POŠŤÁKEM  BŮHVÍPROČ   Nevím, kdo je Eva. A neznám ani Adama. Tu urousanou obálku jsem našla na chodníku jedné ztichlé ulice, když jsem časně ráno venčila svého subtilního jezevčíka Tygra. Zpočátku jsem zvažovala, mám-li ji vůbec zvednout. Dopisy jsou přece taková ryze soukromá záležitost. Snad zvítězila pouhá zvědavost, snad nutkání někomu pomoci, nevím. Obálku jsem vzala do ruky, obsah opatrně vyjmula a četla:   Drahý Adame!   Střídám karty z mariáše s mytickým tarotem, předkládám a vykládám a pokládám a skládám, ukládám a hledám… V kávové sedlině, v čajových lístcích na dně šálku. Vlévám vosk z hořících svící do pohárů s čistou vodou. Házím kostky. Obracím domino. Počítám s numerologií. Pročítám evropské a čínské zodiaky, pokouším se porozumět astrologii. Mávám kyvadlem, vůní kadidla a cinkáním mosazných zvonků přivolávám bytosti světla. Upřeně hledím na nebe, spadne-li hvězda… hledám a hledám. Ptáš se, co? Správnou odpověď na jednu jedinou otázku: Jak dál?   Už hezkou řádku let mě stahují, škrtí a rdousí pevné šňůry spletitých sítí mých někdejších rozhodnutí. Byla jsem tak přesvědčená, že jsou správná!!! S představou milenky v nemanželské posteli jsem se nikdy nechtěla smířit. Pak jsi přišel ty, jediný muž, s nímž jsem kdy doopravdy chtěla žít, nebýt té druhé. Kdysi dávno už jsme přece byli dobří přátelé. Stalo se. Dodnes nevím, jestli se to vůbec smělo stát. Spletence těch zvláštních chvil se teď pokouším rozmotávat všemi možnými způsoby. Nenacházím správný. Jde to těžce, je to příliš zdlouhavé, ale hlavně: dost to bolí.   Přesto ti vlastně děkuji. Zavedl jsi mě daleko a vysoko. Držím se „zuby nehty“ – nesnáším pády. Jednou jsi mi napsal k vánočním svátkům: „Člověk je anděl s jedním křídlem, proto se musí spojit dva, aby se dostali do nebe.“ Tak já teď v tom prostoru mezi nebem a zemí usilovně mávám tím svým zlomeným křídlem a pečlivě se rozhlížím, nepoletí-li kolem jiný anděl. Anděl, co se mnou půjde dál… Zavede mě tam, kde s nocí slunce nezapadá, kde není důvod skrývat se a lhát, kde skrze naše oči samo srdce hledí na ten zázrak tvoření. Zavede mě do krajiny svých snů, když ho na oplátku zavedu já do té svojí…  Jen konečky svých křídel se cestou sebe dotýkat a našlapovat zlehýnka, s hlavou hrdě vztyčenou, aby hebké plyše pod námi nepovadly naším horkým dechem. Ztratit se v bílém světle kolem nás a stát se jeho částí, jedinou oslnivě bílou bytostí se dvěma silnými křídly.   Čekám tady. A dnes už vím, že vlastně čekám stále jen na tebe. Čekám a svojí jedinou lidskou paží vstříc tvému zraku zvedám zapálenou svíci co příslib příštího světla,  věčného světla v temnotě dne,  která nás vrhá do marastu zapomnění. Nedovol ty, kdo už pouhých pět milimetrů pod povrchem svojí kůže jsi vpravdě nesmírně krásný, kdo v nepatrné hloubce vlastního srdce jsi vpravdě nesmírně šťastný, kdo svými rozložitými pažemi dokážeš obejmout celičký vesmír a svým libým hlasem stvořit jeho nesmrtelnou symfonii, nedovol,  aby ta svíce v mojí ruce bez užitku dohořela. Její knot se tak rychle krátí. Horký vosk už mi obtéká dlaň a pálí, cítím žár ohně, co mě pomalu, pomaloučku stravuje… A já ji přesto jako blázen držím dál. Držím ji, třebaže dnes už velmi dobře chápu, že jediné, čím jsme svému životu povinni, je zachránit svá křídla.   Tvoje Eva   Dodnes nevím, kdo je Eva. A dosud neznám ani Adama. Nikdy nezjistím, zda by ten dopis nakonec vůbec četl. Na obálce není žádná adresa. Pouze několik nečitelných, deštěm rozplizlých písmen: Adam – moje láska.

OSOBNOSTI POZITIVNÍCH NOVIN

	Josef Fousek
	Ladislav Gerendáš
	Vladimír Just
	Jan Vodňanský
	Ondřej Suchý
	Jiří Suchý
	PhDr. Jiří Grygar
	Stanislav Motl

Další autoři »