- „Je mi smutno z toho, že tu má pořad Horníček a sál je poloprázdný. Přitom by si lidi měli vážit faktu, že je tu stále mezi námi.“
 Připouštím, že sdělení slavného šéfa slavného divadla není zrovna k popukání. A to nám mnohým ještě bývalo fajn, když mi při našem rozhovoru toto sdělení sdělil. Protože Miroslav Horníček tu ještě mezi námi chodil. Podezírám ho, že nám sebou odnesl utěšenou zásobičku českého humoru, sedává tam teď nahoře při sklence červeného s Werichem, Štuchalem, Pivcem, Holzmannem, Černíkem a jinými výtečníky, mají spolu ukrutnou srandu, zatímco nám tady v těch českých Posthorníčkovicích bývává poněkud divno.
Když jsem nadále na Jiřím Suchém vyzvídal, co říká současnému stavu zábavy, sdělil mi, že mnoha věcem nerozumí. Á, jaký to diplomat a veskrze slušný člověk, pomyslel jsem si. Teď, když se snažím dojít k nějaké pointě ve své úvaze o českém srandovnu, zjišťuji, že to asi diplomacie nebyla. Mnoha věcem lze opravdu rozumět jen stěží.
- Měl jsem mladou přítelkyni, říkejme ji třeba Kateřina. Tedy mladou. Je jí asi čtyřicet, ale už je to holt tak pochmurné, že ji mám právo za mladou označit. Živí se tím, že navrhuje budovy. Dělá tak stále, dobrovolně a dokonce ráda, od rána do noci, a je proto šťastná a movitá.
 - Když se onehdy probírala mou knihovnou, vyjádřila přání přečíst si něco humorného. Aby si „dobila baterky“. Sice to ve mně zaskřípalo jako vždy, když slyším některý dobový slogan, ale sáhl jsem do regálu najisto pro Tři muže ve člunu, o psu nemluvě. Předával jsem poklad mé bibliotéky Kateřině asi tak, jako mi pan Kolda ve Voršilské vinotéce nalévá třesoucí se rukou na ochutnání Pálavu, výběr z hroznů, ročník 2002.
- Publikaci neznala, jako perfekcionistka ji pečlivě prostudovala a já se těšil na setkání při vínečku s Kateřinou a Klapkou Jeromem.
- Vyjádřila přesvědčení, že je to kniha zdařilá. Že ten její je stejný pitomec jako strýc Podger. Že ona už týden lítá po úřadech, shání obložení do koupelny, zatímco on si někde pinká jak puberťák. („Tenjejí“ se dobře živí prodejem aut. Nebýt toho, že chytá ryby, vcelku normální prima chlap. Po večerech hrává skvoš.) Nebýt dětí, že by se dávno rozvedla. Dodala, že byli také jednou v kánoi na Lužnici a že to byla také hrůza. Většinou lilo, dvakrát se udělali, týden byla na nemocenské, přišla o hromadu peněz….
- Upíjel jsem pomalu rulandské, jen napůl ucha naslouchal povídání o jakési telenovele, při které „si báječně odpočine“ a někde už hodně, hodně daleko slabounce poštěkával Montmorency…
 Lkát nad úrovní současné mediální zábavy lze dosti často. Ovšem je to počínání pošetilé a zbytečné. Souhlasím s Jiřím Menzelem a jeho tvrzením, že film jako umění je mrtev. Smířil jsem se s tím, že zábava je obludným průmyslem, vydělávajícím prachy a z komiků se tím pádem stali baviči. Nicméně si občas vzpomenu na to báječné mrazení v zádech, když jsem viděl Vláčilovu Holubici, Trnkovy loutkové filmy, jak jsem se skvěle bavil při Ztracené revui či Štuchalovi, Stolařovi, Princovi. - Jistě – je jiná doba a vydělávat se musí. Přesto asi nikdy nepochopím, proč nikdo nevysvětlí oněm zoufalým televizním bavičům, chrlícím z obrazovky na Silvestra jednu oplzlost za druhou, že je to nanejvýše banální nuda, filmařům, že razítkovaný zadeček Jitky Zelenohorské ve slavných a ostře sledovaných „Vlacích“ je daleko erotičtější scéna, než všechny ty všudypřítomné naturalistické soulože dohromady.
Říká se, že proti všelijakým stupidním vyvoleným vilám je obrana – tlačítko na televizoru. Není. Ty vily jsou všude kolem nás. A budou tu do té doby, pokud někomu budou vydělávat snadno slušné peníze. Není to nic nového pod sluncem.
 Zabývám se kabarety a šantány začátku minulého století. I tehdy vítězila často prostoduchá zábava a peníze nad kvalitou. Poražena tak byla Červená sedma, s neúspěchem se potkal Josef Waltner, když předělal svůj divoký, lidový kabaret Montmartre na intelektuálský Montwaltner. Je tu však jeden rozdíl – rozhodovala přízeň publika. Jinými slovy – komici museli být komičtí… - Neexistovala ona apriorní masáž publika, kdy vám „odpovědní pracovníci“ několikrát denně vysvětlí na obrazovce, že ty neskutečné hovadiny jsou to pravé. Až postupně sám začnete pochybovat o své kulturní úrovni a i vy počnete vymačkávat posléze esemesky abyste byl in.
Otevřel jsem nedávno knížečku zcela zapomenutého Achille Gregora. Spíš jen tak z nudy jí listoval. A najednou jsem zjistil, že se vlastně skvěle bavím. Byť témata byla už trochu vyčichlá, styl zastaralý. Ale byl tam humor. Který prostě je, nebo není. - Takových knížeček bychom našli v českých knihovnách asi hodně, stejně jako je rozsáhlé dědictví šantánů, kabaretů, divadélek malých i větších forem. Snad proto má význam, že se nás - pár podivínů - snaží, aby se na ně nezapomnělo. Píšeme memoáry herců, čistíme praskající a šumící nahrávky, aby se zcela neztratila ona kontinuita. Než se snad jednou vydá opět Jiří, Haris a Jerome (o psu nemluvě) ve člunu na řeku, nebude to žádný fičák či adrenalin, bude jen obyčejné slunečno a veselo. A píplmetry přesto ukáží sto procent…
|
