„Konečně doma!“
„To mi povídej, kamarádko.“
„Jak to myslíš?“
„Po dobu tvojí nepřítomnosti v zemi se nic zvláštního nestalo, akorát jsem málem přišla o manžela.“
„Když si vzpomenu na náš poslední důvěrný rozhovor, ani se tomu moc nedivím. Mohu já tě nechat chvíli samotnou? Sotva vytáhnu paty z Prahy, už je průšvih na světě. Nezahálíš ani vteřinu. To se vážně nedokážeš ani chvíli nudit? Klíčí ve mně neblahé tušení, že moje cestování začíná být pro budoucnost tabu. Tak už to vybal, prosím tě.“
„Přestaň mě peskovat, už je to za námi. Dneska si vyměníme role, ano? Ty budeš povídat, poslouchat budu já. Tak co? Seznámili jste se ještě na trajektu nebo až na ostrově?“
„Ty nejsi normální. Jsi horší než nadržený chlap. To bych nesměla být tvoje přítelkyně a mít odstrašující příklady z první ruky.“
„Nepřeháněj, Kájo, tak krásná ženská jako ty nemá šanci žádnému mužskému chtíči uniknout.“
„Ovšem tak silná jako já ano.“
„Ho, ho, ho! Nenapínej mě, nikdy jsem si nevšimla, že bys právě ty disponovala extrémně velkou silou.“
„Jmenuje se Dominik. Modré oči, plavá hříva, široká ramena, útlé boky…bože, nenuť mě, abych pokračovala.“
„Ty jsi ale koza! Myslím to smrtelně vážně.“
„Tak dobrá. Jmenuje se Dominik. Oči šedé, hříva…určitě ji někdy měl. Ramena – tak ta má, boky taky…“
„Jsi nemožná!“
„Chyběla´s mi.“
„Ty mně víc. Už dlouho jsem se tak od srdce nezasmála.“
„Tomu věřím, manželské krize prý obvykle nebývají moc směšné. Někde jsem to četla.“

Karla se vdávat nechce. Její rodiče pečovali o nemocnou stařenku až do její smrti. Celých nekonečně dlouhých sedm let znala chudák jenom svoji postel, nočník a tvář obětavé snachy, syna a vnučky. V životě se nadřela jako mezek. Děda proháněl ženským sukně a od časného rána do pozdní noci „léčil červa“ pálenkou. A taky děti dělal. Měli jich celkem jedenáct. František a Stázička se nedožili ani svých prvních narozenin. Terezka zemřela v pěti letech na záškrt, Lojzík s Toníkem položili svoje mladé životy v boji za vlast – válka je děsné svinstvo. Ondřej se z nešťastné lásky zabil v autě, když se vrátil z vojny a ta jeho nečekala. Nebo spíš čekala, ale dítě s jiným. Teta Máňa žije pětatřicet let v Austrálii. Občas napíše pár řádků, ale cesta domů je pro ni už příliš drahá. Strýc Otík se oženil do Bratislavy, Pepík je rozvedený v Chocni, teta Andula, černá ovce rodiny, dala své tři nezletilé dcery do děcáku a někde blízko Ostravy snad dodneška čichá toluen. Nikomu z rodiny nedovolila, aby si je vzal do vlastní péče. Dědu zná Kája jenom z několika poškozených fotek. Není divu, že její otec nekompromisně rozhodl, že budou mít jenom jedno dítě. Karla tvrdí, že nedovolí, aby se na ni nějaký muž díval, až jednou bude stárnout. Pořád má před očima svoji vyhaslou stařenku.
„Už je to pryč, Karlo, vážně. Všechno je teď v nejlepším pořádku. Sešlo se toho zkrátka v posledním čase nějak moc na jednu hromadu: Náš hektický životní styl, mámina smrt, dítě, Marek. A vidíš, nakonec všechno zlé je k něčemu dobré. Aspoň jsme si mohli na vlastní kůži ověřit, kolik toho naše manželství je schopno unést. Myslím, že teď už vydrží.“
„To mi spadl kámen ze srdce. Fakt.“
„Já vím, Karlíku, ale teď už mi to konečně řekni!“
„A co chceš ještě vědět? Jmenuje se Dominik…“
„Oči, vlasy, boky má…a to je všechno?“
„Správně. Má taky terénní džíp, chatu na Sázavě, dědu v Klášteře nad Ohří, sennou rýmu, operovaný meniskus, svoji starou, dva kluky v primě…“
„Proboha, jenom to ne!“
„No vidíš, v tom se spolu shodneme, já si to myslím taky.“
„Řekni mi Kájo, když konečně potká ženská chlapa, co by se jí mohl líbit, proč se to neobejde bez zřícení se do záhuby? Vysvětli mi to.“
„To se ptáš té pravé.“
„Naopak, máš kliku. Ty se vždycky dokážeš zastavit na samém okraji propasti. Já jsem to nedokázala. A vidíš, minulost tě pak dostihne v tom nejnevhodnějším okamžiku, když to vůbec nečekáš.“
„Neříkala´s před malou chvílí, že už je to dávno pryč?“
„Vždyť taky je, nechápu, proč se mě na to ptáš.“
„Znejistěla’s mě.“
„Kdepak. Podívej, já mám teď úplně jiné starosti.“
„No jo, vidím. Pomalu se nám začínáš kulatit, mamino.“
„Tak vidíš.“
„Už ho cítíš?“
„Žádné – ho, ale – ji. To víš , že ano. Když se ráno probudím, lehnu si na záda, položím obě dlaně na břicho a čekám. To je ti tak příjemné, Karlo. Sice to chvílemi připomíná zaražené větry, ale pak sebou najednou mrskne jako kapr ve vaně. Někdy je to krásně vidět, když se mi na břiše vyboulí její pata nebo pěstička. Ani nevíš, jak se těším, až spolu všechny tři poprvé vyrazíme do parku.“
„Doktor už ti potvrdil, že to bude holka?“
„Pokaždé, když mě vezme na ultrazvuk, tak se stočí jako ježek do klubíčka a nechce se nám ukázat. To přece musí být ženská, taková tajnůstkářka.“
„To bude mít nejspíš po tobě.“
„Jak to myslíš?“
„Ty jsi taky samé tajemství.“
„Nic ze mě nevytáhneš, žádné tajemství už není. Věř mi to.“
„Zní to celkem přesvědčivě. A jak jsi daleko s tou knížkou? Teď už vlastně nemám dost času, musím jít vyvětrat, vybalit, nakoupit něco do lednice…když budeš chtít, tak mi večer zavolej, ještě to dneska snesu. A díky za kafe. Věř mi, že na celém světě mi ze všech nejvíc chutná káva od tebe. Moje máma říká: Všude dobře, doma nejlépe. Nejspíš to bude také tím. Tak se holky opatrujte, já padám.“
„A co fotky? Budou nějaké fotky?“
„Budou, budou, ale už mě nezdržuj.“

Lucie si dnes svůj život bez Karly nedovede představit. Bez Karly a bez telefonu. Karla bydlí v podstatě za rohem, pouhé dvě stanice metrem, ale mít ji bleskurychle nablízku, kdykoli ji během dne potřebuje, to je vážně světový vynález! Pokaždé, když má pak dojít na placení faktury, vybírá schránku jako z udělání Tom. To zpravidla už tak příjemné není. Co naplat, život nám nepřináší jenom samé růže.
Ty dupačky jsou nádherné. Kája má vkus odjakživa, to se musí nechat. Jsou běloučké jako čerstvě napadaný sníh. Škoda, že se Klára nenarodí uprostřed zimy. Budou jí slušet. Její první garderóba! A co teprve až se bude vdávat – to bude mít šaty krásnější než samotná egyptská princezna. A budou je vybírat spolu: Lucie, Klára, Karla. A určitě si vezme za muže Francouze nebo Švýcara. Odmalička ji začne učit francouzsky. Malé děti prý zvládají světové jazyky daleko snáz než dospělí. A……. kdo to zase zvoní? Karla bezpečně ještě domů nedorazila a Tomáš v tuto denní dobu skoro nikdy nevolá.
„Haló?“
„Tak mám pro tebe novinu: Šéfova kámoše žena má bratrance nakladatele. Máš poslat ten svůj rukopis. Jak jsi s tím daleko?“
Bože, to není pravda, to je zlý sen. Roky čeká na tuto příležitost a teď, když konečně přijde, se namísto návalu štěstí hroutí při pomyšlení, že další Markovu přítomnost, jak je přesvědčená, Tom už nabeton nestráví.
„Kolik let mi dávají na dokončení?“
„Žertuješ?“
„Ani moc ne.“
„Měl jsem dojem, že to co máš, by mohlo pro začátek stačit.“
„Chce se mi zvracet.“
„Moc to prožíváš. Nebo jsem se o to nějak zasloužil já sám?“
„Promiň, to ne ty. Jsem těhotná, víš?“
„Jak dlouho?“
„Zhruba v polovině.“
„Mám kliku, že se to dozvídám jako první, že?“
„Přetrvávají privilegia z minulosti, znáš to.“
„Nevím, co bych měl na to říct.“
„To se ti nestává příliš často, že?
„Ne, to vážně ne.“
„Pomohu ti. Nejčastěji v posledních pěti měsících slýchávám: Gratuluji.“
„Gratuluji.“
„Děkuji, vyřídím.“
„Takže, kde jsme to skončili?“
„Gratuluji.“
„Mateřství ti svědčí. Tříbí se jím tvůj ne příliš mimořádný smysl pro humor.“
„Bude mi chybět tvůj.“
„Proč by měl? Tomu nerozumím.“
„Musíme s tím přestat, Marku. Tom slyšel náš poslední rozhovor a bylo to vážně peklo. “
„Snad abychom byli pro příště před panem domácím opatrnější, ne?!“
„Nebuď nechutný, prosím tě. A za toho nakladatele ti vážně děkuju.“
„Pošleš to?“
„Nevím, Marku, ještě si to rozmyslím.“
„Jak myslíš. Nebudu tě dál zdržovat, ta nabídka platí.“
„Zrovna něco píšu, takže bych se k tomu ráda vrátila, když dovolíš, než mi uletí Múza. Měj se krásně.“
Ze sluchátka, spadeného do Luciina klína, se ještě dlouho poté ozývá tiché a vytrvalé: tu tů, tu tů, tu tů,…

TELEFON

Řeknu vám, se mnou a s telefonem se to má asi takto:
Lhostejno, je-li den či noc, pokud volá ten, kdo se mnou chce, respektive naléhavě musí mluvit. Zvoní. Radostně sebou trhnu a vybíhám (to podle vzdálenosti), nebo vylézám (to z postele), chápu se netrpělivě sluchátka a radostně švitořím:“Prosííí…m?“
Mám ráda, když se v tom zvláštním (pro mě doposud nepochopitelném) potrubí ozve hlas. Nesnáším, když se ozve krátce přerušovaný tón, ba dokonce trapné funění. Nesnáším ani omyly mně neznámých lidí. Mám ráda, když hlas volajícího patří do kategorie „chronicky známý oblíbený“, např. manžel, děti, rodiče, přátelé (zde přítelkyně a milenci), příbuzní a známí. Existuje totiž i kategorie „chronicky známý momentálně neoblíbený“, např. manžel, děti, rodiče, přátelé (zde opět přítelkyně a milenci), příbuzní a známí.
Naprosto logicky je další kategorií „chronicky známý neoblíbený“, např. bývalý manžel, bývalý milenec a věřitel.
Často bývám na rozpacích, patří-li hlas volajícího do kategorie „neidentifikovatelný“. Sem řadím hlas „chronicky známý přechodně změněný“ a to buď v důsledku onemocnění hlasového ústrojí (velmi zřídka),
poruchy aparátu (velmi často), zlomyslnosti za účelem pokusu o vtip (zcela ojediněle, neboť vskutku vytříbený smysl pro humor má dnes už jen hrstka vyvolených) a „neznámý“(kategorie pohyblivá, jedná–li se o věřitele nového). Tady by mohl výčet všech kategorií skončit, leč nebyl by úplný. Mám také jednu velmi zvláštní kategorii: „chronicky oblíbený“. Napadá vás manžel?
Moje láska k telefonnímu přístroji pramení však stejnou měrou i z toho, že alespoň občas (to pro manžela) či spíše téměř ustavičně (to pro vás) chci, respektive naléhavě musím hovořit já. Na tomto místě je nutno zmínit, jak nesmírně zodpovědně zvažuji, komu zavolám, a toto rozhodnutí ještě dále podrobuji velmi důkladné analýze.
Příjemce (tak říkám těm na druhém konci potrubí) musí být způsobilý přijímat. Především musí mít ucho (stačí jedno), hlavně však ucho funkční (to aby dobře slyšel), mozek (to aby dobře chápal), srdce (to aby dobře cítil) a duši (to aby dobře vnímal).
Většině příjemců něco chybí. Jsou i tací, kterým chybí všechno. To se pak člověk sice „vykecá“, ale „nepokecá“ si.
Ze všech nejhorší jsou pak ti, kteří číhají u svých vlastních telefonků jako supi na kořist a sotva uslyší váš hlas, začnou mluvit a mluví a mluví a mluví a nepustí vás vůbec ke slovu a vám nezbývá, než si v lepším případě říct, že to musíte zkrátka vydržet, v horším začít volat: „Haló, haló, jsi tam ještě? Nějak tě přestávám slyšet, halóóó…!“ a rádoby bezmocně zavěsit, případně mu s tím pěkně natvrdo seknout a opět v lepším případě se mu při osobním setkání vymluvit na poruchu přístroje, v horším ztratit kamaráda. Protože těmto příjemcům sice nechybí ani ucho,ani mozek, ani srdce, ani duše, ale věřte mi, že se bez nich naprosto dobře obejdou. Ve svém životě si totiž úplně vystačí s vlastní hubou.
Také v případě příjemců mám jednu velmi zvláštní kategorii. Opět vás napadá manžel?
Správně (to pro ty, kteří pochopili), neztrácejte iluze (to pro ty, co se zmýlili). Existence takového příjemce vás (zde mne) nenechá chvíli v klidu. Nejde o to, že bych u sluchátka byla nucena provádět jakási prostná, já jenom dost často nevěřím vlastním uším, jindy naprosto nechápu, občas cítím, jak mi ubývá sil a už vůbec nevnímám, že pálím svíčkovou. Navíc, a to je vážně vrchol všeho, ztrácím řeč. No schválně, co řeknete kupříkladu na tohle?
„………….“
„………………………………..“
„………………………………………………………………….“
„………………………………………………“
„……………………………..“
„……………………………………….“
„……………………….“
Že se vám to zdá být hodně povědomé? Tomu se nedivím. Můj „chronicky oblíbený příjemce“ opravdu není nijak zvlášť výjimečný, dokonce bych řekla, že je skoro tuctový, běžně byste si ho ani nevšimli…
Co tedy způsobuje, že je pro mne jeho hlas „chronicky oblíbený“? Že nadále vévodí mezi všemi mými příjemci? Tak to doopravdy nevím. Žeby láska?

Ještě nikdy se nestalo, aby ve večerních hodinách Karla nezvedala telefon. Lucie to zkouší už asi potřetí.Poslední z esejů se jí líbí, je s ním dočista spokojená. Musí jí také říct o tom nakladateli. Je si jistá, že tuto šanci nikdy nevyužije, ale řekne jí to. Řekne to, ať Karla ví, že už chce mít doopravdy čistý štít.
„Ty jsi se ale dočista zbláznila. Musíš to poslat!“
„To nejde, Tom by to nepřežil.“
„Toma si vezmu na starost sama, tím se netrap. Pochopí to, uvidíš.“
„Ať tě to ani nenapadne. Neumíš si vůbec představit, jak mi tenkrát bylo. Málem od nás odešel. Ne, v žádném případě.“
„Lucie, vzpamatuj se, velké šance se nezahazují.“
„A jak víš, že právě tohle je ta velká šance? Jak víš, že jenom nekecá?“
„Proč by to dělal?“
„Proč? Třeba chce jenom udělat dobrý dojem. Jen si vzpomeň, na to on byl vždycky kabrňák.“
„Znáš ho lépe.“
„Nesnaž se být vtipná.“
„Lucie, seber se, city stranou. Kdy se ti to zase přihodí?“
„Možná máš pravdu, ale já už nechci riskovat.“
„Mám nápad! S Markem a nakladatelem to vyřídím sama a Tomovi řeknu, že je to můj dobrý známý.“
„To bys pro mě udělala?“
„Hlupáčku, to se ví. Nebo mě tak málo znáš?“
Léta strávená s Markem nebyla marná. Lucii z těch dob zůstaly ty nejkrásnější vzpomínky. Ostatně, na muže měla ve svém životě štěstí. Přesto jednou nohou dvakrát nevstoupíš do stejné řeky. Ani kdyby člověk tisíckrát chtěl. Nezlobí se, jen se brání. Její volba byla správná. Tom je muž, který ji obdaroval svojí vlastní duší, a to je pro ni podstatné. Sbohem, Marku. A pamatuj: Teprve ten, kdo obdarovává druhého, obdarovává zároveň i sebe.

Svoje první, a pravděpodobně také poslední, těhotenství už počítá na týdny. 
Také její první kniha je připravená ke zrodu. Kus práce – kus života. A ještě celý před sebou.
V redakci byli dnes všichni tak příjemní. I ten debil Střepa. Sám má pět dětí. Dva kluky a tři holčičky, z toho jedna dvojčata. Jeho skrytá nevraživost vůči Lucii se v poslední době díky jejímu těhotenství zredukovala na pouhé čtyři pětiny. Je vlastně docela ráda, že už tam skončila. Čekají ji teď úplně jinačí radovánky. Labužnicky si napouští teplou lázeň s vonným olejem. Za pár dnů už se do té vany ani nevejde. Bože, to je úleva! Zná někdo větší potěšení, než je voňavá, teplá koupel? Tom se dnes vrátí nejspíš o něco později – konec roku, uzávěrky, inventury, daně…Pozítří veze Karla její dokončenou knihu do Ostravy. Říká, že nakladatel je krásný a chytrý chlap. Svobodný. Když o něm mluví, má zasněné oči. Lucie se jí prozatím na nic neptá. Kde se rodí opravdová láska, má se chodit po špičkách.

Už aby bylo jaro! Poslední chomáčky zmrzlého sněhu nadzvednou první lístky skromných sněženek, země se zazelená probuzenou trávou a svěží vzduch se rozvoní nejrozličnějšími pupeny – toto roční období miluje Lucie nade všechna ostatní. Konečně odloží svůj huňatý kožich a prošívanou parku a do síně pověsí oblíbený jarák a sako. Na ulici vyběhne prostovlasá bez výčitek, že nastydne. Přeleští lodičky. Pokochá se prvním ošidným sluncem a znovu vytáhne ze skříně parku, čepici a holinky. Každoroční neměnný rituál. Nikdy se nemůže dočkat, až to bude definitivní. Letos dokonce víc než kdykoliv předtím. V předsíni už stojí kočárek s růžovými medvídky a krajkovými peřinkami. Je sice teprve leden, ale když se zhluboka nadechne, cítí už všechny jarní vůně. Cítí i vůni čerstvě okoupaného a naolejovaného miminka. Když se bývalé spolužačce Anince před lety narodil její první syn Adam, Lucie se nemohla nabažit jeho vůně. Chovala ho na klíně a malíčkem úkradkem hladila jeho hedvábnou kůži v zátylku. Tak moc se tenkrát těšila, jak bude svoje vlastní dítě moci hladit celé, celičké. Na takové silné momenty člověk hned tak nezapomíná. Klára sebou hází, jako by jí těch sedm měsíců v mámině bříšku už bohatě stačilo. Popravdě řečeno, Lucii to stačí také: Nepřetržitý tlak na močový měchýř, pálení žáhy, bolesti zad, otoky dolních končetin…to opravdu není žádná psina. Ještě sfoukne svíčku na domácím oltáři – jen tátova a mámina fotka pod sklem s černou sametkou – a jde spát.

EPILOG

„Na, ještě si přibal můj mobil, ať nás můžeš průběžně informovat o každém říhnutí.“
„Třeba mě vrátí zpátky. Jak to mám ksakru vědět, jestli jsou to ty správné porodní bolesti?“
„Nevrátí, už si tě tam nechají, na to můžeš vzít jed. Máš přece dva dny před termínem, nebo ne?“
„Kájo, já se bojím!“
„Čeho, prosím tě? Nejsi první ani poslední, komu se narodí dítě. Já už se na tu cácorku tak těším, Lucinko.“
„Vyřiď Tomovi, ať mi volá hned, jak se vrátí ze Žďáru.“
„Co tam dělá?“
„Kupuje nové rýsovací prkno, ale to teď není důležité, už to zase bolí, Karlíku.“
„Spolehni se a buď klidná. Je tu sanitka. Máš všechno?“
„Snad ano, to se uvidí.“
„Co nemáš, přivezeme, nic se neděje. Tak zlom vaz, holka.“
„Tak pojďte, pojďte, děvčata. Která z vás je maminka?“
Karla se loudavě vrací k domovním dveřím. Hezký barák, čistý. Příští léto už tady bydlet nebudou. Pro tři lidské bytosti a rozmazlenou jezevčici je teď jejich byteček příliš malý. Pustí si Ravela a počká na Toma. Která z vás je maminka? Možná, že se přece jenom jednou taky vdá.
„Lady, Lady! No tak Lady, pospěš honem. Dáš si buřta a dnes výjimečně můžeš ke mně do ušáku. Panička nás neuvidí, ta má teď jiné starosti.“
Ani v tom náhlém shonu nestačily vybrat schránku. A že je dnes pěkně našlapaná: Dvoje noviny, časák, něco od úřadu, pojišťovna, Ostrava…nakladatelství! Karla trhá obálku na kusy:
S RADOSTÍ VÁM OZNAMUJEME, ŽE JSME VYDÁNÍ VAŠÍ KNIHY MOHLI ZAŘADIT JIŽ DO LETOŠNÍHO EDIČNÍHO PLÁNU…Lucko! Lucinko! Tak je to tadýýý…!

Hodinu na to se porodním sálem na opačném konci Prahy rozléhá zázračný křik zbrusu nové ženy. 

PŘÁNÍ

Závidím
jenom tak zlehka zdálky
závidím

už nechci říkat babi
že život nepřeje mi
vím – ve svých rukách štěstí mám

vracím tě nebi babi
– zůstávám na své zemi
hloupost to byla chtít žít sám

závidím
jenom tak zlehka zdálky
závidím

zřím dveře otevřené
tam sebe u pramene
co z něho prýští nadějí!

stačí jen ruku vtáhnout
– nebát se – jít si sáhnout
jen osamělí ztrácejí

závidím
jenom tak zlehka zdálky
závidím

hlídej mě z výšky babi
občas jsme zkrátka slabí
dobré je mít tam v oblacích

anděla svého babi
bdícího stále aby
držel můj směr když obracím

závidím
jenom tak zlehka zdálky
závidím …

KONEC 

OSOBNOSTI POZITIVNÍCH NOVIN

	Jiří Suchý
	Ivan Kraus
	Ivan Rössler
	PhDr. Ing. Zdeněk Hajný
	Karel Šíp
	Ivo Šmoldas
	RNDr. Vladimír Vondráček
	Plk. JUDr. Michal Dlouhý, Ph.D.

Další autoři »