Slušný člověk

Rubrika: Publicistika – Postřehy

Mé psaní provokuje obava, že není daleko doba, kdy přestaneme spolu a mezi sebou komunikovat, kdy přestaneme vnímat jak krásu přírody, tak třeba bolest druhého, kdy ztratíme schopnost vidět a cítit, schopnost dokázat se soustředit na krásu slova, hudby, nebo krásu duševní. Že sice budeme stále bohatší, ale méně šťastní, méně soudržní, že v nás bude stále méně lásky a citu. Myslím, že tohle je naše největší nebezpečí. Největší, protože sídlí přímo v nás. To nebezpečí se myslím jmenuje duševní chudoba. Závist a nenávist.
Blanka Kubešová


Pravda, durdí mě a nadzvedává, když směrem ke mně někdo zvyšuje hlas, křičí na mě, či dokonce ječí. Nemám na mysli ty okamžiky jeho zlosti a beznaděje, které více či méně úmyslně vyvolám. Mluvím o situacích, kdy se cítím být nespravedlivě osočovaná, napadaná, ohrožovaná. Ještě donedávna jsem netušila, že takové chování může mít svoje kořeny také jinde – ne toliko v mojí nedostatečnosti, ale ve strachu a beznaději těch druhých. Že totiž: ÚTOK JE VOLÁNÍM O POMOC.
„Slušné vychování“ nás vždy vedlo k upozadění svých pocitů a potřeb. Jenomže – znáte to – tak dlouho se snažíte sdělovat je šetrně, dokud vám nedojde trpělivost, že je nikdo nevidí a neslyší, až jednoho krásného dne poprvé zvednete hlas, zakřičíte, zaječíte. A když to neuděláte, když vám v tom vaše „slušné vychování“ brání, začne vás to zevnitř užírat jako parazit, ztratíte chuť i sílu domáhat se svého, a takový stav žití se rovná smrti horší, než smrt samou o sobě vůbec je. A přitom návod na skutečné prožívání života v jeho plnosti je v naší blízkosti – v našich dětech. Rodí se na tento svět s důvěrou, že vyjadřovat svoji identitu je naprosto přirozené. Smějí se a výskají, mají-li radost, brečí a zlobí se, když cítí bolest či nedostatek. Jak jednoduché! A my, nejbližší průvodci na jejich cestě, nechceme a neumíme jim naslouchat, zmrzačujeme jejich přirozené instinkty v sešněrovanou pseudomorálku, abychom později společně trpěli nedostatkem porozumění, nedostatkem lásky. Můžeme namítnout, že pravidla jsou nutná. Ano, jsou. Proto se nám rodí děti teprve tehdy, kdy jsme schopni nabytými zkušenostmi vytvořit pravidla funkční a moudrá. Žel, dnešní skutečnost je této přirozenosti na hony vzdálená. Někde se stala chyba. Dokonce víme, kde. To když jsme hmotu povýšili nad ducha. Nezbývá, než doufat, že uznáme svůj omyl, že najdeme cestu zpět, cestu k sobě. Jeden vedle druhého o to stojíme. Akorát to ještě málo víme.

Tento článek byl v Pozitivních novinách poprvé publikován 12. 10. 2006.