Montáž (1/2)
Rubrika: Literatura – Povídky
Připravoval jsem se na výjezd do jedné malé firmičky na sítotisk, která si u nás objednala výrobu a montáž nějakých speciálních regálů do jejich meziskladu. Akci jsem vyfasoval na osobní přání šéfky, která s mou poslední prací u nich byla zřejmě moc spokojená. Když jsem si odškrtal všechny věci, který jsem měl za chvilku nakládat na dodávku, zavolal si mě šéf do kanceláře.  „Hlásím se na tvůj příkaz šéfe…“ vpadl jsem do jeho kanceláře a dost pozdě zpozoroval, že už má vlastně návštěvu. „ Promiňte, nevěděl jsem…“ chtěl jsem tam hned hodit zpátečku. „Nic se neděje, jen pojď dál, Jirko. Paní Kudrnovou si ještě určitě pamatuješ, že?“ „Dobrý den, paní Kudrnová…“ přijal jsem nejen její krásnou ručku, ale také ji lehce v náznaku políbil. „Na tak krásnou ženu zase jeden normální blátošlap tak rychle nezapomene…“ seknul jsem pohotovou poklonu. „Jděte, vy lichotníku…“ skoro jsem měl pocit, že se lehce zarděla. „Co je pravda, je pravda…“ nenechal jsem se vykolejit. „Myslím si, že tu aktivní krásu už mám pomalu za sebou. Když si člověk sáhne na Kristova léta, tak…“ cudně sklopila zrak, ale já měl pocit, že chtěla jen něco vyprovokovat. „Slyšels někdy, šéfe, tak neuvěřitelnou skromnost?“ „Vždyť je to pravda...“ povzdechla si a vyslala ke mně zkoumavý pohled.. „Paní Kudrnová, být krásná a ještě se tak hrdě hlásit ke svému věku, to je tedy opravdu u žen velkou vzácností. Ale věřte mi, že vás to o to víc krášlí…“ musel jsem jí vyslovit tento pravdivý kompliment. „No, vidíte ho?“ vložil se do toho můj šéf. „Není to fakt radost s takovými lidmi spolupracovat?“ zasáhl do rostoucích rozpaků rdící se ženy. „Hm, máte určitě pravdu. Třeba i proto jsem právě vás prosila o tohoto statného muže. Je nejen galantní, ale taky rozumí svému řemeslu a myslím si, že nejen asi jemu.“ „Díky, moc…“ seknul jsem ihned operativně lehkou poklonu. „Ale proto sis mě asi, šéfe, nepozval, že?“ „Jistěže ne. Chtěl jsem se jen ujistit, jestli jsi už k odjezdu připravený. Za čtvrt hodinky máš na place dodávku a můžeš jít na start.“ „Fajn. Zrovna jsem si všechno znova zkontroloval.“ „Dobře. Já ještě podobné regály paní Kudrnové ukážu, no ty, cos dělal vloni pro nás, a ona hned vyrazí za tebou.“ „Spolehni se šéfe. Tak za chvilku, paní Kudrnová…“ rozloučil jsem se s úsměvem. …pěkná panička…od ní bych si nechal ledasco hned našéfovat. A uznalá je taky. Posledně mi přimalovala nejen nějaký hodiny navíc, ale starala se o mě skoro víc jak o vlastního…mudroval jsem cestou do dílny a ještě jednou jsem si očima přeběhl hromadu materiálu, svářečku i autogen. … hm, jeden hořák je ale asi málo. Na místě budu muset dost improvizovat…raději si vezmu hned celou kazetu montážních hořáků. Auťák ji uveze a já pak nebudu muset blbnout, když budu potřebovat i nějakej jinej…šel jsem do skladu přes kotelnu, abych nemusel obcházet celou budovu. Když jsem byl zrovna v tmavý spojovací chodbičce, zaslechl jsem je…tedy šéfa a paní Kudrnovou, jak se šli podívat na ty regály. Zatajil se mi dech, protože nade mnou místo stropu byl jen rastrový chodník, po kterém museli přejít. Zastavili se přesně tam a já samozřejmě neodolal, abych se rychle nepodíval vzhůru. Stála nade mnou lehce rozkročená v té své kraťounké sukýnce. Teda lidi, polknul jsem jen několikrát na prázdno. Světlounce modré kalhotky se lehce zařezávaly do rozkroku tak, že přesně kopírovaly naducanou buchtičku, po stranách místy rozběhlou neposlušnými chloupky. Ach jo. Ale s krásou pohledu je to taková věc, než si jej jeden stačí tak nějak správně labužnicky vychutnat, je už většinou zase pryč… Když jsem přijel do firmy paní Kudrnové, neměl jsem ještě ani vyloženo a už byla za mnou. „Pane Jiří, až budete hotov, zastavte se, prosím, u mě v kanceláři. Potřebovala bych s vámi ještě upřesnit nějaké detaily…“ „Provedu, paní šéfová. Spolehněte se…“ usmál jsem se odevzdaně. „Nechte si té šéfové! Jmenuji se Magda…“ skoro šeptla a vyslala ke mně překrásně výmluvný úsměv. …hm, tak já teda nevím, ale mám takovej pocit, že se mi tady bude líbit daleko víc než posledně…když detaily tak detaily… rozloučil jsem se za dvacet minut s šoférem a naklusal k ní do kanceláře. „Hlásím se k raportu, paní šéf…tedy paní Magdo.“ „Tak vy toho nenecháte, jo?“ ukázala mi na volnou židli, před kterou stál šálek s kávou. „Já jenom, aby to nebylo tak strohý…“ omluvil jsem se. „Musím si na váš humor teprve zvyknout. A máte pravdu, o nějakou strohost taky dvakrát nestojím…“ snažila se navodit malinko uvolněnou atmosféru. „Taky jsem si to myslel. Tak co vás ještě trápí?“ „Nejdříve si dáme tu kávu. Však já moc dobře vím, že dokážete rychle všechno dohnat…“ docela mě mile překvapila. „Myslíte jako pracovně?“ začal jsem malinko dvojsmyslně provokovat. „Přesně…“ usmála se bezelstně, i když jsem se rozhodně nemohl zbavit pocitu, že má něco v záloze. „To dokážu, i když ve vašem případě, abych byl upřímný, skoro dost nerad.“ „Prosím?“ podivila se a krásná kukadla se jí údivem rozšířila.. „Promiňte, asi jste mi špatně rozuměla. Ve vašem případě nerad jen proto, že se mi tady u vás pracuje vždycky víc jak dobře…“ musel jsem to rychle uvést na pravou míru. „No, skoro jste mě polekal…“ bylo na ní vidět určité ulehčení. „Paní Magdo, však vy taky moc dobře cítíte, že tam, kde funguje chemie, se žádné problémy nemají šanci konat…“ risknul jsem to se zavádějícím stanoviskem. „A opravdu fungují?“ reagovala skoro opatrně, jako by se chtěla ujistit, jestli to myslím taky vážně. „U mě tedy rozhodně…“ pomalu jsem vyčkával a napil se kávy. „Smím si zapálit?“ nevydržel jsem tu dlouhou přestávku v její rekci. „Prosím, jen si poslužte…“ vydechla, jako by nebyla tak úplně přítomná. „Vy taky?“ natáhl jsem k ní zkusmo ruku s krabičkou. „Svůdníku! Ani netušíte, jak dlouho už bojuji s myšlenkou toho nechat…“ natáhla váhavě ruku, ale nakonec si přeci jen vzala. „Jen bojujte…každý má s něčím bojovat…“ culil jsem se provokativně. „A s čím občas bojujete vy?“ začala se slovně chytat. „No…“ zahleděl jsem se jí do tmavých kukadel a ona pohledem neuhnula. „Co vám mám vykládat. Cítíte to určitě taky?“ pokusil jsem o jasnou hádanku, na kterou jsem čekal taky jasnou odpověď. „Lhala bych, kdybych tvrdila, že ne, že nic necítím…“ pronesla skoro šeptem. „Tak už asi umíte i odhadnout můj současný boj, nebo se mýlím?“ „Né tak docela…“ nahodila skřipec, do kterého jsem se tak lacině chytil. „Má to snad něco, Jiří, společného se mnou?“ „No, přijde na to, jak to vidíte a hlavně vy sama cítíte.“ moc rád jsem tu nataženou pastičku zase přesunul k ní. „Skoro mám pocit, že ano…“ vydechla své přiznání. „Těm já, Jiří, věřím ze všeho úplně nejvíc…“ usmála se. „A nikdy jste toho ještě neolitovala?“ položil jsem skoro drzou otázku. „Máte pravdu, litovala a moc. Ale to už mám na štěstí dávno za sebou…“ přiznala se bez nějakého mučení. „Skutečně už dávno?“ provokoval jsem další informace. „Je to už opravdu dávno. Bylo to ještě v době, kdy jsem myslela, že svou krásou s jistotou dobudu celý svět. Ale bohužel, svět jsem nedobyla a pár měsíců po svatbě jsem spíš měla pocit, že ten svět asi dobije brzy mně…“ přiznala se. „Asi to dost zabolelo, že?“ snažil jsem se, aby neztratila nit. „Máte pravdu. Zklamání vždycky hodně zabolí a bez slz se to taky neobešlo…“ povzdychla si při té vzpomínce. „A od té doby jste už zase kousek cesty ušla. Už je to lepší? To poučení zabralo?“ „Jistě, naučila jsem se věci ve své zralosti racionálněji rozlišovat. Alespoň si to o sobě pořád ještě myslím…“ pokrčila výmluvně rameny. „Máte zajisté na mysli svou vnitřní zralost, je to tak?“ „Jistě…jak jinak…“ lišácky se usmála. „A jak se daří s touto zralostí zacházet vašemu partnerovi?“ „Jiří, vy si mě snad dost podivným způsobem dobíráte, že?“ „Já?“ nefalšovaně jsem se vyděsil. „Nechcete mi přece říct, že jste se taky nebavil s tím davem, když mi před šesti měsíci manžel zmizel ze svou mladičkou milenkou?“ sáhla rozhodným způsobem po krabičce s cigaretami a jednu si rychle sama zapálila. „S milenkou…a s davem se bavit?“ nějak jsem se nemohl chytit. Ale jak to řekla, tak mi sepnulo, že se o tom kdysi opravdu dost mluvilo. „Hm promiňte mi to,už si vzpomínám. Nezlobte se na mě, paní Magdo, já jsem si na to opravdu nevzpomněl. Jinak bych takovou nehoráznost nikdy nebyl z huby vypustil. Možná to je taky tím, že já radosti davu, a škodolibé k tomu, rozhodně nesdílím!“ zatvářil jsem se tak vážně, jak vážně jsem to i myslel. „Hm. Vaše tvář mě přesvědčuje o pravdivosti vašich slov …“ pomalinku si zase srkla kávy. „Věřte mi. Rozhodně mezi škodolibé hulváty nepatřím. Bylo to tenkráte moc zlý?“ položil jsem otázku už skoro víc jak omluvu. „No, jak se to vezme. Je jasné, že taková věc se nestane ze dne na den. O milence jsem věděla a jen jsem naivně doufala, že manželství vydrží alespoň tak dlouho, dokud dcera nedostuduje. Měla ho moc ráda. Ale postavila se k tomu opravdu dospěle. No a lidem, těm pusu nezavřete. Víte, jak to je, kdybyste chtěl bojovat s pomluvou, tak jste jen o to víc ostatním pro smích.“ „Je to stejně zvláštní. Něco jste spolu vybudovali a pak najednou všechno tak nějak pro toho jednoho ztratí smysl. V čem byl ten hlavní problém?“ zajímalo mě to doopravdy. „Kdybych ho chtěla se vší upřímností pojmenovat, tak by se mi to stejně nepovedlo. Jistě, když spolu dva žijí, tak každý svým podílem přispěje k dobrému, ale i ke zlému, že?“ povzdychla si. „Dneska jste se už našla a to, co se stalo, už asi taky není tak životně důležitý, protože to na faktu stejně nic nezmění. Leda že by jednoho dne zase zaškrábal na vrátka...“ hodil jsem pro jistotu vějičku, protože právě tohle mě moc zajímalo. „Ba ne, to on by nikdy neudělal. Na to mě moc dobře v některých věcech zná. Nehledě k tomu, že už máme i po rozvodu…“ zvedla se a několikrát přešla po kanceláři, než se nade mnou zastavila a s povzdechem si zase sedla. „Vy neumíte odpouštět?“ nedal jsem pokoj. „Jednou, dvakrát snad. Ale pak už je to na hranici vlastní důstojnosti. A když někdo opustí společnou loď v době, když ho je nejvíc potřeba, tak co s takovým nespolehlivým námořníkem?“ přimhouřila oči a hlas jí malinko ztvrdnul. „Takže mužské plemeno tím pro vás asi definitivně skončilo?“ nahodil jsem zase udičku. „Hm, na ty první měsíce v mém rozhodnutí rozhodně. Ale bojím se, že ta samota je snad ještě horší než cokoliv jiného. Nikdo vás nečeká, nikdo se na vás netěší, nemáte komu v neděli co dobrého uvařit a v posteli, tam si taky připadáte jako na půl leklá ryba. Ba ne, to není ke spokojenému žití. Alespoň ne pro mě...“ překvapila mně svou jasnou otevřeností. „A co s tím tedy budete dělat?“ teď jsem se jí zase já očima netrpělivě zavěsil na rty. „Coby? Všechno chce asi svůj čas. Nehledě k tomu, že když se člověk trochu zamyslí a porozhlídne, tak si třeba i rovného a čestného chlapa všimne…“ měl jsem pocit, že malinko znejistěla a tvářičky jí nabraly na zdravější barvě. „A vy jste si už snad takového stačila všimnout?“ nestihl jsem tu otázku vyslovit, aniž bych nepolkl stoupající nervozitu. „Vám to skutečně uniklo?“ vyslala už s úsměvem a bez varování tak tvrdej direkt, že mě to málem svalilo ze židle. „Jistě že ne, ale mít tu jistotu…“ nenechala mě domluvit. „A, Jiří, představte si ještě jednu věc, že nejen toho chlapa jsem si všimla, ale i vašich studijních pohledů pod mou sukni, pamatujete tam dole v kotelně?“ usmála se roztomile a určitě se musela na mém pitvoření dokonale pást. „Jak jste na to, proboha, přišla? Vždyť to byla náhoda jak poleno!“ strnul jsem leknutím, až mi zvlhlo čelo. „Ten váš šéf tak dlouho povídal a povídal, až jsem se v tom přítmí i pode mnou rozkoukala, no?“ vychutnávala si mě dokonale. „Hm, teď ale vypadám jako ten poslední hnusnej šmírák pod sluncem, co?“ stáhl jsem se kajícně do ulity. „Myslíte, že bych si opravdu s takovým sedla ještě k jednomu stolu a s kávou k tomu?“ byla si své převahy vědoma. „Hm, asi ne…tedy neumím si to představit…“ přitakal jsem jí skoro poníženě. „Tak vidíte. Nehledě k tomu, že to vaše pokoukání nebylo určitě předem plánované. Jen jsme se prostě sešli v tom určitém bodě a pro vás v tu pravou chvíli…“ pronesla velkoryse. „Tak to máte rozhodně pravdu…prostě jsem té šanci nedokázal odolat…“ pokrčil jsem omluvně rameny. „A co jste zajímavého viděl, to mi povíte taky?“ tak lacino mě trapička zase z té oprátky pustit nechtěla. „Vy si mě chcete teď vychutnat až do úplnýho konce, že?“ utřel jsem si už rychle se rosící čelo a bylo mi jasné, že musím nějakým způsobem bleskem srovnat poměr sil.. „Ne, proč? Zajímá mě to čistě akademicky, a kdyby se nejednalo právě o vás, věřte mi, že bych tak klidně a tak dlouho nepostála…“ nahodila velmi slibné stanovisko. „Opravdu?“ vydechl jsem ve snaze, mít konečně jistotu! „Jistě. Tam mě taky napadlo, že dát si s vámi kávičku rozhodně bude moc příjemné.“ „K tomu vás opravdu inspirovaly moje vypoulený oči pod vaší sukni?“ snažil jsem se do situace dostat nějaké úsměvné uvolnění. „To snad ani ne, ale váš zájem o detail…“ culila se. „Vy jste stejně zvláštní žena. Asi byste mi jen těžko mohla ukázat normálního chlapa, kterýho by právě tento detail nezajímal, že? A vůbec, je to naše posezení pro vás opravdu tak příjemné?“ byl jsem pořád hladový po pozitivních signálech k mé osobě. „Pro mě ano. Ale ještě jste mi neodpověděl…“ nechtěla mě pustit z oprátky. „Hm. Za tu kraťounkou dobu jsem zahlédl jen krásné souměrné nožky, pevná, hezky modelovaná stehna a něžné, až svůdné kalhotky v barvě blankytu…“ vypustil jsem přiškrceně. „A skutečně nic víc?“ nedala pokoj s cílenou provokací. „No, snad už ani ne…“ znova jsem si utřel čelo do rukávu a bylo mi jasné, jestli rychle nenajdu slovní kličku, tak dopadnu asi moc zle a nakonec mě donutí až ke koktání. „Co to znamená to, snad už ne?“ „No, malinko prosvítaly z toho překrásného polštářku po stranách i neposlušné kudrlinky…“dostal jsem ze sebe s námahou přiškrceným hlasem. „Umíte některé věci s citem pojmenovat, to se vám musí nechat…“ zvedla ke mně svůj pohled a pomalinku, jako by mi chtěla odpustit, mrkla. „Už mě prosím netrapte. Takhle jsem se nezapotil ani minulý týden na zubařským křesle…“ nahodil jsem kající se výraz. „Nechtěla jsem vás trápit, opravdu. Jen jsem chtěla poznat vaše reakce…“ usmála se spokojeně. „A jak jsem dopadl?“ cítil jsem, že prohrávám a přitom mě ta úžasná žena provokovala čím dál tím víc. „Jistěže dobře. Dokonce jsem příjemně překvapená..“ usmívala se spokojeně. „Opravdu. A jak jsem v hodnocení dopadl?“ zavěsil jsem se nedočkavě na její rty. „Dobře, moc dobře. Mám ráda rovný a poctivý lidi. I když jsem na ně já sama moc velké štěstí neměla.“ „To je docela zajímavé stanovisko ke chlapovi, který vám tak záludně čuměl pod sukni?“ chtěl jsem její stanovisko malinko zpochybnit. „To už jsme si vysvětlili, nehledě k tomu, že jste se díval jen tam, kam jsem vám to umožnila, na to nezapomeňte. V opačném případě bych si skoro o vás musela myslet, že nemůžete být ani normálním chlapem, jak jste už sám podotknul. A pak, nejdůležitější pro mě stejně je, jak poctivě jste se k tomu postavil…“ natáhla ručku a pevně tu moji, hrající si nervózně se zapalovačem, stiskla. „Hm. Tak tohle musím teprve rozchodit…“ povzdechl jsem si s uznáním její velkorysosti.. „Chápu. Taky jsem k tomu potřebovala malinko času…“ vzala si ode mě další cigaretu. „To si myslím, že zase není takové štěstí vědět, že mi někdo čumí takovýmhle způsobem pod sukni.“ „Jistě. Ale umíte si představit, co by se stalo, kdybych třeba zpanikařila?“ „No, tak to byste mě dostala na lopatu…“ při té představě mě až zamrazilo. „No právě, to mi taky hned došlo…prostě jsem zvolila to menší zlo.“ „Magdi a teď upřímně, proč mi tohle všechno s takovou neuvěřitelně krásnou otevřeností říkáte?“ konečně jsem chtěl mít jasno a taky se už dostat z toho kouta provinilce… „No, třeba taky proto, že jsem už dávno zatoužila popovídat si s mužským s velkým eM…“ reagovala s tak jasnou přesvědčivostí, že se nedalo o jejím slovu vůbec zapochybovat. „A kde berete tu jistotu, že jím skutečně jsem?“ musel jsem tak reagovat, aby mi neutekla perfektní příležitost se také něco o sobě dozvědět. „Nikde. Už jste zapomněl na princip chemie a poučného pocitu ?“ vydechla lišácky. „Hm, vlastně máte pravdu, ale to přece nestačí?“ „Co chcete, Jiří, doopravdy slyšet?“ nasadila k útoku a mně bylo jasný, že takhle jí přihrávat rozhodně nesmím, nebo se z té pasivní polohy nikdy nevyhrabu. „To opravdový dál, ano to dál, s kterým stoprocentně v duchu každou chvilku laškujete…“ přitvrdil jsem a nabral svým pohledem ten její usmívající naplno. „Víš, Jiří, to zase není ani pro mě tak úplně jednoduché definovat. Něco jiného je si ledasco představovat, o něčem si snít a úplně něco jiného to ledasco i nahlas pojmenovat…“ pomalinku uhnula pohledem a já cítil, že se konečně pomalinku zvedám do mnou vytoužené úrovně. „Tak tomu určitě rozumím a na to si dokážu i citem sáhnout…ale ty se přece sama po celou dobu snažíš věci pojmenovávat přesně, tak jak jsou! Nebo se snad mýlím?“ zatroubil jsem k útoku. „Víš, já jsem asi nechtěně malinko přeskočila svůj vlastní stín, a když si teď uvědomím, o čem tady spolu vlastně hovoříme, tak fakt nevím…“ spodní rtík ji zmizel ve stisku zubů a provinile se na mě podívala. „Tak co?“ byl jsem rozhodnut zase já ji malinko dotlačit až do toho nezáviděníhodného kouta. „Tak mě to začíná malinko dohánět a nebude trvat dlouho a budu si za chvilku utírat čelo, jak jsi to před chvilkou dělal ty sám…“ a na to TY, položila silný důraz. „Možná, ale nezačneš panikařit, že?“ risknul jsem to tykání i já s potřebou jí připomenou její vlastní úroveň rozhovoru, který nastolila.. „Neboj, určitě ne…“ byla totálně znejistěná, ale držela se. „Podáš mi ruku?“ snažil jsem udržet si svou těžce vydobytou iniciativu. „Ruku?“ podivila se, ale natáhla ji. „Hm…“ uvědomil jsem si chlad její dlaně i lehký třes, který se jí nepovedlo utajit. „Vždycky, když jsem hrozně nervózní, tak ji mám studenou, vlhkou a malinko roztřesenou…“ omlouvala se. „Ale ty k tomu přece nemáš vůbec žádný důvod. Zatím jsem se tady potil jen já…“ otočil jsem ji dlaní dolů a musel uznat, že její ručka byla opravdu moc krásná. „Proč tě zajímá právě má ruka?“ byla čím dál tím víc nervózní. „Pohled do očí a přitom ruka ležící v dlani muže, toho řekne o ženě daleko víc, než bys sama chtěla připustit. Dlaň, ta je jen víc pro hadačky. Ale ruka jako celek, to je jeden z jednoznačných erbových znaků ženy…“ konečně se mi dostalo toho sladkého, i když neškodolibého pocitu momentální převahy. „To mi neříkej ani z legrace…“ pokusila se mi vytrhnout, ale nepustil jsem. „Jen klid…a jsou věci, z kterých si dělám pořád legraci, ale existují i věci, z kterých nikdy. A tato rozhodně patří mezi ně…“ nedal jsem jí už moc šancí na kličkování. „Na co teď zrovna myslíš?“ špitla otázku a bylo na ní vidět, že se dost silně brodí ve vlastních rozpacích. „Asi mi nebudeš věřit, ale tak mě napadlo, proč to vždycky odnesou jen dobrý a poctivý lidi…“ zase jsem se jí podíval do očí. „Protože právě tito v intrikách a nepoctivosti neumějí vůbec chodit. To je všechno...“ už se zase začala chytat. „Asi na tom něco bude…“ pomalinku jsem její ručku zase pustil. „Ty se na mě zlobíš?“ vyslala pro mě dost nelogickou otázku. „Prosím? Jak tě to vůbec mohlo napadnout? To všechno je pro mě tak překvapivě krásný, ale i poučný, že se z toho ani já sám nemůžu nějak vzpamatovat…“ přiznal jsem se tak spontánně, až mě to zamrzelo. „Jen neříkej. Určitě tě napadlo…“ zarazila se a zase její spodní rtík zmizel ve stisku zubů.. „Jen pokračuj. Co mě mělo napadnout?“ musel jsem zasáhnout, abych nepřišel o své čelní místo v této pro mě tak zajímavé konverzaci. „Ale nic…chtěla jsem se jen dotknout mého věku, ale neumím to, co jsem si zrovna myslela, říct nahlas, no?“ přiznala se z nepochopitelných důvodu ke své slabině. „Tak to si umím představit jen za předpokladu, že tě asi nenapadlo nic lichotivého, nebo? Jen tak mimochodem, s tím věkem si zase nedělej takovou hlavu, protože dva, tři roky rozdílu, není žádná nezkousnutelná propast, co myslíš?“ bylo mi jí najednou líto a měl jsem potřebu jí pomoct. „No, jak na co a jak pro koho?“ „Tak těmto hádankám ani nefandím, ani nerozumím?“ „Povídám, jak na co a jak pro koho…“ zopakovala s důrazem. „Jistě, těm slovům rozumím, ale smyslu už jaksi méně. Můžeš být alespoň malinko srozumitelnější?“ „Třeba na reprezentaci, na milování, na…“ „Prosím tě, zadrž, nebo si o tobě budu muset hrozně rychle opravit některé názory, což bych jen fakt velmi nerad!“ tvrdě jsem zasmečoval. „No, nech na hlavě. Že si zralý muž nabalí mladou holku, to společnost s úsměvem akceptuje. Ale když se tak stane obráceně?“ začala hájit své stanovisko a já ji začal podezřívat, že nutně potřebuje slyšet něco, čeho by se sama mohla pevně chytit. „Ach tak, tebe tedy trápí pocit, že seš pro mě stará a navíc, žes mě sbalila, jo?“ přitvrdil jsem ještě malinko víc. „Cože?“ zvedla ke mně svůj kukuč a tváře jí výrazně zahořely. „Ne že bych se tomu dvakrát bránil, to určitě ne, ale stejně bych…“ „Jiří, vždyť si tady povídáme o životě jen tak nějak hypoteticky, ne?“ nenechala mě domluvit. „Jó, tak hypoteticky povídáš?“ musel jsem se nadechnout, protože jsem si zase jednou pěkně naběhl. „A jak jsi to myslel ty?“ oči se jí rozšířily v očekávání. „Přesně tak, jak se v tý diskuzi s tebou cítím…?“ sekl jsem tam otevřený otazník. „A jak se cítíš?“ nevycházela z údivu. „No právě. Opravdově a překrásně…“ vydechl jsem to s takovou jistou rázností, že by o tom ani na soudě nemohli pochybovat. „A v čem je tedy problém?“ už mě zase pomaličku vystrkovala z ofenzivní čáry. „Na mé straně rozhodně v ničem…“ nedal jsem se vyprovokovat. „A na mé…jó ty myslíš to o tom věku?“ vydechla v rozběhu zaraženého slova. „No právě, to o tom věku. Ty máš nějaký sexuální nebo jiný utajený problém?“ pokusil jsem se jí malinko vykolejit. „V zásadě určitě ne!“ reagovala s bravurní jistotou, čím mě dostávala do otáček. „A proč jen v zásadě?“ nahodil jsem klídek v hlase. „Protože se mi ho nedostává, no!“ znova svou razantní otevřeností zabodovala. „A když se ti dostává?“ nechtěl jsem se nechat zahnat. „Tak si jej taky patřičně vychutnám…ale to už je tak hrozně dávno, že si to už snad ani ve svém podvědomí nedokážu vyvolat…“ vydechla své stanovisko tak bezprostředně, až se sama sebe lekla.. „Já si vždycky myslel, že jsou věci nebo momenty, které se nikdy nedají zapomenout?“ chtěl jsem být vtipný, ale moc se mi to nepovedlo. „Já vím, že to není nic k vychloubání, ale když po tom člověk zažije krutou bolest a nejen tělesnou…“ musela se zhluboka nadechnout a oči se jí zaleskly. „Naposledy to bylo ještě s mým vlastním mužem a právě to naposledy je pro mě bolestivě nezapomenuté.“ „Hm, tak to je pro smyslnou vzpomínku asi hodně málo, že?“ začal jsem z toho tématu couvat. „O tom mi můžeš chvilku vyprávět…“ útrpně se usmála. „Opravdu mám?“ „Raději ne…“ povzdechla si. „Už sis na tu abstinenci opravdu zvykla?“ chtěl jsem se dostat do nastolené problematiky. „Ty si děláš legraci? Na to se přeci za normálních okolností nedá vůbec zvyknout…“ zavrtěla s nepochopením hlavou. „Promiň, to máš taky pravdu a legraci si opravu nedělám. Jen mě to zajímá, jak taková krásná žena na začátku svých nejlepších let zachází s takovýmhle problémem?“ ubral jsem ještě malinko na razanci. „Takhle se ptají sexuologové svých pacientek, ne?“ zvedla v údivu obočí. „Mám si natáhnout bílý plášť? Zkusil bych to, i když jsem u něj ještě nikdy nebyl.“ „A ty nějaký máš?“ „Já určitě ne, ale tobě rozhodně po manželovi nějakej zbyl, nebo se snad pletu?“ „Tys mi prohlížel skříně?“ „Ještě ne…“ snažil jsem se o kamennou tvář, ale oba jsme se v nitru už pěkně smáli. „Dobře, já se ti to pokusím vysvětlit i bez toho zbytečnýho pláště. A jak se ptá sexuolog, stejně nevím ani já. Ale mám jeden dost velkej problém…“ „Tak přeci?“ zavětřil jsem. „Jo, přeci. A ten tkví v tom, že si tak nějak neumím nabrnknout někoho jen tak na jednu noc nebo na nějakou chvíli…“ nahodila něco jako provinilý výraz. „Takže se i u tebe projevuje ta stará pravda, že většina žen nejdřív miluje srdcem a potom tělem?“ chtěl jsem z ní malinko ten pocit provinění vzít. „No vidíš, jak nám to spolu pěkně jde. Lehce se o tom hovoří… no lehce…“ vydechla. „Ale když tě divoké sny často začnou pronásledovat a erotické scény v televizi ti místo lehkého vzrušení vhánějí slzy do očí, tak je čas se vážně nad sebou zamyslet…“ děla zcela vážně. „A ty jsi právě na aktivní cestě svého zamyšlení, že?“ odhadoval jsem. „No i tak se to dá říct. Už mě to prostě nebaví, pořád si jen něco namlouvat o soběstačnosti a tvářit se jako by nic…“ „Myslíš třeba taky právě v sexu?“ vrátil jsem se k původnímu tématu. „Jo, přesně v tom to myslím…“ hrábla si po krabičce s cigaretami. „Hm. I tomu se dá rozumět…“ vzal jsem si taky jednu. „A ty máš nějakou přítelkyni?“ opatrně, až skoro bázlivě vypustila tuto asi pro ni moc důležitou otázku. „Kruciš, ty ale máš o mně přehled?“ vydechl jsem. „Kdybych měla, tak bych se tak hloupě neptala…“ odpověděla přímo. „Nic pevnýho nemám. Taky se plandám v týhle oblasti od ničeho nikam.“ „A už to aspoň malinko přebolelo?“ pokračovala v orientaci kolem mé osoby. „Hm. Však víš, život jde nekompromisně svou cestou dál. Dlouho jsem si myslel, že to bez mojí Andulky nepřežiju a vidíš, přežil jsem.. Blbě, ale přežil...“ „Muselo to být asi moc zlý, že? Slyšela jsem, že tě zachránili jen tak, tak…“ špitla dost opatrně. „Hm. Problém byl hlavně v tom, že když jsem se dozvěděl, že žena havárku nepřežila, tak se mi fakt už nechtělo vůbec existovat. Taky mně hodně pomohli kluci z práce…“ „Je stejně fajn, když má člověk kamarády, že?“ „Máš pravdu…bez nich bych to rozhodně nebyl ani náhodou zvládl…“ povzdechl jsem si. „A jak to dopadlo s tím vožralou, co to do vás naboural?“ „Jako vždycky. Jemu se skoro nic nestalo. Ještě sedí… ale co z toho?“ „Promiň, neměla jsem o tom začínat. Teď mě to moc mrzí.“ „To nic. Raději půjdu něco dělat…“ pomalu jsem se zvedl od stolu a ona taky vstala. „Jirko…nezlob se na mě, to jsem opravdu nechtěla.“ „Fakt se nezlobím. Jen jsem na to nebyl připravenej. Já vím, že jsem jako beran.“ „Za hodinku přijď, připravím zatím něco malého na zub, ano?“ „Ale to přeci nejde. Jak k tomu přijdeš?“ „Jako slepá k houslím, jestli jsi to ještě nepochopil, víš?“ pohladila mě po tváři a ty naše pohledy se do sebe zase tak nějak podivně zamotaly, že jsem se nemohl odhodlat k prvnímu kroku. „Jsi bezvadná baba, víš to?“ „Nevím…už jsem to celou věčnost od nikoho neslyšela…“ mile se na mně usmála. „Přijdu a rád…“ vydechl jsem a lehkému polibku na tvář jsem neuhnul. Ještě když jsem se mezi dveřmi otočil, stála tam jak ve snu…je to fakt správná ženská. Myslel jsem si, že si mě u šéfa vyreklamovala jen proto, že se mnou byla posledně spokojená, ale tohle mě ani ve snu nepadlo. …jistě, jak by taky mohlo…ozval se můj niternej kamarád. A tebe by to napadlo, jo? …neříkám, že přímo napadlo, ale to plandání s tebou už mě stejně dávno nebaví… Jo? A žes něco, ty chytrolíne dávno nevymyslel? …co víš, třeba jsem vymyslel tu zkratku přes tu kotelnu…taky ti nemusím říkat všechno předem… No jo, ta mě vzala s tou kotelnou hákem…v ten moment bych byl nejraději vlezl pod koberec…začal jsem rozebírat materiál a přenášet jej do prostoru, kde měly stát ty regály. …hm, to by sis pomohl… Jasně že nepomohl. Jen jsem nepochopil, kde v sobě vzala tu sílu, že tak dlouho nad těma mejma vytřeštěnejma očima vydržela stát? …vždyť ti to vysvětlila, že tě nechtěla před šéfem shodit… Ale stejně…a mluvit dokáže taky o všem. Člověče, já bych s tou babou prokecal snad tejden a ani bych si toho nevšiml. …hm, to bys měl ale brzy rozmáchaný oba rukávy… co? No jo. Copak s takovou otevřeností a přímočarostí můžeš vůbec v dnešní době ještě předem počítat? …to je fakt…cejtil jsi, jak se chvěla, když jsi ji držel za ruku a při tom se propadl do těch jejích temných studánek? Hm, je to krásná a vzácná žena. …a co s tím budeš dělat? Nevím…zasunul jsem autogenní soupravu do rohu místnosti. …nevím, nevím…napověděla ti snad málo? O to tady přeci vůbec nejde… …a co tedy? Všiml sis, jak mi začala najednou jen tak tykat…byl to zvláštní pocit a přímo riskantní výzva… …ani jsi tomu nechtěl věřit, co? No právě…nějak mi začíná všechno docházet teprve teď, až se mi z toho začínají třást kolena… …no tak, přeci nejsi žádnej posera, ne? Alespoň jsem si to doteďka o sobě myslel, ale nevím, nevím… …je to dřina sedět v takovýmhle pařezovi… Nikdo tě nenutí, tak se seber a vypadni. Stejně se nemůžu pořádně na nic soustředit! …tos uhádl a pak tě zase najdu někde v koutě zbouranýho, že? Trhni si…zabouchl jsem dveře v momentě, kdy se Magda za mnou ozvala. „Tak hotovo?“ „Jo. Všechno jsem to natahal do bezpečí. Zejtra si to tady rozměřím a napasuju přesně na míru dle přání paní šéfový…“ culil jsem se. „Já ti dám šéfový, už jednou jsme o tom spolu mluvili, ne?“ „Jistě, ale tady nejsme v soukromí kanceláře.“ „To sice nejsme, ale u nás je už přes hodinu padla.“ „No vidíš a to já zase nemůžu vědět. Kdyby mě někdo slyšel, tak by si o tobě ještě mohl něco myslet…“ „Je hezký, že si o mě děláš starosti, ale jsem dost stará na to, abych sama posoudila, s kým si tykat a s kým ne. A když ti to nebude vadit, tak si můžeme klidně tykat třeba i před tvým šéfem.“ „Sdílím tvůj názor a můj šéf je ten poslední, kterej by mi vadil. Nehledě k tomu, že se se mnou natrápil po tom maléru víc jak dost.“ „Opravdu?“ „Skutečně a je rozhodně jeden z těch, kterým budu vděčnej až do konce svýho života.“ „To je krásný…“ usmála se. „Co je krásný?“ „No to. Taky bych se chtěla dopracovat k tomu, aby o mě takhle uvažovali moji zaměstnanci.“ „Ty si tak můžeš stěžovat. Musím se jít umejt, jsem jako čuně. Hned jsem zpátky…“ zaběhl jsem do umyvárky a ona na mě trpělivě čekala. „Tak pojď…“ natáhla packu a já se jí poslušně chytil. |
Pokračování ....
Tento článek byl v Pozitivních novinách poprvé publikován 18. 01. 2007.
Další články autora
OSOBNOSTI POZITIVNÍCH NOVIN
 |
Helena Štáchová |
 |
Blanka Kubešová |
 |
PhDr. Ing. Zdeněk Hajný |
 |
Ivan Kraus |
 |
Ondřej Suchý |
 |
Milan Markovič |
 |
JUDr. Ivo Jahelka |
 |
Vladimír Just |