Jitka Dolejšová: Pozitivní zpráva o brýlích

Rubrika: Literatura – Inspirace

Můj tatínek šel po roce na kontrolu k oční lékařce. Ještě musím předeslat, že nosí brýle. Tedy tatínek. Když přišel do ordinace a prohlásil, že má dojem, jako by hůře viděl, lékařka vstala od stolu, nasadila tatínkovi prázdné okuláre a jala se vyměňovat sklíčka o různých dioptriích. Ale tatínek pořád říkal: „Přes tohle sklíčko špatně vidím, přes tohle taky, teď je to také rozmazané…“ Lékařka po deseti minutách, kdy už vyzkoušela i ta nejsilnější skla, ztratila trpělivost a houkla na něj: „Nasaďte si teda svoje brejle!“ Tatínek si je nasadil – a usmál se. Přes své brýle viděl jasně. Lékařka mu znovu vrazila na nos okuláre a zkusila skla o stejném počtu dioptrií. „Teď vidím zase špatně“, už trochu provinile pronesl tatínek.
„To snad není možný“, lékařka už nevěřila tatínkovým očím. Vzala zkušební sklíčka a podívala se proti oknu. V tu chvíli nevěřila ani svým očím. „No jo, máte pravdu, já jsem ta skla sama zapatlala, když jsem před chvílí jedla chleba se sádlem!“
Tatínek si nasadil své brýle, šel radostně domů a celý svět mu připadal krásný. A lékařka? Ještě teď asi čistí svoje zkušební sklíčka.
 
I my ostatní máme často na nose pomyslné brýle, zapatlané různou nečistotou. Takové jsou třeba předsudky. Proč se někdo domnívá, že člověk se základním vzděláním či „pouze“ vyučený je „horší“ než vysokoškolák? Znám několik šikovných Pánů řemeslníků se zlatýma rukama, pro něž je práce koníčkem. Kolik je kolem nás lidí, které učí Život, a přitom mají široký rozhled, čtou, zajímají se o dění ve světě, nebo k nim ostatní chodí pro radu při pracovních nebo i osobních problémech? Vzdělání ještě inteligenci nezaručuje. Znám také pár lidí s vysokoškolským vzděláním (bůhví, jak tu školu mohli udělat), kteří se neorientují ani v teorii, ani v praxi, ani v běžném životě. Jen mají titul a lidé je oslovují místo jménem „pane inženýre“, „pane magistře“, „pane doktore“. Slovy postav pana Vladimíra Renčína v jednom z jeho kreslených vtipů, kdy starý muž, který v ruce drží takový divný hrnec na tyči k vybírání žumpy, mluví k mladíkovi: „Chtěl jsem podat šoufek. Toto je šoufek. Já nevím, co vás na té vysoké škole učili.“
 
Podobné předsudky mají někteří i vůči homosexuálům, lidem národnostních menšin či skupin, a tak by se dalo pokračovat. Přes brýle předsudků jsme si zjednodušili náhled na okolní svět. Nezkoumáme jedince jako takového, stálo by nás to více námahy – a vůbec nám to připadá složité a zdlouhavé. Vlastníme pomyslné pytle, do kterých bez rozmyslu házíme všechny příslušníky dané skupiny. Máme i své škatulky, kam s oblibou člověka zařadíme a běda, kdyby chtěl jen nos vystrčit! Vidíme tě jako X, všichni X se chovají Y, mají vlastnosti Z, jsi tedy stejný.
 
Co kdybychom si sami sobě dali malý dárek? Byl by jím hadřík. Ne jen tak obyčejný, ale kouzelný, ušitý z Lásky a Porozumění. Hadřík na vyčištění brýlí, očí a srdcí…
 
Přeji Vám čistý pohled na Svět.

Tento článek byl v Pozitivních novinách poprvé publikován 12. 12. 2004.