlavy děkoval za potlesk.
„Jo ten, co bílil ty hospody, tak ten se jmenoval Lojza Vocásek.  Ale nikdo si z jeho jména srandu nedělal. No a už nepije. Ten se taky navrátil a je někde pastorem.“ Zakroutil hlavou, jako by tomu sám nevěřil. Na jeho tváři úsměv dítěte, jen v koutcích očí pavučina vrásek.
 
 
„Lojzo, udělej s tím něco,“ volala z kuchyně žena. Byl letní večer a jemu se nechtělo zvednout z křesla. Okna byla dokořán a teplo uspávalo. Četl si v Bibli, místo prášku na uklidnění otevřel knihu žalmů a potichu si hebrejsky recitoval jeden za druhým. Hebrejštinu se pokoušel zvládnout sám, z knih, a tak si nebyl jist ani gramatikou, ani výslovností. V životě se nikam nepodíval. Až po čtyřicítce, když poslechl nutkání a udělal si tajně seminář, se pohnul z místa. Ale nikam daleko, jen o pár kilometrů od svého rodiště. Večer, když už bylo po starostech a shonu pastorační práce, usedal a četl. A tehdy se mu zdálo, že se prochází po lukách Judeje, že naslouchá loutně nebo citeře, že sedí v kruhu mladých mužů a každý z nich předčítá tu starobylou, ale tak nadčasovou poezii. Byl šťasten. Když usnul, Bible mu vypadla z rukou a hlasitě pleskla o podlahu. Tu se probral a napřímil. Odkašlal si, zvedl  knihu v měkkých, kožených deskách, symbolicky ji oprášil, upravil si brýle na širokém nose a četl dál.
 
„Lojzo, slyšíš mě?“
„Co se děje?“ zabručel.
„K sousedce se někdo dobývá!“ Ze schodiště skutečně doléhal hlas. A pak druhý; někdo se jej pokoušel okřiknout, ale když  první hlas zařval ještě hlasitěji, ten druhý ustoupil do svého bytu a přibouchl dveře.
„Vždyť ho to přejde,“ pokoušel se pastor o smíření s osudem lidí bydlících v paneláku.
„Ten kravál trvá už hodinu! Kdo to má poslouchat?“
„Hodinu?“
Když hluk neustával a ke křiku se přidalo bouchání, a nakonec kopání do dveří, zavřel knihu, ale nedal ji z ruky. Místo si založil prstem. Zvedl se, nazul si bačkory a odšoural se ke dveřím. V nátělníku a trenýrkách se mu nechtělo ven. V kukátku uviděl jen naštvanou tvář jednoho muže. Sáhl po klice.
 
Vystrčil hlavu ze dveří, brýle na špičce nosu, a poprosil:
„Pane, nechte toho.“
Chlap nereagoval a bušil do dveří dál.
„Ty kurvo, však já tě dostanu!“
„Pane, nemluvte tak, bydlí tady rodiny s dětmi,“ promlouval pastor jako z kazatelny. A jako v té modlitebně, ani tady jej nikdo neposlouchal. Otevřel dveře naplno, sundal si brýle, odkašlal si, a zahučel svým basem. Ten se ignorovat nedal, byl proslulý tím, že ke kázání nepotřeboval mikrofon, byť by se jednalo o malou modlitebničku, nebo středověký chrám.
„Povídám, nechte toho!“ řekl.
„Drž hubu, dědku!“ zařval chlap v odpovědi a ani se na něj pořádně nepodíval.
Pastor zrozpačitěl. Odkud to znal? Rány v ringu, často neférové, zasahující tělo i duši. Nenávist v očích soupeře, touha zabít. Už před léty na to chtěl zapomenout, vyházel všecky diplomy a poháry. Jen zrána při holení někdy zavzpomínal. Ale i to přešlo, když mu zeslábl zrak.
„Já pro vás nejsem žádný dědek,“ zaprotestoval.
Jeho hlas přehlušily kopance do sousedčiných dveří. Pastor pozvedl ruku s brýlemi, ale po chvíli ji  zase nechal klesnout.
 
Když noha projela dveřmi, ozval se z bytu dětský pláč. A hned na to šepot ženy. Prosila, aby odešel. To jej ještě více rozzuřilo. „Čubko, kryso, otevři! Jinak tě zabiju.“ Poslední slova pronesl s ledovým klidem a jal se systematicky rozšiřovat díru ve dveřích.
 
Pastor vyšel za práh. Oči upřené na mužovu hlavu, zachmuřený. Přistoupil k muži, přidal brýle k Bibli a položil mu volnou ruku na rameno.
„Řekl jsem, že toho máte nechat,“ pověděl zase svým basem. Chlap se koutkem oka podíval  na pastora a řekl:
„Táhni do prdele, dědku!“ Pokusil se setřást pastorovu pravici.
Neodešel. A jeho ruka spočívala i nadále na mužovu rameni.
„Budete muset jít vy, pane,“ odpověděl.
„Nech mně!“ zasyčel muž.
„Ne!“
Tu se chlap napřímil, odtáhl se a napřáhl ruku k ráně. Pastorova paže sklouzla z jeho ramene, ale jinak se nepohnul a hleděl útočníkovi do očí. A ve chvíli, kdy muž udeřil, se jen malinko pootočil. Rána proletěla kolem pastorova ramene a útočník se zapotácel. Když získal rovnováhu, chystal se k druhé ráně.
„Pane, to nemá cenu. Raději běžte domů a vyspěte tu opici,“ radil mu pastor. Ale muž zařval jako raněný býk, a vyrazil.
 
Ve chvíli, když už se museli srazit, vyletěla pastorova pravička a něco zapraštělo. Muž se zastavil, chytil se za nos a s očima překvapením doširoka otevřenýma zíral na pastora. Mezi prsty mu řinula krev. Pak začal couvat. 
„Dávejte pozor!“ vykřikl pastor, ale bylo pozdě. Muž šlápl do prázdna za sebou, a už se kutálel ze schodů.
 
Sklonil se nad ním, pozvedl mu hlavu a podložil ji Biblí. Něco mu šeptal. Muž neodpovídal, ale z jeho tváře se vytratila nenávist. Nebylo v ní nic, jen bledost. Nahoře se shromáždili sousedé, vylákáni ze svých úkrytů náhlým tichem. „Maminko, zavolej sanitku,“ křikl na svou ženu a dále se věnoval zraněnému.
 
V koupelně se ráno pečlivě oholil a učesal. Potom se svátečně oblékl a vyšel z domu. Po cestě koupil karafiát.
 
Když po hodině vycházel z pokoje nemocného, zastavil jej muž v uniformě. 
„Budete ho chtít žalovat?“ zeptal se muž.
„Ach ne, to ne!“ odpověděl chvatně.
„Taky jsem si myslel. Potrestán byl už dost,“ konstatoval muž.
Otevřel ústa, ale pak jen potřásl hlavou a pospíchal k východu.
Muž v uniformě udiveně povytáhl obočí.

Tento článek byl v Pozitivních novinách poprvé publikován 16. 08. 2006.