„Někteří lidé prostě už jsou skvělými chlapíky, a nikdo, dokonce ani Hollywood, na tom nic nemůže změnit,“ jsou slova Richarda Arlena. Patřila Garymu Cooperovi, ale napadnou i mě pokaždé, když se setkám s velkým hercem malých rolí, Stanislavem Fišerem. Stejně jako šerif Kane z Pravého poledne, ani “český Vinnetou” neměl žádné herecké školy. Přesto nejen na divadle, ale i když jsme spolu seděli u sklenky vína, byl to v jeho podání vždy koncert kultivované češtiny. A humoru. Teď se mnohé trochu zkomplikovalo. Těžká nemoc Standu připravila o to - u herce nejcennější - o hlas. Mohu však potvrdit, že humor si vzít nenechal. Místo hraní se postavil za paletu. Na nedávné výstavě přišel díky kupujícím o polovinu svých půvabných obrazů. Napadlo mě založit do přístroje kazetu a oprášit jeden z našich rozhovorů. Snad i vám bude mezi někdejšími velikány českého stříbrného plátna stejně dobře, jako mně.

Radosti a trampoty Julínka Tříšky

Oficiál Tříška měl úřadu i ruchu velkoměsta plné zuby. Vydal se s rodinou hledat pension s příznačným názvem Harmonie. Tříškova rodina nakonec strávila léto na zemědělské brigádě, přední herci pod vedením režizéra Josefa Macha pak krásné chvíle při natáčení filmu Rodinné trampoty oficiála Tříšky.   Film byl především hereckým koncertem Saši Rašilova v titulní roli. Pro nepamětníky - paní Tříškovou hrála Jarmila Kurandová, syna Odona Rudolf Hrušínský, Jirku Antonín Šůra, dceru Slávku Alena Kreuzmannová, Boženku Lída Vostrčilová. Dobu poválečného nadšení z konce války a nadějí v časy příští dávno odvál čas. Přesto nelze upřít, že dodnes z tohoto mimořádně zdařilého snímku dýchá ona atmosféra plná optimismu, brilantních hereckých výkonů a humoru. O natáčení filmu a lidech kolem něho může dnes podat svědectví vlastně už jen nejmladší Tříška, Julínek. Hrál ho tehdy osmnáctiletý Stanislav Fišer.   Na válečném kostitřasu za filmovou slávou   Natáčelo se v roce 1949 a film se původně jmenoval Kdo spí, ten krade. Ale po osmačtyřicátém roce zakázali promítat Na dobré stopě, můj první film se skautskou tématikou, a název Kdo spí, ten krade se jim také nelíbil, a tak vznikly Rodinné trampoty oficiála Tříšky. Odstěhovali jsme se na léto do Jetřichovic v Lužických horách, kde se později točila i Pyšná princezna a kde jsme dělali exteriéry. Ne však všechny. Třeba nádraží se točilo ve Cvikově, do penzionu Harmonie jsme jezdili také někam jinam. Tak jsme se přesouvali po těch horách. Ostatní pěkně autokárkem, ale nám s Tondou Šůrou bylo osmnáct, a tak jsme skutečně jezdili na natáčení oním vojenským pásákem. Velice rád na to vzpomínám. Bylo to německé vojenské vozidlo, které jsme si zamilovali, byť to byl hrozný kostitřas. Slavná scéna, kdy jsme kupovali pro naší rodinu sedm kufrů, vznikala v Bílé labuti. Jak potom s nimi utíkáme a kličkujeme, tak to se točilo za plného provozu na Můstku a kolemjdoucí si mysleli, že jsme se zbláznili. Ty lidi jsou tam autentičtí, nikdo o filmování předem nevěděl. Převlékali jsme se nahoře v bytě nad hospodou U Pinkasů.   První milovník a Mona Vana   V Jetřichovicích jsme bydleli celé prázdniny v pensiónku, který se jmenoval Starý mlýn. To se zrovna ženil s Evičkou Rudla Hrušínský, a my tam všichni skutečně byli jako rodina. Atmosféra natáčení byla neuvěřitelná, hrálo se nám skvěle, byla spousta legrace. Byl tam vedoucí pan Nový, který žil se starší paní. Říkali jsme jí teta Prča, protože ona všechny svoje slovní projevy končila zásadně slovy - to vám byla prča. V tom filmu, jak víte, hrál také Pepík Vrchota, který měl umělecké jméno Robert. A to byl obrovskej milas. Divá Bára a podobně. Jednoho dne se tam objevila nádherná, vysoká, mohutná dáma, která sedávala stranou. Dala si dvě deci vína a mlčela. My nevěděli, kdo to je, ale všichni jsme se do ní zamilovali. Přišla první den, popila a odešla neznámo kam. To samé druhý den. V restauraci vedly točité schody nahoru do pokojů. A třetí den večer po nich přichází Pepík Vrchota. Jde, zdraví nás - ahoj kluci, a pak se podívá na tu dámu a ona na něj, a my pochopili, že ona tam celou dobu čekala, až on přijede na to filmování. Pepík přišel a naše láska skončila. Pokoje byly tehdy plné, a my se pak dověděli, že ona přespávala v koupelně. Rašilov ji proto nazval Mona Vana. A tato Mona Vana se stala první ženou Roberta Vrchoty. On byl skutečně báječný člověk a v podstatě si zničil kariéru svým zásadním postojem. Do dvou hlavních rolí filmu Zocelení byl vybrán právě Pepík a Jana Dítětová. On tu roli odmítl a nikdy pak nedostal v Praze angažmá, odešel do Kolína, kde hrál celý život. Je třeba říci, že ale ty první budovatelské filmy, ve kterých hrál, byly ještě velmi kvalitní. Tehdy se tam ta ideologie nijak násilně necpala, prostě se v nich řešily problémy doby. A film o rodině Tříškových je toho skvělým důkazem. Bytový problém, úplatkářství, starost o úrodu, poválečné nadšení životem - to vše tehdy přece bylo. Lidé tyto filmy brali skutečně jako potřebu.   Ovšem tento film patřil Sašovi Rašilovovi   Já jsem se s ním setkal po filmu Křížová trojka podruhé. Už mě bral s Tondou Šůrou jako staré známé a jezdili jsme s Rašilovem na natáčení do Hostivaře jeho starým německým autem. Hroznou rachotinou. Ta scéna s kravami ve chlévě se totiž točila tam v ateliérech. Zážitků s touto slavnou a národem milovanou osobností bylo nepřeberně. On těch filmů udělal mnoho, ale tento byl pro něj výjimečný, pro něj vymyšlený. V těch závěrečných vteřinách bylo celé jeho herectví, mimika tváře, celá jeho duše. “Slyšíš, zpívají. Krásně zpívají…,” znějí ta jeho slova a přes celé plátno ta jeho tvář. On s tím ksichtem uměl dělat fantastické věci. Začal podzim. S Rašilovem jsme se vrátili do pražských divadel a paní Kurandová zkoušela babičku z Lucerny v Brně. Ostatní stále ještě byli v Lužických horách a měly se dotočit konečné záběry filmu, které se nepodařily během prázdnin udělat. Byla to i ta závěrečná scéna, kdy se zpívá, a je tam jako kompars půl vesnice. Pro zajímavost - armáda nám nepůjčila vojáky, a tak je museli nahradit studenti, kteří si tak přivydělávali. Karel Kohout, tehdejší ředitel Barrandova, tehdy Rašilova podvedl. Aby se to dofilmovalo, tak mu poslal telegram, že je omluven v Národním divadle, a že má přijet točit. Jeho žena potom volala - Sašenko, proboha, kde jsi, vždyť máš představení! Rašilov strhl nalepený knírek, praštil s ním o zem a zařval - Cože? Okamžitě do Prahy! Na to doslova klekla stará paní Kurandová a prosila ho - Sašenko, toto je můj poslední záběr, já musím být zítra v Brně. A Saša koukal na tu plačící Kurandovou, znovu si ten knír nalepil a my tu scénu dotočili. A ředitel Kohout nám dal svůj tatraplán s řidičem, který Rašilova a mě pak týden denně vozil z Prahy do Jetřichovic, než se celý film dodělal.   Revoluce v transportéru   Produkční Niklas se při natáčení dostával k situacím, které málo chápal. Když jsme třeba jezdili na tom pásáku, který neměl pneumatiky, jen samé železo, tak jsme i my, mladí, byli samá modřina, a ti starší herci byli zničeni zcela. Když jsme sjížděli kopce, tak jsme nikdy nevěděli, jestli to voják, kterého nám armáda půjčila, aby to při natáčení řídil, vůbec zastaví. A my jsme tehdy požádali, aby tyto nebezpečné situace buď točili dubléři, nebo ať nám přidají finance. Protože my jsme se skutečně báli. A stala se pak neuvěřitelná situace. To už začaly takové ty proletářské třenice. Oni nás na té louce, kde objíždíme Karla Effu, svlékli do podvlíkaček a oblékli do kostýmu osvětlovače. Ti to jednou objeli, potom se svlékli a řekli - nezlobte se, my to nebudeme dělat. Takoví to byli frajeři. A ten Jaroušek Niklas, který ve své aerovce nosil glazé rukavičky a patřily mu dva domy, a který byl potom vyhozen za své tak říkajíc prvorepublikové chování a za to, že se nezapojil, nevěděl, jak to má řešit. A my také ne. Stáli jsme v podvlíkačkách a dělali revoluci. Nakonec jsme se však dohodli a scénu natočili.   Kamarád Tonda Šůra   Byl vlastně původně vyučený malíř písma a setkali jsme se poprvé ve filmu Na dobré stopě. S Toníkem jsme se skamarádili, žili jsme spolu, šli od filmu k filmu a byli nejlepšími kamarády až do poslední chvíle. Žil jen s maminkou, která už slepla. Když se točily Tříškovy trampoty, tak si koupil motorku, zetku. Říkali jsme ji Kačenka podle jeho lásky. A jezdili jsme na ní za holkama do Děčína. On tam vzadu neměl sedlo, já si tam dal deku a vyjeli jsme. A filmový štáb nikdy nevěděl, jestli se také vrátíme. V Praze Tonda bydlel v bytě po Sašu Rašilovovi, tam kde jsou Železné dveře. Skoro nic tam neměl, gauč, malý vařič a hlavně celého, stříbrného, plechového rytíře. Prostě neuvěřitelná romantika. Toník skončil svůj život za oceánem v Americe. Dostal se tam s kabaretem. Když se vraceli zpátky, tak těsně před schody do letadla se Tonda otočil a šel obráceně. Všichni odjeli a on tam zůstal. Živil se tam jako malíř v partě Čechů, kteří stavěli rodinné domky. Potom začal hrát i divadlo, jmenoval se Toni Shura. Psával mi a jednoho dne přišla zpráva, že zemřel v autě. On vozil barvy, to auto se převrátilo, barvy se přes něj přelily a nikdo dlouho nevěděl, kdo to vlastně je. A ta parta těch kluků potom posílala měsíc co měsíc 25 dolarů "od Toníka" jeho téměř slepé mámě v Braníku. Tak se nikdy nedověděla, že už nežil.   O nemilosrdnosti času   Ptáte se, jaká byla pohoda při filmování. O tom se ani nedá vyprávět. Když přijeli všichni ti báječní lidé, Rašilov, Felix le Breux, Kemr, Alena Kreuzmannová, ten ďábel a nádherný člověk kameraman Honza Roth a další, byl to prostě koncert velkého člověčenství. Já se na tento film nedávno díval. A až mě hrůzou zatrnulo, když jsem zjistil, že vedle Boženky, kterou hrála Lída Vostrčilová, jsem už jediný z herců, který je naživu. A z komparsu jsem našel jen dva studenty. Tak se s Lídou budeme muset o ten primát - odejít poslední - rozdělit. (Ten smutný primát Stanislav Fišer skutečně získal. Zajímavá a zapomenutá dobrá herečka Lída Vostrčilová nás před několika lety opustila – poznámka autora)

 

OSOBNOSTI POZITIVNÍCH NOVIN

	Dáša Cortésová
	Jan Vodňanský
	Ivan Kraus
	Zdeněk Pošíval
	Jiří Menzel
	Vladimír Just
	Jaroslav Vízner
	Ladislav Gerendáš

Další autoři »