Přes ulici za rohem, v hotelu Rex, vyhrávala rocková kapela a my jsme nesměle nahlíželi dovnitř. Předpokládali jsme, že když vyhrává band, tak se bude platit vstupné, jak bývalo zvykem v tuzemsku. Na vstupné jsme ovšem neměli, nejvýše tak na pivo, které stálo dvanáct centů. Byl na nás v té době dost žalostný pohled, protože jsme byli hubení, a v šatech, které se do australského klimatu a tehdejší módy nehodily. Já jsem měl šedivé kalhoty s příslušným šedivým sakem, na něž jsem si doma asi rok střádal, než mi je naši nechali ušít k narozeninám, takže mně krásně padly, i když teď byly trochu volné. Šedivou látku mi také vybrali naši, protože v té může jít jeden jak na pohřeb, tak na svatbu. To byl typicky český sen generace mých rodičů, prohloubený možnostmi mnohých generací před nimi, prostě mít jen jeden oblek, ale takové kvality, že se hodí pro všechny příležitosti. Takže jsme se v neděli podobali jeden druhému jako vejce vejci a ztráceli se v šedi svých kvalitních obleků. Jenže tady to bylo naopak. Mladí lidé se oblékali pestře, včetně mužů, tak jsme působili dojmem, jako by nás tu zapomnělo minulé století. Mně se navíc přihodila ve Vídni nehoda, že mi to šedivé sako pokálel vrabec a ten kálenec z něho neslezl, ani když jsem sako nechal vyčistit v čistírně. Tohle jsem domů psát nemohl, máma by se z toho zbláznila...
Sako bylo teda k ničemu, nosit se to nedalo, což v Sydney nevadilo, zde bylo teplo, ale moje kalhoty neměly poutka na opasek, jen postranní utahovačky. Ty od kalhot odstávaly jako uši nějakého ušatce, protože žádný český krejčí nepočítá s tím, že by někdo nosil oblekové kalhoty bez saka.
Chvíli jsme si dodávali odvahu a když jsme viděli, že po pořadatelích nikde ani vidu ani slechu, tak jsme do sálu vstoupili s tím, že až nás pořadatel objeví, tak nás může jenom vyhodit. Kdepak by nás tenkrát napadlo, že vstupné neexistuje a kapelu platí podnik ze zvýšené konsumace klientů, které muzika přitáhne. Moc těch klientů v sále nebylo, ale u tanečního pódia byl plný stůl mladých a veselých dívek, které se smály a švitořily, ale jak nás zblejskly, tak je to přešlo. Bylo na nás asi vidět, že jsme odjinud. Sedli jsme si do rohu místnosti u dveří a čekali, kdy nás někdo obslouží nebo vyhodí, že nemáme vstupenky, ale pořád se k nám nikdo neměl. To nám celkem nevadilo, v sále měli klimatizaci, bylo tu příjemně chladno a muzika pěkně hrála. Čím déle to trvalo, tím více jsme ty naše centíky natahovali, že nám jako vydrží na celý večer. Že se v Austrálii pije pivo a nikoli víno, jsme už věděli. Dokonce jsme i věděli, že australské pivo je mnohem silnější, protože jsme to brzo po Petrově příjezdu vyzkoušeli. S překvapením jsme zjistili, že i když se plechovky obsahem nevyrovnají českému půllitru, jejich potence je ve zdejším klimatu značně vyšší. Sotva jsme vyšli z hospodského přítmí na slunce, už se nám motaly hlavy. Také jsme museli konstatovat, že australské pivo se pít dá a jediné, co nám na něm vadilo, bylo, že ho všude měli tak šíleně přechlazené, až nás brněly zuby. Jenže to jsme ještě měli peníze a nemuseli tak šetřit. Teď byla situace vážnější. Byl jsem jediný, kdo měl práci, i když to zase nebylo nic moc. Pracoval jsem u židovského obchodníka pana Poborského, který pocházel ze Slovenska, jenž uměl nejen slovensky, ale i maďarsky. Měl velkoobchod s ovocem a zeleninou a živil se tím, že v brzkých ranních hodinách rozvážel své zboží po maďarských restauracích. Tak jako Italové vládli zelenině a Řeci mléčným barům s rybami a hranolky, maďarští Židé v té době ovládali sydnejské restaurace. Samozřejmě tohle je jenom generalizace, emigrantské obchodní skupiny se prolínaly, ale v podstatě to je generalizace správná. Ráno ve dvě mě pan Poborský vyzvedl před naším barákem a jeli jsme k němu do skladu, kde jsme připravili objednávky na ten den. Každé rajče, jablko, prostě všechno jsem musel omýt a vyleštit. Když byly objednávky hotové, rozvezli jsme je po restauracích, v kterých už nikdo nebyl, ale pan Poborský měl od každé klíč. S prázdným autem jsme pak zajeli do čtvrti Haymarket, na zeleninový trh, kde dokoupili potřebné zboží na druhý den. To jsme zavezli do chladírny v jeho skladu, uklidili po ranním nakládání objednávek a po sedmé ranní mě pan Poborský vyklopil před naším domem a jel si domů lehnout. Každý pátek mně za tuhle makačku vyplatil pět dolarů a strašně u toho naříkal. Ne, že to je moc, ale že by rád dal víc! Jenže nemůže ... Až se prý zacvičím a dostanu ten australský řidičák a budu to moci dělat všechno sám (on by jen nakupoval na zeleninovém trhu), tak pak mi dá víc. Jenže já už to vlastně sám dělal, včetně toho řízení, protože pan Poborský brzo přišel na to, že když řídím já, stačíme všechno za polovinu času. Jeho argument jsem tehdy nechápal. Když jsem u něj nastoupil a on viděl, jak mně hlady šilhají oči po všech těch dobrotách, tak mi zdlouhavě vysvětlil svou obchodní etiketu. Ta spočívala kromě jiného v tom, že mohu ve skladu sníst co chci, ale domů si nesmím vzít nic. Takto poučen, vrhnul jsem se okamžitě na trs banánů, ale mé pochopení z toho poučení nebylo správné a pan Poborský mně vytrhl žluté banány z ruky a zavedl mě k hromadě shnilého ovoce.
–Tady, Stano, tady si vezmi co chceš a sněz, co hrdlo ráčí! – a na můj udivený pohled ještě dodal ... – z toho se dají vykrájet docela pěkné kousky, to by ses divil! –
– A dyť já ani nemám hlad… – zalhal jsem....
Tuhle lež mně velela má hrdost, a tak jsem ve skladu nejedl, ale jako každý Čech .... no, zkrátka jsem mu tam kradl. V nestřeženém okamžiku před odchodem jsem vždy šmajznul, co bylo zrovna po ruce. Dvě cibule, mrkev a tak. Více jsem vzít nedokázal, protože v tričku a v trenýrkách se toho víc ani schovat nedalo, a i tak to bylo vošajslich. Když mě pan Poborský vyklopil před naším domem s dvěma cibulema a jednou mrkví pod trenýrkama, budil jsem pozornost kolemjdoucích... Nejedna dáma na mne pohlížela rozšířenýma očima se zrychleným dechem, ale já jsem si toho nevšímal a pospíchal domů. Tam už Franta s Petrem dávno postavili na sporák hrnec s vodou a sotva jsem vstoupil už na mne vykřikovali … – Tak jaká bude? –
– Cibulová s mrkví – odpovídal jsem a lovil nakradené pochoutky z trenýrek.
Kluci je okamžitě nakrájeli a vhodili do vroucí vody, přičemž se hlídali, že všechno skutečně jde do hrnce. Cibulová s mrkví byla naše oblíbená, i když jsme do ní neměli ani sůl natož maggi.

Chvíli to trvalo, než jsme si uvědomili, že žádný pořadatel nepřijde, že nás zkrátka nikdo nevyhodí a jak se sál plnil, všimli jsme si, že přicházející chodí přímo k baru a kupují si drinky tam.
– Voni to tady mají jako takovou samoobsluhu – řekl Petr a šel na výzvědy.
Vrátil se se třemi sklenicemi piva. Franta okamžitě vytáhl zápisník a poznamenal do něj koupi piv. Dělal nám dobrovolného účetního a vedl přesné záznamy, kdo komu a co dluží. Než jsme pivo vypili, přišel Jarda a přisedl si k nám. My už jsme byli trochu rozveselení, protože jedno pivo na lačný žaludek stačí, zvláště když jíte jen polévkovou snídani a Jarda chtěl vědět, co jsme už vypili.
– Jenom tři piva a dva panáky – lhal Franta – ale zrovna jsme se o tobě bavili, že je na tobě řada ...
– S tím mně můžeš políbit prdel ... – řekl Jarda, ale šel a koupil čtyři piva. Mohl si to dovolit, vydělával v pořádném zaměstnání a bydlel u tchána zadarmo. Což jsem mu teda nezáviděl, jen to, že má peníze a může se kdykoliv najíst. My jsme na tom byli dost bídně a kolikrát prochodili celé dny kolem naší čtvrti Bondi v naději, že snad někde objevíme, najdeme nebo získáme něco k snědku. Hádal jsem, že to dlouho nevezme a budeme po bistrech dojídat zbytky...
Jediné, co jsme kdy objevili, bylo mléko a peníze za něj, ale nedokázali jsme se přinutit k tomu, abychom něco ukradli. Brzy ráno, ještě za tmy, projížděl naší ulicí mlékař. Lidé mu na zápraží domů nechávali prázdné láhve od mléka a peníze na nové, které ten den chtěli. Podle sumy peněz (jednalo se o centy) mlékař poznal, kolik lahví má na ten den zanechat. Mnohokrát jsme o tom diskutovali při ranní polévce, že by stačilo brzy ráno obejít celou čtvrť, vybrat všechny centy a měli bychom nejen na jídlo, ale i na činži! Někdy, když se mi nedařilo a přinesl jsem domů jen jednu papriku a polévka byla obzvlášť chudá, Petr obracel oči v sloup a vykřikoval – Vy sralbotkové, kdybyste se tolik nebáli, tak jsme se teď mohli dodělat aspoň tím mlíkem ! –
Jenže nešlo o bání, ale ta šílená důvěra všech lidí v naší čtvrti v poctivost svých sousedů nás prostě odzbrojovala a nedokázali jsme to. Jen jednou, ještě než jsem přišel domů od pana Poborského, chytil Franta Petra, jak se vrací z noční procházky a pod nosem měl mléčný knír, který si špatně utřel.
– Ty hajzle, tys někomu ukrad flašku! – obvinil ho Franta – tady máš pět centů, já ti je připíšu k dluhu a koukej mazat zpátky a dej to tam! –
To nemusím – ušklíbl se Petr – já tam těch pět centů dal! Zkrátka jsem to už nevydržel, no…

Seděli jsme a pomalu upíjeli pivo. Jarda pořád pokukoval po stole dívek u pódia a naše lamentování ohledně práce, respektive jejím nedostatku, odbýval máváním ruky a poznámkou, abysme šli do industriální čtvrtě a dívali se po vyvěšených cedulích.
– Každá fabrika takovou ceduli má hned u vrátnice, – tvrdil – a na tý je napsáno „Vacancy“ nebo „No vacancy“. Vacancy znamená, že mají práci, tak se tam hned zeptejte a něco seženete .... kurva, ta blondýnka má cecky, podívejte ! –
Podívali jsme se, ale nijak nás to nenadchlo. Jednak blondýnek s velkejma prsama se pohybovalo po sále více, takže bylo těžké uhádnout, kterou měl Jarda na mysli, a také... my se dívali více po lidech, kteří nosili ke stolům jídlo z kuchyně. Z té toho moc vidět nebylo, protože z ní do sálu vedlo jen malé okénko, kterým se jídlo podávalo, ale jídlo vidět bylo a jak ho kupující nosili, tak se ze všech těch kuřat, ryb a hranolků ještě kouřilo a celým sálem se nesla libá vůně usmažených porcí. V takovém prostředí jsme se jen těžko mohli soustředit na cokoliv jiného, i když velké cecky měly v našem věku svoji váhu.– Pojďte, zkusíme si zatancovat… – navrhl Jarda a pokynul směrem ke stolu s dívkama. Pořád seděly samy, štěbetaly a smály se, jen občas se některé zvedly a šly tančit spolu. Na parketu se různě svíjely a pohupovaly do rytmu rock and rollu a mně bylo jasné, že v Austrálii se tančí docela jinak, vlastně každý sám za sebe a partneři, jakož i mé pracně nabité umění v tanečních hodinách, je zde naprosto zbytečné. Z australských kluků netancoval skoro nikdo, ti všichni stáli opřeni o barový pult a pili pivo. Bylo jich tam tolik, že prodrat se k barovému pultu bylo čím dál tím obtížnější.
– Jak se řekne smím prosit? – zeptal se Jarda.
– Mej Áj ásk jů for e dáns – odpověděl jsem.
– Do prdele, to je ňáký dlouhý – stěžoval si tazatel, ale zkrátit jsem to neuměl. Musel jsem tedy větu mnohokrát opakovat, než se ji naučil, a když ji jakž takž uměl, tak se s Frantou vydali ke stolu dívek. Tam se oba lehce uklonili ve stylu pražských světáků a vykoktali naučenou žádost. Co jim nějaká ta blondýnka s velkejma odpověděla, se už asi nikdy nedozvím, ale i na tu dálku bylo vidět to opovržení, s jakým to řekla. Viděl jsem, jak oba pražští světáci, nezvyklí nejen na takovou urážku, ale i na prosté odmítnutí tance, zrudli a v záchvatu zoufalství, aby zachránili čest nebo co z ní zbývalo, se dali do tance sami. Zřejmě si mysleli, že když spolu mohou tančit děvčata, mohou i kluci, že to tak je v kraji zvykem. Je mi jasné, že Jarda zmíněnou dámu nejprve poslal do prdele, ale to jeho svědomí nijak nepomohlo neb věděl, že mu dáma nerozumí. Jenže jak začal s Frantou tancovat a kroutit se jeden proti druhému, celý sál ztuhl. Ne proto, co předtím Jarda dívce řekl, ale že v té době bylo naprosto nemyslitelné, aby dva kluci tancovali spolu. To by si v roce šedesát osm nedovolili ani homosexuálové. No, ti na tuty ne! Takže celý sál zíral s otevřenými ústy, jak se naši kamarádi na sále svíjejí a čím víc se snažili vypadat ležérněji, tím víc trapné to bylo a jen my s Petrem jsme se smáli jako šílení. Po pár minutách se oba výtečníci vrátili, rudí až ke kořínkům vlasů a Jarda chtěl vědět, jak se řekne ... já jsem ten tanec nechtěl zadarmo...
Jelikož jsem tušil, proč se chce naučit právě tuhle větu, odmítl jsem mu to říci. Jarda se naštval a prohlásil, že si můžu taky políbit prdel a jal se zuřivě prohrabávat v kapsách, hledaje drobné. Znal jsem ho dobře, vždyť jsme spolu vyrostli v jedné ulici, rok mi dělal závozníka a nejednou jsme spolu byli tancovat, či jen za holkama. Jarda byl děvkař „par excellence“ a k nějaké té prostořekosti neměl nikdy daleko, ale aby svou rychlou pusu dokázal podpořit i pěstí, na to mu chyběla nejen odvaha, ale i postava.
– Všichni mi můžou políbit prdel – upřesnil vztekle uražený tanečník – ty taky! – a našel, co hledal a zamířil ke stolu u pódia. Tam, neznaje anglicky, položil před blondýnu s velkými prsy pět centů a významně pozvedl obočí, doufaje, že dáma pochopí. Dáma pochopila okamžitě, ale nikoli to, co se jí snažil naznačit. Ba řekl bych, že si to vysvětlila úplně jinak a začala šíleně ječet. Kdyby se Jarda po svém činu okamžitě neotočil a neodcházel, určitě by nějakou koupil.Jak přecházel k našemu stolu, v obličeji se mu zračilo vítězné uspokojení, protože nemohl vidět, co jsme viděli my. Jak se od baru odlepuje skupina australskejch kluků v našem věku a rychle směřuje za ním. Teprve, když uviděl jak rychle vstáváme a hledíme za něj, tak se otočil směrem našich pohledů a jeho uspokojený obličej změnil výraz. Načež se v něm probudila energie, kterou bych v něm nečekal, takže byl u východu první. Já jsem byl poslední a než jsme se všichni prodrali ven, tak první z pronásledovatelů nás dostihovali. Otočil jsem se a zvedl ruce v mezinárodním gestu, že se nechci prát, něco jako že já s tím nemám co dělat, ale hned první pronásledovatel žádné vysvětlení nechtěl, natož aby na něj čekal, a okamžitě se mi pokusil jednu ubalit. Uhnul jsem a vší silou ho odstrčil, prát jsem se skutečně nechtěl. Můj protivník se zapotácel a jak se snažil nabýt rovnováhu, roztáhl obě ruce a tím zastavil kluky za ním. Bylo to jen chvilkové, ale stačilo to, abych se obrátil a vyběhl ven. Moji kamarádi byli dobrých dvacet metrů přede mnou a v prudkém běhu právě zahýbali do naší ulice. Měl jsem co dohánět ....