Pavel Loužecký: Chvála televizním seriálům

Rubrika: Publicistika – Komentáře

Také se vám to stává? Udeří osmá a už nervózně ždímáte v rukou ovladač, lovíce svůj oblíbený kanál, abyste se s napjatým očekáváním bleskově oprostili od svého vlastního, nezřídka mnohem nudnějšího (neboť reálného) životního příběhu, než jaký sledujete týden co týden na obrazovce. 
A když to pak skončí, lehce se v duchu pokrytecky zastydíte, že jste se už zase dívali na tu pitomost, kterou stejně v zítřejším tisku všechny mediální kritičky svorně odsunou na hřbitov televizních dějin.  Jak se mi protiví ty jejich věčné slovospády, kdy mi vševědoucně podsouvají, co by se nám mělo líbit a co proboha určitě ne. Mám svou „oblíbenou kritičku“, jejíž články vždy přelétnu s naprostou jistotou, že cokoliv ona ostře odsoudí a odmítne jako naprostou zhovadilost nejvyššího ražení, to se mi bude stoprocentně líbit, aby to nazítří s železnou pravidelností potvrdily televizní koláče několikamiliónové divácké sledovanosti.
Nebojte, nejsem masochista, který se dívá na cokoliv, co má více jak dva díly. I já si vybírám, a činí mi chvějivé potěšení moci si nekompromisně cvaknout a odpojit se tak od televizního éteru, když mě nudí.
Seriály jako takové však chválím.
Líbí se mi ta fatální pravidelnost, s níž mě televize nutí udělat všechno včas, respektive okamžitě všeho nechat, abych stihl začátek seriálu.
Líbí se mi, že mě seriál nenechá napospas všelijakým svodům velkoměsta, díky nimž bych dozajista probendil svou poslední košili.
Líbí se mi, že mě autoři seriálu s železnou pravidelností vytáčejí nenadálými konci jednotlivých epizod k vyloženě nepublikovatelným výrazům, které by si nikdo rozhodně nedal za rámeček. Líbí se mi, že jsem ještě po týdnu vůbec schopen vzpomenout si, v jakém rozpoložení byli seriáloví hrdinové naposledy zanecháni, neboť až padne skleróza, bude zle.
Líbí se mi, že se v seriálech stále něco děje, neboť vím, že mě se to rozhodně stát nemůže. Líbí se mi, že nemusím tu konkrétní hodinu a kus poslouchat svojí manželku (i když ne vždy se mi to, k ďasu, daří). Líbí se mi, jak běžní smrtelníci doslova žijí každým novým dílem seriálu a jak o něm bouřlivě diskutují v práci, na ulicích i ve společnosti.
Líbí se mi, že někdo měl sílu ten seriál vůbec napsat a poté natočit, a především nepřestávám žasnout, že na to někdo dal tolik peněz.
Líbí se mi, že díky několika reklamním veleblokům si mohu během seriálu klidně odskočit na nákup, napsat nový článek do POZITIVNÍCH NOVIN nebo přečíst půlku zajímavé knížky.
Líbí se mi, že díky výrobě dotyčného seriálu dostala spousta lidí práci a za ní pak slušné peníze, které je nějakou dobu živily.
Líbí se mi, že někdo má takové či onaké životní problémy, zatímco já jsem stále v těžké pohodě.
Líbí se mi, jak seriály fanaticky rozdělují společnost na dvě nesmiřitelné skupiny: pro a proti fenoménu seriálů, aby poté obě skupiny odevzdaně konstatovaly, že televizní seriály tu byly, jsou a budou, a že s tím můžeme nesouhlasit, ale to je také to jediné, co s tím můžeme dělat.
A proto pěju chválu televizním seriálům, ať už jsou jakékoliv. Stávají se totiž nepřehlédnutelným kořením našeho života, a tak to má být.

Tento článek byl v Pozitivních novinách poprvé publikován 08. 10. 2004.