Kroužkování (2/2)

Rubrika: Literatura – Pohlazení

Toho rána je nebe ocelově modré jako čepel nože, jímž se krájí ke snídani chléb. Obloha hýří pestrými barvami, lemujícími dezertní talíře. Ještě něco sýra, vejce, pár plátků dušené šunky. Z šálků se teplá vůně pražené kávy a synova kakaa vznáší ke stropu. V růžových svícnech z perleti se rozskotačí párek ohnivých človíčků. Nikdy nezapomene. Jak by také mohla? Osudová setkání zdobí punc věčnosti.
Jsou dny, kdy ho svým vnitřním zrakem vidí těsně vedle sebe, tu a tam spolu prohodí dvě tři slova, obdarovávají se úsměvy. Místy se jí fantazie dočista zhmotní a Kamila promluví či zasměje se nahlas. Vzápětí se vyleká – ještě ji rodina začne mít za blázna …
Ohýnky v penzionu malovaly ze svých stínů po zdi proměnlivé obrazy. Dívali se na ně jako na biák.
Z postele, s pažemi pod hlavou. Pod přikrývkou nazí. Vzájemně si odevzdaní. Kolébaní mátušky radnój baladickými tóny s pochmurnými ději. Výstižně. Čas se tenkrát nezastavil – a měl.
Už zase zvoní. Dělá jí to naschvál! Přece moc dobře ví, že o nedělních pozdních snídaních je rodina pohromadě. Stesk anebo telepatie? Nejspíš ukazuje převahu. Cosi zůstalo nedořešené, nedožité, a z hlubin vědomí se neustále vrací, aniž by tomu člověk příliš rozuměl. Přitom: Manželská nevěra – nejhloupější klišé, co Kamila zná. Všechno nebo nic, jinak to neumí.  Jenom to nic si jaksi stále nedovede ani nechce umět představit, třebaže básníci mají křídla, slibují věčná objetí, však dříve, než se naděješ, mávnou jimi a odletí ...
Svůj snubní prstýnek už dávno utápí v porcelánovém hrnečku, co nikdy neopustí svoje stálé místo uprostřed parádního příborníku v obývacím pokoji. Stejnou dobu, co utopila naději na lepší a smysluplnější život s otcem svého syna.
Malý dopíjí a poslední doušky zanechávají čokoládové skvrny kolem našpulených rtíků. Z jeho talíře mizí šunka a rajčata a zbytek s mámou směňuje, za šunku a za rajčata. Ty prosebné oči s jistotou účinku! Nedá se jim odolat. Kamila ještě chvíli počká, než poslední sousto zmizí v naducané dětské pusině, převrátí do úst zbytek kávy a poodnáší nádobí do myčky. Až si její zlatohlavý miláček pustí pohádky, získá trochu času pro sebe a …
 
… budík tiká v pravidelném rytmu a dokola všude hluboká tichá noc. Otevřenýma očima  bloudí Básník po stěnách. Usilovně hledá jeden jediný šťastný bod, do něhož by ukotvil zbytky svých jistot. Těch co kdysi dávno byly, než se zase na pár dlouhých let neúprosně ztratily. Zůstalo lůžko napůl prázdné a v hlavě zmatku dvojnásob. Žena před Kamilou, co ji, zdálo se, že miloval, pojednou osiřela ve stovkách živých básní – pravý čas vrátit zpět minulost. Vášeň a chlad. Touha a nenávist. Láska a smrt. Stačí jen málo: Upřeně hledět v budoucnost a začít spřádat nová vlákna hvězdného svitu. Oprášit snubní prstýnek, spojit prázdné postele, tvářit se zas vesele a zařadit znova: Jedničku? Dvojku? Trojku? Plný plyn? Kdož to ví. Zrod a skon. Začátek a konec. A nejspíš hlavně najít sebe sama…
Osudová setkání – vesmírné předivo pestrého krajkoví vzácných obrazů. Obrazů, které dosud svět neviděl. Pozvolna se ztrácí stesk ze starých zranění a zůstávají pouze obnažená já. Já, která zakoušejí poznat, kam až je dovedou zoufalé cesty, jež ustavičně míjejí ten správný cíl. Básník svoji cestu zná. Jde s hlavou hrdě vztyčenou, byť jednou nohou bosý. Kamila dál skládá slova v rýmy, rýmy vplétá do veršů, z veršů váže kytice čerstvých básní. Zbývá jí už jenom posledních pár kroků. Natáhnout ruku a pevně sevřít pěst: Přijmout nabízený dar – život nový … krok nejtěžší ze všech, co jich kdy na její kamenité cestě otištěno bylo.
 
 
DOSLOV …
 
„Hvězdičkóóóóó!“
„Jsem tady, abych stírala ti strasti z čela.“
„Zase mi schází síla pro žití.“
„Buď bez obav.
To jenom srdce vyhořelá se na prach promění.“
„Dáváš mi sílu. Věřím ti.“
„Dík tobě zas já znám ta správná slova.
Z největší hloubky, v níž se pravda rodí.“
„Hvězdičko – jsi víc, jsi supernova.
Bůh z mého štěstí dá ti čestný podíl.“

Tento článek byl v Pozitivních novinách poprvé publikován 30. 01. 2007.