Ulévat bohům se musí

Rubrika: Publicistika – Zajímavosti

Ulévat bohům se musí! Tohle základní pravidlo lidského snažení znali už staří Římané a dávno před nimi všechny civilizace, co je známe i neznáme, jen ta naše na tu starou pravdu zapomíná. Tedy oficielně, takže momentálně žijící generace ho musí neustále objevovat samy, bohužel individuálně, česky pěkně po jednom, podřizovat se mu a mazat kola vývoje, aby progres byl vůbec možný. To je v dnešní realitě nejen nutné, ale především žádoucí, vždyť na realitu se dá nahlížet různě a dle Budhova učení je úplně jiná, i když vše prolínající, než snění života, v němž se všichni pohybujeme. Však slovo Budha je odvozeno ze sanskrtského bodhi, tedy procitnutí [naše buzení, probuzení) a sám veliký učitel kázal, že všichni jsme Budhové, ovšem s tím rozdílem, že on procitl, zatímco my ostatní svou existenci pouze sníme. Probudit se ale můžeme všichni, kdykoli a kdekoliv, ale individuelně.  
Já bych se rád probudil také, procitl a pochopil, ale zatím jsem zřejmě na úrovni svatého Františka z Assissi, který se za mlada, když si ještě užíval, modlívával k Bohu, aby jej učinil svatým, ale né hned teď...
A tak já se potácím životem a plnými doušky nasávám jeho krásu, blbnu na pátou a děkuji Bohu i bohům ve mně, že stvořil něco tak nádherného jako je naše planeta, plná krásy i života, a docela zapomínám, že je také plná ošklivosti a utrpení... Což je dobře, protože bych jinak chtěl být svatým hned a teď!
Bohům se ulévat musí! Římané ulévalisymbolicky, protože i jejich bohové byli symboly přírodních sil a lidského psyché a sídlili vysoko v horách a na nebi. My jsme si přírodní síly vysvětlili vědecky a přestali se bát hromů, duchů a nakonec i bohů. Autorita, která kdysi sídlila vysoko v horách a na nebi, sestoupila a přelila se do struktury různých úřadů, institucí a především do těch, kteří jimi hýbou, tedy do vysoko postavených úředníků. Ale on i takový malý úředníček, který vyřizuje prkotiny, nasákne silou autority a důležitosti svého úřadu a stane se malým bohem na svém ohraničeném písečku. Běda těm, kteří musí přes takový píseček jít a šlápnou mu na bábovičku... Bábovička se změní v „quick sand“ (pohyblivý písek) a oni zapadnou do písku až po kolena, po pás, po ramena, to vše dle úvahy lokálního boha nezmíněné instituce. Ta úvaha se odvíjí podle prastarých zákonů, které už snad máme zakódovány i geneticky, takže ani ten úředník možná za to nemůže...
Myslel sis, ubohý lidský žadači, že my tu jsme na nic? Pro srandu králíkům? Drzý jsi byl a dokonce se i smál? To je neodpustitelné! Zavalen budeš zákazy, nařízeními i řády, jak zákony kázaly a káží nám, i budoucím..
Já, který mám už z třetí třídy základní školy „U Nádraží“ ve Vršovicích posudek od paní učitelky Zděnkovské /rok na to soudružky Hnězdovské, protože se změnil její status svobodné, jakož, bohužel i režimu/, že jsem rozený rebel a nenapravitelný „ring leader“ /osoba, která vede ostatní k špatným skutkům k neposlušnosti a odporu/ jsem to měl s úřady vždy těžké. Především proto, že ten posudek pak každý učitel jen opisoval, takže se to se mnou táhlo, jako kdybych ve třetí třídě zakrněl a vůbec se nevyvíjel. Na vojně jsem byl obžalován z podněcování ke vzpouře, protože jsem požádal vojíny mé čety, aby kolem mě a svobodníka Doubka udělali kruh. Ten kruh jsem potřeboval, aby mně ta kurva, Doubek, neutekl a já mu mohl rozbít hubu. Mí druzi, soudruzi čeští vojíni, však kruh prozíravě neudělali, soudruh svobodník unikl a vojenský prokurátor hodil obžalobu soudruhu majorovi, veliteli našeho útvaru, na hlavu. Bylo z toho naštěstí jen vojenské potrestání. Jen proto jsem unikl i já, a nakonec až do Austrálie, kam za mnou žádné posudky posílat nemohli, ale přiznat musím, že do báboviček šlapu pořád. Pořád se tak nějak vzpírám úředním šimlům a věren moudrosti páně Wericha, vždy se snažím s lidskou blbostí bojovat.
Až teď, co děláme tu subdivizi, jsem se poučil, že bojovat nemusí nutně znamenat se prát, dělat kolem lidí kruhy, a pak jim za jejich blbost nabančit. A poučil mě o tom o mnoho let mladší kluk, s kterým jsem uzavřel kontrakt na to rozparcelování. Zatímco já mám na starosti hádat se s úředníky zdejšího Councilu /obecní úřad/, George najímá mašiny, dělníky a provádí vlastní práce. Zatímco on si cvičí svaly, já zuřím u počítače a píšu dopisy, domáhající se toho i onoho, ale hlavně, aby mi Council povolil ty dvě jména Bohemia Court a Moravia Place. Původně jsem chtěl jednu ulici pojmenovat Moccy’s Place, to po mém synovi, který bojoval za Austrálii ve Východním Timoru, ale páni radní mi tohle zakázali. Sice se ulice po bojovnících pojmenovat mohou, ale jen v tom případě, když ti bojovníci padnou. Jelikož syn i já lpíme na jeho životě více než Council, odmítli jsme tuhle podmínku splnit, i když jsem Councilu odepsal, že kdyby vzali v úvahu, že jednoho dne můj syn mrtev bude, a to už v tomhle století...
George má problémy s Councilem také, protože jeho práci nekontroluji jenom já, ale i stavební inspektor. U jedné té inspekce jsem se nachomýtl také. Inspektor chodil po budoucí silnici a „hledal blechy“, to bylo jasné. Práce vypadala dobře, všechno v pořádku, a tak ten chudák lítal jako zjednanej, až se konečně zastavil u jedné z odpadních jam na dešťovou vodu a zavolal nás. Ten písek, prohlásil, je moc sypkej. To budete muset vybagrovat a promíchat se štěrkem...
Vždyť se to nemá kam sypat, betonová jímka tomu brání, namítl jsem logicky, protože mě okamžitě napadlo, že George bude muset přivézt bagr, štěrk, dělníky, a pak mi pošle účet...
Načež došlo k dohadování a nakonec George k mému úžasu souhlasil, ano, pane inspektore, máte pravdu, je to moc sypké, ale co kdybýsme kolem toho udělali takovou betonovou destičku? Inspektor zadumal, navrhl rozměry i sílu desky a spokojeně odjel. Já jsem na George vrhl vyčítavý pohled a zamumlal, že celá deska je blbost a kolik mě bude stát? Nic, řekl můj kontraktor /smluvní partner/. Zítra budeme dělat betonové obrubníky a určitě nám nějaký beton zbyde. Na obrubníky musíš vždycky objednat o trochu víc, protože ty se musejí dodělat v jednom tahu. Co zbyde, to nalejeme sem... a pak mi George udělil lekci. Moudro a zkušenost do mne nalil, tak jako druhý den beton kolem jímky, a oboje jsem měl zadarmo, což se vám v životě nestane často...
Víte, on to takový inspektor nemá lehké. Jezdí po stavbách a kontroluje, zda jsou práce provedené správně a hlavně bezpečně, dle standardu. Většinou tomu tak je, protože zdejší kontraktoři, tedy ti opravdoví, si nedovolí odvést špatnou práci, aby ji nemuseli předělávat. To stojí peníze a čas, a to si nemohou dovolit. Jenže pan inspektor nemůže pořád vykazovat, že všechno je v pořádku, to by mu jeho nadřízení nevěřili a mysleli si, že nic nedělá. On je hodnocen podle toho, jak chyby nachází. Tak jako si žádný dopravní policajt nemůže dovolit přijít k nadřízenému a říci: „Seržante, tohle byl krásnej měsíc! Neudělil jsem ani jednu pokutu a lidi, ti jezdili tak pěkně a podle pravidel, že jsem se celej měsíc dloubal v nose...“, tak ani inspektor nemůže vykázat, že nenašel ani jednu jedinou chybičku a všechno je podle pravidel a plánů. To by totiž neměl žádné podklady pro ty, kteří jsou nad ním a živí se tím, že kontrolují jeho a vykazují hory papírů, jak je nutno je mít, a jak je jejich práce důležitá. Takže nějakou tu chybu najít musí a když není, tak si ji musí vymyslet. Kontraktorské umění v době inspekce spočívá v tom, mu tohle umožnit, ale přitom minimalizovat dopad oprav jak časově, tak hlavně finančně.
Ono je lepší, poučil mě George, něco malého uznat, (i když bys to třeba uhádal), protože moc inspektora je veliká, a když mu nějakou tu oběť nepodstrčíš, když ho nenasytíš, prostě jseš drzej, tak by tě taky mohl nechat předělávat úplně všechno…
Lidi, taková moudrost! Zkušenost z toho mladýho kluka jen čišela, a já jsem hned upaloval domů, sedl si k počítači a napsal Councilu dopis, krásný dopis, že chápu, proč nemohou povolit Moccy’s Place, ale ať mi tedy nechají tu Bohémii s Moravou. Že australskou zemi nebudovali jen první přistěhovalci, po nichž zbyla jména jako Windsor, Richmond a Kempsey, ale i wogové, jako ten Polák, který pojmenoval naši nejvyšší horu Mt. Kosciousko, a ta leží ve Sněžných Horách, ty zase pojmenoval Čech /po Sněžce/, ale nikdo to dneska neví, a já bych rád, aby tu něco po nás zůstalo. I my jsme pomáhali Austrálii k tomu, aby byla tím, čím dneska je. Tolerantní zemí tolerantních lidí a schopných úředníků, kteří chápou, že všechno se nemůže jmenovat Kimberley, Sydney nebo Brisbane, a já bych pro Čechy rád aspoň ty dvě malé ulice...
Víte, George je takový mladý Budha, který procitl, ale ještě o tom neví, a já jsem jeho žák, který to sice ví, ač ještě neprocitl, ale učí se, i když pomalu a s chybami... A všichni jsme zajedno i s těmi inspektory propleteni v realitě i snění naší existence, že jedno jest, kdo je kdo. My Češi k tomu máme blíže, mnohem blíže než si myslíme, vždyť sanskrtské véda a védy, které o tomhle píší už přes dva tisíce let, je od stejného kořene jako naše věda a vědění, a ten kořen je vlastně od slova vid, tedy vidění, prohlédnutí.... Akorát, že cestou do Evropy a do moderny jsme to všechno zapomněli...
Jenže já jsem se právě znovu poučil a vzpomněl si... Ach, ulévat bohům se musí!

Foto z archívu Stanislava Moce

Tento článek byl v Pozitivních novinách poprvé publikován 17. 01. 2007.