Jiří Vlastník: Hovory u řeky Hudson

Rubrika: Publicistika – Zajímavosti

„Musíte se někdy sebrat a přiletět za mnou do New Yorku. Abyste mnohé pochopil.“
Za pár týdnů, před vánočními svátky, jsem vystupoval z aerbusu na letišti v New Yorku. Abych pokračoval v rozhovorech s americkým malířem českého původu, Kamilem Kubíkem. V rozhovorech, které spolu vedeme několik let. Nevím, nakolik jsem pochopil Manhattan a přilehlý kousek New Jersey, kde pan Kamil se svou ženou Joannou bydlí.  Zamiloval jsem si však ta místa, příjemně překvapen lidmi, nečekaně romantickými zákoutími ve stínu mrakodrapů, a vlastně i mrakodrapy jako takovými.  Byť se Kamil snažil ze všech sil upozornit i na stinné stránky věci ve smyslu – už to není, co to bývalo.
 
 „Společnost musí dbát o krásu, kulturu, a pak teprve o ekonomiku. Budete-li jednou tam u vás jen bohatí, ale bez morálky a kultury, bude vám to nanic. Kultura je úžasně důležitá. Rasa nic neznamená, náboženství nic neznamená, všecko je kultura.“
 
Kamil Kubík se narodil v roce 1930 v Olomouci, ale po roce 1948, kdy opustil naši republiku, se stal světoobčanem, aniž kdy zapomněl, kde je jeho pravá vlast.
Žil v Německu, Americe, živil se jako kovboj a učitel jógy v Austrálii, navštívil mnoho zemí, ale především se vzdělával. Studoval v Praze, Londýně, Austrálii, New Yorku a San Francisku.
Jako grafik a impresionistický malíř se stal přítelem čtyř amerických prezidentů, jeho obrazy visí v Bílém domě i soukromých sbírkách prezidentů, bývalého starosty New Yorku R. Giulianiho, miliardáře Donalda Trumpa, britské královny Alžběty II. a dalších významných osobností. Nejen díky svému výtvarnému nadání se stal především osobním přítelem exprezidenta Georga Bushe a jeho ženy Barbary.
Sám by mohl být obrovským boháčem, jeho nejlepším přítelem a majitelem mnoha jeho obrazů je hrabě de La Lanne Stuart z královské rodiny Stuartů, ale většinu toho, co vydělá, Kamil Kubík poskytne potřebnějším, různým nadacím.
V době povodní na Moravě okamžitě přiletěl a rozdával dolary rovnou postiženým bez byrokratických průtahů a mediální slávy.  Mohl by být bohatý? Vlastně je. Ono hledání cesty ke světu, kde by místo peněz vládlo porozumění a láska, je jeho největším bohatstvím.
 
„Co je to úspěch? Naplnit své trezory po okraj, nebo udělat něco, čím se dá zlepšit život druhých? Víte, člověk nepotřebuje mnoho peněz, aby měnil svět k lepšímu. Vláda je jak palec u nohy. Když „nebolí“, je dobrá, tak ani nevíte, že ji máte. Když je špatná, zbohatnou zlí, a budou utlačovat ty pod nimi. Kristus a Sokrates se narodili do špatných společenských systémů, proto, i přes své nesporné lidské hodnoty, byli odsouzeni k bídě a smrti. Já nemám moc rád abstraktní malíře, předvádění zrůdností. Říkávám, že je to rutina bez vědomostí.“ „Ten zdejší zmatek je otázkou posledních let. Když jsem do New Yorku před třicetipěti lety přijel, bylo to jiné. Dělník, obyčejnej člověk, měl nádherný život, a dnes je to horší než v Evropě. Praha a New York bývala před válkou dost podobná města – životem i kulturou. Na večeři půjdeme do Metropolitního muzea. Tam mnohé pochopíte.“

Úžasné Metropolitní muzeum jsme navštívili mnohokrát. Kamil či jeho žena Joanna se mě, mezi unikátními sbírkami umění celého světa, snažili seznámit se svou vizí Ameriky, i tím, jaká skutečně je. Potkal jsem tam pomocného číšníka z Bangladéše. „Jak se mi vede? Dobře, jsem přece Američan!“ Byl prostě happy.
Americké zaklínadlo, které, ať chceme či ne, funguje.
Happy byl Kubíkův přítel, majitel hotelu Sheraton a newyorských loděnic, u kterého jsme povečeřeli. Spokojení byli i bezdomovci v podzemí chrámu na 5. avenue, kterým jsem procházel s pyšnou vedoucí. Měla se čím chlubit. Zavedla mě do supermoderní kuchyně, do administrativního střediska s patnácti počítači. Fotografovat jsem nesměl – v noclehárně se nikdo neptá, co kdo má za sebou na povrchu, policie sem nesmí.
Ujal se mě černoch v bílých pruhovaných šatech a´ la léta třicátá, očividně nadšen neobvyklým oživením v sále. S úlevou jsem pochopil, že mě nepropíchne kudlou. Chválil, jako v New Yorku všichni,  bývalého starostu Giulianiho, který ve věci bezpečí města udělal přímo zázraky.
Měl však chválit i našeho krajana. Kamil Kubík originály či kopie svých obrazů poskytuje různým nadacím, aby jejich prodejem získaly dolary na svou činnost.
Patří sem i nadace Donalda Trumpa, pečující právě o newyorské bezdomovce.
 „Musíme se u něj stavit, dluží mi ještě nějaké peníze. Potom zajedeme tady kousek do tiskárny…,“ plánoval Kamil svůj pracovní den.
Ten začíná v šest ráno a končí v deset večer. Stavili jsme se u Donalda Trumpa, zajeli „kousek“ do tiskárny. Ten kousek - v americkém měřítku - činil asi dvě stě  kilometrů.
A večer jsme již stáli u malířského stojanu v Central parku.
Je Kamil Kubík workoholik? Příšerný! V tom happy americkém stylu. Neúpí okázale a nahlas, jak je u nás zvykem, jak pro práci v parlamentu, správních radách, tlachání v televizních debatách nemá na nic čas. Kde na vše bere sílu, jsem nepochopil. Ráno mě, zuřícího, vytáhl v šest z postele, a donutil cvičit čínskou jógu, posnídali jsme něco různého zrní a dalších pokroutek a vyrazili jsme do světa. On se zářícím úsměvem, já ještě polomrtvý se svou obvyklou ranní náladou pod psa.
 
Mám to štěstí, že jsem s tímto krajanem mohl trávit celé ne hodiny, ale dny, ať už v Praze či jeho domově v New Jersey, nedaleko Manhattanu. Má svůj New York rád, dokonce byl před časem vyhlášen Newyorčanem roku, ale dokáže být i dosti kritický k okolnostem, které kazí jeho vizi ideálního světa.

 
„Masa, myslím, příliš mnoho nepotřebujeme. Ostatně – začali jsme je jíst až v době ledové, kdy nic jiného nebylo. Je zajímavé, že všichni ti velcí filosofové byli většinou vegetariáni. Vzpomínám si na jednu historku ze starého Řecka. U cesty před svou chatrčí seděl filosof a jedl čočkovou polévku. Tu jede kolem něho kolega, který měl nádherný kočár s bílým trojspřežím. Zastavil a povídá: „Podívej se, příteli, kdys věděl, jak lichotit králi, nemusel bys jíst čočkovou polévku“. Nato mu filosof odpoví: „Kdybys ses naučil vychutnávat čočku, nemusel bys poklonkovat králi“.
 
„Jednou, brzy po příchodu do USA, jsem stál u své palety na Broadwayi a maloval místní panoráma, když ke mně přistoupila starší černá žena a nabídla mi, že můj obraz okamžitě koupí. Byla to pracovnice muzea z nedalekého Wall Streetu, které chystalo publikaci ke stému výročí otevření muzea pod sochou Svobody. Pochopil jsem později zájem oné ženy – maloval jsem přesně ten výjev, který měli na propagačním materiálu. Můj obraz chtěli věnovat Lady Bird – manželce prezidenta Johnsona - a nabízeli mi za něj velmi slušné peníze, které jsem odmítl, a pastel jim věnoval zdarma. Odměnou mi byla možnost osobně dílo paní Johnsonové předat před stovkami osobností…“
Štěstí, které náš krajan měl, nebylo ojedinělé. Obdobně se seznámil s prezidentem de Gaullem, Fordem či Nixonem, v Německu pak s Konrádem Adenauerem, kterého si velice vážil.
„Německo bylo po válce dlouho rozbité. Když se Adenauer dostal k moci, místo bank a továren postavil v každém městečku nejdříve operu či divadlo. Během jeho vlády dosáhla zem nebývalé životní úrovně…“
Často uvažuji o tom, zda tato setkání a následná přátelství našeho krajana s významnými osobnostmi jsou skutečně jen náhodou, působením jakéhosi osobního kouzla, či důsledkem běhu celého jeho života. Vědí to snad jen právě ony osobnosti, nejlépe však bývalý prezident George Bush.
 
„Stále více lidí si myslí, že bohatství je to, co člověk má, co nahrabe. Člověk se ale nemá zabývat otázkou, jak zbohatne, jak bude mít víc než ostatní. Má se především snažit, aby tvořil. Pořád tvořil. Protože jen když něco uděláte, najdete své štěstí. A když mluvím o tvoření, myslím tím i sebevytváření, sebezlepšování. Nemůžete nikdy zlepšovat někoho jiného, můžete se zlepšovat jen sami. Když zlepšujete sebe, zlepšujete celý svět. Nemůžete nikdy zlepšovat ostatní, o to se pokoušeli bezvýsledně Stalin, Hitler, různí filosofové. Cesta vede ale jinudy. Každý se má snažit být vzorem pro okolí. Každý člověk má stejnou cenu, ale jiné vlastnosti, jiné možnosti, jinou sílu. Ale ta cena je stejná. Když se díváte kolem sebe – lidé se mají usmívat, mají být k sobě uctiví. Člověk má být takový i sám k sobě. Nemá se přehnaně kritizovat. Když se příliš kritizujeme, tak jsme i příliš nešťastní. Když se ti něco nepodaří, je tu přece druhý den…
 
Bush byl, jako mladík za války, pilotem někde v Tichomoří, později šel se svou ženou Barbarou hledat do pouští Texasu naftu. V sedmdesátých letech se stal americkým velvyslancem u OSN a Kamil Kubík byl majitelem galerie na Madison Avenue.
„Jednou ke mně vešla do galerie malá dívka, které se mé obrázky očividně líbily. Jmenovala se Dorothe, ale říkali jí Doro, jak mi prozradila její maminka, která vstoupila hned za ní. Ta se mi představila jako Barbara Bushová… Tak jsem Doro přibalil jeden malý obrázek budovy OSN pro jejího tatínka.“ Ten tatínek se stal později americkým prezidentem a osobním přítelem Kamila Kubíka. A nepochybně pomohl našemu krajanovi získat ještě slavnější renomé – malíř se stal oficiálním autorem tradičních vánočních pohlednic Bílého domu, kterých bylo vytištěno s obrazem našeho krajana přes 180 tisíc.
Kamil Kubík se stal jedním z iniciátorů Bushovy návštěvy Prahy v roce 1990 a byl členem prezidentova doprovodu při cestě do Čech na oslavy desátého výročí sametové revoluce.
„Jak jsi mohl opustit tak nádherné město, řekla mi tehdy Barbara Bushová.“ Kamil Kubík považuje George Bushe staršího za nejlepšího prezidenta USA vůbec. Vyprávěl mi často o svých návštěvách na ranči v Texasu, o prezidentově prostě zařízené pracovně, i jeho neobyčejné vitalitě a píli.
„Když dostal v Praze významná státní ocenění, zeptal jsem se ho, jak mu mám nyní říkat, zda doktore, nebo pane viceprezidente doktore. Zkus mi říkat Georgi, odpověděl.“
 
„Aby se člověk udržel v dobré duševní kondici, musí být v prvé řadě v dobré kondici tělesné.  Můžete být ten nejlepší spirituální člověk, když vám spadne cihla na hlavu, tak se vše okamžitě změní. Dnes kolem sebe vidím, že snaha tu je. Každý chce cvičit, dělat nějakou tu gymnastiku. To je dobré. Jenomže každý musí přihlédnout ke svému věku. Musí mu to být příjemné, má mít především pocit uspokojení. Má být i věřící. Může to být víra v boha, ale třeba i k přírodě, ke svým bližním. To zahrnuje vlastně i lásku k rodičům, k vlasti. Víte, to vše nám dělá bohatší život.“
 
Kamil Kubík nakreslil mnoho olejů a pastelů květin, měst, významných událostí. Býval malířem golfových turnajů největších celebrit. Před lety, při své návštěvě Prahy, si na tři dny odskočil do Londýna, aby nakreslil všechnu tu slávu u příležitosti padesáti let panování anglické královny. Namaloval spoustu obrazů a pomohl ještě většímu počtu lidí. Ale především se stále hlásí k naší zemi a dělá jí čest.
„Pamatuji, jak jsem se loučil s tátou. Chápal můj odchod, řekl mi jen jedno – nemusíš zbohatnout, to není tak důležité. Jen nám, Čechům a Moravákům, neudělej ostudu. Táta byl legionář a dávno nežije. Snad se za mě moc nestydí.“
Chtěl bych dodat, že jsme si na našeho krajana vzpomněli dokonce i u nás doma. V roce 2002 se nám podařilo udělit mu v galerii Miro na Strahově Cenu Evropské unie umění…
 
               
 
„Mládí musí být celý život. Člověk musí dbát na to, aby měl zdravé mládí. Ne nemocné. Musí podle toho žít, vyhledávat věci, které jsou krásné, které jsou výborné. Aby nikomu neškodil. Aby myslel jen na věci, které jsou dobré, které nejsou zlé. Protože na co člověk myslí, tím se také stane. Nezáleží na tom, je-li člověk do někoho hluboce zamilovaný. Je lepší být zamilovaný do tisíce  věcí, než aby měl jednu nešťastnou lásku. A tou je dokonce často on sám, chápete to. Sebeláska je vždycky nešťastná. V první řadě – nikdo vás nebude mít rád. Protože vy už vlastně nikoho jiného nepotřebujete.“ 

 

  foto z archivu Jiřího Vlastníka

OHLASY  K  ČLÁNKU

Dobry den pane Vlastniku,
pres redaktorky Ceskeho Dialogu se ke me dostal clanek, ktery jste napsal pro Pozitivni noviny o panu umelci Kamilu Kubikovi. Smekam klobouk pred Vasim talentem napsat tak hezky clanek o umelci. I to je velke umeni. Bez Vas bychom se o nem totiz nedozvedeli. Je neuveritelne jakeho uspechu dokazal v USA se svoji tvorbou a presto, tak jak jej popisujete, zustal stale cechem, se srdcem na spravnym miste. Rada bych Vas pozadala, zda byste muj email panu Kubikovi preposlal nebo mu napsal na me kontakt. Myslim, ze jeho uspech a talent by zajimal nase ceske tvurce. Jiste by je jeho pribeh velice motivoval. Ja se je snazim motivovat kazdy den a verim, ze osobni setkani s panem Kubikem by melo pro ceskeho vytvarnika velky vyznam. Mame neziskovou organizaci na propagaci a podporu Ceskych Vytvarniku v CR a USA. V lonskem roce jsme v CR zalozili prvni Czech Art Festival- veletrh vytvarneho umeni. Rada bych pana Kubika pozvala na prednasku behem naseho festivalu, ktery se letos kona 28-29.10. v Ceskych Budejovicich. Vice o festivalu na www.artfestival.cz Srdecne dekuji a poslete me gratulace panu Kubikovi.

Marcela Kotrčová, 7.2.2006

 DOPORUČUJEME:   další články v rubrice  ZAJÍMAVOSTI  nebo nebo v sekci PUBLICISTIKA

Tento článek byl v Pozitivních novinách poprvé publikován 04. 02. 2006.