Pavel Loužecký: Pozitivní politika?

Rubrika: Publicistika – Komentáře

Podivné konstatování v názvu komentáře by mohlo na leckoho působit jako červený hadr na býka. Politika je nesporně jednou z věcí, které lze přičíst řadu vlastností, ale pohříchu většinou jen negativních. Politika je zprofanované slovo, které si zvykli zejména mediální tvůrci používat jako synonymum pro neschopnost, korupci, prolhanost, vypočítavost, aroganci, mocichtivost, faleš, výmluvy, osobní aféry a podobně.

Chraňme si své komunální politiky

Slovo politika dostalo neprávem stejně pejorativní nádech, jako před nedávnem termín podnikatel. Proti tomu je potřeba pozvednout hlas. Já tvrdím, že politika sama za to nemůže. Kvalita politiky se vždy odvíjí od kvality a zájmů lidí, kteří ji dělají. Díky tomu, že jsem se v politice sám v roce 1995 krátce na komunální úrovni angažoval, troufám si tvrdit, že jsem o ní něco málo pochopil a něco málo na vlastní kůži poznal.
Čím níže se člověk nachází na pomyslném žebříčku politické moci a stranické angažovanosti, tím více mu jde o věc samotnou a o lidi, tím více má touhy a energie chtít něco změnit, zlepšit, dokázat. A právě takových lidí se v politice nachází nejvíce na komunální úrovni měst a obcí. To jsou ti, kteří každodenním negativním medializováním slova politika nejvíce a nejméně zaslouženě trpí. I oni jsou totiž pro své přátele, sousedy a další stovky bezejmenných občanů politiky. A přitom právě oni jsou těmi angažovanějšími, aktivnějšími, pozitivně naladěnými, kteří se snaží „s tím“ něco udělat, chtějí pomoci obci a lidem kolem sebe mít se lépe. V drtivé většině případů to opravdu myslí upřímně v tom nejčistším významu tohoto slova. Jim je potřeba vzdávat nepřetržitý hold, slávu a poděkování, protože bez nich by to prostě nešlo. Bez nich by totiž nezbyl vůbec nikdo na tu obyčejnou, nudnou, každodenní úředničinu, na niž všichni stále svorně nadáváme. Ale oni si ji přeci nevymysleli, oni ji jen musí dělat.
Chraňme si své komunální politiky. Chtějme, aby přišli o iluze co možná nejpozději a aby vydrželi v té nevděčné komunální politice co možná nejdéle. Protože až se dostanou nahoru, moc je změní. Někoho rychle, jiného později, ale každého bez výjimky.

Zkuste si to sami na vlastní kůži!

Politika je únavná věc, na kterou musí mít člověk povahu a hodně duševní síly a odolnosti. Peníze za práci politiků jsou penězi těžce vydělanými a nesporně zaslouženými. Každému, kdo o tomto tvrzení pochybuje, bych doporučil jediné: zkuste si to sami na vlastní kůži:  prosedět, prodiskutovat a častokrát doslova protrpět tisíce hodin na nekonečných schůzích, zasedáních, poradách, jednáních, grémiích, sjezdech a mítincích, pročíst desetitisíce stránek zápisů, projektů, smluv, dopisů, článků a dalších nedefinovatelných tiskových materiálů, které se na politika valí ze všech stran, soustředit se a vnímat milióny informací, paragrafů, nařízení, zákonů, zákazů, vyhlášek, přání, připomínek, stížností, návrhů a námětů, být neustále tlačen do rozhodování, co je dobré a co špatné, co podpořit a co smést se stolu, a přitom všem dělat stovky kompromisů kvůli lidem a stranám, s nimiž vnitřně vůbec nesouhlasíte, ale víte, že prostě musíte nalézat společná řešení, protože jinak byste se nikdy nehnuli z místa.
Politika je umění možného. Avšak hranice poznání, co je možné a co nikoliv, je většinou tak neidentifikovatelná, vzdálená a mnohdy téměř neviditelná, že si našinec musí pomoci klasickým lidovým rčením: „V tom aby se prase vyznalo!“ A právě o tom je politika.
Nemylte se však, že hájím politiky – jak by řekl pan prezident - toho či onoho. Mně totiž může být konkrétní politik buď jen sympatický nebo nesympatický svým vzhledem a vystupováním, ale to je tak vše. Já totiž  vím, že o jeho skutečné práci, osobnosti, postojích a  o problémech, které musí řešit, vůbec nic nevím, protože ho osobně neznám. A to, co mi o něm předkládají média, tomu ze zásady věřím tak na deset procent.
Mým oblíbeným rčením je, že „Kdyby to bylo všechno tak jednoduché, jak jednoduše to na první pohled vypadá, tak už by to bylo přeci dávno vyřešené!“  Věci jsou prostě mnohem složitější, než se nám zdá, a proto bychom měli být ve vztahu k politice i politikům mnohem tolerantnější, a především bychom měli být více sebekritičtější sami k sobě a ke svým vlastním činům ve prospěch národa. Když slyším pivní mudrce tlachat u půllitru, že ti politici jsou …., že to všechno vedou do ….., a že oni by je za to nejraději  …., mám chuť pokaždé vlítnout mezi ně a zařvat:  „A co jste pro politiku a pro lidi udělali vy, chytráci?“ Chápu však, že tohle nikdo slyšet nechce, a že bych se stejně nedočkal uspokojivé odpovědi. Je přeci tak snadné nadávat na poměry a přitom bezelstně tvrdit, že já sám to přeci nezměním. Vždyť drtivá většina z těch věčně nespokojených pro politiku neudělá ani to málo, co pro ni jednou za čtyři roky udělat mohou: jít k volbám.

Vím, že o tom nic nevím

I proto se chci zastat současného premiéra Grosse, z něhož si nyní média ironicky utahují, že „to myslí upřímně“. Pravdou je, že onen populární billboardový slogan vůbec nedefinuje, co je to vlastně „TO“, co pan Gross myslí upřímně. Já to nevím, a oni určitě také ne. Jak potom mohou polemizovat s tezí, že „TO“ premiér upřímně nemyslí? Já osobně mu věřím, že „TO“ myslí opravdu upřímně, a že se za své tvrzení vůbec nestydí. Jak jsem řekl: vím, že o „TOM“ vůbec nic nevím. A jelikož se tím sám netoužím nikterak osobně zabývat, chci prostě a jednoduše panu Grossovi věřit, neboť jsem svým založením pozitivní optimista. Kéž je nás takových víc a kéž patří do „mluvící menšiny“ (třeba i v POZITIVNÍCH NOVINÁCH).

Foto © Pavel Loužecký

Tento článek byl v Pozitivních novinách poprvé publikován 09. 09. 2004.