Radek Tomášek - Jarmila Moosová: Oči plné hvězd

Rubrika: Publicistika – Co je psáno...


Jsou lidé různí. A podle jistých zákonů mikrokosmu jsou k sobě vzájemně přitahováni.
Při výběru osobností, s nimiž se rozhodnu, že povedu rozhovor, se proto nechávám vést výhradně vlastní intuicí. Zajímají mě ti s urozeným srdcem, zkušení, laskaví a moudří, ale také duševně vyspělí jedinci – to pokud se jedná o ty ještě hodně mladé.
V každém případě mě zajímají lidé, v jejichž společnosti je příjemně, vesele a mile. Mám důkazy, že se to daří.

Mezi takové patří podle svého vzhledu, tvůrčího i písemného projevu rozhodně také zpěvák, textař, kytarista Radek Tomášek.
Jsem přesvědčená, že ani tváří v tvář tomuto muži nebude tomu jinak. Nuže, přesvědčme se:


Málo mě znáš, jen místy ti svítá,
že rád bych byl sám
a ptáš se proč, ptáš,
tak málo mě znáš …
Jedna z chronicky známých písní, na kterých jsem vyrůstala. Už je to docela hezká řádka let. Jak je to s vámi muži – jde o trvalý stav, nebo se s léty mění? Ještě pořád je pro vás samota tak důležitá?

Nejprve musím narovnat vžitý omyl, že mám s touto písničkou něco společného – kromě toho, že se mi odjakživa líbila, ať už v originále od Paula McCartneyho či v podání Mirka Dudáčka. Nevím kdo a proč tuto informaci na internet zanesl, že jsem psal ten text. Hudbu složil McCartney, český text nevím komu náleží, vím, že Dudáček ji nazpíval a hezky. Je to už prastará nahrávka, ale také mě těší, že se dodneška lidem líbí. Sám jsem si nedávno stáhnul z internetu její slova, protože ji po mně i kamarádi někdy chtějí. Patrně někdo shledává podobnost v barevnosti hlasu, že mi ji připisují. Bohužel se k ní nemohu přihlásit ani jako autor té nahrávky a je mi to líto, protože to je hezká věc!

A k té samotě? Já jsem měl skvělého dědu. To byl člověk, který krom jiného, čím vychovával mě a bráchu, byl založený mysticky – odjakživa ho zajímal Tibet a indická, východní filosofe – i když byl samozřejmě křesťan.
A ten mi vysvětloval velkou roli samoty. Ne v tom smyslu opuštěnosti, ale v tom, že reprezentuje prostor, ve kterém člověk může sám sebe začít poznávat, naslouchat si, uvědomit si vlastní myšlenky i ty vnuknuté a časem je dokázat eventuelně nějak rovnat a třídit – prostě slyšet vlastní vnitřní hlas. I když on to často není vlastní hlas. Každopádně samota je pro člověka, kterého některé věci znepokojují a zajímají, velmi důležitá.
Vím že už jako malému klukovi mi dával za příklad Karla IV. a vysvětloval mi, proč se uchyloval na dlouho do své komůrky, kde ho nikdo nesměl rušit, jenom mu tam podávali jídlo – komunista to „zhodnotil“, pokud se k tomu vůbec vyjadřoval, že byl zatížený dobovou neznalostí a modlil se, což prý bylo bez významu!
Jenomže právě proto byl Karel IV. takový frajer, že znal smysl modlitby a koncentrace v samotě. Když se člověk chce dotknout nějakých podstatných věcí, tak se zcela určitě bez samoty, v níž by mohl přemýšlet i vnímat, neobejde.

V moderní době se, bohužel, člověk často dostává do stavu samoty z opuštěnosti, protože se cítí tak nějak neukotvený, totálně lítá v povětří a neví, o co se opřít, co je skutečně důležité. To je tak trochu syndrom dnešního moderního světa. Plánovitě sugeruje člověku, že by se měl věnovat tomu či onomu, a že v opačném případě strašlivě ztrácí, což na mnohé nešťastníky působí a logicky je to ničí, protože zapomínají na vlastní hodnotu, vlastní originalitu, na to, že v každém těle je vlastní duše, již je nutné kultivovat.
Je naprosto k neuvěření, na jakou spoustu lidí působí třeba hukot reklamního škváru. Aby přijali tu roli zákazníka z donucení, který má dávat někomu svoje peníze, musí být trvale pod touto sugescí, že? Tak těmto lidem bych opravdu moc přál, aby se jim podařilo udělat ten malý krůček, za kterým se jako by protrhne opona a najednou je vidět docela jiné slunce.

Soudě podle pohledu na vaše fotografie z mládí, ale stejně tak do vaší tváře právě teď naživo, jste svojí vnitřní výbavou patrně romantik. Pokud se tedy nemýlím – co to muži v praktickém životě přináší, co naopak bere?

Ve své době jsem měl pocit, že být označován za romantika je pro chlapa trošku ostuda. Ne že bych tomu snad úplně propadal, ale každopádně si myslím, že plno lidí, kteří tak ani navenek nepůsobí, znají cenu romantického vidění. Není nutné být za citlivku, snílka a podobně, ale podle mého, romantický znamená vnímavý. A vůbec to není v rozporu s tím, že žije ve městě a platí složenky. Ta vnímavost pak dává možnost nacházet radost, inspiraci – jsou to asi slova, kterým každý rozumí trochu jinak – nachází prostě krásu. Může se jednat o vztah k přírodě, ke zvířatům, k lidem, k výtvarnému umění, k hudbě. K té především díky tomu, že se jedná o vibrace, a když ji má člověk rád a dokáže ji vnímat, tak mu hodně dává a ať už to ví nebo neví, už tím je romantický.

Úsměv vám sluší. Přesto se mi zdá, že je jen jakýmsi nezbytným kompromisem mezi sebou samým a těmi kolem. Jak je to u vás skutečně s mírou životního optimismu?

Když se podívám na svůj život vcelku, spíše jsem byl vnímaný jako člověk, který má život rád a nemá důvod si stěžovat. Nechtěl bych teď, aby to nepříjemně znělo lidem, co to štěstí neměli, ale já jsem se narodil rodině, kterou jsem vždycky měl důvod milovat a vzpomínat na ty, kteří už tady nejsou, a už tento prvotní vklad je důvod k tomu, aby člověk uměl a chtěl nacházet v životě radost. Navíc jsem vždycky i potom potkával lidi, za které jsem vděčný „náhodě“, že mi dala šanci se s nimi potkat. Protože to je to nejpodstatnější, co člověk v životě potřebuje – potkat se s lidmi, co mu dají nahlédnout svým okýnkem zase jinam a povzbudí ho v tom někdy rozkolísaném přesvědčení, že má smysl setrvávat na svých předsevzetích a neustupovat od určitých nároků a mít na mysli hlavně věci podstatné.

Pokud se pak toho úsměvu týká, pochopitelně, že když je člověk mladý, směje a usmívá se mu daleko snadněji. Když pak během života toho pozná víc, je to někdy náročnější. Měl jsem období, kdy jsem sám sobě nerozuměl – to když tragicky zemřel můj dobrý kamarád a výjimečný člověk – v tu dobu jsem měl pocit, že se zpronevěřuji všemu podstatnému, když se něčemu směju. Všechno, co jiným přišlo veselé, mi přišlo plytké a hloupé.
Naštěstí ten čas přešel a člověk zase začal chápat radost, snad na trošku vyšší úrovni. Úsměv je něco, co funguje nejen pro člověka samotného, ale také pro jeho okolí. Lidé radostní a úsměvní jsou prostě velmi důležití.
Radostnost je něco, co bych povinně ordinoval, kdyby to šlo. Kupříkladu moje maminka – nejpozitivnější člověk v naší rodině, a vůbec, kterého znám – je jí 84 let a dokáže v sobě vygenerovat tak úžasné množství energie a humoru, až se člověk často hanbí, když je ustaraný a vidí ji, která má mnohé důvody se neusmívat, a přesto se usmívá. Když si uvědomím, co všechno už musela překonat a kolik síly a radosti ještě dokáže dát! Můj děda, její tatínek, jednou před námi dětmi stručně poznamenal: „Vaše maminka je láska“!
Dodnes se mi to vybavuje, protože už tehdy jsem asi pochopil, jak je to výstižné. Samozřejmě, že věk přináší další a další problémy – cesta životem je stále náročnější. Ale pokud svůj narůstající věk člověk vnímá jenom jako ztrátu požitků, které mu dávalo mládí dvaceti let, tak mu moc prostoru pro radost nezbude. Ale pokud si uvědomí, že je to příležitost i k jistému poznání, které také nabízí radost, tak je to už o něčem jiném.

Když jsem si připravovala titul, ihned po zapsání vašeho jména mi automaticky naběhl název „Oči plné hvězd“ – možná zasutá informace, možná návod, nevím. Zkusíme to odhalit. Dostalo se vám někdy toho označení?

Nevzpomínám si, ale možná tam něco takového je – obloha, hvězdy. Vezmu to z této stránky: S bráchou si vždycky říkáme, že nemůžeme zapomenout na to, jak jsme oblohu pozorovali třeba o prázdninách na Vysočině, v době, kdy se ještě tolik nesvítilo a ta obloha svítila sama. Dneska už svítí celá zeměkoule a lidi zespoda ty hvězdy už ani nevidí, což je vlastně taková metaforická okolnost, která by měla lidem spíš připomenout, že podstatné světlo nevidí, zatímco nepodstatné rozsvěcují – ale abych nevypadal, že tady bojuji za svíčky a petrolejky, každopádně obloha, vesmír, hvězdy, když už jste na to narazila, mě moc zajímá. Musím říct, že mě dodneška mrzí, že jsem nešel na přírodní vědy, které si moje babička vždycky myslela, že budu studovat. Jevil jsem takové sklony. Nebyl jsem od toho daleko, ale přihlášku jsem podal na architekturu. Když mě nevzali, šel jsem na jinou technickou školu (ČVUT FSI) s myšlenkou, že po roce to zkusím znovu a přestoupím. Ale pak už jsem patrně i díky muzice (protože jsem se na strojní fakultě sešel v kroužku s Tondou Hájkem) rezignoval a dostudoval jsem strojařinu. Když je ale nějaký pořad o astronomii, tak většinou patřím k divákům, či posluchačům.
Myslím si, že vesmír je bezpochyby pro lidstvo odedávna tím největším zdrojem inspirace a fantazie …
Nedávno jsem si zrovna prohlížel knihu, která je trochu finančně náročnější, ale asi si ji pořídím – když je to o vesmíru, tak samozřejmě! (smích). Ne že bych chtěl být zkoušený ze znalostí, nejsem člověk, který by faktografické údaje o něm uměl nosit v hlavě. Je to prostě fascinující svět…
Ještě zmíním jedno období, kdy jsem hledal název pro svoji kapelu. Zvolil jsem tehdy slovo Bolid, což je útvar, letící vesmírem, nikdo si ho nevšimne, ale on pak vlétne do atmosféry a prudce a krátce zazáří. Záhy sice shoří a už zase o něm nikdo neví a nedá se najít! (opět srdečný smích). Ten bolid, který jsem předtím jednou na Vysočině viděl, byl právě takový. Psalo se o něm dost, ale dodnes ho myslím nenašli.

Výrazné osobnosti mnohdy již velmi záhy jeví známky jakéhosi svého předurčení. O čem jste vy jako malý kluk nejvíce přemýšlel, čím se nejvíce zabýval, vzpomenete si?

Byla různá období. Můj starší brácha se mi vysmíval, že jsem spíše takový kytičkář, dokonce mě velmi nelichotivě nazval, že jsem „posera s kytkou“, protože on měl vždycky sílu mě srovnat, když se mu něco nelíbilo, a já byl ten, kdo kňučel. Moje mládí tak bylo pod jeho dohledem někdy dost krušné – pak se to srovnalo, samozřejmě.
Já jsem kytky opravdu rád měl, protože nás je babička na Vysočině učila znát, ale ona toho znala dost, tak to byly i keře a stromy a na naší zahradě jsme měli své záhony, prostě nejen teorie, ale i praxe. A já jsem na to asi slyšel víc než brácha, i když on díky také její výchově lépe znal zase tu faunu, to mu bylo asi bližší.
Jinak jsem měl spíše problém, že mě zajímalo skoro všechno. Když se mě ptali „Čím budeš?“, tak tam bylo všechno možné. Také proto jsem asi dlouho nevěděl, co vlastně chci.
V raném věku jsem byl inspirovaný svým prastrýcem, který byl lesmistrem u hraběte Kinského a byl to i jinak impozantní člověk. V pardubickém muzeu se věnoval numismatickým sbírkám, byl také členem přípravného komitétu té legendární Zemské výstavy 1891 se stoletou periodou (první v roce 1791). Ještě mám po něm velmi zajímavou legitimaci. Byl to takový hodný, moudrý a noblesní člověk, takže jsem chtěl být také lesníkem. Ono se mi to trošku splnilo, protože po tom sametovém podvodu se nám vrátilo zdevastované hospodářství mých předků a k tomu patří i ten les! Tak se té lesní profesi nakonec přece jen učím!
Jinak jsem měl také velké sny v oblasti námořnictví. To byl zase následek mých oblíbených dětských knížek. Když jsem byl pak trochu rozumnější, vysvětlil mi tatínek, že by to byly obchodní lodě trochu jiné, než ty z mých fantazií. A já bych se jako člen naší reakční rodiny určitě ani nedočkal patřičného prověření, abych mohl jezdit do ciziny. To byl argument, o němž se nedalo pochybovat, tak jsem i tento sen opustil a už jsem to začínal vidět jinak.
Jak už jsem zmínil tu architekturu, tak to později realizoval můj starší syn. Já jsem tedy vystudoval tu strojařinu a ta mě nakonec stejně zase vrátila k té muzice. Kytarou jsem byl fascinovaný už někdy v 5. třídě základní školy. Strašně moc. Dostal jsem náhodou informaci o jednom pánovi, který kytaru vyučuje. Tak jsem ho vyhledal v jeho nuselském bytě a on mě přijal! Byl to profesor Josef Schelinger, otec Jirky a Milana Schelingera, v té době ještě malých capartů.
Díky němu jsem se seznámil s hudební literaturou koncertní kytary a já se do kytary zbláznil ještě víc. Takže se logicky nabízela představa pokračovat na konzervatoři. Pan prof. Schelinger ale měl i vztah ke kytaře v její lidovější podobě a samozřejmě tedy k té původní španělské lidové hudbě. Tak jsem se spolu s ním pídil po gramodeskách, které vycházely v zahraničí, a když Prahou projížděl nějaký španělský či jiný pozoruhodný kytarista a byl k vidění třeba jen v nějaké úzké společnosti, museli jsme být u toho. V té době mě předvedl i jednomu svému známému, který dával dohromady skupinu, zaměřenou na lidovou hudbu střední a jižní Ameriky, a tím začalo další krásné období s kytarou, už méně klasicky pojatou. Tehdy jsem si, myslím, uvědomil, že asi nemám tu správnou povahu na to, abych se věnoval koncertní kytaře, která vyžaduje spíše až takovou tu mnišskou koncentraci. Došlo mi, že to by nutně vyžadovalo přijmout tu řeholi věnovat se pouze tomu a utlumit své ostatní zájmy.
Zjistil jsem, že nejsem typ, co by podstoupil takovou kázeň. Já jsem byl vždycky rozběhaný, se spoustou zájmů, můj táta mě pořád varoval, že „devatero řemesel, desátá bída“. On byl totiž velmi seriózní, koncentrovaná povaha, kdežto já byl tento typ. Teď můj starší syn má podle představ mého tatínka koncentraci a poctivost do detailu, mladší je muzikant, což je něco podobného jako já.

Poprvé jsem vás zaznamenala jako jednoho ze členů velmi známé hudební skupiny Rangers. Byla to vaše první profesionální kapela, se kterou jste účinkoval?

Profesionální určitě, i když jsme samozřejmě začínali jako amatéři. Ale předtím už jsem hrával v různých partách, kde jsme se v době začátků bigbítu pokoušeli hrát leccos. Ale mě potom utrhla právě ta folklórní hispánská muzika, takže jsem zpíval a hrál s partou, která se jmenovala Conjunto de Praga. Měli jsme samozřejmě kytary, ale i čarango a bombo a kenu. Ty nástroje jsou dnes už častěji k vidění a pokud zahlédnete nějakou partu hrajících indiánů z Peru, Chile nebo Bolivie, určitě je budou mít. Nesehnali jsme akorát malou indiánskou harfu. Zpívali jsme především právě ty krásné indiánské písničky. Když někde na ulici míjím skupinu těchto originálních muzikantů, vždy mě to zdrží a připomene tu dobu.To bylo fakt moc hezké období, rád na ně vzpomínám a kamarádovi, který to dodneška praktikuje, slibuji, že se sejdeme a zase si zahrajeme. Jednou k tomu možná ještě dojde.

Čím si vysvětlujete svůj zájem právě o country a v posledním čase, jak jsem si na vašich webových stránkách www.radektomasek.cz  stačila všimnout, převážně o španělské a latinsko-americké tóny?

Jak jsem říkal, španělská muzika mě poprvé uhranula u profesora Josefa Schelingera, on tuto lásku v sobě také choval a zahrál mi něco, co jsem v té době neměl šanci jinde slyšet – z rádia, z desek. Horečně jsem pak sháněl jednu starou nahrávku, která vyšla u ULTRAPHONU za války. Byl to španělský kytarista Anjelo Iglesias, který prý doprovázel tanečnici flamenca a vystoupili i v pražské Lucerně. Já v té době ještě nebyl na světě, ale pan profesor Schelinger tam byl a vyprávěl mi o tom. Já tu desku po dlouhém snažení sehnal a byl jsem z ní u vytržení. A i když jsem ji opatroval jako oko v hlavě, jednoho dne jsem si ji sám rozbil. To byla ještě ta křehká, těžká gramodeska, která se na tatínkově starém gramofonu točila nejen hodně rychle, ale v tomto případě i hodně často! Každopádně mi pak nadlouho styl flamenca učaroval, ale časem jsem pochopil, že hrát alespoň přibližně tak, jak to dokážou muzikanti kojení tou hudbou od kolébky, se mi stěží podaří. To ale neznamená, že by mě tahle oblast přestala zajímat. Dodneška mám v repertoáru písničky, které tento žánr nějakým způsobem připomínají. To mě tedy chytlo, když mi bylo takových deset let. A country? To už je trochu složitější. Já jsem jako pokročilejší školák toho prvního stupně samozřejmě poslouchal rádio Luxemburg.
A teprve mnohem, mnohem později jsem se dozvěděl, že to, co mě děsně raflo, byla písnička Walk the line, kterou nazpíval Johny Cash. Ta stanice hrála samozřejmě mnohé další styly tehdejší populární hudby.
To bylo koncem padesátých let, kdy jsem na tom tatínkově rádiu Kongres ladil a vymýšlel zkvalitnění příjmu všemožnými anténami.
Další důležitou stanicí bylo AFN Munich, což bylo vysílání pro americké vojenské síly umístěné v Německu. Obě tyto stanice country muziku vysílaly. Tenkrát jsem ještě ani netušil, že se tomuto stylu přiblížím za nějakou dobu docela aktivně s kytarou na krku. Jak už jsem se zmínil, ve třetím ročníku na strojní fakultě ČVUT jsem se v kroužku setkal s Tondou Hájkem, a při první příležitosti, kdy jsme po přednáškách zašli na pivo, stočila se řeč na muziku. Vyprávěl, že s několika dalšími fandy se scházejí na Smíchově a hrají písničky, které by se mi možná líbily. Tak jsem přišel na zkoušku a už jsem zůstal jako poslední příchozí mužský člen toho sdružení, které si říkalo The Rangers.
Nebyl to sice přímo country styl, spíše taková opravdu lidová muzika – písničky, posbírané ze Severní Ameriky, zanesené z Irska, a měly různou podobu, ať už to bylo z Appalačských hor, Západní Virginie či odjinud. Tehdy se tomu spíš říkalo Country and Western Music.
Mirek Černý, který nám pomáhal hudebním materiálem a obecnou orientací, sem tam přinesl nahrávky moderní country, což už byly písně většinou umělé, složené pro konkrétní hvězdy té doby a žánru. V tom zvuku už byla stále častěji elektrická kytara, ale bylo v ní ještě hodně cítit původ z té lidové muziky. Já už dnes také vím, ač jsem to dlouho nechápal, že lidová muzika je opravdu dobrý, zdravý zdroj a je dobré se k němu vracet. Samozřejmě, že když byl člověk mladý, tak ho někdy dost iritovalo, že byl nejen ve škole ale i v rozhlasovém vysílání obklíčen zdejším slovanským folklórem. Bylo toho tehdy opravdu trochu mnoho, a navíc komunisti folklór dost zneužívali. Jako ostatně vše, co se zneužít dalo.
Ale dost brzy jsem si uvědomil, že lidová písnička je úžasně a pravdivě působivá, že není náhoda, že přežila, že má v sobě krásu, a že to jsou opravdu kořeny. Ostatně skladatelé, kteří dokázali oslovit i širý svět, to vždycky konstatovali a přiznávali se k ní.

Ačkoli jste se nikdy nepřestal hudbě věnovat aktivně, poměrně dlouhou dobu média vaší popularizaci příliš nepřála a vaše překrásné hity přežívaly spíše v povědomí fanoušků. Zdá se mi to?

Mě samozřejmě těší, že to takto konstatujete, ale já jsem kolikrát překvapený – a to mi věřte – protože mám celoživotní indispozici pro to, abych se živil jako muzikant, jako zpěvák, protože odjakživa sám sebe zpochybňuju a nevadí mi to (smích). Nikdy jsem se nebral moc vážně, proto mě to vždycky, a přiznávám, že mile, překvapí, když zjistím, že lidé, kteří ani nevědí, že ještě muziku dělám, mi sdělí, že jsem jejich život nějakým způsobem ovlivnil a dodneška jsou šťastní, když něco zaslechnou – to je něco, co mě vždy překvapí. A jistě v tom nikdo nebude hledat pózu, protože to fakticky člověka těší.
Je to jednoduché: Když se mi něco líbí, logicky mě potěší, když se to líbí někomu jinému. A muzika, kterou jsem dělal, dělal jsem ji právě proto, že se mi líbila. Mohu být asi šťastný, když mohu říct, že ani dneska jsem se nedopracoval k tomu, že něco musím, jenom proto, abych se tím uživil. Dělám to pořád podle svých vlastních představ, tím pádem ne moc efektivně, ale to mi nevadí. Jinak by se o tom asi vyjadřovala třeba moje žena, ta to určitě vidí jinak. Já ne! (smích).

Teď jsem hrál kdesi u Jihlavy a přišel za mnou jeden posluchač, mohlo mu být asi čtyřicet, a řekl mi, že je hrozně šťastný, že mě může osobně po třiceti letech znova oslovit. Tenkrát mi jako malý kluk prý předal nějaký dárek. Prý dělá také muziku, dal mi jeho cédéčko a říká: „Hele, tys mě hodně ovlivnil. Tvoje písnička Pod šedou oblohou mi byla po celý život majákem.“
A to je zajímavá věc, protože já sám mám také skoro někdy pocit, že jsem měl napsat jen tuto jednu a už se o víc nesnažit, i když jsem zas tak přehnaně plodný nebyl a těch písniček, co jsem napsal, tolik není. Není receptura v tom, že by člověk měl být celý život pilný jako včelička a vršit věci – logicky v tom nemůže vždycky ta síla být, v množství to určitě není – a co se týká mě, tak já jsem této zásadě asi zůstal docela věrný (smích). Každopádně mě těší, když zjišťuji, že jsou lidé, kteří mě pořád chtějí slyšet, že v tom hledají také něco jiného…

Kolik hudebních nosičů s vlastní tvorbou jste k dnešku již vydal?

S vlastní tvorbou vlastně ani jeden. Tam jsou věci namíchané, buď jsem napsal muziku nebo text, ale málokdy obojí dohromady. Existují jenom dvě oficiální cédéčka. To první se jmenovalo Cesta zpátky, to druhé Srdce. Třetí vzniklo nedávno jako dárkové CD pro jeden koncern, takže je tak zhruba napůl v angličtině. Vyšly mi kdysi nějaké malé singly v době, kdy ještě singly vycházely, ale LP jsem nenatočil, v tom byl problém abych tak řekl „sociálně-politický“.
Existovala všude textová komise a té předsedal samozřejmě komunista. Pokud měl ještě navrch příživnický talent, jeho postavení mu dávalo velké možnosti. Desku odsouhlasil jen pokud se mohl podílet autorsky. Spokojil se i tím, že třeba jen podepsal jako autor něco, co sám nenapsal, ale dostal se tak na výplatní listinu autorských honorářů. Řekl mi to docela bez obalu za jakých podmínek to pustí. Hrdě jsem odmítl a také jsem mu něco řekl bez obalu. Tak to bylo vyřešené.
Nedávno jsme si o tom povídali s Martou Kubišovou, ona je můj vzor po této stránce odjakživa, takže není divu, že jsme si rozuměli. Také dnes, když jí sdělují, za jakých podmínek by s ní eventuelně udělali televizní pořad, tak řekne, že to nepřipadá v úvahu. Ty důvody jsou už trochu jiné, ale týkají se opět hrdosti, kterou slušný člověk nehází za hlavu.
Za 16 let do roku 1989 jsem tedy jediné LP nevydal a nemrzí mě to ani trochu. Jiní toho vydali zase hrozně moc, tak proč ne. Díra v kultuře kvůli mně tady není! (a už zase se smějeme).

Vraťme se k těm hvězdám ve vašich očích – co vy sám cítíte jako nosný pilíř svojí životní tvorby? Na čem vám v životě nejvíc záleželo a záleží?

O tom bych se nechtěl příliš rozšiřovat, považuji to za dost intimní, ale řeknu to alespoň částečně. Víte, věci podstatné má člověk šanci sdělit sotva svým dětem, a ani tam si není jistý, jestli jim to k něčemu bude. Proto jsem se vždycky snažil jim říct, proč některým věcem věřím a proč by jim měli věřit také.
Proč má smysl se některých věcí držet i za cenu toho, že zcela jistě to nebude lukrativní, a jenom jsem mohl doufat, že to pochopí, a že ten svůj koridor v životě najdou. To kdyby se mi podařilo – a mám pocit, že snad ano – tak po této stránce jsem splnil to nejpodstatnější pensum. Tedy viděno mým pohledem, že člověk je tady od toho, aby poslal to, co kdysi obdržel, zase dál. A jestli se mi někdy zdá, že někdo z lidí shledává v tom co předvedu na pódiu něco dalšího, to je už jen výsada té „nonverbální komunikace“. K tomu nic nedodám.

Od samého mládí jste velmi přitažlivý a šarmantní muž. Není divu, že přitahujete pozornost velkého množství žen. Jak si s tím radíte?

Jednou, kdysi dávno, se ve Zlatém slavíku ve statistice opravdu objevilo, že jsem to já, kdo má největší procento hlasů právě od žen! Tím pádem tedy nejmenší procento od mužů. Asi ty jejich hlasy chyběly, když jsem nikdy nebodoval v nějakém výraznějším umístění. Na jednu stranu jsem byl potěšen, že jsem v tom směru předběhl i Karla Gotta, ale na druhou stranu jsem si říkal, pokud se nelíbím chlapům, že to také něco nedobrého signalizuje. Chtěl jsem samozřejmě působit spíš jako kupříkladu Eric Clapton a podobně /smích/. Já nevím… jak s tím zacházím? No, snažím se s tím zacházet slušně, nikdo si nestěžoval.

Ovšem jste také velmi jemný. Ještě stále převládá ve výchově našich synů model: Chlapi nebrečí, jsou tvrdí, stateční a neoblomní. Nějak se pozapomíná, že potlačování citovosti může mít – a bohužel také má – velmi nepříznivý vliv na celkový rozvoj mužské osobnosti. Co si o tom myslíte?

Z vaší otázky cítím, že mám jednoznačně stejný názor, jako vy. Je to děsivý, opravdu děsivý omyl, že k mužskému elementu patří jenom tato stránka věci. To by bylo na dlouhé povídání. Samozřejmě, že chlap by měl mít patřičnou tuhost v okamžicích, kde to má být na místě, ale rozhodně to neznamená, že by se měl stydět za cit – to v žádném případě. To myslím také způsobuje, proč je tolik lidí v této „ujeté“ civilizaci nešťastných, protože vůbec nerozumějí vlastní přirozenosti. Dalo by se o tom povídat z mnoha stran – i v tom, co se požaduje po ženě, je vlastně to samé. Jsou tam strašlivé omyly. Jsme namíchaní všelijak a člověk by měl spíše být pokorný a uvažovat o těch věcech, než polknout nějaký nesmyslný návod. To je povinnost každého člověka, aby o tom uvažoval sám a nenechal si sugerovat pitomosti.

Jste otec dvou dospělých synů. Jak nahlížíte na dnešní mladou generaci?

S velikou nadějí. Opravdu. Jestli je strašně moc důvodů, proč ji člověk ztrácí, v tomto směru určitě platí – a dokud bude lidstvo žít, platit bude – že v každém miminu, které se narodí, přijde něco, co bude zachraňovat, co znova dává naději už i velkému průšvihu. Lidstvo se totiž skutečně posouvá dost hloupě. Pokud v dnešní technologicky hodně rozeběhnuté době nenastane nějaký nezvratný klopný efekt, tak snad bude čas seznat chyby a zase to nějakým způsobem poslat jinam. Ta naděje tu bezpochyby je.
A s tou mládeží – ono to vždycky na pohled vypadá, ale tak zlé to není. Tuhle ke mně přišli tři mladíci kolem dvaceti, pětadvaceti let – to už by člověk řekl, že jestli mezi nimi bude jeden dobrý a sympatický, bude to úspěch – ale oni byli všichni tři! Jak po stránce znalostí, co všechno vědí, co je zajímá, jak dalece jsou zasvěcení, o čem je možné si s nimi okamžitě povídat – když to člověk porovná s vlastním mládím, jsou myslím mnohem dál. A stejný pocit mám ze svých obou kluků, jsou myslím mnohem vyspělejší a zorientovanější, než já v jejich letech. Říkal jsem si: Zatraceně, v mých letech jsem znal jen jednoho takového kluka, se kterým se dalo povídat o něčem podobném.
Samozřejmě je to asi určitá vrstva, co má alespoň střední vzdělání a své zájmy. Je ale jistě i velké procento těch, kterých se to nikdy týkat nebude.

Ve vašich vlastních četných kapelách se vystřídala hezká řádka muzikantů. Taková setkání dají nepochybně vzniknout i dlouhodobým, ba dokonce celoživotním přátelstvím. Čím by měl být obdařený člověk, kterého považujete za přítele?

Měl by být prost závisti, nepřejícnosti, měl by to být člověk, který dokáže mít radost z radosti či úspěchu svého bližního. V tomto směru jsem byl nejednou přinucen lidi kolem sebe si rozdělit na ty, kteří, když byla pozornost upřená na mě, byli srovnaní a věděli, jaká je jejich role a jejich sebevědomí netrpělo, a na ty, kteří to nesli těžce.
Takže kolikrát člověk někoho považuje za kamaráda a jemu to vrtá v srdci a má s tím problém, až přijde k situaci, kdy to sehraje podstatnou roli. Přítel je tedy podle mého univerzálně člověk, který se opravdově dovede radovat, ale opravdu radovat s vámi, s vaší radostí, mít soucit, když má člověk problém, a chtít pomoc. To je zcela určitě charakteristika skutečného přítele. Všechno ostatní je nepodstatné – může být chromý, hluchý, fialový – to jsou věci vedlejší.

Je Simply The Four vaší poslední skupinou, či plánujete ještě nějaké obměny?

To člověk nikdy neví. Tato parta – musím to zaťukat – nám všem chutná. Jsme spolu rádi na pódiu i mimo něj, všichni jsou dobří muzikanti a hlavně to, o čem jsem se před chvílí zmínil, jsem tam nepozoroval ani jednou. Jsou to kluci, kteří znají svoji cenu a jejich sebevědomí není na vodě, takže se mi s nimi hraje hrozně hezky, a jim se mnou také, jak mi řekli. A není to proto, že by jim z toho koukal kšeft, protože dneska je to vystoupení s kapelou o hodně dražší a pokud člověk není vyloženě „televizní ksicht“, tak pořadatelé si málokdy dovolí pozvat někoho, kdo není v televizi často. Je to handicap – lidi chodí na toho, koho vidí dennodenně ve své kuchyni v bedně. Považuji sice za paradoxní, že s kapelou, kterou považuji za nejlepší, co jsem kdy měl, hrajeme málokdy, ale o to víc nás to těší a mám pocit, že když pánbůh dá, ještě spolu něco vyvedeme.

Účastníte se často s kapelou koncertů, které pořádají ochránci zvířat pro milovníky zvířecích mazlíčků, nebo je letošní březnové vystoupení v divadle SEMAFOR ve prospěch vzácného plemene koní spíše výjimkou?

Samozřejmě jsem už sám párkrát participoval na podobných akcích, ale se svojí kapelou to bylo tentokrát poprvé. Původně jsme to zamýšleli jako samostatný koncert naší kapely v Semaforu, který bude mít tento účel. Pak jsme si uvědomili, že jsou i další známí lidé, kteří by svou účast neodmítli. Jednou jsme se věnovali spolu s Martou Kubišovou a Radkem Valešem, v té době předsedou Ligy na ochranu zvířat, velkému maléru s chovem koní – asi 150 koní – na severu Čech, který zbankrotoval, protože člověk, který ho garantoval, zemřel, nebyly peníze, koně neměli zajištěnou potravu a nebyli lidé, kteří by to obhospodařili, protože nebyly ani peníze na výplaty. Díky Martě Kubišové, která na to upozornila, se o to začal Radek Valeš starat a zaktivizoval skauty, vojáky, jezdili jsme tam, s vidlemi pomáhali ve stájích a tak. Podařilo se mu sehnat pár lidí, kteří sponzorsky zakoupili 20 koní – opravdu velmi vzácných koní Achal-teke, ale to by bylo na delší vyprávění –, aby zůstali v Čechách. Na celém světě je jich nemnoho, mám pocit, že asi necelá tisícovka.
Ti koně tedy dneska žijí spokojeně na jihu Čech poblíž Protivína, a protože jsou tam každý rok finanční potřeby, měli jsme myšlenku je podpořit. Marta Kubišová okamžitě ráda přijala, vyzvali jsme také Yvonnu Přenosilovou, Vaška Neckáře, Viktora Sodomu, přišel zazpívat i sám Jiří Suchý… pořad byl nakonec tříhodinový a vybralo se dokonce přes sto tisíc, což je skvělý úspěch a jsme přesvědčeni, že to bude mít pokračování a časem tradici. Byla to prostě akce, ze které mají všichni radost. Lidé, co tam přišli, dali větší vstupné s vědomím důvodů a mají z toho stejnou radost jako my. Hezký pocit nadlouho.

Měl jste někdy chuť podílet se na změně světa k lepšímu, nebo jste s jeho vývojem, jako takovým, spokojený?

Když jsem byl mladý, samozřejmě jsem nemohl přijmout myšlenku, kterou mi tak trochu vysvětloval děda, že skutečný filosof dospěje k určitému smíření. To mladému člověku nevoní, protože to, co vidí a evidentně špatné je – v tom se třeba nemýlí – by měl změnit, udělat pro to všechno. Podléhá té chybě spočívající v pocitu, že to musí být okamžitě a za jakoukoliv cenu. Proto se na revoluční programy chytají mladí lidé. Myslím si, že podstata je v tom, aby člověk nikdy od dobré myšlenky neustoupil, ale pracovat na ní hlavně na svém vlastním poli, sám u sebe. Síla vlastního příkladu je větší, než když začne něco agresivním, revolučním způsobem realizovat. Asi víte, kam by taková debata vedla.
Když už je mu šedesát, chápe mnohem víc, že nemusí investovat do toho, aby byl celý život aktivistou v tomto duchu, ale že je dobré, když ve svém nejbližším okolí silou vlastního příkladu ovlivnil pár lidí. To není málo. Není každému určeno, aby ovlivnil velký okruh lidí, ale každý má moc ovlivnit alespoň několik lidí kolem sebe. Je to sice málo efektní, ale efekt to má.

Málo efektní? Říká se, že energie jediného člověka může zachránit celý svět.

Ano, je to tak. Vezměme třeba Kristus: Bezpochyby neměl k dispozici noviny, média ani mikrofon, aby mluvil nahlas k těm, co ho poslouchají, a dva tisíce let jeho příklad tady je. A pořád je jednoznačně nejblíž tomu, aby lidi zachránil. Co to je? Je to prostě láska, soucit, lidství – co si budeme povídat.

Vím, že jste se již s obsahem a filosofií našeho magazínu Pozitivní noviny stačil alespoň okrajově seznámit. Co vás napadne jako první při zaznění výrazu „pozitivní“?

Dejme tomu úloha kumštu, stejně jako všeho ostatního: Aby lidi spojovalo, aby lidé měli větší schopnost si rozumět – ne aby zanášelo větší nedorozumění a roztříštěnost až ke všem ostatním důsledkům. Jestli je něco pozitivního tak to, co funguje tím směrem, aby lidé měli vždycky minimálně vůli – když už se jim to nedaří – si rozumět. Tam už je všechno ostatní – soucit s tím, kdo trpí, nebýt lhostejný – to je teď asi prvořadý úkol ve světě, protože lhostejnost narůstá šíleným způsobem. Pozitivní je to, co pracuje k podstatným věcem.

Já teď zcizím jednu sice ne příliš originální, přesto nesmírně poetickou otázku svojí milé kolegyni Jitce Dolejšové: „Představ si, že jsi potkala kouzelného dědečka, který ti splní tři přání. Jaká to budou?“ Tak tedy - jaká by byla ta vaše?

Já jsem si to nikdy neformuloval. A když už bych to udělal, bylo by to zase asi v té hodně intimní poloze. Mám pocit, že na tyto otázky se má odpovídat spíše vtipně, než aby člověk řekl, co v srdci nosí. To prostě na plakát nepatří. Buď to lidi vycítí, nebo ne.
Víte co? Já bych si od kouzelného dědečka přál, aby na mě přenesl schopnost splnit si ta tři přání, nebo klidně jenom jedno jediné, abych si je mohl, až na to přijdu, se zpožděním realizovat /srdečný smích/.
No dobře, tak něco sobeckého: Snad by mi Velký Šéf neměl za zlé, kdybych si přál strašně dobrou kytaru – to je můj sen odmalička – klasickou koncertní španělskou z těch hodně dobrých. Ne snad, že mi nevyhovuje ta současná, ale prostě taková kytara, která má duši – už jsem o takové slyšel – to by bylo hezké. Krásný nástroj bych si teda přál pro sebe. A aspoň pro omezený počet lidí, které mám rád – když už to nejde pro všechny – bych si přál, aby na tom byli dobře. Myslím v těch podstatných věcech.

Pro Pozitivní noviny exkluzivně Jarmila Moosová

Foto z archívu Radka Tomáška

Tento článek byl v Pozitivních novinách poprvé publikován 21. 06. 2007.

Pozitivní noviny jsou neziskové internetové médium, které v letech 2004–2012 připravovala ve svém volném čase skupina nadšenců pod vedením Pavla Loužeckého. Všichni autoři a dopisovatelé do Pozitivních novin přispívali bezplatně, ze své vlastní svobodné vůle. Ačkoli od roku 2012 nové články nevychází, Pozitivní noviny i nadále fungují jako skutečná oáza pohody a optimismu na síti pro všechny čtenáře, kteří potřebují pravidelný zdroj k čerpání životní energie, inspirace, nápadů, zábavy, moudrých myšlenek a informací všeho druhu.