Jakmile jsme minuli bez povšimnutí kancelář, malinko se mi rozbušilo srdce, protože mi bylo jasný, že si mě vede k sobě domů o poschodí výš.

„Počkej, já jsem ale v montérkách…“ zaprotestoval jsem při pohledu na můj špinavý mundůr.
„Jen klid, Jiří. Nemám ve skříni jen bílý pláště po tom svým bývalým…tedy jestli ti to nebude vadit…“ lehce mi stiskla ruku.
„Ale podívej se na mě, jak vypadám?“
„Jiříčku, ty chceš mermomocí dosáhnout toho, abych si myslela, že se mě bojíš?“ provokovala.
„To snad ani ne, ale pracovně ušmudlanej a zpocenej se v tvý těsný blízkosti dvakrát moc necítím, to přiznávám. Umyl jsem si jenom ruce…“
„Mně teče voda i nahoře, opravdu…“ táhla mě s úsměvem dál.

Hned za dveřmi jsem si způsobně vyzul pracovní bagančata a ona s neuvěřitelnou ledabylostí otevřela dveře koupelny…

„Tady se můžeš dostat do takového tělesného stavu, aby ses i v mé těsné blízkosti zase cítil víc jak dobře. Skoč si pod sprchu, já zatím něco najdu, co by ti slušelo. Souhlasíš?“ šoupla mě tam a zavřela za mnou dveře.
„Ano, maminko...“ šeptnul jsem zmateně do zavřených dveří.

…hm, ta se s tebou tedy nemaže…
To máš zase jednou výjimečně pravdu…rozhlížel jsem se po koupelně, jakou jsem na mou duši ještě v životě neviděl…velká vana s masážními tryskami, sprchovací kout krytý jen skoro průsvitným sklem s umělými slzičkami, dvě umyvadla, bidet, dlažba jak na zámku a obklady jako v pohádce…
…no tak, ty Jůro, prober se, nebo budeš nakonec ještě pro smích, až se vrátí a uvidí tě, jak tady skoro bez dechu pořád ještě vejráš…

Rychle jsem si stáhl kombinézu i další zbytečnosti a vplul pod sprchu. Všiml jsem si, že na stěnách byly ještě čerstvé kapky vody. Asi taky měla potřebu se cítit v mé těsné blízkosti lépe. Když jsem za sebou zašoupl dveře, bylo mi jasný že tam stojím jak ve výkladní skříni…
Už jsem si po druhý splachoval po šamponu hlavu, když jsem zaslechl hlasité zaklepání a ona vstoupila.

„Jiří, tady máš něco na sebe a osušku ti dám sem, abys na ni dosáhl, ano?“
„Díky, už budu hotovej…“ rychle jsem reagoval, protože ten její čelní studijní pohled mi nedělal v mé situaci dvakrát dobře.

…žes nebyl tak rychlej v tý kotelně…vyčítavě zahučelo moje nitro.
„Jen klid, máš dost času. Jídlo bude tak za deset minut…“
…tak a teď aby ses chladnější vodou osprchoval ještě jednou, co…?

Nech si toho, prostě na to nejsem už zvyklej, no!
…vždyť už nic neříkám…

S koupelnou jsem se rozloučil tím, že jsem do zrcadla hodil prapodivnou grimasu a v pohodlných kalhotech s líbivou košilí navrch jsem v očekávání vykročil za sílící vůní pokrmu.

„No, vidíš to. Chlapec jak ze žurnálu…“ mrkla na mě se spokojeným úsměvem.
„Ty taky nejdeš daleko pro ty svý legrácky, že?“ moc jsem s ní nesouhlasil.
„Co by. Zatím jsem tě viděla vždycky jen v pracovní kombinéze, no?“ nechtěla se dát.
„A je to tak velkej rozdíl?“ vypnul jsem hruď a nahodil pózu.
„A víš že je?“ dala si ruku v bok a znova mě přejela tím svým rentgenovým pohledem.
„Horší, nebo lepší?“ šel jsem pomalinku ke stolu.
„Jistěže lepší. Chlapem jsi teda zůstal, to ti mohu sdělit s plnou vážností…“
„Můžu cigaretu?“
„Jen si posluž...“ zase se věnovala jídlu.
„Myslel jsem, že svačinka a ty hned chystáš doslova hostinu…“ už v klidu jsem si ji prohlížel i já, jak tam v tom krásným domácím úboru zdobila talíře zeleninovou přílohou. „Víš, že máš moc hezký nohy?“
„Brepto…“ špitla ani se neotočila.
„Žes občas taky dělala nějaký sport?“
„Kdysi jsem byla aktivní v atletice…běh na krátké tratě, výšku a tak. Když jsem se vdala a narodila se Jitka, všechno skončilo. No a jak jsme se dali do podnikání, tak jsem se s bídou dostala dvakrát třikrát za měsíc na tenis nebo do bazénu…tak a hotovo…“ postavila přede mě oválný talíř s bramborem, masem zapékaným v sýru s volským okem navrch a krásnou oblohou. „Co si dáš k pití?“
„Já ti ani nevím.“
„Jedno pivo zvládneš?“
„Pivo? Jistě, moc rád, když si ho dáš na půl se mnou.
„Hm, dám…“ ohnula se do chladničky a já tentokrát z nepochopitelných důvodů cudně očima uhnul.
„Kam vlastně zmizel ten tvůj naivka?“
„Naivka, proč naivka?“ divila se.
„Jen naivka nebo totální blb může opustit takovou ženu z tak krásného hnízdečka.“
„Myslíš?“
„O tom jsem dokonce přesvědčenej.“
„Na veletrhu se seznámil s dvacetiletou kočkou, která bohužel reprezentovala firmu svého podnikatelského papínka ze Švýcarska.“
„Ale? On ovládal němčinu?“
„Docela obstojně, tak jako já. A navíc ta holčina čtyři roky u nás studovala, takže nějaký jazykový problém nemohl nastat. Dáš si trochu nakládané zeleninky?“ nečekala na souhlas a zase se ohnula k ledničce.
„Hm, rád a nech si chutnat…“ přidal jsem zeleninku a dal se do rozebírání nazdobeného talíře.
„Snad mají před svatbou. Jsou taky z oboru a, jak mi řekl při tom našem rozvodovým blbnutí, byl už dokonce i tři měsíce na nějakým školení a měl by převzít jeden z pěti provozů. To víš, tam to asi bude úplně o něčem jiném, než v tom našem přízemním podnikání.“
„Myslíš? S tím přízemním bych zase tak moc nesouhlasil. To bys nemohla zaměstnávat někde patnáct lidí.“
„Dvacet tři, Jiříčku. Ale i tak. Oni zaměstnávají kolem pěti set šedesáti lidí.“
„To je jedno. Tohle je tvoje a ty nemusíš být nikomu za nic vděčná, že?“
„Tak v tom máš rozhodně pravdu a jsem na to i patřičně hrdá.“
„A právem. A musím se ti přiznat, že něco tak dobrýho jsem nejedl už ani nepamatuju.“
„Dík. Nepočítala jsem s tím, tak jsem musela rychle improvizovat.“
„Opravdu musela?“
„Chtěla…“ rychle se opravila.
„Ale povedlo se ti to na jedničku. Ty ráda vaříš?“
„Moc…tedy když mám pro koho. To víš, že pro sebe samotnou nijak zvlášť nevyvářím.“
Dolil jsem sklenky a tu svou hned zvedl.
„Tak na co si, Magdi, připijeme?“
„Na co? No přeci na nás…na co jiného?“ rychle dodala.
„Aby nám spolu bylo pořád tak dobře?“
„Přesně…“
„Hm, to já moc rád a jak si to dobře vlastně dál představuješ?“ zase jsem hrábl do šuplíčku lehké provokace.
„Já nevím…“ bylo na ní vidět, že je otázkou dosti překvapená.
„Cože?“
„No, nevím…“ pokrčila rozpačitě rameny.
„Já mám po celou tu dobu, co jsem u tebe, ale úplně jiný pocit…“ podíval jsem na ni, ale tentokrát se tvrdošíjně dívala do prázdného talíře.
„Víš, já se začínám nějak podivně bát…“ šeptla sotva slyšitelně.
„Jak bát a čeho?“
„Tak, sama sebe…“
„Počkej, nezačínej s hádankami.“
„Nechci s nimi začínat, ony ve mně sedí…víš?“ zvedla ke mně dost nejistý pohled.
„Počkej, Magdalénko, zadrž. Začni hezky pomalinku a hlavně od začátku a zcela jasně…“
„Víš, když se ukázala potřeba těch regálů, vzpomněla jsem si na tebe. Vzpomněla jsem si taky na to, jak jsi tady tehdy pracoval. Vzpomněla jsem si i na tvoji životní katastrofu a najednou jsem se tě nemohla už vůbec zbavit…“ vyprávěla klidně, skoro šeptem a pohrávala si s prázdnou skleničkou.
„Jak jsi se mě nemohla zbavit?“
„Tak, nešel jsi mi z hlavy, no? Šla jsem dokonce tak daleko, že jsem si o tobě zjišťovala i nejnovější drby…“ přiznala se s povzdechem.
„Opravdu?“
„Promiň, ale je to tak.“
„A co ses dozvěděla?“
„Že jsi správný chlap. Sice ještě pořád tak nějak utrápený, ale chlap, který zůstal sám…který se za to nestydí, že si sám pere, vaří, myje okna a tak. Že když jde do hospody, tak jednou dvakrát za týden a hlavně na jídlo. Že pravidelně chodí na hřbitov za svou ženou a tak podobně…“
„To všechno je kupodivu i pravda…“
„No snad i proto to bylo pro mě horší. Laškovala jsem pořád s myšlenkou, že by bylo asi moc krásný, kdybychom se dali dohromady. I když to, co budeš tady dělat, budu vlastně potřebovat až od čtvrtého kvartálu, kdy bychom měli najet zčásti na úplně novou technologii, vyprovokovala jsem to už teď, protože…“
„Protože co?“ pomalinku jsem se dostával do pozice lehkého zmatení.
„Protože jsem se bála, že váhavým štěstí dvakrát nepřeje…“
„V jakým smyslu?“ vydechl jsem překvapeně.
„Třeba v tom, že než se rozhoupu, tak už bude zase pozdě a ty si třeba mezi tím nějakou najdeš.“

„Ale já…“
„Já to vím…začala jsem trápit sama sebe tak dlouho, až jsem udělala to, co jsem udělala. Blbý co?“ zvedla ke mně provinile oči.
„Magdi, co ti na to mám říct?“
„Nic jiného než pravdu…prosím…“ upřela na mě svůj pohled se zvláštním, stále rostoucím leskem, jako by se něčeho hrozně bála.
„Ty jsi mě prostě dokonale převálcovala. To že bych se našemu přátelství nebránil, jsem ti už dneska řekl, ale s nějakým pevným svazkem, to jsem rozhodně nepočítal…ten, na ten jsem se neodvážil ani pomyslet.“
„Hm, moc jsem se toho bála…“ sáhla si po ubrousku a v poslední moment zachytila slzičku chystající se k odchodu.
„Počkej, ty moje utrápená šéfová, dej mi taky malinko času k nadechnutí. Při tom zjišťování o mně jsi určitě taky pochopila, že nemám na nějaké povrchní laškování a přátelství, tohle všechno pro mě znamená hrozně moc. Není vůbec nutné hned mluvit o něčem jako o svatbě.“
„Ale to já přeci…“ zvedla omluvně oči.
„Počkej. Dej nám reálnou šanci. Všechno mi to stejně pořád připadá, jako bych se za chvilku měl probudit a rychle mazat do práce. Kdyby nefungovalo to, co tomu všemu předcházelo, taky by se asi už tam dole nepila ani ta káva a já bych se určitě nemáchal pod tvou sprchou…na, zapal si a raduj se! Asi ti tvůj super ďábelský plán pomalinku ale jistě začíná vycházet. Copak to sama, k čertu, necítíš!“
„Jiří, já si ale teď skoro připadám jako ta nejhorší…“ zakryla si dlaněmi stydlivě tvář.
„Neříkej to, nebo už dostaneš na holou!“ hledal jsem slova, malinko zlehčující danou situaci.
„To bys fakt udělal?“ vybafla na mě a já se nemohl zbavit pocitu, že je to pro ni vytoužený bleskový únik z tak choulostivé oblasti..
„Na to se tedy spolehni…“ zakoulel jsem očima.
„Tak v tom případě zapomeň na to, že toho nechám!“
„Jak prosím?“ zase jednou pořádně zabodovala.
„Jo, slyšel jsi dobře…“ začala se culit.
„Ty seš ale ještěrka…“
„Dáme si kávu?“
„Rád. Musím se přiznat, že jsem se na práci u tebe fakt těšil, ale co jsi za tak krátkou chvilku se mnou dokázala, tak to by mě nebylo ani ve snu napadlo.“
„A vidíš, mě to napadlo už nejednou…“ poctivě se přiznala jako už několikrát.
„Hm. Už jsem pochopil, že máš dost značný náskok.“
„Ale stejně se bojím, když dneska večer odejdeš, tak budu mít pocit, že jsem si to všechno jenom vymyslela.“
„A proč si myslíš…“
„Tak…“ povzdychla si.
„Počkej, ty jsi v některých momentech hrozně rychlá. Proč si myslíš, že bych chtěl zrovna dneska večer odejít?“
„Ale já…“ ztuhla a zbledla součastně.
„Promiň. Že bys najednou dostala strach?“
„To určitě ne, nemám z čeho. Ale tys to myslel vážně? Já tě teď beru zcela vážně za slovo!“
„A ty sis to ještě ani teoreticky nepředstavila?“
„Na nečisto už i tuhle variantu mám několikrát za sebou.“
„Ty jsi ďábel s překrásnýma očima…“ kroutil jsem nevěřícně hlavou nad její otevřeností, na kterou jsem si pořád ještě nedokázal tak doopravdy zvyknout.
„Jenom s očima?“ provokovala a měla co dělat, aby šálky s kávou bez úhony přenesla ke stolu.
„Všiml jsem si u tebe daleko víc krás…máš pravdu…“
„Víš co, přesuneme se do obýváku a tam mi o svém pozorování budeš chvilku vyprávět. Souhlasíš?“
„Jak myslíš, ale tu kávu vezmu raději sám…“
„Jsem hrozná, viď?“ mrkla na své třesoucí se ruce.
„Často se ti takhle chvějou?“
„Ba ne. Jen ve výjimečných situacích.“
„Tedy za to můžu já?“
„Asi, nepřímo…“
„Jak nepřímo?“ vstoupil jsem za ní do obývacího pokoje.
„Ty jsi součástí něčeho, o čem jsem si jen tajně snila, víš? Tajně jako malá holčička, která víc jak snít nemůže, nesmí a najednou…“
„Najednou je to tady a daleko silnější než jen pouhý sen, viď?“
„Nesrovnatelně silnější, ty můj sne…“ s úsměvem si sáhla pro šálek tak, že se lehce dotkla i mé ruky.
„Povím ti, že máš přímo excelentně zařízený hnízdečko. Už v koupelně jsem se musel nadechnout, v kuchyni jsem se k tomu moc nedostal, ale taky perfektní. A obývák, o tom ani nemluvím. Tam to obrovský co vypadá jako televize, to taky hraje?“
„Jistě. Mám to zapnout?“
„Jestli ti to nebude vadit?“
„Nebude…fotbal snad nedávají…“ usmála se a zmáčkla ovladač.
„Perfektní a ten obraz, to je něco. Jó tak na Němce se díváš, jo?“
„Jak kdy. Když u nás nic nedávají, tak docela ráda. Satelit je stejně bezvadná věc.“
„To je pravda. A rozumíš jim taky perfektně?“
„Bez problémů, když nemluví zrovna nějakým dialektem…ale ty jsi mi ještě něco slíbil. Už jsi zapomněl?“
„Pomůžeš mi?“
„U očí jsi skončil…“
„Jo tohle máš na mysli…“ napil jsem se kávy.
„Hm…“ usmívala v očekávání.
„No, tak u rukou bychom mohli pokračovat, co říkáš?“
„Je to na tobě…“
„A podáš mi ji?“
„Ráda…“
„Je štíhlá, dlouhé prstíky v pravidelném stupínku od malíčku až k ukazováčku a každý ozdoben krásně šlechtěným nehtíkem, ne moc dlouhým, s citem tvarovaným, vyrůstající z něžného růžovoučkého půlměsíčku. Ano, ruka je, řekl bych, něco jako zrcadlo ženy. A dlaň? Hm, hluboká čára života…je vidět, že tvá ručka je zvyklá i tvrdě pracovat…ale jemně se chvějící konečky prstů prozrazují i nežnou senzibilitu. Asi umí být snově mazlivá…“ podíval jsem se jí do očí a ona je s lehkým povzdechem přivřela. „ Tvůj nosík který je okrášlen lehounkým rojem roztomilých pih dělá na mě dojem, že mu jen málo ujde v té krásné dominantě rtů, které, i když nejsou přikrášleny rtěnkou, mají svůdnost hebounkého sametu s trvalou snahou k lehounkému úsměvu, dodávající celé kompozici tváře milý a něžný a v některých fázích i lehce provokativní výraz…“
„Jiří, ty jsi nikdy nedělal nic jiného než zámečníka?“
„Proč se ptáš?“ zvedl jsem udiveně obočí.
„Jen tak…“ špitla a oči se přidaly k úsměvu rtů.
„Když jsem tě pozoroval tam v kuchyni…“ zarazil jsem se.
„Tak ty jsi mě už zase pozoroval, ano?“
„No? Ale teď už přeci legálně, ne?“
„To jistě, ale zase zezadu.“
„A ty si myslíš, že žena zezadu není krásná, že nestojí za pozorování?“
„Nevím, to dokážu jen těžko posoudit.“
„Když jsem viděl tu symetrii nohou, pevný plný zadeček vyběhlý do štíhlých boků, tvořící základ výstavnímu hrudníčku a při každém pohybu těla lehký pohyb tvých krásných těžkých vlasů, měnící neustále barvu ve svém záchytu dopadajícího světla…toho se nedá si nevšimnout.“

„Myslíš? Asi tak malinko záleží i na tom, které oči se dívají a co chtějí také vidět, že?“
„Možná. I když to asi není záležitostí jen očí ale i srdce, citlivosti duše a její schopnosti krásu vůbec vnímat.“
„No a mám to. Koukám že ve slovní estetice asi na tebe nemám…“
„To je jen otázka toho, jak kdy jsi byla s čím taky konfrontovaná. Když se rozhlížím kolem, tak rozhodně nemám pocit, že bys postrádala vkus.“
„Možná, ale když se já podívám na svou vlastní ruku, tak by mě nikdy nenapadlo to, co jsi o ní říkal a pihy kolem nosu, ty mě vždycky hrozně štvaly.“
„Opravdu?“
„Fakt.“
„To ti nikdy partner nevyznal lásku? Nikdy nehovořil o tvých očích, ňadrech, nohou, vlasech, rtech?“
„Bohužel. On byl víc takový materiální racionalista, než takový ten romantický idealista.“
„Hm, tak se jeden ale o dost krás ošidí.“
„Jistě.“
„Ale i v oblasti citové…“
„Hm, tam asi nejvíc. Vzpomínám si, že jsem si nejednou pobrečela lítostí, když odmítal různé něžnosti a vždycky se soustředil jen stroze na podstatu.“
„Jak tomu mám rozumět?“
„No, žádný miluju tě, máš krásný oči, před milováním se pomazlit, líbat, hladit. To pro něj byla vždy totální zbytečnost a ztráta času.“
„Prosím tě, to snad není ani realizovatelný.“
„Bohužel je…“ povzdychla si.
„A když jste se chtěli milovat, tak co?“
„Tak nic. Řekl mi…mámo, tak co říkáš, dneska by to šlo?“
„Ty si děláš legraci! Tak tohle si neumím představit ani při nejlepší vůli. Ale určitě vím, že u mě by to takhle rozhodně nešlo! Mámo… už to oslovení…“
„Koukám, že jsou přeci jenom věci, které tě mohou rozčílit, že?“
„Rozčílit snad ani ne. To si musí každý srovnat sám ze sebou. Ale pro mě je to skoro něčím ponižujícím i přes to, že pojem máma je vysoce pozitivní pojem, ale né s vazbou na sex v tomto smyslu. Je to na úrovni jako bych šel do bordelu a položil pětistovku na stůl a ukázal si na jednu z čekajících žen. Člověk, žena, není žádný zboží a s láskou jako nejvyšším citem, kterého je jen člověk jako takovej schopen, se rozhodně nemůže a nesmí takhle šeredit. To je přímo rouhání proti přírodě!“
„Říkala jsem, že jsi překrásný romantický idealista.“
„Nevím, to asi nedokážu sám posoudit, ale jednu zásadu mám… chovej se vždy tak, jak bys ty sám chtěl, aby se ten druhý choval k tobě. Tak jednoduchý to je. A v takovým vztahu žena-muž to určitě platí dvojnásobek. Je přeci jasné, že čím víc partnerce ze sebe dáš, tím víc ti stejnou vrátí…nebo jsem už takový magor, že si to jenom namlouvám?“
„Mělo by to rozhodně tak být. Ale když není, tak co?“
„Tak buď dáváš na špatném místě, nebo to vzdej dřív, než bude pozdě.“
„To snad ne? Každý na to přeci nemá. Třeba už ze svého naturelu ne.“
„Jistě. Už jsi někdy slyšela o tom, že kolektiv dokáže vývojově ovlivnit dokonce i jedince?“
„Samozřejmě. Ale naivní je asi ten, který vstupuje do manželského svazku s tím, že sice nedostatky partnera zná, ale že si jej po čase převychová k obrazu svému. Nepřevychová! Jsou věci, které se prostě převychovat nedají!“ trvala rozhodně na svém.
„Jistě s tím taky souhlasím. A to je asi taky ta fáze, kdy jsem říkal: Vzdej to dřív, než bude pozdě. Přirozené předpoklady si musí každý do společného svazku přinést, aby to fungovalo. Je řada věcí, které se dají doladit, které se jeden od druhého může naučit, protože je neznal, které můžeš dělat, protože tomu druhému dělají radost, oslovují jej v prožitku krásy, štěstí. Ale v každém případě musíš být vždycky připravená víc dávat než brát, víc se radovat z radosti svého protějšku než z radosti své vlastní. A když tě právě tohle uspokojuje, tak jsi i v partnerství na tý nejlepší cestě s velkou dávkou tolerantnosti…“
„Na to zapomeň, to už je z oblasti čistokrevného idealizmu. Takový pár neexistuje, takový život je životaschopný jen ve filmu, nebo v nějakých knižních blábolech...“ mávla nevěřícně rukou.
„Myslíš?“
„O tom jsem dokonce přesvědčena.“
„Hm. Tak já jsem zatím jiný způsob manželskýho života nepoznal a nikdy o takový způsob soužití nepřestanu usilovat. To raději zůstanu sám se svými sny…“
„Ale Jirko…“ vyděsila se.
„Co, Jirko? Já jsem tento způsob života vysoce aktivně žil a vím, že existuje, a jiný si prostě neumím a ani nechci představit. Nikdy bych nedokázal říct…tak co mámo, dneska by to šlo? Vím, nebyl jsem ženatej dvacet roků. Pak se asi některé otázky taky mění.“
„Určitě. A mně to taky nebylo jedno, ale neuměla jsem to nijak ovlivnit. Já taky netvrdím, že to, co jsem žila, bylo to, po čem by žena ve svých snech toužila. Ale nepoznala jsem prostě nic jiného a teď, když mi vyprávíš o příkrém opaku, tak se mi, prosím, nediv, že reaguji dost skepticky.“
„Ty nemáš ani přítelkyně, kamarádky, s kterýma sis někdy o manželské spokojenosti nebo nespokojenosti povídala?“
„Tak v těchto intimních polohách bohužel ne. To štěstí jsem fakt taky nikdy neměla.“
„Ach jo, a najednou se objeví přiblblík v montérkách a tady machruje, že?“
„O montérky tady přeci vůbec nejde. Poznala jsem daleko větší přiblblíky, jak říkáš, i s dvojnásobným akademickým titulem.“
„Opravdu?“
„Jo. S jedním jsem přeci dost dlouho žila.“
„Hm. Myslím si, že bychom asi taky té akademické diskuze měli nechat, ne?“
„Jak myslíš, pro mě to ale bylo nesmírně poučné.“
„Jistě? I když tomu stejně ani za mák nevěříš?“
„Tak mi to nevyčítej. Říkala jsem ti, že jsem zatím nic jiného nepoznala…i když jsem poznání rozhodně přístupná…“ šeptla.
„Promiň…“
„A ty si myslíš, že bych na to měla?...víš, skutečně splnit tvé představy o krásném partnerském soužití?“
„Myslím si, že rozhodně. Když zůstaneš jen na teoretické bázi, tak tomu tvé srdíčko nikdy neuvěří. A tam, kde nejíš a nespíš, jen těžko uvěříš…“
„Tak první krok už máme za sebou?“
„Jako v čem myslíš?“
„No, ty už tady přeci jíš…“ lehce se kousla do rtu a s napětím očekávala mou reakci.
„No, vidíš to. Teď už jen stačí vyčkat na fázi číslo dvě, že? Víš, že to nahlas zní děsivě…vyspat se spolu!“
„Jiří, ty se na mě zlobíš? Tohle prosím takhle neříkej, jinak bych si musela myslet, že si ve všem hrozně odporuješ.“
„Ba ne, nezlobím. Naopak. Musím se ti opravdu omluvit. Byl jsem jenom zvědavý na tvou reakci.“
„A proč?“
„Mám takovou zvláštní formu diskuze. Ten, kdo mě nezná, tak může rychle nabýt dojmu, že mi při ní jde o život, a nebo že platí jen to, co říkám já, a když se něco vyvine jinak, tak že umřu…“
„Mně to ale zatím tak nepřipadá. V nás se jen srazily zkušenosti, které se diametrálně v zásadních věcech rozcházejí. Ale jinak je tato konfrontace přeci úžasná a určitě i užitečná. Je krásné, když si někdo za svým přesvědčením takhle stojí, ne?“
„Jak kdy? Taky se asi při tom přesvědčování musí malinko víc umět naslouchat a třeba i chápat svůj protějšek. Jinak se to rychle dostane na úroveň něčeho jako byly třeba komunistický schůze.“
„Jak prosím?“ vyděsila se.
„Jasně. Tam přeci taky jeden měl pravdu a běda, když ji ostatní neuznávali, nebo měli na věc vlastní, odlišný názor.“
„Tedy ty mi dáváš zabrat. Dáš si sklenku koňaku, nebo je to taky proti nějakým zásadám?“
„Cože?“ polknul jsem naprázdno zase já.
„No, sklenku koňaku.“
„Když bude s ledem?“
„Koňak a s ledem? To snad nemyslíš vážně?“
„Myslím, ano s ledem. Mně je jedno, co říkají odborníci, jestli máš tohle na mysli. Nemám rád červený víno v pokojový teplotě a chlazený mi chutná moc. Zrovna tak jako nemám rád koňak, když má bezmála dvacet stupňů.“
„Hm, nakonec máš možná i pravdu.“
„Ty s tím máš nějaký problém?“
„Pomiň, že se pořád vracím k bývalému, ale ten by mi takový koňak vylil na hlavu.“
„Hm. Tak alespoň pomalinku začínáš chápat určitý rozdíly, o kterých jsem hovořil.“
„Tak v tom chápání si ještě nejsem tak úplně jistá, ale že je vnímám silně aktivně a pozitivně, to tedy přiznávám.“
„Vidíš a tady je třeba zásadní rozdíl v nastavení mého vnitřního dareby. Proč bych dělal, že mi něco chutná, když mi to nechutná a chutnat by mně to mělo jenom proto, že fachman tvrdí, že je to nejlepší v pokojový teplotě. Já v tom nepotřebuju hledat to, co on mi vykládá. Já si u toho chci se svým protějškem příjemně povídat, vnímat krásu ovzduší a ne si hrát na znalce! K čemu mi je špičkový víno za několik stovek, když se mi po jeho pozření zkřiví huba! Promiň, ústa. A na druhou stranu je přeci dobrý to, co chutná a krásný to, co se líbí! Nebo se snad zase mýlím?“
„Jo, už jsem tě pochopila…“ postavila dvě broušené sklenky na stůl a s určitou rozkoší do nich vpustila po dvou kostkách ledu.
„Tak, ty můj revoluční estéte, ať si fachmani trhnou nohou, že? My dva budeme pít a jíst, co nám chutná a jak nám to chutná.…“
„Teď jsi to řekla a to se samozřejmě nevztahuje jen na jídlo.“
„Opravdu a na co ještě?“
„I na všechno ostatní. Vše je přece mezi dvěma dovoleno, co se dělá dobrovolně, s rozkoší a pro radost svého protějšku.“
„Hm, tak k tomu se moc ráda všemi deseti přidávám.“
„Víš, že jsme se nestihli na to naše bleskové tykání ani políbit…“
„No jo, ty máš vlastně pravdu. Co s tím budeme dělat?“
„Tak to já nevím. Leda že bys to chtěla z titulu svého postavení nějakým způsobem dohnat.“

„Já bych chtěla, i když rozhodně ne z titulu svého postavení. A ty?“
„No, jestli bys to chtěla doopravdy a upřímně, tak se moc rád přidám…“ zvedl jsem ještě jednou sklenku a postavil se.
„Jiří, opravdu si myslíš, že bychom to spolu mohli zkusit?“
„Pokud vnímám hlas svého nitra, tak určitě.“
„A ty slyšíš ještě jiné hlasy?“
„Jistě…“
„A prozradíš mi jaké?“
„Tyhle…“ zaťukal jsem si na čelo.“
„A tam se ti našeptává co?“
„No…něco v tom smyslu, že…“ vzal jsem ji za ruku a odložil pohárek… „že bych mohl mít to veliké štěstí na dosah ruky…“ podíval jsem se jí do očí a ona si položila ruce na má ramena.
„Jirko a nikdy mě nezradíš?“
„Ty umíš číst i myšlenky?“ lehce jsem ji uchopil za boky.
„Jaké myšlenky?“
„Na to samé jsem se tě chtěl také zeptat…“
„Víš, já určitě nejsem dokonalost sama, ale v srdečních záležitostech fakt neumím podvádět…“
„Hm i tvé překrásné oči mě o tom přesvědčují…“
„Jiříčku, já, já se zase začínám bát…“ cítil jsem její prstíky, jak se mě pevněji chytily.
„Víš, že jsi skutečně moc krásná žena?“
„Já, ale já…“

Lehkým polibkem jsem ochutnal horkost jejích rtů. Lehounce se na mě přitiskla a objala mě.
„Myslím, že jsem se do tebe už dávno ve svých snech a představách zamilovala…“
„To je moc dobře a je tedy jen na nás, abychom své vlastní sny v tom nastávajícím čase nezklamali, že?“
„Budu se o to moc a moc snažit, opravdu…“ vydechla a následným polibkem ze mě vyhnala všechny eventuální pochybnosti.

Několikrát jsme se zatočili v kole, až jsme dost razantně dosedli na válendu. Slova byla velmi rychle nahrazena dotyky, polibky a vzdechy. Bylo nám najednou překrásně, jako bychom ze sebe vypudili strach i všechny pochybnosti…uměla překrásně dávat, ale i s velkou dávkou hravé cudnosti brát.

Ráno jsme do práce poprvé za dlouhou dobu zaspali hned oba. Ale místo abychom začali propadat nějakým zmatečním myšlenkám, ještě dlouho jsme jeden druhého přesvědčovali o tom, kdo jako první vstane a založí na výrobu první ranní společné kávy, po které jsme teprve byli rozhodnuti společně vykročit do nového života…