Martin Foretník - Jarmila Moosová: Who is Martin Foretník?

Rubrika: Publicistika – Rozhovory

„… co vlastně znamenají slepenky? To jsou všichni ti, kteří slepili na čas svůj život s mým. A taky toto slovo vyjadřuje moji slepou zamilovanost k nim.

     Věřím, že se v některém z mých zamyšlení najdete. Že vám připomenou vlastní pocity nebo to, co jste ve svém životě prožili sami. Snad v některých najdete trochu poučení pro sebe – a nebo si prostě jenom tak počtete.

     Rozhodně v této knížečce nečekejte nic světoborného. Je to jen průřez lidmi, kteří nějak zasáhli moje city – a tak se stali součástí mě samotného …“

 Martin Foretník:   SLEPENKY,  Brno – srpen 2002
                                                      
■  A právě jednou z takových slepenek života mého jste teď, alespoň na jeden příjemný páteční podvečer, vy, Martine. Jste navíc jedním z mála renesančních lidí, co znám. Tato vlastnost mě fascinuje. Ovšem kdo lépe vás zná než vy sám, že? Pojďme si o vás spolu chvíli povídat.
Tak to mě zase fascinují projevy kunsthistoriků na různých vernisážích. Oni povětšině „přesně vědí, co tím chtěl básník říct“ – mě by opravdu zajímalo, kam na to pořád chodí.
 
■  Tomu rozumím - občas se mi stane, že napíšu báseň a zpětnou vazbou se mi dostane úplně jiný výklad, jiný smysl, než jsem do ní sama vložila. To se pak nestačím divit, jaký má vlastně rozměr.
To je právě to. Proto já třeba nemám rád vernisáže. Když dělám vlastní, dbám na to, aby toho řečnění bylo co nejméně – ono to stejně nikoho moc nezajímá. Kdo se o mně něco chce dozvědět, ať si to přečte, nebo ať si se mnou povykládá. Patří k umění, když někdo v úvodu zahraje nebo zazpívá, ale jinak tam člověk jde stejně kvůli tomu, aby se tam s někým u skleničky potkal a prohodil pár slov.
 
■  Jistě – a také aby si v klidu prohlédl vystavované exponáty, nechal je na sebe působit, eventuelně si pokud možno vyměnil pár vět se samotným autorem.
Ano, to je „značka ideál“. Já mám teď výstavu v Praze u Honzy Musila v „Jednadvacítce“. A vernisáž byla přesně podle mého gusta, protože to vlastně vernisáž ani nebyla. Já jsem tam měl bloklý stůl, všichni moji známí to věděli, kdo potřeboval nebo i nepotřeboval, ten prostě přišel, poseděl, dali jsme si kafe. Kdo se zeptal, co to tam je a zajímalo ho to, tak přišel a popovídal si – bylo to strašně milé a příjemné. Honzu já pamatuji ještě z Brna, ale od té doby, co je v Praze, jsme se neviděli, takže mě to celkem potěšilo, že si na mě vzpomněl po letech.
 
■  Viděla jsem k dnešku bohužel jenom jeden váš obrázek u našeho společného pražského přítele Karla Kekešiho. Vzpomínám - byl to takový „tečkovaný muž“. Co to je vůbec za techniku?
To je sporné, jestli je to kresba, nebo je to malba. Já totiž dělám tuší, ale štětcem, a tečkuji. Rád bych vám něco ukázal, jenomže toho mám doma málo, protože jedna výstava je právě teď ve Finsku, druhá v té Praze.
 
■  Řekněte mi: Jak se to přihodí, že má brněnský výtvarník výstavu ve Finsku? To by mě vážně zajímalo. O spoustě umělců se dočítám, že mají výstavy po celém světě, nezřídka také v zámoří. To jsou tak výjimeční, nebo mají tak široké příbuzenstvo?
Já ve Finsku vůbec nikoho neznám. Ale je to hrozně jednoduché: S jednou svojí kolegyní a kolegou jsme založili takové miniumělecké sdružení. Jmenujeme se TRIUM a jsme tam skutečně jenom tři – jedna prezidentka a dva vicepresidenti /smích/. A právě paní presidentka dělala spoustu věcí pro česko-finskou společnost. Pořádala v Česku Finům výstavu a galerie, kde to mělo být, se týden před zahájením rozhodla zavřít a renovovat. Takže vyvstal najednou šílený problém. Ale jelikož máme dost svých známých, vysháněli jsme jim krásné prostory ve středu města – výstava byla úžasná a Finové nám na revanš nabídli uspořádat naši výstavu ve Finsku. Jedná se už o druhou výstavu, ovšem z pracovních důvodů jsem se ani jedné nezúčastnil, tak snad to jednou vyjde.
 
■  Znamená to, že po takovém úspěchu teď vzroste cena vašich děl?
Já mám štěstí, že nemaluji pro peníze. Mnozí se ptají, jak byla výstava úspěšná, a když odpovídám, že byla skvělá atmosféra, přišla spousta lidí, tak mě zabrzdí: „To mě nezajímá! Za kolik peněz jsi prodal?“ – tak to je mi opravdu jedno. Já jsem rád, když se mi pokryjí náklady, a to je všechno. V tom je výhoda, že mě umění neživí. A ve Finsku je to také spíše o prezentaci, a že se člověk dostane ven. Ale na druhou stranu se pak stane, že se vám někdo ozve s přáním, abych mu něco ilustroval. To mám teď kupříkladu ilustrovat noty. Dovedete si to představit? Noty jsem tedy vážně ještě neilustroval!
 
■  A co už jste ilustroval - prozradíte mi?
Mám za sebou dvě knížky spisovatelky Irenky Fuksové, což také nebylo výdělečné, ale chtěl jsem si zkusit něco nového. Je to úžasná paní, nápovědka Činoherního klubu, byla dokonce v televizním pořadu Honzy Krause „Uvolněte se, prosím“. To úplně nejznámější, co napsala, jsou „Divadelní vejšplechty“.  Našla si mě sama. Asi rok jsme si různě telefonovali a mailovali, pak jsme se i sešli, a vznikla z toho první knížka „Když muž miluje muže“, což vzhledem k mému zaměření bylo pochopitelné. Byly to povídky a je zvláštní, že to napsala ženská – to je úžasné. Na to hned navázala další knížka, která se jmenuje „Když si žena splete kozla“. To sice už nebylo o chlapech, ale také takové letní pohodové čtení do vlaku či na dovolenou.
 
■  Je toho hodně, co jste si ještě takto nevýdělečně dopřál?
Díky tomu, že jsem dělal ve filharmonii, střihnul jsem si asi tři obaly na cédéčka.
 
■  Co jiného se ještě dá dělat ve filharmonii, než na něco hrát?
Jéje! Tam se dají i trhat lístky! Nebo v šatně můžete být! Já jsem dělal na marketingu a dělal jsem manažera mezinárodního festivalu tady na Špilberku. Ze šesti ročníků jsem dělal tři já, bylo to takové moje děťátko. Doteď roním krokodýlí slzy a i po roce to ještě dost bolí, že jsem odešel - no, co se dá dělat, okolnosti mě donutily. Ale Národní divadlo v Brně je dostatečně hojivý flastr – to je takový obrovský kolos, že si tam člověk ani nestačí vydechnout. Tam dělám dokonce vedoucího odboru marketingu a propagace. Tam jsem si zatím i usmolil pár plakátů, a protože jde o to, aby divadlo ušetřilo, jsem věrný svému nevýdělečnému poslání /smích/. Na druhou stranu tak aspoň nevyjdu ze cviku.             
 
■  Co konkrétně obnáší vaše současná práce?
Především propagace představení. Když vidíme, že některé představení nebude mít tak vysokou návštěvnost, musíme zapojit rozhlas a televizi, zabezpečit letáky. U NDB je to trochu složitější v tom, že se jedná o tři budovy: Janáčkovo divadlo, Mahenovo divadlo a Redutu – baletní, činoherní a operní soubory. Jsme tu vlastně schopni kulturně uspokojit dva tisíce lidí denně.
 
■  A to se dá zvládnout?
Samozřejmě že se denně na všech třech místech nehraje, ale na to, jaký jsme obrovský kolos, máme nějakou dvaasedmdesátiprocentní návštěvnost, což je úžasné. Některé věci jsou samozřejmě hůře prodejné, ale ty se zařazují z toho uměleckého hlediska. V takové Praze je to určitě trochu jiné – tam je spousta turistů-cizinců a tam si mohou dovolit přece jenom více experimentovat. Tady sice experimentujeme také, ale už musíme hodně počítat, na čem vyděláme dost, abychom ta méně prodejná představení mohli zadotovat. Takové „Labutí jezero“ je klasika, na kterou přijde vždy hodně lidí, naproti tomu třeba „Úplné zatmění“ – i když to jsem nezvolil ten správný příměr, protože je to jedno z nejnavštěvovanějších představení, činohra s baletem dohromady, věčně vyprodané – je právě takovým experimentem.              
 
■  V jednu dobu jsem často slýchávala, jak je to s kulturou, především s divadly složité – chybí peníze na provoz, snižuje se jejich návštěvnost atd. Vy teď hrdě hovoříte o svých dvaasedmdesáti procentech – znamená to, že už se situace změnila k lepšímu, nebo si s tím zkrátka umíte tak dobře poradit?
To je bohužel stále pravda. Kultura je ta méně oblíbená sestra – do takového sportu opravdu přijde daleko více peněz. Reklamy na těch velkých plochách a v televizních přenosech, do nichž se vkládají velké investice, jsou přece jenom daleko viditelnější než na programových bulletinech divadel. A náklady na provoz jsou skutečně velmi vysoké, protože se například neustále zdražují ceny za teplo a světlo, rok od roku jsou menší dotace, takže co si budeme povídat – u našich sponzorů je to spíše o tom pocitu, že spolupracují s Národním divadlem a jsou na to hrdí, že sedí při premiéře v té čtvrté řadě, protože jsou jejich V.I.P. Na druhou stranu si vezměte, kdo do divadla pravidelně chodí – jsou to převážně starší lidé, potažmo důchodci. A zkuste dát třikrát do měsíce tři stovky za vstupenku, čili tisícovku měsíčně za kulturu. To nedá ani normálně pracující člověk. Takže se snažíme přivést do divadla i ty mladé formou právě těch experimentálních kousků jako třeba od Larse Noréna „Démoni“, což bude česká premiéra, představení o čtyřech lidech, kde si dvě manželské dvojice těžce jedou po krku (a dovedete si přestavit ten jejich slovník!) - na to určitě ti důchodci nepůjdou. Naproti tomu červnová premiéra „Manon Lascaut“, klasika, která tady byla už kdysi dávno, je velice milá a je na ni vyprodáno – a ten Nezval k tomu Brnu patří. V režii Ondřeje Havelky dáváme „Prodanou nevěstu“, což je pecka pro Brno – je to uděláno nově, odlehčeně, tudíž taky věčně vyprodáno. Je to velmi vtipně udělané, ten havelkovský jemný humor je na tom opravdu znát.
 
■  Když jsem chodila na základku, jezdili jsme asi v osmé třídě povinně každý měsíc na jedno představení do Janáčkova divadla. Tato spolupráce se školami existuje?
Na to máme obchodní oddělení s velmi šikovnými děvčaty a dělají se také dopolední představení, kde se opět vsází na klasiku: Lucerna, Rusalka, Strakonický dudák aj. – zkrátka co do té školy děcka potřebují. S tímto zatím problém není. Jé – a máme také úžasný balet. Všude se píše, že máme druhý nejlepší balet v republice, ale já si troufám tvrdit, že máme nejlepší balet (smích). Já na ty naše baleťáky – bez ohledu na svoji orientaci – a mám na mysli i děvčata, prostě nedám dopustit. Dlouhá léta jezdí hostovat do Japonska, do Německa a připravují i různé experimenty. Opravdu jsou výborní.
Samozřejmě kupujeme také „hostovačky“, hlavně do Reduty: např: Semafor, Ungelt – teď jsme tady měli „Cassanovu“ s Františkem Němcem. To abychom zase Brnu nabídli pražské herce, známá jména. A vidíte – také v Brně máme určitě jedno velké jméno: Zuzka Slavíková!
 
■  Zažila jsem ji nedávno v Mahenově divadle ve hře „Veselé paničky windsdorfské“ a dodnes vzpomínám, jak moc jsem se smála – dokonce se pak i herci na jevišti smáli mně a můj muž chtěl odejít z lóže, jak se za mě styděl.
Také tady máme jednu takovou – Simonka Polcarová – přesně víme, kdy je na představení. Tu je slyšet víc, než herce. Ale o tom to je – proč jinak tam jdete? To mi také jednou Zuzka Slavíková po představení, kde seděly samé takové ty „kožené tváře“ říká: „Já jsem ti tak nadřená, jako bych na nádraží skládala vagóny, to se vůbec nedalo zahrát.“ Na jiném představení (Terasa), kam chodí převážně mladí, od prvního vstupu okamžité reakce. Nejenom že se smáli, dokonce z toho hlediště i těm hercům odpovídali. A na nich to bylo tak znát, dokonce i spoustu replik přidali. A Zuzka po představení říká: „Já jsem dneska ani nehrála. To šlo úplně samo.“ Abychom ale volně přešli od divadla opět k Martinu Foretníkovi: V Janáčkově divadle já a moji dva kolegové budeme mít v lednu společnou výstavu.
 
■  Správně. Představili jsme si vás jako vedoucího marketingu a propagace Národního divadla v Brně. Ale co tedy Martin Foretník kreslíř, grafik, malíř … ?
No … teď už skoro nic (smích). Není čas…
 
■  Co jste dělal nejdříve? Jakou tvořivostí jste v dětství vynikal jako první?
Je pravda, že jsem nikdy nebyl portrétista ani figuralista. To mi nikdy moc nešlo /tím nechci říct, že jsem byl krajinář – to také ne/. Začal jsem je dělat teprve před deseti lety – letos mám vlastně výročí vystavování – do té doby jsem si spíše kreslil jenom takové fantazie. Já jsem nikdy netušil, že bych měl malovat. Až když jsem učil na základní škole, dovedla mě k tomu moje kolegyně výtvarnice, jejíž otec byl profesor výtvarky a já jsem k němu chodil do ateliéru. Tam jsem leccos obkoukl a začal malovat. Do té doby jsem toho dělal straně moc: hrál jsem na klavír, závodně tancoval, hrál divadlo – prostě kulturně multifunkční a od ničeho nic, že?
 
■  To znám. Já zase říkávám: A čím jsem byl, tím jsem byl rád… Je pravda, že kolem pětatřiceti už mi vadilo, že pořád ničím nejsem, že kuchař, kominík, kadeřnice, zdravotní sestřička, lékař, inženýr – všichni mají svoje řemeslo, jenom já ne. Ta multifunkčnost má tuto stinnou stránku.
Pravda, ale já z toho teď těžím, že jsem dělal ode všeho trošku, což je v kultuře dobře. A to malování – já maluji od nějakých svých devatenácti, takže zhruba dvacet dva let. Ale zkoušel jsem i nějaké šperky, keramiku, malování na sklo – to mi ještě zůstalo dodneška. Tak nějak víc jsem začal malovat při rozchodu /po pěti letech/ se svým tehdejším prvním dlouholetým partnerem, kdy mi kámoši z jednoho penzionu, kam jsme jezdili na dovolenou, řekli: „Pořád něco čmáráš, tak nám namaluj pár hezkých chlapů a my ti tady uděláme výstavu.“ Tím to začalo. Byla to moje první výstava a bylo to naprosto úžasné, protože vernisáž mi zahajovala Věra Galatíková a dodnes jsme spolu alespoň v občasném kontaktu. Tak jsem tedy přešel na ty portréty a figury. Ale teď třeba právě maluji madonu s dítětem, už asi rok.
 
■  Tu zpívající?
Ne, tu jsem právě teď neměl na mysli, i když je pravda, že výstava k Madonniným čtyřicátým narozeninám byla jednou z mých nejúspěšnějších.
 
■  Jak velká díla malujete? Jaké je vaše dosud největší?
Můj úplně největší obraz byl do služebních prostor filharmonie – zhruba 140x100 cm – na motiv Gustava Klimta, ale trochu jinak zpracováno, s názvem „Zaplétání houslového klíče“, aby to mělo něco společného s tou hudbou. Takže tam, kde on má na svém obraze hada, já jsem vytvořil houslový klíč.  On tam teda má tu ženu trochu ošklivou a ta moje je hezká a mladá (smích). Ale to dělám opravdu jen okrajově.  Vyhovují mi teď menší formáty, zhruba A4, to se i lépe vystavuje. „Jednadvacítka“ je výjimka, protože po mně Honza Musil chtěl větší formáty, A2, ale to jsou víceméně věci, které už jsem měl tady v šuplíku. Dříve čím větší formát, tím se mi pro mě zdál lepší, ale teď už je to zase naopak. I do toho Finska se to lépe převáželo, než ty velké formáty.
 
■  Kolik tam máte svých obrazů?
My tam vystavujeme všichni tři. Věra Jonášová dělá kresby na hedvábí – šály, ale také obrazy. Zaměřuje se spíše na přírodní motivy, na rozdíl od nás jezdí do Finska téměř každý rok, takže dělá ta jejich jezera a přírodu kolem. Richard Tribula je klasický krajinář a portrétista a dělá převážně oleje. Já jsem tam posílal svých obrázků dvanáct. Když tedy máme společnou výstavu, tak si snad každý návštěvník přijde na své, protože je z čeho vybírat. A to je vlastně smysl, proč to děláme.
 
■  Jaký je tedy váš vztah k ženám, když říkáte, že je raději malujete hezké?
Já mám rád hezké lidi. Sám jsem i žil se svojí kolegyní sedm let, pak u mě ještě jedna kamarádka (to když jsem dělal v pohostinství) půl roku bydlela, ale to už jsem měl tehdy ujasněné, jak to se mnou je. Já mám rád mazlení a nevidím důvod, proč by si mi neměla holka sednout na klín a přitulit se – to je prostě takové to hřejivé teplo, ať je to chlap, ženská, pes nebo medvěd - pokud by byl svolný (smích).
 
■  To se mi snad jenom zdá – my ženy nakonec snad hledáme homosexuála. To je tedy paradox! Ale vážně – chceme muže citlivého, přítulného, komunikativního.
A víte proč? To tedy není z mojí hlavy, říkala to v televizi Halina Pavlowská. Že to jsou nejlepší kamarádky.
A je to pravda: Co ženská potřebuje? Někoho něžného, s kým by si mohla promluvit o všech problémech. Většinou však přijde domů, chlap hledí do novin, čeká, co bude k večeři – to je pak opravdu o něčem jiném. Ale uklidním vás – nejsou ani homosexuálové všichni stejní (smích).
 
■  Věřím vám. Pochybuji, že každý by dokázal upéct tak výtečný štrúdl jako vy. Jsem také dobrá kuchařka, tak to mohu posoudit. Ten váš je jedna báseň. No vidíte, málem bych zapomněla – Karel mi o vás prozradil, že jste také básník.
Ale to už bylo hrozně dávno, dávno! Básničky jsem psal ještě na gymplu, asi tak do svých pětadvaceti. Tady mám svoji jedinou sbírku: Jsou v ní takové kratičké povídky, texty na nějaké Karlovy písničky, jedna bajka pro legraci, pár těch básnických prvotin a nějaká zamyšlení. Dokonce jsem si ji i sám vázal.
 
■  To vy také umíte?
No, teď už ano. Mě to strašně zajímalo, tak mi s tím pomáhala kamarádka Zdenička. Ale doma se to bohužel dělat nedá.
 
■  Víte co? Za muže hovoří jeho činy. Tak se pojďme na ně spolu teď podívat:
Odbila třetí ranní
–  nad městem svítá.
Noc, sklenička nedopitá
na smrt čeká.
Skřípot tramvají budí spáče.
Barová stolička
v noci nás pohýčká
a k ránu nás na dlažbu
vyplivne.
Kdo v noci se lží pije,
ten za svítání
s pravdou pláče.
Nu, ozvi se konečně má milá
a řekni – jak je ti s tím
druhým?
Kvetou ti růže kolem cest?
Snem se láska poranila?
Nu, řekni konečně
ptá se tvůj nemilý.
Jsi šťastná?
A piješ lásku velkou?
Takovou,
Pro jakou my dva nebyli?
 
V duhové kapce vody
svět se mění
Ach, jak je krásná
pošetilost krátká.
Jen kapku vína ze tvé číše
pro potěch beru.
Čas, co mě hlídá
Mám za příšeru
co ke spěchu mě láká.
 
Jistota nejistá – budoucnost
krátká.
Na stole káva, krb zažehlý
Jen stín ti mává jako
posedlý.
Sedíš na polštáři,
čteš si v kalendáři
jenž je vybledlý.
 
Nač myslíš?
 
Ach, kdo to ví?
Či kalendář tvůj bláhový?
Kdo ví – ten ví.
A na otázku odpoví
jen stín
– tvůj věčný společník.
 
  
■  Máte tady portrét Hany Hegerové.
Ano. Svého času jsem dělal také portréty slavných, ale to jsou věci neprodejné, takže je čas od času dám na nějakou výstavu, ale spíše jen proto, aby tam byly. Mám ještě Jitku Molavcovou, pana Suchého, Ondřeje Havelku, Pavla Šporcla, Dášu Peckovou – to je úžasná paní, naše nejlepší operní pěvkyně. Ta se mi obzvlášť povedla. Když to vidělo její tříleté dítě, začalo volat: Máma, máma! Také Lucku Bílou jsem dělal, paní Galatíkovou s panem Frejem, Xavera Veselého, když ještě nebyl tolik známý. Ale teď už portréty slavných dělám velmi okrajově.
 
■  Ještě bych se vás ráda zeptala na jedno: Týkají se vás ty veřejné tahanice ohledně registrovaných partnerství u homosexuálů?
Byl jsem kdysi velký činovník za naše práva. Byl jsem schopen vystupovat v televizi, rádiu – a to jsem ještě nedělal ve filharmonii ani v Národním divadle, čili jsem mediální konexe neměl – a dělat různé věci, ale přešlo mě to. Ať jsem se snažil sebevíc, nemělo to zvláštní odezvu. Tato komunita je složitá, co si budeme povídat, takže jsem nakonec raději jenom fandil. Ačkoliv budeme teď spolu s mým přítelem Rendou slavit osm let výročí, neuvažujeme o registrovaném partnerství, protože je to pro nás k ničemu. Informace od lékařů, když se cokoliv s jedním či druhým stane, se získat dají, majetek žádný společný nemáme. Chápu naše některé známé, kteří tyto majetkové otázky řeší, že je to tím registrovaným partnerstvím jednodušší, ale dá se to ošetřit také jinak. Já jsem každopádně rád, že to u nás už existuje. Je to velký krok dopředu, ale že by to byl u mě problém číslo jedna, to tedy rozhodně není.
 
■  A děti?
Já jsem dělal osm let ve školství, vychoval jsem jich tak strašně moc, že jsem si dětí užil ažaž. Protože mám střední pedagogickou školu, tak jsem to i přímo vystudoval – z vysoké jsem odešel po čtyřech semestrech – tu asi mít už nikdy dostudovanou nebudu, ale nemrzí mě to. Mně nedělalo problémy mít ženskou, mít rád ženskou, ale naprosto jsem si ujasnil, že ten chlap je pro mě to pravější, ořechovější. Já jsem měl strašně rád děti, ale vypěstoval jsem si uměle svůj vlastní odpor. Přišlo mi sobecké jenom kvůli tomu, že chci mít děti, udělat jednu ženskou nešťastnou. Dnes už by mi to dítě i docela vadilo, kdyby tady běhalo a rušilo mě v tom bohorovném uměleckém klidu (smích). Ale já vlastně dítě mám! Už třetím rokem. Je z Ugandy, jmenuje se Andrew Ziwa, chodí za moje peníze do školy a taky mi občas něco namaluje!
 
■  Víte, často jsem nad touto adopcí přemýšlela, do jaké míry je to správná věc. Všem tamějším dětem rovné podmínky asi nevytvoříme. Nepodporujeme tak v jejich prostředí rivalitu, závist a nenávist?
Podívejte – já si myslím, že dát ročně sedm tisíc za to, aby jedno dítě dokončilo školní docházku – v Ugandě je to tak, že pokud na tu školu peníze mají, tak do ní chodí, pokud nemají, tak do ní nechodí – tak mě to tolik nebolí. Vlastně mě uklidnil herec pan Petr Kostka, který adoptoval už tuším tři děti, několikrát tam byl a přivezl i spousty fotek. Takže asi to funguje.
 
■  Ale já jsem měla na mysli něco jiného – jestli to není umělý zásah do jiného prostředí. A jestli to těm dětem, které tu možnost nedostaly, není třeba líto?
Z tohoto pohledu jsem o tom ani moc nepřemýšlel. Jenom jsem věděl, že chci kluka. A tady ten byl jediný, který měl mezi svými zájmy uvedeno, že ho zajímá hudba. Já jsem tenkrát dělal ve filharmonii, tak to bylo jasné. Navíc mu umřela maminka a má jenom tátu a o dost mladší sestru. Takže já předpokládám, že až Andrew dostuduje, až se to vlastně uzavře a všechno skončí, že bych si pak vzal k adopci jeho sestru. Ale máte pravdu, že jiný kraj – jiný mrav. Chtěl jsem poslat něco k narozeninám, ale to bylo zamítnuto. Jedině že bych poslal nějakou částku a oni všem dětem, které jsou v té osadě v adopci kohokoliv, koupí stejnou maličkost a řeknou, že to Andrewův „tatínek“ posílá. Ale kdyby jenom on sám dostal něco navíc, ty děti by mu to záviděly, že by byly schopny mu i ublížit. Takže jednou jsme to tak udělali, že jsem poslal peníze na narozeninovou oslavu, ale přiznám se, že jsem takový roztěkaný otec, že už si zase nepamatuji, kdy synáček ty narozeniny vlastně má (smích).
 
■  Plánujete, že byste se také někdy viděli?
Určitě ne, na to finančně nemám. Oni to samozřejmě umožňují, zprostředkují všechno, ale vy tam můžete jet pouze na vlastní náklady. 
 
■  Třeba kluk vystuduje a dostane se někam do Evropy studovat a pak už to nebude problém, ne? A když si tak spolu dopisujete, Martine, jsou ty dopisy spíše zdvořilostní, nebo se už mezi vámi vytvořilo nějaké přátelské pouto?
Ne, přátelské pouto tam zatím není. Já mám pocit, že oni jim ty dopisy i diktují. Sám nejsem v angličtině dostatečně sběhlý, ale to je tak jednoduchá angličtina, že dvě třetiny z toho i já pochopím, a je to opravdu takové šroubované. Třeba to, že mi nepíše „ahoj Martine“, ale „dear Foretnik Martin“, není tak osobní. V podstatě jde o to, aby jedno dítě za něčí peníze vystudovalo. A já za ten rok beztak prokouřím a v kávě propiju daleko víc, takže jestli jedno děcko za to vystuduje a bude aspoň trochu chytřejší v té obrovské bídě, co tam mají, tak to určitě stojí za to.
 
■  Bože můj, co to tady máte za pravěk? To jsem se lekla! Něco takového jsem ještě neviděla!
Jeníček? Ale to je přece chameleon.
 
■  Opravdu? Tak to bych vážně neřekla – já jsem tedy už viděla chameleona, ale ten nebyl ani tak velký, ani tak krásně barevný.
Podle toho a té velké přilby se přece pozná, že to je krásný chlap!
 
■  Martine, náš čas se nachýlil. Napadlo vás někdy něco naléhavého, o čem jste si řekl, že byste to rád sdělil světu?
Sdělit světu? Já jsem optimista a mně hrozně chybí, že se lidé málo smějí. Já jsem také občas hodně unavený, ale taková ta dobrá nálada, ten úsměv – to přece nikoho nic nestojí a ty druhé potěší. Kolem nás je toho negativního natolik dost, abychom k tomu ještě nemuseli přispívat. Takže těch optimistů kdyby bylo víc, to bych si přál.
 
■  Martin optimista opravdu je. Po přečtení jeho jediné bajky mu to věřím ještě víc:
Jak ovce zateplily hyenám chlév
/novodobá bajka z dubnového BRNA/
 
     Kdysi kdesi žily dvě ovce. A jak už to tak u ovcí bývá, byly mírné, klidné, pracovité – prostě dobračky. Jen tak mezi námi – ty ovce byly taky teplé, ale to jen tak mezi námi. A měly svůj velký sen. Chtěly mít takový malý a útulný chlíveček, kde by se mohly scházet i ostatní ovce /uhodli jste, že taky ty teplé/.
     A kdesi kdysi žily hyeny. Ty nebyly ani mírné, ani dobračky, snad jen trošku pracovité, ale ani to ne, klidné jen naoko, naoko taky přátelské, a velmi, ale velmi úskočné. Tak už to u hyen bývá. A hyeny svůj chlév měly. Velký bílý chlév uprostřed parku, s  velkými červenými okny, a pod tím velkým chlévem byl malý chlíveček, který byl hyenám úplně, ale úplně k ničemu.
     Dobrácké ovce se o tom nepotřebném chlívečku hyen dozvěděly a nenapadlo je nic chytřejšího – byly to opravdu naivní dobračky – než jít hyeny požádat, zda by jim ho nepronajaly, že by si tam zbudovaly ten svůj sen, to útulné místo pro své ostatní kamarádky.
     Ale hyeny byly také velmi mazané. Řekly si: „Bude zima, s chlévem jsou přes zimu jen starosti, je nutno hodně topit, a špatně se shánějí peníze na živobytí, a ty dvě ovce jsou tak pracovité a tak hloupé…“ Mile a falešně se na ovce usmály /to jediné uměly velmi dobře/, ta jedna zpoza kníru, ta druhá zpoza brýlí, potutelně po sobě mrkly a řekly:
     „Milé ovce. Chcete malý chlíveček, kde by se scházely vaše ostatní kamarádky? Proč ne? Ale k tomu si vezmete na starosti i celý velký chlév! Víte, jak dobře vydělává? Budete se nám o něj starat, a z toho, co vydělá, nám dáte čtvrtinu. Čtvrtina zbude na vás, a z té poloviny krásně zaplatíte všechno, co je nutné k provozu a chodu tak velkého chléva. A ve spodním chlívku si dělejte, co vám libo!“
     Ovce to trošku zaskočilo. Chlév byl veliký, zima na krku – ale co naplat, Tolik moc chtěly ten malý chlíveček, že souhlasily. Hyeny se zasmály pod vousy /tedy jedna, a druhá pod brýle – ovšem u hyen s těmi vousy nikdy nevíte/, zamnuly si ruce, ale naoko se tvářily mile a usměvavě, jako ty nejlepší kamarádky. Jak by ne, když měly po starostech a penízky jisté.
     A ovce pracovaly od rána do večera. Sháněly, staraly se, vymýšlely různé novinky, aby velký chlév alespoň trochu vydělal. Hyeny je ždímaly z čeho se dalo, ještě se jim stále něco nelíbilo, sekýrovaly a jen natahovaly ruce pro peníze. Ovce byly ustarané, ale za ten malý chlíveček, kde se scházely jejich ostatní kamarádky, to přece stálo.
     Zima byla zlá. Peněz se nedostávalo. A ovce byly upracované, starostlivé, vypůjčily si hromadu peněz a těšily se na jaro, protože s jarem ten velký chlév konečně začne vydělávat a ony splatí všechny dluhy. Hloupé naivní ovce.
     S jarem hyeny přišly se širokým úsměvem, vyhodily milé ovce se slovy: „Je toho na vás moc – a chtěly jste přece jenom ten malý chlíveček, tak si ho nechejte.“ A bylo to. Ovce byly zadlužené, chlíveček nemohl tolik peněz vydělat.
 
     Čekáte na dobrý konec? Všechny bajky nekončí dobře. Ani ta moje ne. Bajky tu jsou pro poučení. Ale něco dobrého tu snad je. Ty ovce nezahořkly. Nesložily ruce do klína. A nekuly pomstu. Vždyť na každého jednou dojde. A nebojte se, na ty hnusné hyeny dojde aspoň třikrát. A jestli se vám ta bajka zdála nějak povědomá se skutečným příběhem z Brna, tak vězte, že jakákoliv podobnost je tu záměrně náhodná. A to poučení?
     Jste-li dobrácké ovce /a navíc ještě teplé/, nedávejte se nikdy do spolku s hyenami /co mají navíc dlouhé prsty/. A pozor! Nemusí mít vždy knír nebo brýle!
 
 
■  Říká se, že konec korunuje dílo. Ten náš zcela určitě: Když jsem se vás v úvodu ptala, jak se člověk dostane k příležitosti vystavovat svoje dílo v galerii ve Finsku, netušila jsem že máte v rukávu ještě takové eso – encyklopedii Who is who?! Tak povídejte!
Já jsem se k tomu dostal jako slepý k houslím. Zavolala mi jedna z pracovnic této organizace, jestli si na ni udělám deset minut čas. Ač byla z Prahy, přijela, dali jsme si kávu a paní se mě zeptala, jestli by mi nevadilo, kdyby mě do této encyklopedie zařadili. Vyzpovídala si mě, napsala si iniciály a od té chvíle tam jsem (smích).
 
■  Takže čtu: Společnost a nakladatelství Who is who? stvrzuje tímto osvědčením, že Martin Foretník byl přijat do encyklopedie Who is…? (v České republice) – tato sbírka biografií obsahuje životopisy osobností hospodářského i politického života, vědy, kultury a umění – 20.4.2006 – Ralph Hübner, ředitel nakladatelství Who is who? – Zug/Švýcarsko. Tak to je tedy opravdu vzácná relikvie!
No jo, je to legrace. Je ovšem pravda, že spousta různých medií sahá do této knihy, když potřebují získat nějaké informace. Měl jsem z toho pochopitelně radost, i když mi paní neřekla, kde na mě vůbec přišli.
 
■  Nevadí. Já mám v tuto chvíli aspoň titul pro náš rozhovor: Who is Martin Foretník? Vidíte, nic se neděje náhodou.
To je pravda.
 

http://www.foretnik-art.com  

foto a kresby © z archívu Martina Foretníka

Tento článek byl v Pozitivních novinách poprvé publikován 19. 09. 2006.

Pozitivní noviny jsou neziskové internetové médium, které v letech 2004–2012 připravovala ve svém volném čase skupina nadšenců pod vedením Pavla Loužeckého. Všichni autoři a dopisovatelé do Pozitivních novin přispívali bezplatně, ze své vlastní svobodné vůle. Ačkoli od roku 2012 nové články nevychází, Pozitivní noviny i nadále fungují jako skutečná oáza pohody a optimismu na síti pro všechny čtenáře, kteří potřebují pravidelný zdroj k čerpání životní energie, inspirace, nápadů, zábavy, moudrých myšlenek a informací všeho druhu.