Drobná srdečně adventní

Rubrika: Literatura – Zamyšlení

Bylo to v noci. V hluboké prosincové noci před mnoha lety. Ležel jsem doma v posteli. Zničehonic jsem se tehdy probudil, aniž bych sebeméně tušil, co se kolem mě děje.

Dva dny předtím jsem se setkal s jedním svým známým - výtvarníkem, který v Praze u Starého židovského hřbitova a u Staronové synagogy prodával své grafické listy s motivy těchto míst a jejich okolí. Jednou z jeho prací byl i portrét Franze Kafky, který, podle mého názoru, velmi zdařile zpracoval podle jedné obecně dost známé Kafkovy fotografie.
Byl tenkrát podvečer mikulášských nadílek a my jsme seděli a povídali si v restauraci U synagogy, tedy v místech, kde on své práce prodával. Tehdy to byl jediný způsob jeho obživy a byl proto zásadně závislý na všem, co se mu podařilo prodat.
Oba jsme byli v takřka výtečné náladě, téměř všechno nám připadalo velice veselé, byla to prostě pohoda.

Během našeho, dá se říci lehkého konverzování a popíjení výtečného plzeňského piva, mi zčistajasna nabídl, že jestli mám zájem, tak že mi jedno ze svých grafických provedení Kafkova portrétu přenechá. Odvětil jsem, že zrovna v tu dobu mám jen velmi málo peněz, a zároveň jsem mu řekl, že v opačném případě bych si zejména tuto jeho práci rád koupil. Načež on jen mávl rukou, sáhl do objemné kabely vedle sebe, jeden list vytáhl, zasunul ho do velké obálky a podal mi ho.
Samozřejmě jsem mu poděkoval, ale radost, kterou jsem najednou měl, jsem mu jen stěží mohl vysvětlovat. Jelikož já jsem s sebou žádnou kabelu či tašku neměl, odnesl jsem si obálku jen tak v ruce domů. Zároveň mě napadlo, že takhle jsem vlastně taky dostal mikulášskou nadílku, a to v podobě, jaká by mě nikdy nenapadla.
 
Po příchodu domů - do svého podkroví s nevelkým stropním oknem - jsem grafiku z obálky vyndal a chvíli přemýšlel, kam bych ji umístil. Jelikož nebyla zapaspartovaná a rozhodně jsem nemínil přišpendlit ji pouze někam na stěnu, postavil jsem ji prozatímně na psací stůl, hned vedle psacího stroje. Ten stroj nebyl zakrytý a ani na stole jsem nic rozepsaného neměl. A šel jsem spát.
 
Druhý den ráno jsem zjistil, že jediný můj domácí ukazatel hodin - prastarý budík - přestal definitivně fungovat. Náramkové hodinky už dlouhá léta zásadně nenosím, proto ani žádné nemám, ale tím jsem si nedělal valné starosti.
Na další den jsem měl smluvenu schůzku s jednou svojí známou, také mladou výtvarnicí, která se po několikaletých snahách konečně dostala na jednu vysokou školu výtvarného zaměření.
Kvůli tomu jsme si ale schůzku nedávali. Předtím jsme se po vzájemném zamítnutí několika verzí míst našeho setkání dohodli, že se sejdeme ve čtvrt na dvě odpoledne v restauraci U synagogy. Ona to tam měla ze školy kousek, a i já jsem se měl ten den a v té době v těchto místech pohybovat.
A přesně noc předtím jsem se zničehonic probudil.

Zpočátku jsem vůbec nevěděl proč - žádný zneklidňující sen jsem neměl. Šel jsem spát poměrně brzy a ani mě nenapadlo, lámat si hlavu úvahami o nějakých hodinách,. Po chvilce probouzení jsem si uvědomil, že je u mě nějak víc světla, než tam v noci bývá. Ale nebylo to ráno začínajícího dne, to jsem vycítil okamžitě. Všude bylo naprosté ticho. Ticho, plné jakéhosi zvláštního, velice silného a nevysvětlitelného napětí.
Teprve pozvolna jsem v něm začal vnímat, že je to nejspíš zcela jasná měsíční noc, která ke mně pronikala hlavně stropním oknem.
Ze všech částí svého nábytku jsem nejzřetelněji viděl na psací stůl. Chvíli jsem se na něj jen tak díval z postele. Najednou jsem spatřil, že nevelký proužek přímého měsíčního světla ozařuje právě grafiku s Franzem Kafkou. Ale připadalo mi, jako by se usmívala. Vlídně, s porozuměním, snad jako by mi něco říkala, ale tak nějak záhadně, možná i neproniknutelně. I když jsem se dlouho snažil aspoň trochu tomu porozumět, stále jsem nic nechápal - až jsem znovu tvrdě usnul.
Spal jsem klidně a bez jakéhokoli snu, který by ve mně zanechal hlubší či trvalejší stopu. Probudil jsem se dost pozdě. Vlastně hodně pozdě! Venku byl už značně pokročilý, očividně naplno prosluněný den, a mě po chvíli napadlo, že mám schůzku s tou dívkou. Vůbec jsem přitom ovšem netušil, kolik je, či kolik aspoň odhadem může být hodin. Usoudil jsem tudíž, že jsem tohle rande jednoduše zaspal, a začal jsem přemýšlet spíše o tom, jak se té dívce večer aspoň telefonicky omluvím. Přes den bych ji doma určitě nezastihl.
Sluneční svit zatím zvolna postupoval až nad psací stůl. Nevěnoval jsem tomu větší pozornost - domníval jsem se, že ohledně té dívky se stejně nedá dnes už nic zachránit, a tak jsem jen ležel a přemýšlel o jiných záležitostech.
Pak jsem se ale k psacímu stolu přeci jen ohlédl. Slunce v té chvíli jakoby zalévalo Kafkův portrét, a to vlastně téměř stejně, jako měsíc v noci.
Velice mě to zaujalo - on se totiž opět usmíval. Stejně tak, jako v noci, ale teď to bylo jaksi veselejší, živější, srdečnější.
To mě konečně přinutilo, abych z postele vstal. Přistoupil jsem ke stolu a vzal grafický list do rukou. Prohlížel jsem si ho velmi důkladně. A přitom jsem si uvědomil jsem, že Franz Kafka se na něm vlastně vůbec neusmívá, ale je naopak spíše vážný, anebo jen uzavřený sám do sebe.
Znovu jsem tedy portrét postavil na původní místo, ale sluneční paprsky se mezitím kousek posunuly a už na něj vůbec nedosahovaly. 
Do postele jsem se už nevrátil a zahájil jsem své obvyklé ranní úkony. Prováděl jsem je klidně, bez jakéhokoli spěchu, a pořád jsem přitom nevěděl, co vlastně chci ten den ještě stihnout - nevěděl jsem prostě, kolik je hodin.
Něco mě však pořád táhlo ven.
Vyšel jsem tedy z domova a zamířil k nejbližší tramvajové zastávce. Rozhlédl jsem se i po pouličních hodinách, ale ty jediné, kolem nichž jsem prošel, nejspíš nefungovaly. Nastoupil jsem na tramvajovou linku, která, aniž bych to zprvu tušil, vede i do blízkosti restaurace, kde byla schůzka s dívkou domluvená. 
Při jízdě do centra Prahy jsem potom s narůstajícím překvapením zjišťoval, že je asi všechno v naprostém pořádku - takže v nejhorším případě přijedu na schůzku jen s několika málo minutami zpoždění.
Když jsem vstoupil do výčepu restaurace, zeptal jsem se napřed výčepního, jestli neví, kolik je hodin. On se podíval na své luxusní náramkové hodinky a odpověděl, že je přesně "třináct patnáct" - tedy čtvrt na dvě.
A jen jsem se ve vedlejší místnosti posadil ke stolu a trochu se kolem sebe rozkoukal, přišla i ta dívka. 
Pár dnů poté jsem tuhle příhodu vyprávěl u piva několika svým známým. Dva z nich zpozorněli. Napřed se mě zeptali, jestli jsem neměl něco právě rozepsaného v psacím stroji, vedle něhož portrét stál. Když jsem odpověděl záporně, zeptali se, jestli jsem tedy neměl něco rozepsaného aspoň na psacím stole. Také ne, odpověděl jsem, protože v té době jsem opravdu skoro vůbec nic nepsal. V zásuvkách mého stolu jsem však měl několik věcí rozpracovaných - ale o tom jsem se nezmínil. Ten z nich, kterému říkám "aktivní faktor", potom řekl, že takový vzkaz či pozdrav Franze Kafky tedy můžu pochopit i třeba až za deset let.
Pokrčil jsem jen rameny.
Ale neřekl jsem jim, že právě v té době jsem se rozhodl zpracovat do konečné podoby před mnoha léty načrtnutý námět jedné mé novely.
Za nějaký čas jsem se do ní opravdu pustil. I když z prvního čtení může budit dojem, že je napsaná snadno a čtivě, byla to práce značně zdlouhavá a svízelná.
Když jsem ji po čase dokončil, přemýšlel jsem, jestli jí mám určit nějaké motto. Nakonec jsem zvolil myšlenku Blaise Pascala: "Srdce má své důvody, o kterých rozum vůbec neví."
V den, kdy jsem se rozhodl tuto vzpomínku zapsat, také začínal adventní čas. Můj psací stůl a stroj byly opět plné slunce. Popíjel jsem černou kávu a kouřil cigaretu. Kouřil jsem a jen tak přemýšlel, zatímco dým z cigarety zvolna stoupal k mírně otevřenému stropnímu oknu. Najednou jsem spatřil, že se z té cigaretové nitky dýmu začal vytvářet téměř perfektní kroužek - takový, o jaký se kuřáci někdy pokoušejí. Usmál jsem se tomu, ale vzápětí jsem si uvědomil, že tento kroužek se proměnil v symbolický obraz lidského srdce.

Tento článek byl v Pozitivních novinách poprvé publikován 21. 12. 2006.

Pozitivní noviny jsou neziskové internetové médium, které v letech 2004–2012 připravovala ve svém volném čase skupina nadšenců pod vedením Pavla Loužeckého. Všichni autoři a dopisovatelé do Pozitivních novin přispívali bezplatně, ze své vlastní svobodné vůle. Ačkoli od roku 2012 nové články nevychází, Pozitivní noviny i nadále fungují jako skutečná oáza pohody a optimismu na síti pro všechny čtenáře, kteří potřebují pravidelný zdroj k čerpání životní energie, inspirace, nápadů, zábavy, moudrých myšlenek a informací všeho druhu.